Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
@Anonymní píše:
Prosím o radu, nejlépe od někoho, kdo to zažil. Ve zkratce. Pohádkové manželství a rodinný život. Dvě chtěné děti. Měli jsme vše. Manžel introvert, co nedává najevo, co je uvnitř, ale myslela jsem si, že ho znám. Příležitostný cholerik a narcis, ale věděla jsem, do čeho jdu. Jsem dost tolerantní, vynahrazoval to jiným. Velmi jsem ho milovala a vážila si ho pro jeho schopnosti, atd. Jednoho dne jsem se dozvěděla, ze mne už nemiluje (roky). Nic jsem nepoznala, vše fungovalo až na to jeho sobectví a občasný cholerismus. Sex byl super, trávení volného času taky atd. Přesto se scházel s jinou. Teď má o patnáct let mladší a jsme před rozvodem. Problém je v tom, ze od te doby, co zjistil, ze ho rozvod bude hodně stát, ze není s detmi tolik, kolik by si představoval atd., tak začalo naprosté peklo. Z občasneho cholerika je člověk, co je schopny na mne půl hodiny řvát do telefonu, křičí na mne před detmi, vyvíjí neskutečný nátlak kvůli tomu, abych přistoupila na jeho podmínky vyrovnání. Poštval na mne jeho rodiče. Děla podvody, lže. Tvrdí, ze jsem ho zmanipulovala už od začátku, aby se do mne zamiloval apod. Jde opravdu na sílu. Jeho právník taky. Dokonce se mi vysmál, ze nemůžu mít další děti. Jedna se mnou s arogancí, jako bych byla úplně blbá a nekompetentní k cemukoliv a teď proč to všechno píšu. Za ten rok házení špíny na moji osobu, kriceni a psychického nátlaku, přestože jsem mu prokazatelně nikdy nic špatného neudělala kromě toho, ze chci alimenty a spravedlivé vyrovnání, tak se mi vyvinul obrovský stres a strach z něj. Jako bych měla fobii a bojím se s ním být sama. Když má přijít pro deti, mám obrovskou úzkost, ale opravdu nejvíc mne děsí, že budeme někde sami dva a začne na mne zase mluvit. Mám blok i vůči rozvodu. Jen mi přijde mail od právníka a je mi zle. Nedokážu ho ani otevřít a jednat racionalne. Přitom jsem schopna ženská. Vedu společnost, dobre pracuji s lidmi, mám nejvyšší vzdělání. Zvladam peci o dvě deti, z toho jednomu nejsou ani dva roky, do toho pracuji. Ale proste jsem jak nějaká ustrasena vynervovana holcicka, co má strach, když má přijít on. Co mám dělat? Zazil to někdo? Jde se z toho nějak dostat, nebo budu navždy mít strach z někoho, koho jsem tolik let milovala?
Uf, to musí být hodně těžké. Jedině se s ním prostě nescházet ![]()
@arinecka píše:
Uf, to musí být hodně těžké. Jedině se s ním prostě nescházet
Snažím se o to, třeba telefonuji, když jde pro deti nebo se snažím, aby tu někdo byl. Ale to nejde pořad..
Ano, zažila jsem to. S tím rozdílem, že jsme neměli pohádkové manželství a já jsem musela zdrhnout z důvodu domácího násilí (ne fyzického). Nechtěl se na ničem dohodnout, vždycky jsem musela nasadit tvrdý kalibr, aby mě vůbec vzal na vědomí. Všechny špatnosti, kterých se vůči mně dopustil, se mu vrátily zpátky, aniž bych pro to já musela něco udělat. ![]()
Jak staré máte děti? Jak máte domluvenou péči? Koukej se pořád jen na zájem dětí. Aby s tátou byly dost. Děti proti němu nenaváděj a dávej mu je i třeba nemocné atd.
Chovej se tak, aby ses mohla sama sobě kdykoliv podívat do očí. Dáš to. S ním se nescházej, pokud to není nutné. Nebo si ber někoho sebou.
O dětech máte rozhodnuto?
Našla bych si psychologa, myslím, ze v tvém případě by hodně pomohl někdo neutrální s kým budeš moct situaci resit. Jinak proč nemáš taky právníka, aby si to vyřešili mezi sebou a nemuselo to jit přes tebe? Asi by to něco stalo, na druhou stranu člověk má zdraví jen jedno. Přeji ať je brzy lépe. ![]()
@K2 8611 píše:
Ano, zažila jsem to. S tím rozdílem, že jsme neměli pohádkové manželství a já jsem musela zdrhnout z důvodu domácího násilí (ne fyzického). Nechtěl se na ničem dohodnout, vždycky jsem musela nasadit tvrdý kalibr, aby mě vůbec vzal na vědomí. Všechny špatnosti, kterých se vůči mně dopustil, se mu vrátily zpátky, aniž bych pro to já musela něco udělat.![]()
Jak staré máte děti? Jak máte domluvenou péči? Koukej se pořád jen na zájem dětí. Aby s tátou byly dost. Děti proti němu nenaváděj a dávej mu je i třeba nemocné atd.
