Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
@Anonymní píše:
Bohužel neumím zvládat všechno s klidem, co bych měla a nedokážu tak doma udržet dobrou atmosféru. Denně se u nás řve a nervuje kvůli dětem. Jsem doma s ročním (rok a kousek) batoletem, které je nejnáročnější ze 3 dětí, strašně špatně spí, často mám pocit, že za noc ani nestihnu usnout. Bojím se, že když utnu kojení, není to záruka, že začne spát a nevyspime se ještě několik let. Nesnáší kočárek, je velmi uřvané. Takže ani jít ven není nějaká záruka klidu. Do toho starší děti, které jsou neustále v sobě, sotva otevřou oči, už se handrkují a mlátí. Samozřejmě chodí do školy a školky, ale to pokryje tak 20 %, jinak mám pocit, že je mám neustále na krku. Snazim se s nimi chodit ven za každého počasí, střídáme různé aktivity, jezdíme do herniček, mají kroužky..snažím se jim věnovat - pečeme, čtu jim, někdy si i hraju, i když to málo. Ale prostě pořád všichni řvou, chtějí něco, něco ničí…No blázinec. Roky nemám volný čas. Teď jsem si tedy našla cvičení, na které jezdím. Ale je to fakt 40 minut cvičení, tryskonákup a domů. Žádné vysedávání s kamarádkama. Po letech jsem si třeba pár večerů sedla mezi děti s knížkou, že prostě zkusím chvíli pro sebe, aniž bych pracně sháněla hlídání. V tu chvíli začne kolem kroužit nervózně manžel - co bude k večeři a proč řvou atd. Já nevím, jestli si to namlouvám, nebo on je fakt jak další dítě - připadám si hrozně v jednom kole, neustále napjatá, kdo zas co bude chtít nebo co se stane. Neumím prostě na povel být neustále milá a trpělivá, totálně mě to vše chno se*e.S manželem o tom mluvím narovinu, ale on samozřejmě popře, že na mě má nějaké nároky. A co bych ještě chtěla…Večer hned přijde, proč si ho nevšímám. Proč bych si ho pořád měla všímat, vůbec nemám po tom všem ještě náladu na sex.
Na tohle bohužel nepomůže jít si jednou za týden zacvičit, když se vracím do toho samého. Nechci, aby měly děti vzpomínky jen na šílený zmatek a uřvanou nervní mámu, ale bohužel vůbec nevím, kde mám brát sílu to změnit. Předpokládám, že až do toho začnu ještě chodit do práce, bude to ještě horší.
Manžel sice dělá, že to chápe, ale ve skutečnosti na mě akorát tlačí, ať se to všechno zlepší. A jako jak? Co mám ještě víc doháje dělat? Já se už i roky přetvařuju, jak mě baví manželský život, ale bohužel vůbec. Uvnitř jsem vyhořelá, otrávená, unavená. Nejradši bych se sebrala a roky byla někde sama. Stydím se za tyhle myšlenky a vůbec nevím, jak mám tady ten nekonečný kolos povinností řešit.
Napadá vás něco, jak si to ulehčit nebo jak to brát víc v klidu?
Co vše dělá doma manžel? Kolik času věnuje dětem, tobě, nebo domácnosti?
Roky se pretvarujes, ze te bavi manzelsky zivot, tak proc to 3.dite? Jediny, jak by se to zmenilo je, ze by se manzel zacal starat jako otec a povinnosti kolem deti jste si rozdelili.
Manžel se musí zapojit, jinak to nedáš. Protože jakmile začneš chodit do práce, bude hůř. Proč by nemohl udělat večeři on? Oznam mu, že chceš odpočívat nebo jít s kamarádkou ven…začni myslet i na sebe. U nás to bylo podobné, ale pouze dvě děti a skončilo to vážnou nemocí a rok musel manžel fungovat v domácnosti sám. Teď je už vše jinak s ohledem na moji nemoc. Před nemoci jsem se cítila přesně jako ty, strašně unavená, vyhořelá (už jsem chodila po druhé mateřské do práce). Rodiče jste dva, takže pokud to chlap nechápe, tak změnit nastavení v sobě a po chlapovi žádat pomoc.
Tak hlavně žes musela mít tři děti. Chudáci ty dvě starší, místo aby ses jim věnovala, tak běháš kolem mimina, jsi ze všeho na švestku, vztah jde do háje,… Super dětství.
Jak tě napadlo, že bys měla být pořád milá
A trpělivá a že seš zodpovědná za dobrou náladu doma. Kde je zodpovědnost manžela?
