Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Vypsání se
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
26.6.24 09:07
Psychické vyrovnání s rozchodem může podle délky vztahu trvat až rok a hůř se s ním vyrovnávají introverti. Věř mi, že nejsi sám, kdo prožívá trápení - patří to k životu. Konec jedné životní etapy ber jako příležitost k něčemu novému, jako novou šanci. Rezignace a stáhnutí se do vlastní trpkosti je jako pohřeb za živa. Dej tomu čas, věnuj se koníčkům, přátelům, splň si nějaký dlouhodobý sen a když se ti do cesty připlete příležitost, neváhej. Postupně tomu jdi víc naproti, kdo je pasivní, nic nezíská.. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
26.6.24 09:18
Dík, napsal jsi to dobře. Rok je za rohem, sám jsem si dal rok a půl a do té doby jsem si slíbil, že na sebe budu hodnej. Jen ta chuť mi chybí, směr…Fakt jak kdybych byl v obří bublině, ve který bych levitoval a nemohl se z ní dostat. Asi hraje svou roli i chemie v mé hlavě, ale vyloženě depku už mam za sebou, teď je to spíš stav apatie, rezignace a snad i trochu nechuti cokoli řešit. Jen doufám, že nečekám na Godota. Jinak s rozchodem jsem sám souhlasil, tak aspoň se necítím zhrzeně, bylo to rozumné východisko pro oba. Jen si asi více všímám okolí a najednou vidím v okolí všude kolem sebe, kolik lidí se podobně trápí a nenachází cestu ven. Všichni 40-50 - má sociální bublina. Mimochodem mi pořád někdo závidí, jak si můžu najít mladou babu a já musím pořád dokola říkat, že mladou babu nechci 
- Citovat
- Upravit
26.6.24 12:35
Inu, zakladateli, také mám poslední dobou pocit, po zvážení mým pokusů a jejich dosavadních výsledků, na všechno rezignovat, nicméně je jisté, že tím se nikam dopředu neposuneš. Jasně, že je člověk z neúspěchů unaven, občas to prostě chce pauzu jako od všeho, ale zase se k tomu vrátit. Jestli teda dobře chápu, ty bys rád zase nějakou přítelkyni, ale nedaří se ti najít? Takže rezignuješ? To jsem na tom podobně, nicméně stále hledám nové a nové možnosti. Kupodivu jich pár stále ještě je. Bohužel i tak, s tím seznámením jako kdyby to šlo rok od roku z kopce…
Co ti doporučit, no, i když to vypadá, že nemáš o nic zájem, co takhle se věnovat něčemu, o co jsi kdysi zájem měl? A nemohl ses tomu věnovat. A pokud ani to tě nebaví, já si tak stále více uvědomuji, že nejdůležitější ze všeho je zdraví, pokud o něj člověk nechce přijít, nějakou tu fyzickou aktivitu… říkám mimo jiné, že život je moc krátký na to trávit ho nějakou rezignací 
.
Člověk se holt musí snažit sám. Někdy to jde na nervy, ale prostě je to to nejlepší řešení, co jsem si osobně vyzkoušel 
.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
26.6.24 12:54
Dík. Abych byl upřímný, já vlastně nevím, co chci a je mi to natolik nevlastní stav, že je mi to po těch měsících víc než nepříjemný. Teď nikoho nechci, nebylo by fér v takovém stavu hledat někoho, kdo očekává, že ten druhý má srovnaný život. I když pravdou je, že život se dokáže dát dohromady proklatě rychle, když je impuls.
Snažím se něco dělat, něco tvořit, ale chuť se ne a ne dostavit, tak se holt překonávám a trochu se do toho nutím. Ne zase moc, abych si neznechutil to, co mám rád.
Spíš si říkám, jak je to podivný upadnout do té nekonečné letargie. Asi si to musím na klid a mír v duši ještě nějaký ten pátek počkat.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
- Přítel si dělal dobře
- Hledání milenky z Prahy a okolí
- Neúspěšné randění?
- Manžel se neustále uráží, nemluví
- Žena chce odejít, nevím co si myslet
Užitečné odkazy
Snažení a nezdary
- 22.05.26
- Anonymní
Sex ve vztahu
- 29.05.26
- Anonymní
Výchova
- 01.06.26
- Dadinkamaminka
Operace a přechod.
- 30.07.26
- Anonymní
Asi mám potřebu se vypsat, připadám si jako méněcenný. Ocitl jsem se v podivném stavu, kdy nevím kudy kam. Řešení se neobjevují, vnitřně jsem pořád v takové podivné křeči, stažený, permanentní defenzíva. Ani nevím, čemu přesně se bráním, snad nejvíc sám sobě. Nedokážu ani pořádně pochopit, co se děje, co se stalo a jak to bude dál. To poslední mě tíží nejvíc, protože nejsem zrovna spontánní typ člověka. Od podzimního rozchodu uplynula řada měsíců, nálady se pořád střídají a když už mi přijde, že je to lepší, tak jsem nemilosrdně zasunutý zpátky. Je mi přes čtyřicet a když to tak vidím kolem sebe a poslouchám seznamovací příběhy lidí kolem mě, kteří jsou na tom podobně, tak mi to přijde šílený a ani to nemám chuť absolvovat. Jak velká to musí být náhoda, aby se dva v tomto věku potkali a nějak přirozeně to do sebe zapadlo. Skoro mi z toho vychází, že tento věk je nic moc a tak vlastně slýchám, že to většina lidí po všech těch neúspěších vzdává, buduje kolem sebe zeď a už prostě nechce do života nikoho dalšího pustit. Jediný dobrý řešení je patrně vše přetrpět a doufat, že bude líp. Jen pořád váhám, zda je součástí přijmutí faktu, že jsem vlastně v docela slušný pr..li.