Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Ahoj všem, dnes trochu filozofické okénko… ![]()
Z lásky nepřátelství - zajímají mě příběhy těch, kterým se to stalo a co se vlastně stalo, že z lásky vzniklo nepřátelství?
Je láska opakem nenávisti?
@e_l_a_a_a_a nevím, zda je opakem, ovšem ano, stalo se mi - 2×. Ale rozebírat to nebudu. Po těch letech jsou mi oba už ukradený, tehdy jsem je fakt nenáviděla (ale rozchod byl z mé strany).
Pro mě je opakem lásky lhostejnost. I v nenávisti je nějaký cit.
A jo, stalo se mi to s bývalým, samozřejmě nemůžu napsat, že je mi lhostejný, protože to tak není, strávili jsme spolu kus života, spolu jsme se učili mnohým poprvé, takže ho poslat do propadliště dějin, mávnout nad tím rukou a sbohem a šáteček prostě nejde. Ale už bych s takovým člověkem nemohla být ani kamarádka, zradil mě způsobem, jakým se to nedělá ani ve špatným filmu, v dobu, v jakou se to vůbec nehodilo, a když jsem se po čase oklepala a našla si současnýho chlapa, stala se z tohohle ex nějaká lehčí forma stalkera. Navíc si nejspíš namluvil, že za náš rozchod jsem mohla já, a v podstatě to, co udělal on mě, začal roznášet po mých přátelích, že jsem provedla já jemu. ![]()
No a pak s ním zkuste chtít být zadobře. ![]()
Z lásky nenávist… to mi nepřijde jako opak. Myslím si, že když někoho milujeme, tak mimo jiné i pro tu lásku, kterou dává ten druhý. Miluji tě, lásko, miluji lásku tvou. Ono se sice říká, že láska je vlastně dávat lásku, neexistuje lásku brát. Jenže jsme lidé nedokonalí a v určitém momentu když začneme porovnávat má dáti - dal a účty rádoby nesouhlasí, tak znervózníme a znejistíme. Monžá budeme lásky dávat víc či míň, a by si i druhý všiml deficitu. A když i přesto se nic neděje - nastává nenávist. Nemám tě rád/a za to, že sis nevšiml. Není to opak. Je to následek.
Opakem je asi ta lhostejnost. Lhostejnost lásky ani nenávisti nečiní - proč taky. Je mi fuk.
Ale i tato teorie má trhliny. I ten druhý se může přetrhnout, může snést modré z nebe několikrát denně - a stejně to přestává fungovat, protože - se vytrácí chemie lásky. Přitažlivost, jiskra, které jsou jediným vysvětlením tak nepochopitelných vztahů, jako když se žena nechá týrat a stále jí to nedochází. Je zamilovaná. Věří tomu. (To, když stav pochopí a přesto s tím nic nedělá, je věc další, mnohem složitější.)
Podle mě. ![]()
Pátrám v paměti a asi se mi to nestalo
. Na jednoho ex mám teda averzi, to jako jo, ale vyloženě nepřátelství to asi není. Když se o něm někdo zmíní, tak jen protáčím oči a nevyjadřuji se ![]()
Já vždy u těchto diskuzí marně hledám, proč zakladatelky s těmito dotazy nepřispějí i svým příběhem, popř. nenapíší o svých myšlenkových pochodech, které je k dotazu přiměly…
![]()
Ani se mi pak nechce přispívat - ano, nemusím, ale třeba bych i chtěla… ![]()
Ano stalo. Jednou. Jinak ze svými „ex“ vycházím nebo jsme si ukradení…
Myslím, že když někoho opravdu miluješ, musí to být hodně veliký, hodně dlouhý a hodně strašný - než ho začneš opravdu čistě nenávidět.
Kdysi mi někdo řekl, že konec vztahu poznám, až mi ten dotyčný bude lhostejný. Že dokud člověk bojuje - i nadávky, strkačky, nenávist - stále je to cit. Stále k tomu člověku něco cítíš. Konec poznáš, až nebudeš cítit naprosto nic.
Někdy je to sakra dlouhá a drsná cesta.
Podělila bych se, ale nemám zajímavý příběh, proto jsem založila diskuzi.
Né nestalo s bejvalýse se dál bavíme a sme kámoši s jedním se dokonce scházíme poměrně často aj s našema novejma partnerama
Sice sme se třebas první týdny po rozchodu nenáviděli ale potom sme si s čistou hlavou uvědomili že kámoši můžem bejt dál a bylo ![]()
Jinak též nějak nestíhám smysl diskuze když Ty zakladatelko takový příběh nemáš…
takových příběhů je tady plno v různých diskuzích…Jinak láska nemusí vždy být opakem nenávisti. Nenávist může pramenit i ze zcela něčeho jiného a zase láska nemusí končívat nenávistí, takže za mě - ne, láska není opakem nenávisti ![]()
Skutečná láska se nikdy nemůže změnit v opak, to se stává jen zamilovanosti, považované naivně za „lásku“. Zamilovanost je soběstředná, nenávist taky. Skutečná láska NE. Zamilovanost bere (když už dává, tak jen za účelem svého zisku), nenávist ničí. Skutečná láska NE. je tragédií, když zamilovaní lidé se ženou za požitky a dělají si iluze o trvanlivosti jejich „lásky“, žijí spolu jako manželé, ale do manželství vstoupit samozřejmě nehodlají (vždyť potřebují zadní vrátka, aby mohli ze vztahu snadno utéct). Zamilovaný člověk SI bere druhého, milující SE dává druhému. A když někomu něco dáš, už to není tvé a nemůžeš s tím zacházet jako se svým (půjčovat někomu jinému,…). A tohle zamilovaní ignorují, takže klidně zahýbají, odcházejí ze vztahu,…
Stalo, s jedním se vztah vyhrotil do takových nehorázných extrémů, že jsme se začali nenávidět, nenáviděli jsme se společně ještě půl roku, pak jsem si zabalila a od té doby jsem strašná mrcha, co ho chudáčka opustila. Že on po mě házel boty je vedlejší
Nevím, co se stalo, byli jsme spolu dlouho a byl to krásný vztah. Ale začal mi být fyzicky najednou odporný, on byl hodně hlídací hysterka, prostě se z toho stalo něco strašně absurdního. Kvůli našemu okolí se spolu bavíme, ale oba si myslíme své.
No a já jsem začala vyloženě nenávidět kluka, kterého jsem hodně milovala, on se se mnou rozešel dost ubohým způsobem, potřeboval si nahnat sebevědomí… to bylo ošklivé no, hlavně z ničeho nic, věřila jsem mu, bylo to zrovna v době, kdy jsem na tom nebyla psychicky dobře. On všechno věděl, ale stejně si ten rozchod užil a nutil mě denně poslouchat, jaká jsem nula a podobně, radši to nebudu rozepisovat, skončila jsem na kapačkách ![]()
Jinak když jsem s někým randila, tak jsme se dokázali rozejít v dobrém, když to k tomu nebylo. Někdy se to prostě zvrtne.
Ano, věřím v pocity momentální pocity nenávisti vůči někomu, kdo vám provedl nebo opakovaně udělal něco zlého, co do vztahu ani do lásky nepatří…