A co bude k veceři? Hrneček od peří. Ty k*kote. Vezme někdy manža děti ven sám, bez tebe? Tři děti, když to někde vidím, tak lituji. Víš jak bude tvůj život pokračovat? Řev, křik, bol, stesk, vřískot, žal, nepochopení, osamocení, nàvrat do práce, milenec, rozpad manželství, nemoce, samota. Good luck. Chceš to? Ne, viď? Tak si nenech srát na hlavu a hoď něco na hrb i manžovi.
Proč máš třetí dítě? Když tě nebaví manželský život? Ještě bych pochopila v něm zůstat s dvěma dětmi, ale pořídit si třetí?
Mě přijde, jak když jsou některý lidi nesvéprávný.
Rozumím tvé únavě, ale věděla jsi do čeho jdeš. Děti se ti rubou, protože jsou v napětí taky. Žijete v kraválu a cirkuse. Není to jen tvá vina, je to vaše společná vina jako rodičů. Ty děti za to nemohou.
Tvůj manžel je lenoch, ať se naučí dělat večeře on. Striktně mu oznam, že jestli se nemáš zhroutit, tak bude muset začít makat. A to hodně rychle.
3 děti v dnešní době…. Nechapu. Musi ti pomoct ostatni. Manžel, prarodiče, chuva, uklízečka… Jsi spánkově deprimovana,
3 děti děti se rodí chlapům, kteří za to stojí a o ktere se da opřít. Tak at sebou sméká šmejd línej
Dej mu to přečíst, stručně a výstižně shrnuto a ať si přečte i komentáře.
Mám tři děti, ale teda hlavně je mám s mužem, který se o ně stará. V týdnu pomáhá s kroužky a přípravou do školy, o víkendu je vezme ven. Neproudí s jídlem, když je třeba, uvaří. Protože jinak bych třetí dítě neměla.
Tři děti jsou hukot, ale u nás nastalo naopak zklidnění nástupem třetího do školky a mým návratem do práce. Spoustu věcí jsem přestala řešit, přestala jsem je považovat za svoji práci a delegovala jsem je na děti.
U vás se musí zapojit otec děti!
A konstruktivní rady, předpokladam tedy, že když máš tři děti, tak nejsou problém penize. Pokud třetí dítě nesnaší kočárek, tak bych chodila ven jen odpoledne se staršími. Ráno ať vodi děti do školy a školky muž. Dopoledne buď zapoj dítě do domácích prací nebo choďte na kroužky, kde se dítě zabaví a ty nemusíš vymyslet program.
Domácnost jsme robotizovali, my jen udržujeme uklizené věci, aby bylo možné jednoduše uklízet. Nákupy vozí Rohlík. Kolik je nejstaršímu, má nějakou vlastní zodpovědnost/domácí práci?
Zábava/vzdělávání dětí. Když byl nejmladší batole, tak jsme se hodně s mužem delili, jeden vzal mladší děti do zoo, starší do bazénu/muzea/na koncert apod. Takže jsme byli strhani oba. Teď jsme děti mnohem víc spojili a podporujeme individuální zájmy firmou ZUŠ a sportovních oddílů, ale o víkendu se již nedělíme nebo minimálně. Sama jsem se smířila s tím, že nemusím vytvářet dětem ty nejlepší podmínky pro jejich rozvoj úplně všude, že stačí jen někde. Pripadne pokud nejstarší dítě něco chce, co se hůře kloubí s mladšími, platíme instruktora. Takže my s dvěma dětmi v jeden čas lyzujeme, nejstarší je na snowboardu s instruktorem.
Další, TV není zlo. Chci klid a děti si chtějí odpočinout? Pustím pár dílů nějakého seriálu. Prostě člověk nemusí dělat na sto procent úplně vše.
Když je u nás nějaká nepříjemnější atmosféra, přemýšlím, jak ji řešit, co můžeme změnit, aby se situace zlepšila. Co vadí mne, co dětem a co se dá udělat jinak.
Jak tě napadlo že ty osobně jsi zodpovědná za všechno ve vaší domácnosti včetně klidné atmosféry? Ta se nevytváří nějak uměle, to jde zevnitř, z toho že je v té domácnosti všem dobře. A jak může být dobře tobě, když si všichni zvykli že matka není člověk, nýbrž stroj na péči o rodinu?
