Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Vyhrocené emoce
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
8.9.24 19:34
Je to jen období, neboj 
Ty jsi s ní více než s manželem, je pro ni i vzácnější. Taky je prostě ve věku, kdy se děti vztekají a chtějí dělat vše nejlépe podle sebe.
Jinak já bych si s manželem promluvila o te situaci, dostaneš to ze sebe a vyčistí se voda a zase bude dobře.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
8.9.24 19:53
@izabe píše: Více
Děkuju. Vím že je to špatně, ale nedokážu se k tomu vrátit. Mám vůči tomu nějaký blok. Ať jde o jakoukoli „vyhrocenou“ situaci s kýmkoli. A manžel se taky jako první neomluví nepřijde. Vždy se to nějak přejde… ale asi 100krát nic umořilo vola.
- Citovat
- Upravit
8.9.24 19:53
Já si myslím ze s tebou proste cloumaji hormony. Ono se vlastně nic nestalo. Když to vezmu do důsledku tak ty jsi vyjela po manželovi první. Nemůžeš se divit ze pak byl nepříjemný. Ono žít s těhotnou ženskou není pro chlapy vždycky jednoduché 
vím o čem mluvím. Navíc mas chlapa který po noční vaří, pomáhá ti s úklidem a stará se o dceru. Docela výhra ne?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
kocourGarfield
kocourGarfield
8.9.24 20:01
@Anonymní píše: Více
Tak se s nim rozveď, mlč do porodu 
, když máš blok. Vcelku se stalo prd. 
Tak to přejdi a komunikujte spolu dál.
- Citovat
- Upravit
kocourGarfield
8.9.24 20:04
Jinak 3 leté děti mají prostě období tatínků. Je to normální.
- Citovat
- Upravit
13.1.25 00:50
@Anonymní píše: Více
Tohle je hrozně těžké období, jako by nebyl vůbec nikdo, kdo stojí při tobě, nebo já to tak tenkrát vnímala.
Co kdybys manželovi řekla jen ráda bych to někdy probrala? Tím bys udělala první krůček, který by nemusel být příliš těžký pro tebe ani pro něj. A pak by se vidělo.
Drž se. Přejde to.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.1.25 09:30
@Anonymní píše: Více
Nevidím urážlivé lidí.
Oba jste nechutné urážlivý a to máte dítě. A to bude taky urážlivé…
Fakt hnus výchova.
Poslat se někam kvůli složenému kusů oblečení je hardcore
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
13.1.25 15:31
@Justin Case Naštěstí to přešlo a od té doby jsme se ani jednou nechytli. Očividně to byl nějaký výjimečný zkrat. Druhé dítě je na světě a světě div se, fungujeme od té doby (t3 rozepře) dobře a ani jednou nebyla žádná hádka nebo nepříjemná situace. Opravdu jen hormony a vyhrocená situace.
Ale děkuji za rozbor kvůli jedné scéně. Jako kdyby lidí byli neomylní a vždy jednali „správně“…
- Citovat
- Upravit
13.1.25 16:17
Tak je super, zakladatelko, že to nemělo žádné následky a jak jsem to četl, právě, asi jenom hormony! Ale i tak, chápu tě, slyšet od dcery neustále dokola, jak táta je lepší a ty nic, to by šlo na mozek každýmu. Co dcera teď, už chce i maminku? 
Nebo nezačne žárlit na mladšího sourozence? Na to je asi ještě moc malá.
Ale ten tvůj úvodní příspěvek jasně ukazuje, jak lidi řeší problémy blbě… Zrovna když se něco hledá a je celkově stres, možná i málo času, místo řešení problému (najít oblečení) se najde čas na dikuzi o rozvržení prací, což je zrovna úplně mimo téma. A když je klid a dobré podmínky o tom mluvit, probrat to, tak to jaksi nejde… 
Jo, jak píšeš, jsme lidi omylní a nevyhneme se tomu, ale vlastně díky těm chybičkám se většinou máme tak rádi! 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.1.25 17:08
@Justin Case doba je taková, že lidé mají prostě prostor pro vše, je nutné počítat s tím, že se budou pro malichernosti i rozvádět, viz můj příběh, tohle jsou ještě na dnešní společnost malé věci myslím.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
13.1.25 18:49
@D. C. Dcera má přes 3 roky. Zatím nežárlí, ale období vzdoru už máme přes rok, takže se jejím scénám nevyhnu. Je to změna, ale vidím, že k lepšímu. 
Každopádně si nedělám iluze, že nebudou nějaké další vyhrocené situace. 