Chovej se tak, aby ses mohla sama sobě kdykoliv podívat do očí. Dáš to. S ním se nescházej, pokud to není nutné. Nebo si ber někoho sebou.
O dětech máte rozhodnuto?
A jak se mu to vrátilo? Já nejsem pomstychtivá, ale samozřejmě mne to přijde nefér celá ta situace.
Jinak sobě se do očí můžu koukat, chovám se slušně, nedělám žádné naschvály, jednám čestně. Jednak proto, že taková prostě jsem a také by se mi jakékoliv špatné chování k němu vrátilo ve stokrát horším…
O dětech zatím není rozhodnuto, ale tak nějak funguje, že jsou v mé péči a on jezdí za nimi a víkendy točíme s tím, že já v těch jeho víkendech asistuji, protože mladší dítě je kojené.
@Anonymní píše:
Snažím se o to, třeba telefonuji, když jde pro deti nebo se snažím, aby tu někdo byl. Ale to nejde pořad..
Jasný, chápu. Co právníka? Aby vše řešil za tebe?
@Anonymní píše:
Snažím se o to, třeba telefonuji, když jde pro deti nebo se snažím, aby tu někdo byl. Ale to nejde pořad..
Kamarádka to měla tak, že jeden děti zavedl do školy/školky a druhý je vyzvedl, takže se vůbec neviděli.
Tak dlouho bych mu pokládala telefon a zavírala dveře před nosem, až by se mnou začal jednat v tichosti a s ohledem na děti. Vymínila bych si to jako pravidlo. Musíte se oba naučit jednat racionálně a bez emocí. Po roce byste k tomu měli mít už nakročeno, protože největší šok by měl být pryč. Musíš zvolit formu tiché rezistence. Pokud nezvládáte spolu mluvit, tak si pište. Věcně, žádné výčitky. Jen děti a peníze. Musíte se naučit oba ovládat před dětmi, protože ty jsou tím šíleně stresované. Nemám to vyčtené, ale zažité a vím, že je to dřina na emocích na obou stranách. Dnes máme s ex výborné vztahy, ale nebylo to tak hned. A to mě taky opustil pro jinou a doma 2 malé děti.
@Anonymní píše:
Prosím o radu, nejlépe od někoho, kdo to zažil. Ve zkratce. Pohádkové manželství a rodinný život. Dvě chtěné děti. Měli jsme vše. Manžel introvert, co nedává najevo, co je uvnitř, ale myslela jsem si, že ho znám. Příležitostný cholerik a narcis, ale věděla jsem, do čeho jdu. Jsem dost tolerantní, vynahrazoval to jiným. Velmi jsem ho milovala a vážila si ho pro jeho schopnosti, atd. Jednoho dne jsem se dozvěděla, ze mne už nemiluje (roky). Nic jsem nepoznala, vše fungovalo až na to jeho sobectví a občasný cholerismus. Sex byl super, trávení volného času taky atd. Přesto se scházel s jinou. Teď má o patnáct let mladší a jsme před rozvodem. Problém je v tom, ze od te doby, co zjistil, ze ho rozvod bude hodně stát, ze není s detmi tolik, kolik by si představoval atd., tak začalo naprosté peklo. Z občasneho cholerika je člověk, co je schopny na mne půl hodiny řvát do telefonu, křičí na mne před detmi, vyvíjí neskutečný nátlak kvůli tomu, abych přistoupila na jeho podmínky vyrovnání. Poštval na mne jeho rodiče. Děla podvody, lže. Tvrdí, ze jsem ho zmanipulovala už od začátku, aby se do mne zamiloval apod. Jde opravdu na sílu. Jeho právník taky. Dokonce se mi vysmál, ze nemůžu mít další děti. Jedna se mnou s arogancí, jako bych byla úplně blbá a nekompetentní k cemukoliv a teď proč to všechno píšu. Za ten rok házení špíny na moji osobu, kriceni a psychického nátlaku, přestože jsem mu prokazatelně nikdy nic špatného neudělala kromě toho, ze chci alimenty a spravedlivé vyrovnání, tak se mi vyvinul obrovský stres a strach z něj. Jako bych měla fobii a bojím se s ním být sama. Když má přijít pro deti, mám obrovskou úzkost, ale opravdu nejvíc mne děsí, že budeme někde sami dva a začne na mne zase mluvit. Mám blok i vůči rozvodu. Jen mi přijde mail od právníka a je mi zle. Nedokážu ho ani otevřít a jednat racionalne. Přitom jsem schopna ženská. Vedu společnost, dobre pracuji s lidmi, mám nejvyšší vzdělání. Zvladam peci o dvě deti, z toho jednomu nejsou ani dva roky, do toho pracuji. Ale proste jsem jak nějaká ustrasena vynervovana holcicka, co má strach, když má přijít on. Co mám dělat? Zazil to někdo? Jde se z toho nějak dostat, nebo budu navždy mít strach z někoho, koho jsem tolik let milovala?
