Poradna gynekologa
MUDr. Jiří Škultéty
Monika46 píše:
Holky, ja se rada pridam do Vasi diskuze, protoze si myslim, ze mam k tomuhle tematu co rict.
Ja sama jsem si prosla umelym ukonceni thotenstvi ve 24TTz duvodu vyvojove vady. Verte tomu,ze to pro me bylo nejtezsi a nejhorsi rozhodovani v mem zivote. Nikdy bych nikomu neprala vyslovit vetu v tak pozdnim tehotenstvi: chci ukoncit tehotentstvi. Nedovedete si predstavit jaky muka clovek zaziva. Podepisujete papiry a pritom Vam miminko kope v brisku. V den prijmu jsem nebyla schopna s doktorama komunikovat. Malyho jsem si porodila a tim zabila - to je neco sileneho na psychiku.
Ale ja bych nebyla schopna se starat o postizene dite a na druhou stranu co je to zazivot ditete ktery si zije ve svem svete a nema ani paru o realite. Je to trapeni nejen pro dite,ale pro celou rodinu a vsechny okolo.
Vsechny co odsuzuji potrat bych vam doporucila nahlidnout do sekce: umele ukonceni tehotenstvi z duvodu vyvojovych vad, a verte zadna holka co tam je, by tohle uz v zivote nechtela zazit, pro nas vsechny je to strasna rana, nektery holky po tom skoncily u psychiatru atd…
takze ono je strasne jednuduchy soudit,mozna kdyby jste i vy byly ve stejne situaci a mely tu moznost se rozhodnout,tak by jste se treba rozhodly stejne. Ale pokud jste to nezazily,tak nevite o cem mluvite.Neni to tak jednoduchy jak si myslite,ze jsem se usmyslily ze pojdeme na potrat jako by jsme si sly koupit treba 10 rohliku.
Je mi to líto, co tě potkalo. Nedokázala bych to, co ty. Jen se zeptám, proč pro tebe nebylo přijatelnější to dítě donosit a dát třeba k adopci? Je mi jasné, že by na 99% skončilo v ústavu, ale žilo by aspoň chvíli. Tohle je druhá alternativa - pro mne přijatelnější. I já zažila nejistotu, zda dítě bude zdravé nebo ne, vyšly blbě Triply, ale plodovku jsem odmítla s tím, že si dítě nechám, i kdyby bylo postižené, tudíž to rozhodování jsem malinko zažila, jenže pro mne to bylo jasný jak facka, co mám dělat.
Jestli se tě ten dotaz nějak dotknul, tak se omlouvám. ![]()
Bábi Zlopočasná píše:Gabika píše:Bábi Zlopočasná píše:No, je celkom zaujímavý ten „okamih narodenia“. Niektoré dieťa sa narodí v 23tt, lekársky tým sa ide potrhať, aby ho zachránili, a na druhej strane ide žena v 24tt na portat, aby svoje dieťa zabila… a s tým sa všeobecne súhlasí…Pudloslava píše:Souhlasíte se mnou alespoň v tom, že jde li o lidský život (život bytosti s lidskými právy), nelze jej ukončit bez souhlasu dotyčného je na základě našeho názoru, že nebude šťastný? A že potraty je možno morálně připustit jen tehdy, pokud se dohodneme, že potrácený plod člověkem není a lidská práva nemá?Nenarodene dieta Ti suhlas neda, a pravneho zastupcu ako narodene dieta tiez nema. Ja by som povedala ze z pravneho hladiska (aj ked neviem ci Ti to bude stacit) je clovek clovekom az okamihom narodenia. Myslim ze nenarodene dieta ma nejake dedicske prava, ale tusim za predpokladu ze sa nakoniec narodi zive
Ked som bola tehotna, tiez som bola povazovana len za jedneho cloveka, nie za dvoch. To ze sa na mna brali ohlady kvoli inemu stavu bolo moralne hladiskoAle ja neobhajujem potraty ako take, zamyslam sa odkedy ma dieta nejake prava. Ak by som cokolvek urobila alebo chcela pre/proti dietatu co nosim, moze mi byt zabranene? Ja som pravny zastupca mojej dcery a rozhodujem za nu. Ale az od okamihu porodu. Pred porodom som bola vsade brana ako jeden clovek, nie ako dvaja. Ma nenarodene dieta vobec moznost fungovat ako samostatny clovek, aj ked nie proti voli matky? (Zalozim mu sporenie, prepisem nanho dom a podobne)
To ze pre mna bolo moje dieta zive od prveho okamihu co som o nom vedela nic neznamena, to by sme mohli povedat ze clovek je clovek od momentu ked sa zena dozvie ze je v tom a robit pohreby kazdemu spontannemu potratu
Jo, nenarozené dítě má právo dědit, takže s tím převodem domu nevím, ale klidně mu ho můžeš odkázat, když je ještě v břiše ![]()
eva valoi píše:RyBANA píše:Fuj, to jsem se lekla. Ze kdy je ta fotka?
