Breno poradna - podlahové krytiny
Jiří Novotný
Měla jsem štěně velkého psa a dítě na kočárku. Ve chvíli, kdy chtělo capat samo, to byl celkem neřešitelný problém. Člověk má jen dvě ruce a 1) pes + 2) dítě + 3) kočár
Pohledej tahle diskuze je tu už asi potřetí během dvou měsíců, jinak k takhle malému dítěti ne
Batole a štěně? Ani omylem, vždy bude jedno na úkor druhého, ne nešla bych do toho. Počkala bych až bude dítě předškolák - nejmíň pětileté, kdy bude mít rozum a část odpovědnosti u psa - krátké venčení, menší úklid, krmení apod…tím rozumem myslím, že bude dítě schopné pochopit proč štěně kouše apod…
Musíš počítat s tím, že aji pes se bude cítit jako tvoje dítě, může žárlit, cítit se nedoceněný apod.
@Anonymní píše: Více
Zkušenost mám. Pořídila jsem si chodského psa, což byla volba, kterou jsem velmi promýšlela a snažila jsem se vybrat plemeno tak, aby to k nám co nejvíc sedělo. Bydlela jsem tenkrát tak trochu na samotě (chlap jezdil MKD, takže věčně doma sama) a pes byl v té době docela nutná záležitost kvůli zlodějům. Ale - byla jsem už zkušená, co se výcviku týká. Měli jsme velký pozemek. Psa stačilo prostě vypustit ze dveří, co se týká venčení, ale i to obnášelo vstávání a čekání, jestli se něco podaří. Samozřejmě psa je nutné socializovat, takže jezdil jako mlaďoch kamkoliv skoro vždy s námi, v MHD, autem, do města, chodila jsem s ním na všechny obecní akce, k myslivcům na zahájení honu, hody, všechny obecní akce jsem se psem proběhla, prostě kde se dalo, aby si zvykal na lidi i na další psy. Psa jsem měla od zkušené chovatelky, která věděla, kam a do jakého prostředí půjde (děti) a nechala jsem ji vybrat k nám nejlepšího jedince. Vybrala nejvíc vyrovnaného a nejklidnějšího psa. Byl pro nás všechny úžasným společníkem, hlídačem, děti ho milovaly a on byl naprosto úžasný nekonfliktní rodinný pes, který se celkem snadno naučil povely, které byly třeba. Takže dá se to, ale musíte vědět, do čeho jdete, chce to spoustu času a zkušeností. Bez toho bych do toho nešla.
Pejska bych pořídila až by dítěti bylo tak 5 - 6 let. To už by se ke štěněti umělo to dítě chovat s citem a zároveň by ho to štěně úplně neudolalo divokostí, okusováním atd. Navíc bych neměla nervy na dvě dost aktivní stvoření, za kterými je třeba běhat a z nichž ani s jedním se ještě nedá domluvit ![]()
Já jako celoživotní pejskař to nedoporučuju. Souhlasím, že záleží i na rase psa, ale myslím, že je vhodnější vychovat nejdřív trochu jedno mládě, a až potom pořídit to druhé. A i malinká čivava potřebuje výcvik, aby z ní nebyla neurotická, nevychovaná blafna, co jsou jich plný paneláky.