Škola a tlak okolí
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Reakce:
Moje sestřenice takto studovala medicínu na sílu. Každá zkouška 2× nebo 3×, atestace po dětech, po rodičáku - ani nevím, jestli má hotové.
Dravé konkurenční prostředí nebylo nikdy její šálek kávy. Žádný obor ji vyloženě neoslovil, vše na sílu.
Během studia neustálé virózy, cítila se nemocná z „ničeho“, šílená zátěž pro organizmus, který odmítal…
Na medicíně začala chodit se spolužákem, který ji po čase nechal z důvodu, že ona neměla rodiče lékaře. Kdežto on pocházel z generace lékařů.
Nikdy nevzpomínala na VŠ roky jako na ty super léta, kdy člověk objevuje, žije studentský život a celý život před sebou…
Má to zafixováno jako nejhorší období života, kdy musela zůstat někde kvůli rodičům, období, kdy byla fyzicky pořád na hromadě (ale vlastně jí nikdy nic nezjistili, protože psychosomatika…) Nástup do práce: také nic moc kvůli konkurenčnímu prostředí, ostrým loktům a také kvůli tomu, že lékař bez atestace má plat nula, nula prd.
Takže ano, rodiče si udělali křížek a chlubí se, že mají dceru lékařku. Ale to, že ona žije život někoho jiného, s tím se asi už nějak smířila.
Odpověz si ty sama, pokud je to možné, jak to bude vypadat za 10 nebo 20 let?
Chceš žít život svůj nebo život svých rodičů?
Co je pro tebe důležitější?
Ohlédnout se za svým životem a říct si: mám spokojený a naplněný život a zaměstnání, které mě baví?
Nebo: splnila jsem vůli rodičů, ale jsem vlastně celkem nešťastná a žiju život někoho jiného?
- Citovat
- Upravit
Nechápu, proč si dospělá osoba nechá takhle kecat do života. Je to Tvůj život, ty se rozhodni.
Tak jdi do zaměstnání a Tebou zvolenou školu studuj dálkově.
Splníš podmínku práce a přispívání do domácího rozpočtu a budeš dálkově studovat co Tě baví.
A zapracuj na svém sebevědomí. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Prosím anonym, je to osobní.
Mně rodiče vždy ve všem podporovali (když to bylo aspoň trochu smysluplné), takže v tomhle to mám jinak, v tom je mi tě líto.
Na VOŠ ošetřovatelství jsem se dostala po gymplu jako na záchrannou školu, když mě nevzali tam, kam jsem chtěla (nemedicínský obor). Šla jsem tam, že za rok zkusím znovu přijímačky jinam, ale chytlo mě to, přešla jsem na VŠ, navázala Mgr a nakonec jsem po pár špatně zvolených místech našla pozici, která mě fakt baví. Stálo mě to tedy hodně sil, učení, stresu, i fakt vyhoření, nastoupila jsem do kolektivu, kde byla šikana, ale fakt silná, stres ze samotné práce a prostředí, člověk vidí samé trápení, smrt, mě to trvalo dlouho, se v tom, co vidím, nějak naučit chodit. Ale VOŠ bych přirovnala spíš k nějaké zdrávce. Praxe byla taky strašná, poprvé jsem viděla nemocniční prostředí, utrpení, nikde se mi na odděleních nelíbilo, a teď to řeknu strašně hloupě a bude to znít povýšeně, ale i spolužačky nebyly žádné „myslitelky“, byl to z prestižního gymplu šok. Ale nemyslím to zle, některé holky byly fakt hrozně moc hodné, pracovité, obětavé, zručné (a já nešikovná..), určitě odvádí skvělou práci na odděleních, ambulancích, odběrech, domovech pro seniory a všude možně. Na vš, hlavně navazujícím pak člověk potkal lidi z vedoucích pozic, intenzivních oborů a tak, ti jsou zase trochu jinde, i odborně se učíš víc do hloubky a je to zajímavější. Dostaneš se na jiná pracoviště, můžeš třeba na Erasmus, pracovní zahraniční pobyty, třeba se v něčem přeci jen najdeš. Práce sestry není jen nemocnice, ambulance. Můžeš učit, dělat u klinických studií, v transplantačním programu, třeba nějaké koordinátorské pozice, urgentní nebo intenzivní odvětví, můžeš i do farmaceutického průmyslu, těch možností je hodně. Jestli tě baví medicína a jen se ti nikde nelíbilo, studuj co nejdál, poznáš nové možnosti i lidi a třeba se nakonec taky najdeš 
Jinak strach ze zodpovědnosti, že něco pokazím, popletu, špatně se rozhodnu, že ublížím.. to mám doteď, ale neměnila bych.
A co bys chtěla dělat ty, kdyby ses rozhodovala sama bez tlaku rodičů?