Pro ty co si myslí, že je Katka mrtvátakže jen tak mimo téma…http://a1.sphotos.ak.fbcdn.net/…621798_n.jpg
z července prej ![]()
Ahoj, dat ho k adopci? To jsi me docela pobavila, nedovedu si predstavit,ze by nekdo chtel cizi postizene dite a co je to za zivot byt v ustavu?A pokdu by se malej nerodil,tak bych se ho nedala pryc.
Ja jsem asi slaboch,ale jsem mlada, perspektivni holka a urcite bych postizeny dite nezvladla, jen bych ho litovala a zziralo by me to. Ja bych stratila zivot a dite by vlastne zadny nemelo.
Nejsem nejak krestansky zalozena atd…, chci v zivote zit, uzivat si ho a uzivat si ho naplno se svymy budoucimi detmi.
Jak uz jsem psala, je strasne jednoduchy hrdisky prohlasovat, ze by jsi si postizeny dite nechala,ale kdyby jsi to opravdu zazila a mela jsi moznost se jeste rozhodnout,tak kdovi jak by jsi se rozhodla. A pokdu jsi tu moznost mela a ite si nechala,tak klobouk dolu, mas muj velky obdiv, ja bych to nezvadala a nezvladla bych aby me i ostatni litovaly,ze mam spatny dite atd.. ja nejsem ten typ cloveka.
Příspěvek upraven 04.08.11 v 20:32
Lizbeth píše:Pudloslava píše:Já s tebou ve většině souhlasím..
No já si nemyslím, že každý ví/myslí si, že potraty jsou špatně.Jestli nepovažujete plod do 12 TT za člověka, potom je to v pohodě, teda minimálně stran vašeho svědomí. Moje problémy s tímto jsou má soukromá věc.
Jak si obhájíte, že dítě třebas s rozštěpem páteře, které by normálně žilo, byť s postižením, necháte zahubit v 24 TT, zatímco zdravému byste to neudělaly, to moc nechápu. Jestliže teda od 12 TT je to člověk a má práva, nemůžem ho teda v pozdějších fázích těhotenství zabíjet kvůli život neohrožujícíc vadě a vice versa, pokud můžeme ve 24 TT, proč ne tedy po narození a kdykoliv později se někdo zmrzačí?Jestliže potrácené plody za lidi považujeme a rozhodly jsme, že přestože to lidi jsou, máme právo je hubit, protože jsme usoudili, že život s postižením nebo bez mateřské lásky je horší, než smrt, proč to tedy omezovat na nenarozené děti?
Souhlasíte se mnou alespoň v tom, že jde li o lidský život (život bytosti s lidskými právy), nelze jej ukončit bez souhlasu dotyčného je na základě našeho názoru, že nebude šťastný? A že potraty je možno morálně připustit jen tehdy, pokud se dohodneme, že potrácený plod člověkem není a lidská práva nemá?
Ale myslím ,že matka se pro potrat postiženého dítěte nerozohodne jen z hlediska, že nebude štastné a zdravé, ale že JÍ SAMOTNÉ to způsobí bolest a doživotní stres ( kupříkladu)..Nerozhoduje se - Chudáček bude trpět, to mu nemůžu udělat..ale ..Nedokážu se na to koukat aniž by mi to každou vteřinu mého života rvalo srdce, nemám na to, abych při tomto stavu svého dítěte byla ještě kdy štastná a spokojená..
Pořád jsou to samozřejmě méně závažné důvody, pokud se budeme zabývat jen právem na život, ale uvědomme si, že doopravdy nejde jen o budoucí utrpení postiženého dítěte ,ale i o utrpení těch rodičů..Někdo na to má, a někdo ne..
Já dost prožívám už jen to, když má dítě zánět spojivek díky silné alergii, či teplotu a zvrací..A to je jen občas a není to nic proti tomu všemu, co by se dělo postiženému dítěti..
liz souhlasim, ze matka velmi trpi, ale zase je to u clovecenstvi - preci nemuzes zabit cloveka jen proto, ze se nemuzes divat na jeho utrpeni. co matka, jejiz petilete dite dostane rakovinu, co kdyz ona na to nema, divat se na to?
RyBANA píše:eva valoi píše:z července prejRyBANA píše:Fuj, to jsem se lekla. Ze kdy je ta fotka?