Dobrý den, už je to půl rok, co jste sem dala příspěvek. Chtěla jsem se zeptat, jak to dál zvládáte? Pomohl Vám terapeut? Jinak jsem četla teď nedávno zajímavý názor, tak třeba Vám to vysvětlí manželovo chování. "Někteří muži, kteří jsou svým ženám nevěrní, se chovají tak, že na svoji ženu útočí. Obviňují ji a nejrůznějšími způsoby ji dehonestují. Je to často právě z toho důvodu, že mají výčitky svědomí nebo se stydí. Aby se těchto pocitů zbavili, přenášejí je na svoji manželku. Tyto pocity jsou samozřejmě spojené s tím, že nevěrní muži vědí nebo si myslí, že společnost, případně rodina je budou za nevěru odsuzovat. Odsoudí je za to, že odešli od své ženy. Někdy jsou tyto pocity viny vyvolány tím, že muž trpí ne proto, že byl nevěrný ženě, ale jsou spojeny s dětmi a s tím, že je opustil.
S těmito pocity se pak nevěrní muži vyrovnávají tak, že jsou až nezvykle krutí a mění se tak, že je jejich žena nepoznává. Klasickou reakcí na to, že na ni muž útočí nebo ji dehonestuje, je to, že se žena buď uzavře do sebe, nebo manžela začne také atakovat. Bohužel tím se krize mezi nimi dále prohlubuje. O to víc si pak muž myslí, že má na své chování a nevěru právo. Právě proto to vlastně dělá, protože se mu přeci nikdo nemůže divit, když má tak příšernou ženu.
V případě, že je váš manžel sociopat nebo psychopat, pak očekávejte, že žádné pocity viny a studu mít nebude. Právě naopak: svým způsobem si bude užívat to, že vás ničí, bude se cítit jako macho, který je natolik dobrý, že může mít doma ženu i milenku současně."
Prosím o radu, nejlépe od někoho, kdo to zažil. Ve zkratce. Pohádkové manželství a rodinný život. Dvě chtěné děti. Měli jsme vše. Manžel introvert, co nedává najevo, co je uvnitř, ale myslela jsem si, že ho znám. Příležitostný cholerik a narcis, ale věděla jsem, do čeho jdu. Jsem dost tolerantní, vynahrazoval to jiným. Velmi jsem ho milovala a vážila si ho pro jeho schopnosti, atd. Jednoho dne jsem se dozvěděla, ze mne už nemiluje (roky). Nic jsem nepoznala, vše fungovalo až na to jeho sobectví a občasný cholerismus. Sex byl super, trávení volného času taky atd. Přesto se scházel s jinou. Teď má o patnáct let mladší a jsme před rozvodem. Problém je v tom, ze od te doby, co zjistil, ze ho rozvod bude hodně stát, ze není s detmi tolik, kolik by si představoval atd., tak začalo naprosté peklo. Z občasneho cholerika je člověk, co je schopny na mne půl hodiny řvát do telefonu, křičí na mne před detmi, vyvíjí neskutečný nátlak kvůli tomu, abych přistoupila na jeho podmínky vyrovnání. Poštval na mne jeho rodiče. Děla podvody, lže. Tvrdí, ze jsem ho zmanipulovala už od začátku, aby se do mne zamiloval apod. Jde opravdu na sílu. Jeho právník taky. Dokonce se mi vysmál, ze nemůžu mít další děti. Jedna se mnou s arogancí, jako bych byla úplně blbá a nekompetentní k cemukoliv a teď proč to všechno píšu. Za ten rok házení špíny na moji osobu, kriceni a psychického nátlaku, přestože jsem mu prokazatelně nikdy nic špatného neudělala kromě toho, ze chci alimenty a spravedlivé vyrovnání, tak se mi vyvinul obrovský stres a strach z něj. Jako bych měla fobii a bojím se s ním být sama. Když má přijít pro deti, mám obrovskou úzkost, ale opravdu nejvíc mne děsí, že budeme někde sami dva a začne na mne zase mluvit. Mám blok i vůči rozvodu. Jen mi přijde mail od právníka a je mi zle. Nedokážu ho ani otevřít a jednat racionalne. Přitom jsem schopna ženská. Vedu společnost, dobre pracuji s lidmi, mám nejvyšší vzdělání. Zvladam peci o dvě deti, z toho jednomu nejsou ani dva roky, do toho pracuji. Ale proste jsem jak nějaká ustrasena vynervovana holcicka, co má strach, když má přijít on. Co mám dělat? Zazil to někdo? Jde se z toho nějak dostat, nebo budu navždy mít strach z někoho, koho jsem tolik let milovala?