- Citovat
- Upravit
V tomhle oboru asi nebude moc míst, kde se dá pracovat a bude to tam člověka bavit. Většina zdravotníků bude zoufale vyhořelá a tu práci bude v určitém ohledu nesnášet… Rodiče vám dali dvě možnosti. Tak pokud už studovat nechcete, tak si vyberte tu druhou. Jděte pracovat. Ale počítejte s tím, že když půjdete úplně mimo obor zdravotnictví, tak to asi snadné úplně nebude, protože vlastně neumíte vůbec nic. Asi ani v tom Albertu vás nebudou vítat s nějakou pompou… Já být v téhle situaci, tak bych šla kosmetickou cestou. Tedy do toho odvětví zdravotnictví, kde se dělají výplně rtů, botoxy atd. To není nic drastického, člověk si i popovídá s klientkou a myslím si, že si i dost vydělá. To by vás nebavilo? Jinak samozřejmě skoro u všech povolání trvá, než to dostanete do ruky a budete si jistá tím, co děláte. Nejistota na začátku je normální. Zvlášť když máte zodpovědnost za zdraví pacientů…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Tyjo, tak do toho bych nešla. Mám taky zdrávku, obor všeobecná sestra, a na konci studia jsem měla přesně ty pocity co ty - absolutně mě to nebavilo, nebyla jsem šikovná, neuměla jsem to s pacienty, prostě jsem si sama sebe neuměla představit jako sestru v nemocnici. Mě teda naši naštěstí podpořili, abych šla studovat na VŠ jiný obor. Ten jsem vystudovala a našla se v něm.
Tohle ovlivní celý tvůj život. Radši bych šla tou cestou práce a dálkového studia něčeho, co mě baví. Akorát v té práci (asi sestry) bys musela třeba tři roky vydržet, než bys udělala bakaláře v jiném oboru.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Můžeš si najít práci a studovat dálkově něco jiného.
A i reálně můžeš jít studovat cokoliv. Dokud studuješ a je ti méně než 26 let, mají vyživovací povinnost.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@andiedvorakova píše: Více
Ty moudra máš z osobní zkušenosti nebo sis to právě vymyslela? Mám zdravotnické vzdělání, pracuji mimo obor, nemám problém najít práci. A nebyl to problém ani po škole. Ona ta zdrávka znamená, že člověk není úplně nešikovný, umí jednat s lidmi a práce mu nesmrdí a toho si zaměstnavatelé cení.
I ve zdravotnictví je spousta administrativních pozic kde se hodí mít člověka z oboru. To samé platí i pro různé farmaceutické firmy a firmy zaměřené na prodej zdravotnické techniky nebo materiálu. Může jít dělat s dětmi kde je zdrávka taky velikou výhodou a celkové mě toho tedy napadá dost, Alberte 
- Citovat
- Upravit
@Duhovka12 píše: Více
Věk 26 let nehraje žádnou roli… Naopak muze hrat roli co studuje, neplati, ze by tato povinnost byla pri jakemkoliv studiu.
Ale tady jo, když by sla na jinou vysokou, tak rozhodně ma na výživné narok, ale klidně by se mohlo stat, ze by se o nej musela soudit a dostavala by pak pouze to.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Dcera studuje VŠ všeobecné ošetřovatelství a není to zrovna procházka růžovým sadem a to, co ji na škole drží, je motivace. Úplný základ pro každý obor. Na SZŠ s praxemi bojovala, nevěřila si, snažila se být perfektní a zmatkovala, dělala chyby a trojku z praxí opravdu oplakala. Já jsem jí vždycky říkala, ať je vděčná za každou chybu co udělá, protože z vlastních chyb se nejvíc naučí. Už se dávno nebojí, v praxích si věří čím dál víc a bere i brigády v nemocnici. Myslím, že se pro to narodila a že má štěstí, že se trefila do oboru, který ji naplňuje. Hrozně hezky se chová k pacientům a je zručná, rychlá, přesná. Vypracovala se. Mít svoji práci rád je základ duševní pohody. Jsi dospělá a měla bys za sebe převzít odpovědnost se vším všudy, i kdyby to znamenalo se vzepřít rodičům. Jednou se jim vzepřít budeš muset. Přemýšlej nad sebou, co dál, k jakému oboru inklinuješ. Pokud máš ráda práci s lidmi, výborná kombinace po zdravce je třeba sociální práce nebo speciální pedagogika. Přejít můžeš kdykoliv. Musíš rozhodovat TY sama.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Dobrý den, omluvte prosím anonymitu z osobních důvodů, jen potřebuji slyšet pár názorů i od jiných lidí.
V září nastupuji na Karlovku na všeobecné ošetřovatelství do Prahy, ale mám z toho hrozné obavy. Střední mám zdravku obor praktická sestra, učení mě celkem bavilo, ale praxe pro mě byly za trest. Vždy jsme měli pondělí a úterý praxe a pamatuji si, jak jsem mela “zkažený” víkend kvůli tomu, že tam mám vlastně jít…
Vystřídali jsme plno oddělení a ambulanci a nikde jsem se necítila tak, že bych si řekla, že mě to baví nebo že bych tam jednou chtěla pracovat…
Cítila jsem se neustále ve stresu, že něco pokazím nebo že nestíhám. Nepřišla jsem si ani nějak extra šikovná. Nechtěla jsem pokračovat ve studiu dál, ale problém vznikl doma. Oba rodiče pracuji ve zdravotnictví a nechtějí ani slyšet, že bych chtěla dělat něco jiného.. Jejich slova byli, že buď půjdu do práce nebo dál studovat zdravotní obor..
Já chápu jejich slova typu, že tato práce je jistota. Ale přeci jen nevím zda to stojí za to jet to takhle na silu. Mamka říká, že si zvyknu, ale už jen představa, že od září znovu mě děsí.
Jaký na to máte pohled Vy? Děkuji za každou odpověď