Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Nemáte děti, jste spolu chvilku, tak to skončí a jdi dál. Nebo si s ním umis představit život? Neztrácej čas a jdi dál.
Souhlas s @MarieOVMUC
jako pokud sotva po roce, kdy máš prožívat to nejlepší ve vztahu už to vidíš takhle, tak to fakt nemá vejšku…
Vycházet si vstříc asi nemyslíš nechat partnera, aby se urážel a dělal dusno. Dala bych mu ještě cca čtvrt roku na vzpamatování či vyřešení nějakého stresu nebo přiznání zdravotního problému a pokud tudy cesta nepovede, věrná mu stejně nebudeš, tak co. A roční vztah bez dětí a koneckonců i sexu a tolerování pokrevní rodiny je prd. A vymlouvání, že to je normální… to není.
Takovy vztah po roce podle me dalsi budoucnost nema. Bud rada, ze nemate deti, takhle je to o dost jednodussi. najdi si nekoho lepsiho, kdo i oceni tu rodinnou soudrznost!
Nestojí to za to - hlavně neotěhotni!!!
Vložím něco od sebe, proto anonymně…tři měsíce po seznámení už jsem byla pozvána do rodiny na narozeniny (teď už)tchýně, partner neměl jakýkoli problém účastnit se rodinných oslav u nás, byli jsme i na několika svatbách, prostě jsem spolu plánovali budoucnost, počítali spolu…nikdy jsem ho do toho nemusela nutit.
Proběhly i klasické zásnuby, svatba, prostě tak, jak to má být.
Prožij si to, že o tebe někdo stojí s někým jiným. Drž se!!!
@Anonymní píše:
@MarieOVMUC Vychováváme spolu dítě z mého předchozího vztahu…
No to je celkem důležitá informace. A jak s dítětem partner vychází?
Má přítel hodně kamarádů? Jak to má s jinými lidi, ne je tvoje rodina?
To že se mu nechce na rodinné oslavy bych chápala. Někdo to prostě nemusí, jsem taky taková, naštěstí u nás se dělají jen dvě narozeninové pro naše kluky. Jinak si přejeme v rámci normálních návštěv.
Ten druhý problém je po roce vztahu řekla bych podstatnější. Tam už bych přemýšlela, jestli zůstat nebo ne.
Jo, tak to znám. My jsme taky rodina hodně rozrostlá, samý oslavy a mám přítele, který je úplný opak, s rodinou kdyby nemusel, tak se vůbec nestýká, a to dokonce bydlíme v jednom domě s jeho otcem a je to jak bydlet s úplně cizím člověkem, jen se pozdravíme jako aby se neřeklo a nemluvíme spolu (já vůbec, přítel jen sporadicky).
U nás jsem se za 3 roky propracovala k tomu, že přítel rodinné oslavy absolvuje, dokonce pochopil, že nemáme v rodině takový pitomce jako on, a docela se snaží, ale začátky byly opravdu krušný. Ale jestli je tak hodně zabejčenej a nic s ním nehne, tak nevím co poradit. Sama znám, že to je fakt těžký.
No trochu mi připadá jak kdybych to psala já tak před dvěma lety. Já jsem se snažila vydržet to a zkusit přítele přesvědčit o tom, že mě musí brát takovou jaká jsem i s mojí rodinou, stejně tak jako já beru jeho s tou jeho nekomunikativní rodinou. Že prostě nechci skončit jako jeho rodiče.
Jeho otec nemá ani přátele, nechodí třeba ani do hospody pokecat, ani se nestýká s manželkou, jedině se svou matkou.
Není to u toho tvýho chlapa taky dědičný? Já se bohužel stále děsím toho, aby ten můj chlap takhle nechtěl později žít, ikdyž je jinak skvělej, tak se ta dědičnost v něčem bohužel nezapře.
Teď čekáme mimi a docela jsme se sehráli, zatím naštěstí drží při mě než při své rodině.
Omlouvám se, ale taky to raději nechám anonymně…kdyby náhodou. M.
Silne mi to pripomina byvaleho pritele me sestry. Tedy jen z toho, co si tady napsala… Sestra mu porad ve vsem ustupovala, az se z ni stala totalne utapnuta slepicka - pardon
A stejne to nedopadlo dobre. Problem je, ze ona s nim dite ma… ![]()
Anonymni. Tak záleží, jak je staré dítě a jak jsou si blízcí, ale i tak myslím, že životní partner tohle není.
@Mišela1 - miluje ho, věnuje se mu.
anonymní 2- jeho rodina skoro je celá rozpadlá, každý si řeší hlavně svoje, neslaví skoro nic, vídá se docela často s mámou a sourozencem, otec tam už není, odešel za milenkou, byl dost proutník
Jdu si pro radu. Jsme spolu přes rok, začátek super, ale teď asi opadla zamilovanost a my řešíme rozdílná očekávání. Partner má bohužel problém účastnit se rodinných oslav, a moje rodina drží dost pospolu, takže většinu z nich absolvuji sama. Začíná mi to čím dál tím víc vadit. Když jsem to s ním probírala, byly několikrát hádky až se naštval a nejezdil vůbec. Dnes jezdí sporadicky a většinou se s nikým moc nebaví, prostě to odsedí a zmizí dřív. Druhá věc, že ten vztah citelně ochladl z jeho strany. Sex jsme neměli asi měsíc, jemu to nevadí, mě už po tak dlouhé době taky ne, ale celej život jako mnich si opravdu nepředstavuji. Navíc intimita mě vždy s tím druhým sbližuje, když tu není toto, cítím chlad a odcizení. Partner problém nemá, říká, že je to bežný. Mě začínat pořád první nebaví. Vlastně se už ani nehádáme, stala ze se mě pasivní kikina, co ví, že prostě on neustoupí a pokud vznikne hádka dusí mě nebavením se se mnou a chladností. Dá mi to tak sežrat, že už fakt ´nic neřeším´.