Pro ty co si myslí, že je Katka mrtvátakže jen tak mimo téma…http://a1.sphotos.ak.fbcdn.net/…621798_n.jpg
ten pán vypadá jak chujko rytmus ![]()
Gina108 píše:
Je mi to líto, co tě potkalo. Nedokázala bych to, co ty. Jen se zeptám, proč pro tebe nebylo přijatelnější to dítě donosit a dát třeba k adopci? Je mi jasné, že by na 99% skončilo v ústavu, ale žilo by aspoň chvíli. Tohle je druhá alternativa - pro mne přijatelnější. I já zažila nejistotu, zda dítě bude zdravé nebo ne, vyšly blbě Triply, ale plodovku jsem odmítla s tím, že si dítě nechám, i kdyby bylo postižené, tudíž to rozhodování jsem malinko zažila, jenže pro mne to bylo jasný jak facka, co mám dělat.
Jestli se tě ten dotaz nějak dotknul, tak se omlouvám.
v tom jsme zajedno, me taky neprijde horsi dat dite po narozeni do ustavu, nez ho zabit. Horsi je to akorat ekonomicky pro spolecnost. Uz jsem o tom i psala, proc si ma zena prijit jako ta nejhorsi, kdyz peci o postizene diote nezvladne a odlozi, zatimco ta, co jde na potrat, je pomalu pochvalena za to, jak zodpovedne se zachovala. Podle me by se oboje melo vnimat prinejmensim stejne.
Kdyz zena ceka postizene dite, je to desna situace, do ktere se nedostla svou vinou. Zadne rozhodnuti neni spravne, ikdyz si dite ponecha, rizkuje zase rozpad sve rodiny. V soucasne dobe jsme ale presvedcovany, ze v tom pripade je potrat to idealni reseni.
Příspěvek upraven 04.08.11 v 20:50
Nedotklo se me to, jde tu jen o nazor. Jen me stve ze si nekdo mysli,jak je to jednoduchy dat dite pryc v 6 mesici. Ja proste vim, ze bych ne to nemela, se divat na utrpeni sveho ditete a nevidim zadny smysl dat dite do ustavu, to uz je lepsi aby nezilo, protoze ono stejne ani nevi ze zije, zije si v nejakem svem svete.
Ale na druhou stranu jsou nektery zeny takove ktere do toho jdou dobrovolne,rtak pred nema smekam. Ja i kdyby jsem se o postizene dite starala,tak pak bych nechtela umrit driv nez dite, protoze bych se bala co s nim bude a tahat 20 lety dite no nevim, rikam, ja na to nemam.
A nikdo nas do potratu nenutil, od zadnyho doktora jsem neslysela ze by nam doporucil ukoncit tehu nebo jen naznak, to vubec a ze jsem si prosly nekolika doktorama. Az po ukonceni mi doktro rekl,ze by se rozhodl stejne.
Pudloslava píše:
v tom jsme zajedno, me taky neprijde horsi dat dite po narozeni do ustavu, nez ho zabit. Horsi je to akorat ekonomicky pro spolecnost. Uz jsem o tom i psala, proc si ma zena prijit jako ta nejhorsi, kdyz peci o postizene diote nezvladne a odlozi, zatimco ta, co jde na potrat, je pomalu pochvalena za to, jak zodpovedne se zachovala. Podle me by se oboje melo vnimat prinejmensim stejne.Kdyz zena ceka postizene dite, je to desna situace, do ktere se nedostla svou vinou. Zadne rozhodnuti neni spravne, ikdyz si dite ponecha, rizkuje zase rozpad sve rodiny. V soucasne dobe jsme ale presvedcovany, ze v tom pripade je potrat to idealni reseni.
Tak teraz 100% súhlas.
Pudloslava píše:Lizbeth píše:liz souhlasim, ze matka velmi trpi, ale zase je to u clovecenstvi - preci nemuzes zabit cloveka jen proto, ze se nemuzes divat na jeho utrpeni. co matka, jejiz petilete dite dostane rakovinu, co kdyz ona na to nema, divat se na to?Pudloslava píše:Já s tebou ve většině souhlasím..
No já si nemyslím, že každý ví/myslí si, že potraty jsou špatně.Jestli nepovažujete plod do 12 TT za člověka, potom je to v pohodě, teda minimálně stran vašeho svědomí. Moje problémy s tímto jsou má soukromá věc.
