Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Chtela jsem se zeptat, jake mate zkusenosti se zavislosti mrnete na matce? Dcera oslavila prvni narozeniny, ale uz zhruba od 11. mesice se od ni nemuzu hnout ani na krok. Zvlaste odpoledne a vecer to hranici s hysterii - jen si dojdu na zachod a dcera lezi a rve prede dvermi. Nic nepomaha, ani milovany tatinek. Jakmile jsem v jeji blizkosti a ona na me vidi, je v pohode, hraje si … proste andel. Nevim, jak s tim „bojovat“, pry je to v tomhle veku normalni ale stejne by me zajimaly vase zkusenosti pripadne rady.
jsem na tom úplně stejně.malý nechce zůstat ani s manželem když mě nevidí je z toho hned brek a jak píšeš ani na WC si nemůžu dojít.
nevím jak s tím bojovat,ale třeba nám někdo poradí a jestli je to normální sna to časem zase odezní
Jistě, že je to normální - neboj, co myslíš, že mám doma já?
![]()
My už jsme ve stádiu, že jsme na záchodě obě…
![]()
tomu se rika „separacni uzkost“(dite si zacne uvedomovat svou zavislost na jinem cloveku, obvykle matce a umi se vyjadrit), vyskytuje se priblizne okolo jednoho roku a ma ruzne dlouhe trvani, ale prejde ![]()
U nás se něco podobného vyskytlo v době, kdy jsem přestala kojit. Sice ne až v takové míře, jak popisujete holky vy, ale ukládat k spánku musela zá:,–(ně maminka (naštěstí jsme nemuseli uspávat - to sme měli zvládnuté), když jsem odjížděla třeba do školy, tak se mně malý občas nechtěl pustit. Bylo potřeba několikrát opakovat, že maminka přijede zpátky a že se potom třeba spolu vyčvácháme (když to bylo večer
), nebo že pujdeme na procházku, něco si přečteme…atd. Prostě dat dítku jistotu, že se vrátím. Časem se to spravilo samo, ale nenápadně
třeba jednou dvakrát týdně ukládal taťka s tím, že maminka má práci a i když byl nějakou dobu řev nešla jsem tam. Prostě se „smířil“ s tím, že tam bude „jenom“ taťka a časem to pominulo úplně.
Myslím, že asi není potřeba to nějak překotně rychle řešit, ale nenápadně nechat dítko si zvykat na to, že na světě není jenom maminka, taky není k zahození. Máme v rodině takového jednoho dvouletého mamánka a opravdu to není nic záviděníhodného. Je sice krásné, že se dítko tulí a nedá na maminku dopustit, ale řekla bych že odsud posud… ![]()
To je separační úzkost - holky ji měly každá několikrát - jen Elča na mě zatím prdí ![]()
Nebojte, přejde to samo…
L.
Se mnou můj brouček chodí taky i na onu místnost a když se náhodou zamknu,tak riskuju,že dveře to nevydrží
.Tatínka zboznuje,ale bohužel jen v mé přítomnosti.Když se mi podaří vytratit se po anglicku,jak se říká,při návratu mě čeká výprask od prcka
.A to má teprve rok a půl.Ale jsem pro něj ta nej a to není taky není k zahození,hřeje to pěkně u srdíčka ![]()
Tím záchodem
Byly doby, kdy jsem tam chodila ve čtyřech - Pepi na jednom koleně, Ada na druhém (žárlivost je sviňa) a pod nohama pes ![]()
Víte, že na to budu ráda vzpomínat? A trošku mi to chybí…
L.
Taky kolem roku se mnou Honzík chodil na záchod i do sprchy. Když jsem potřebovala odejít třeba k holiči, nebo k lékaři, tak musel taťka hodně zabavit a zaměstnat ho. Pak jsem začala občas chodit vypomáhat do práce, ráno na 6 a to když se Honzík vzbudil a byl tam jen táta, tak mu to ani nepřišlo. Jak jsem začala častěji odcházet, tak si asi uvědomil že se zas vrátím a byl během 14-ti dnů klid.
Ahoj.
Mamky klííííd to je normální a samo to jednou přejde.
U někoho dříve u jiného později. U nás je zatím klid a ještě nějakou dobu bude. ![]()
Na záchod jsem děti nebrala,protože by se tam chuděrky nevešly,ale nechávala jsem si otevřené dveře.
Jinak to nešlo.Aspoň se díky tomu naučily sedat na nočník.
I když zatím jen v oblečení.Dcerka se nenechala nikdy vy:,–(it,vždycky ji ztrvrdly nohy a prostě si nesedne a nesedne
.A díky tomu,že nás viděla sedět na záchodě,tak si taky sedla (na nočník).Takže k něčemu (kromě zabránění hysterie) to bylo dobré.
![]()
Pa pa J.
Ahoj, tak já se taky připojuji. Malá na mě taky visí až tak, že bez ní opravdu nemůžu nikam. Ani na záchod, ani do kotelny přiložit, ani nic. Někdy toho mám taky plné zuby. Letos jsem měla dva srazy ze školy a mám pocit, že už se zas hoooooodně dlouho nikam nedostanu. Malá umí totiž tak úžasně řvát, až se z toho poblije.....
. Takže se prý taťkovi nekolikrát poblila, co jsem byla pryč. Je to sice na jedné straně hezké a jak píše Lesi - budu na to vzpomínat a bude mi to chybět až mě v 15-ti vypoklonkuje z pokoje
, ale na druhou stranu už mám pocit, že jsem zralá na Chocholouška…
.
No tiež neviem ako na to. Moja Laura mala 18.mesiacov. Doteraz to bolo celkom v pohode, vecer a odpol.zaspávala sama. Niekedy síce občas mrnkla, ale do izby som už v podstate nemusela. Prešlo ju to a zaspala krásne sama. Teraz asi dva týzdne do zadu sa to uplne obrátilo. Vecer nie je schopná zaspat už sama v izbe, taktiež odpoledne ked ju uložím začne strašne řvát. Skúšala som ju aj nechat, ale to vážne nešlo vydržat. Uz som myslela, že sa pozvrací. Tiež si hovorím, že to prejde, len kedy? Momentálne som v 13.týždni a trošku začínam mat obavu, ako to vyriešim, ked bude druhé dítko na svete… No zvládli to iné dievčatá (ako píšete), tak to hádam zvládnem nejak aj ja.. Len hádam tiež nebudem zrelá na Chocholouška
Gigi, neboj, obvykle to netrvá tak dlouho - pokud jsi 13tt, tak máte půl roku čas - a to by mělo bohatě stačit…
L.
Separační úzkost se prý začne vyskytovat, když začne dítko lézt. Může trvat cca od 8 do cca 18 měsíců a přirozeně to odezní. Je to jen další vývojové stádium, které posune dítko zase o kus dál. To mám vyčtené, už se nato fakt moc těším
Projevuje se to i velkým strachem z „cizích“ lidí, může to být najednou i babička, děda…lidé, kterých se do té doby nebálo. Největší chybou je jim plačící vystresované dítě cpát do náručí s tím, že se přece NEMUSÍ bát. To mu člověk zadělá na trauma.
Ahoj já mám skoro 2letou holčičku a ta je na mě závislá hodně musí se mnou být všude a trvá to už 6měsíců všichni říkají že to má každé dítě ale mám 7 letého kluka a ten to nedělal pevné nervy
![]()