A ani, uznávám, že jsme s manželem prošli různými životními zkušenostmi, ale když se něco takhle zbytečně vyhrotí, tak se k tomu ani jeden z nás nevrátí a nemluvíme o tom… vím, že je to špatně.
@Alwin Tvůj příběh neznám.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
- Orgasmus jen po alkoholu
- Bude rozvod? Nevím, jestli jsem na to připravená
- Rozchod, dovolená s dítětem
- Příteli často píše bývalá přítelkyně
- Myslíte, že bude jako oni?
Užitečné odkazy
Snažení a nezdary
- 22.05.26
- Anonymní
Sex ve vztahu
- 29.05.26
- Anonymní
Výchova
- 01.06.26
- Dadinkamaminka
Operace a přechod.
- 30.07.26
- Anonymní
Ahoj, asi ani nechci žádnou radu, ale cítím, že to potřebuju ze sebe dostat a vypsat se z toho…
S manželem jsme spolu přes 6 let. Máme 3letou dceru a druhé mimčo na cestě. Sem tam nějaký obláček proběhl a myslím, že jsme si prošli věcmi, ve kterých mě utvrdil, že jsem si vybrala dobře. Je na něj spoleh, podržel mě, když to bylo potřeba. Já jsem při něm také vždy stála a byla oporou, když potřeboval. Jen je spíš introvert a nedává problémy najevo.
Posledních několik dní brečím… netuším, jestli na to mají vliv i hormony nebo jsem fakt tak špatná.
První můj pláč přišel pár dní zpět ve chvíli, kdy jsme se chystali jet pryč. Dcera dělala už předtím scény při oblékání a celkově je strašně paličatá a tvrdohlavá, když se jí zrovna nechce. Když už se mi ji konečně podařilo uklidnit, že můžeme jet, tak manžel hledal nějaké oblečení. „Kde mám prosím tě to a to?“ „Nevím, kdyby sis oblečení uklízel sám, nehledal bys to.“ Oblečení mu poskládám a nechám na posteli, ať si to uklidí do skříně. Fakt mu tam nelezu a nevím, kde co má… Vyjel po mě, že se snad o práci nějak dělíme a snad pro mě není takový problém mu to uklidit do skříně a že ať teda jedeme samy… V ten moment jsem začala brečet, řekla mu, že mě taky přešla chuť někam jet a ať si jede do pr někam sám. Je mi strašně líto, že u toho byla přítomna dcera a nechci, aby se to někdy opakovalo. Bylo to selhání nás obou.
Od té doby mám problém s ním komunikovat, i když dneska už to vypadalo nadějně. Ani jeden z nás o tom nekomunikuje a nějak se to přejde. Teď mi dělá strašně velký problém to přejít, ale nedokážu o tom, co se stalo mluvit…
Když má dcera nějaký svůj afekt nebo jí nechci něco dovolit (trvám na určitých pravidlech, když se domluvíme), tak začne samozřejmě brečet a… „chce tátu, nemá ráda maminku a maminka, ať jde pryč“. Strašně mě to v ten moment bolí a mám pocit, že jsem jako máma selhala… přitom vím, že tatínkovské období je normální. Něco se rozbije a dcera, že táta to spraví. „Táta to nespraví, to už je rozbitý tak, že to nejde spravit.“ „Jo jo, táta to zvládne.“ Dcera se mě na něco zeptá a já nevím, tak jí na rovinu řeknu, že nevím. „Táta to ví.“ A za celý den poslouchám, jak „táta ví, táta umí, táta spraví, já chci tátu,…“ Už nějak cítím, že jsem asi já ta špatná a ať se snažím, jak chci, tak to prostě nefunguje.
Doplním, že bordel tady nemáme (u pedanta na úklid by to ale asi neprošlo), vaří manžel, o nádobí se ze 75% starám já, dceru přes den usměrňuju, aby se mohl vyspat na noční, chodíme na hřiště, jezdíme třeba na den pryč, když má volno,…
První těhotenství bylo od 29tt hodně rizikové a hrozilo mi, že každým dnem porodím. Teď se trochu víc šetřím, začalo mi tvrdnout břicho a i když jdu dceru jen doprovodit do školky, tak mě po cestě zpátky bere píchlavá bolest do spodku a musím zpomalit. Nechci zažít to, co u dcery…
A já už prostě nevím. Zase brečím, protože byl dneska pro dceru strašný problém se vyprchovat, vyčistit zuby a převléct do pyžama. Celou dobu, že nechce maminku,… A já jen čekám, kdy mi na dveře zaklepe sociálka, protože to zní jako bych týrala své dítě.
Je mi momentálně zle, fakt zle a já už nevím, jak pokračovat…