Jak si obhájíte, že dítě třebas s rozštěpem páteře, které by normálně žilo, byť s postižením, necháte zahubit v 24 TT, zatímco zdravému byste to neudělaly, to moc nechápu. Jestliže teda od 12 TT je to člověk a má práva, nemůžem ho teda v pozdějších fázích těhotenství zabíjet kvůli život neohrožujícíc vadě a vice versa, pokud můžeme ve 24 TT, proč ne tedy po narození a kdykoliv později se někdo zmrzačí?Jestliže potrácené plody za lidi považujeme a rozhodly jsme, že přestože to lidi jsou, máme právo je hubit, protože jsme usoudili, že život s postižením nebo bez mateřské lásky je horší, než smrt, proč to tedy omezovat na nenarozené děti?
Souhlasíte se mnou alespoň v tom, že jde li o lidský život (život bytosti s lidskými právy), nelze jej ukončit bez souhlasu dotyčného je na základě našeho názoru, že nebude šťastný? A že potraty je možno morálně připustit jen tehdy, pokud se dohodneme, že potrácený plod člověkem není a lidská práva nemá?
Ale myslím ,že matka se pro potrat postiženého dítěte nerozohodne jen z hlediska, že nebude štastné a zdravé, ale že JÍ SAMOTNÉ to způsobí bolest a doživotní stres ( kupříkladu)..Nerozhoduje se - Chudáček bude trpět, to mu nemůžu udělat..ale ..Nedokážu se na to koukat aniž by mi to každou vteřinu mého života rvalo srdce, nemám na to, abych při tomto stavu svého dítěte byla ještě kdy štastná a spokojená..
Pořád jsou to samozřejmě méně závažné důvody, pokud se budeme zabývat jen právem na život, ale uvědomme si, že doopravdy nejde jen o budoucí utrpení postiženého dítěte ,ale i o utrpení těch rodičů..Někdo na to má, a někdo ne..
Já dost prožívám už jen to, když má dítě zánět spojivek díky silné alergii, či teplotu a zvrací..A to je jen občas a není to nic proti tomu všemu, co by se dělo postiženému dítěti..
Ale to je jasné, že takto to nefunguje po narození..A možná právě v tom je celý ten zakopaný pes ( pudl
)..Možná je logické, že práva má právě až NAROZENÉ dítě..To pro mě logiku má.
Navíc k 5ti letému dítěti ( klidně i jednodenímu) máme naprosto jiné city než k nenarozenému dítěti..
A člověk nepocituje vše jen skrz jen tu jedinou myšlenku člověčenství - emoce se nedají podřídit tomuto morálnímu pohledu..
To jak si to představuješ ty vylučuje, aby lidé cítili cokoli jiného, než pocit, že dítě má právo žít..Ale takhle se lidé nechovají.
Moniko je mi líto co tě potkalo muselo to být hrozné obdivuji tě ![]()
Já bych také nezvládla starat se o postižené dítě taky bych volila potrat než si nechat postižené dítě nám by se zničil život a tomu dítěti také.
Jít na potrat ve druhém trimestru je pro ženu něco strašného. Ve druhém trimestru jde na potrat žena, která dítě chtěla, těšila se na něj a jakýsi screening nebo amniocentéza jí naprosto zkřížily plány. Často už cítí pohyby a tudíž se dítě pro ni stává jaksi více skutečným, hmatatelnějším. Rozhodonout se v tu chvíli pro potrat musí být určitým způsobem těžší než pro porod nemocného dítěte. Já nesoudím nikoho, protože mě se toto naštěstí vyhnulo. Snažím se věřit, že bych si dokázala dítě nechat, ale zároveń vím, že bych pravděpodobně nenašla ve svém okolí tu tolik potřebnou podporu. A nakonec bych na to stejně byla na všechno sama - nejdřív na rozhodnutí o životě či usmrcení plodu. A pokud bych se rozhodla pro to ho porodit, tak na tu péči o něj. Jsem ráda, že jsem toto nikdy nemusela řešit. Možnost volby je ošemetná věc. Ono totiž tou možností volby na sebe bereme za své rozhodnutí zodpovědnost A zrovna tady je to hodně o vině a o svědomí.
Když totiž žena nemocné dítě porodí a ono brzy po porodu zemře, jistě to opláče, trápí se, bolí to, ale ona nenese tu tíhu viny za to rozhodnutí o životě či smrti.
Nevím, jestli jsem to napsala srozumitelně a jestli chápete, co jsem tím chtěla říct.
Dříve by se sice v těhotenství na vady nepřišlo, ale zároveň by většina těch postižených stejně nepřežila. Kdo by v 19. století sondoval, držel při životě na ventilačních přístrojích…? Asi nikdo, protože nic takového nebylo. A s postiženými v dřívějších dobách nijak hezky zacházeno nebylo. Pro přežití druhu jsou důležití silní, geneticky kvalitní jedinci - když to řeknu hodně hnusně. Jenže jsme lidé, a proto dáváme často šanci přežít i těm, kteří by normálně šanci neměli. Tohle už jsou tak složitý problémy, že je tady asi těžko můžeme vyřešit.
