Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Ahoj holky, chci se zeptat jestli se umíte hádat? Já právě vubec ne, když se mi něco nelíbí(jde hlavně o tchánovce)tak ze sebe nevydám hlásku. Včera mě hodně moc naštvali, šlo o naše děti, nechci to tu rozepisovat, ale začala jsem se s nima dohadovat. Jenže já jsem nekonfliktní typ, neumím to, přeskakuje mi hlas, třesu se, naskáčou mi fleky na krku a fakt se celá klepu. Jenže jak se to naučit? Jde to? Dost by se mi to hodilo
Jak jste na tom vy, když Vás někdo hodně rozčílí a chcete mu „vynadat“?
Možná to chce ten správně přetékající pohárek jak se říká
Mě fleky na krku taky naskáčou a zuřím, ale jak je toho až po krk, tak umím říct svoje…chce se to nebát, hádka nemusí být nutně křik, jen slovní rozepře, takže se nebát říci svoje.
Hádat se umím a občas to asi i potřebuju, ale snažím se ovládat. Většinou mě pak stejně rozčílí nějaká maličkost…
Křičím, brečím vzteky, bouchám dveřma a když se mi něco nelíbí, tak se ozvu.
Jsem prostě nasírací typ.
Ne, že bych hádání milovala, ale jsou chvíle, kdy zjištuju, že mi to udělá dobře vic, než bych tu danou věc v sobě dusila, kor když někdo začně štěkat na mě, tak to se neznám a je mi jednou, zda je to v autobuse nebo doma, moje tchýně to zkusila jednou mě zahnat do kouta, co se týče výchovy, tak jsem si předvedla, že umím to samé, co ona a je klid ![]()
Nehádej se a argumentuj. Řekni si v klidu svoje a je to. Nevidím důvod proč bys měla pouštět uzdu emocím, pojekávat tam a mávat u toho rukama jak hysterka.
Lepší je suše jim oznámit svůj postoj a odejít.
Neumim, rikam blbosti, argumentuji nelogicky a spravne odpovedi me napadji az pozde.
Mám to samý. Zuřím potichu, v duchu jsem Rambo se samopalem v ruce a ničím svět okolo sebe, jak jsem vzeklá… ale nevydám hlásku. A po třetím téměř násilném vymáhání „co se děje???“ se hroutím, rozbrečím se… ale nedostanou ze mně ani ň. Nejde to. ![]()
Mimochodem, byla jsem s tím u odborníka. Rada jak řemen. Že prý MUSÍM mluvit. Pche. Připadala jsem si jak ochrnutý, který dostane radu, že jestli chce chodit, tak musí chodit.
![]()
@Pudloslava píše:
Neumim, rikam blbosti, argumentuji nelogicky a spravne odpovedi me napadji az pozde.
Já to mám stejně + celá zrudnu. Nějak se mi zasekne vedení a já neumím navazovat myšlenky. Musím se uklidnit a vše srovnat v hlavě a pak teprve říct co mě s.re.
Já se hádat umím, ale je dobré si uvědomit dvě věci. Za prvé - hádat se můžeme konstruktivně nebo destruktivně. Konstruktivní hádka je postavená na argumentaci; ale není to jenom argumentace smotná. Abychom dosáhli toho, co cheme, tak občas přeslechneme nějaký argument protistrany - ale bylo by to na delší rozpravu. No a destruktivní hádka je přesně typu „italské manželství“. Je jedno, proč a jak se hádám, hlavně že se hádám.
Za druhé - jsou situace, kdy je hádka zbytečná. To asi víme nejlíp sami (samy), kdy to je. V takové situaci jenom oznámím „myslím si to a to“ nebo „udělám to a to“. A pokud se protistrana chce mermomocí hádat, jenom opakuju svoje rozhodnutí.
S některýma lidma holt k rozumnému závěru nedojdu a tomu jsem přizpůsobil svoje chování.
Když se pohádám s někým cizim dostala bych za to nobelovku jak mi to jde, ale když s někým koho mám ráda a ješTĚ SE cítím v právu tak brečim a neřeknu ani hlásku a strašně mě to bolí
Kdysi jsme se při hádání třepala jak ratlík, a slzy v očách,
teď jsme se to naučila, a když jde na mně třes tak prostě ruce opřu do vůhružné pozice a jde to, řeknu ci chcu, a než se rozběčím totálně tak jdu hned pryč ale vyřeším co jsme řešit chtěla ![]()
Mam stejny problem jako zakladatelka. Myslim, ze to ma ale puvod z detstvi. Muj pritel je cholerik a ja prehnane precitlivela. Takze staci kdyz po me zacne rvat a ja si v duchu prikazuju, ze se nesmim rozbrecet a stejne to nejde. Tak rada bych mu vynadala a pohadala se s nim. Misto toho se roztresu a brecim…jsem za to na sebe hrozne nastvana a snazim se na tom pracovat, ale vubec mi to nejde ![]()
Holky, díky za názory. Omylem jsem založila ještě jedno podobné téma, protože tohle mi sem nešlo vložit a ted jsou tu 2.Adminum se moc omlouvám
No já bych toho tolik chtěla říct vždycky, protože kecají blbosti a dělaji ze mně blbce, jenže když se chci bránit a trochu jim vynadat tak jsem s těmi fleky na krku a rudymi tvářemi akorát k smíchu, o tom že mi přeskakuje hlas ani nemluvím. Fakt hrozny. Když mě ty tchanovci tak neskutečně vytáčejí.
Já to dokázala po malých krůčcích, nejdřív jsem nikdy nebyla schopna tchyni oponovat, s dítětem jsem nějak nabyla odvahy a pomalu trénovala odpor, nejčastěji co se týče jídla, výchovy a pod. sice stále nejsem schopna jít do otevřeného konfliktu, ale už nejsem blbeček, co jen sedí a všechno odkývá a cítím se stále silnější
jednou to dokážu a třeba si baba uvědomí, že mě prostě musí brát jako sobě rovnou ![]()
Já se hádám tak, že zuřím a křičím, takže to taky není nic k doporučení. Ale jinak svůj názor si obhájit umím, mám argumenty a na těch trvám. Ale to byla léta učení v mojí rodině, kde se diskutuje a argumentuje pořád.