Je absolutně nutné, aby manžel převzal zodpovědnost nejprve za sebe a postupně i péči o část domácnosti. Otázku „co bude k večeři“ mi za dvanáct let společného života manžel nepoložil ani jednou - copak já jsem nějak zodpovědná za jeho večeři? Jasně, co máme děti tak někdo musí nachystat těm dětem, a ptáme se jestli ten druhej nechce taky, ale není to ničí povinnost. Obědy vařím většinou já, o víkendu manžel nebo si objednáme. Máme paní na úklid a o ten zbytek se staráme všichni - holky (6 a 2) vykládají myčku, uklízejí si hračky.
Mě totiž jímá úplně úzkost že se jednou ohlídnu zpátky a za sebou uvidim jen roky zbytečnosti, vyhoření, nervozity. Nesnášela jsem jako dítě jak byla máma věčně nervní a táta v práci, jak se furt něco muselo, společný jídla „protože se to tak dělá“ a nikdo u toho stolu ani moc nechce být… Teď už je to o něčem jiným, vracím se domů ráda, ale tehdy to bylo nepříjemný a nechci to tak.
Jasně že někdy je dusno a holky zlobí a jeden z nás nebo oba sedí dlouho do večera u práce, to ani nejde aby byla pohoda nonstop, ale jestli jsem v životě na něco pyšná tak na to, že se nám snad daří vytvářet dětem hezký domov a rodinu. Ale není to na mých bedrech, jsme v tom všichni spolu - jinak to prostě nejde.
Bohužel neumím zvládat všechno s klidem, co bych měla a nedokážu tak doma udržet dobrou atmosféru. Denně se u nás řve a nervuje kvůli dětem. Jsem doma s ročním (rok a kousek) batoletem, které je nejnáročnější ze 3 dětí, strašně špatně spí, často mám pocit, že za noc ani nestihnu usnout. Bojím se, že když utnu kojení, není to záruka, že začne spát a nevyspime se ještě několik let. Nesnáší kočárek, je velmi uřvané. Takže ani jít ven není nějaká záruka klidu. Do toho starší děti, které jsou neustále v sobě, sotva otevřou oči, už se handrkují a mlátí. Samozřejmě chodí do školy a školky, ale to pokryje tak 20 %, jinak mám pocit, že je mám neustále na krku. Snazim se s nimi chodit ven za každého počasí, střídáme různé aktivity, jezdíme do herniček, mají kroužky..snažím se jim věnovat - pečeme, čtu jim, někdy si i hraju, i když to málo. Ale prostě pořád všichni řvou, chtějí něco, něco ničí…No blázinec. Roky nemám volný čas. Teď jsem si tedy našla cvičení, na které jezdím. Ale je to fakt 40 minut cvičení, tryskonákup a domů. Žádné vysedávání s kamarádkama. Po letech jsem si třeba pár večerů sedla mezi děti s knížkou, že prostě zkusím chvíli pro sebe, aniž bych pracně sháněla hlídání. V tu chvíli začne kolem kroužit nervózně manžel - co bude k večeři a proč řvou atd. Já nevím, jestli si to namlouvám, nebo on je fakt jak další dítě - připadám si hrozně v jednom kole, neustále napjatá, kdo zas co bude chtít nebo co se stane. Neumím prostě na povel být neustále milá a trpělivá, totálně mě to vše chno se*e.
S manželem o tom mluvím narovinu, ale on samozřejmě popře, že na mě má nějaké nároky. A co bych ještě chtěla…Večer hned přijde, proč si ho nevšímám. Proč bych si ho pořád měla všímat, vůbec nemám po tom všem ještě náladu na sex.
Na tohle bohužel nepomůže jít si jednou za týden zacvičit, když se vracím do toho samého. Nechci, aby měly děti vzpomínky jen na šílený zmatek a uřvanou nervní mámu, ale bohužel vůbec nevím, kde mám brát sílu to změnit. Předpokládám, že až do toho začnu ještě chodit do práce, bude to ještě horší.
Manžel sice dělá, že to chápe, ale ve skutečnosti na mě akorát tlačí, ať se to všechno zlepší. A jako jak? Co mám ještě víc doháje dělat? Já se už i roky přetvařuju, jak mě baví manželský život, ale bohužel vůbec. Uvnitř jsem vyhořelá, otrávená, unavená. Nejradši bych se sebrala a roky byla někde sama. Stydím se za tyhle myšlenky a vůbec nevím, jak mám tady ten nekonečný kolos povinností řešit.
Napadá vás něco, jak si to ulehčit nebo jak to brát víc v klidu? 