Já si vážím lidí, kteří se starají o své nemocné děti. Hlavně jim přeji, aby jim vydržely síly a aby je jejich postižené děti nepřežily…Říká se, že nejhorší je přežít své děti, v případě těžce postižených je to, myslím, přesně naopak.
eva valoi
Souhlasím se vším, co jsi napsala. Celou dobu, co tady čtu ty rozhořčené protichůdné názory, přemýšlím, jak bych se v takové situaci zachovala já. Opravdu si nejsem jistá. A to mám teď cca 2 týdny do porodu, hormony mi lezou snad i z uší, počítám poslíčky, peru a žehlím minioblečení, takže věřte, že jsem přeplněná pocitu očekávání. Představa potratu v takovém stavu je pro mě jako podstata holocaustu. Člověk si celé těhotenství říká „hlavně aby to bylo zdravé“. Nedokážu si představit, že by to bylo jinak. Když jsem byla na vyšetřeních na vývojové vady, potkala jsem tam plačící maminky, které si odnášeli papír na potrat. Běhal mi mráz po zádech a v tu chvíli se všechny mé starosti staly nepodstatnými. Neodsuzuju žádnou nastávající maminku, která šla na potrat z důvodu vývojové vady dítěte, je mi jasné proč to udělala, je mi jasné, že to byla její nejhorší volba v životě a že ten život už nikdy nebude takový jako před tím. Zároveň je mi velice líto každého, kdo se musí starat o postižené dítě. I toho, kdo si to vědomě vybral. Třeba si ani nedokázal představit, co ho čeká. Nejsem příznivcem sebeobětování. Podle mě by měl člověk svůj život prožít pokud možno tak, aby byl šťastný a aby dělal šťastnými své blízké. Možná to některá matka s postiženým dítětem dokáže, já bych ale byla nešťastná od prvního okamžiku až do posledního vydechnutí. A víte, co se říká: „Když je šťastná máma, je šťastná celá rodina.“. Vím totiž, jaké je se starat o velmi starého člověka. Není to žádná radost, je to především povinnost, navíc víte, že to bude čím dál horší. Počítám, že s postiženým dítětem to bude ještě složitější, záleží na typu postižení.
Podle mě neexistuje v otázce potratů z důvodu vývojových vad dítěte žádný správný názor, žádná pravda, dokud si tím člověk na vlastní kůži neprojde.
Člověk je nastavený tak, že ve svém potomstvu vidí nějaké pokračování svého rodu, možná si to ani neuvědomujeme, ale v podstatě děti a pak vnoučata a jejich děti jsou to, co tady po nás zůstane. Je tam nějaký odkaz našeho snažení, toho, co vkládáme do svých dětí. Proto je tak strašné, dívat se vlastnímu dítěti do hrobu, jako bychom ztratili tu perspektivu, smysl života, nemáme už kam vkládat naše naděje…
Když se narodí postižené dítě, které nemá perspektivu dospět, nebo se třeba dále rozmnožovat (a vlastně, a to se na mě nezlobte, to u takového jedince není žádoucí), tak vlastně v člověku dochází k různým protichůdným pocitům - na jednu stranu ochránit to dítě, na druhou stranu z hlediska naší perspektivy je to „zbytečně vydaná energie“. Píšu to v uvozovkách, nekamenujte mě, prosím.
Prostě podle mě člověk, který se rozhodne pro postižené dítě, myslím těžce postižené dítě, je někde jinde, bud´už má, nebo musí naprosto změnit svůj hodnotový systém a přístup k životu.
Je to těžký. Současná medicína umožňuje prodloužit život různým nemocným a postiženým lidem, ale zároveň dokáže odhalit těžké vady už v prenatálním stadiu. A ted´tedy - donosit dítě a držet ho při životě, který nemá perspektivu do budoucna, ale člověk své dítě miluje a vytvoří mu alespoň prostředí bezpečí a lásky, což je strašně pozitivní a krásné, ale musí zapomenout na tu dlouhodobou perspektivu, na vnoučata, na to, že tento jeho potomek ponese dál něco z něj…Nebo tedy volit cestu usmrcení ještě v děloze a tím na sebe bere odpovědnost za toto rozhodnutí a nikdy na to nezapomene, vždycky si to už ponese v sobě. Může se ale uklidňovat tím, že nebýt současné medicíny, potomek by stejně nepřežil…