Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Proč by to nešlo. Takhle funguje spousta letitých manželství. Ale musí to tak chtít oba. Většinou začne chlap hledat jinde.
@Anonymní píše:
Ahoj, je tu někdo, kdo se s partnerem narovinu dohodl, že budou žít vedle sebe, že je to tak lepší, než se rozcházet? Jak takové soužití po praktické stránce funguje? Jde mi o to, že s manželem si hodně nerozumíme v jistých zásadních věcech, ale naše soužití není zase tak hrozné, abychom kvůli tomu museli kompletně překopat život sobě a hlavně dětem? Jak jste se na tom domluvili? Funguje to? Nejde o to, že spolu musíme nutně být, protože nemáme kam jinam jít, v tomhle by nebyl problém, ale spíš že nevidím důvod, proč být až tak radikální. Jak by se k tomu stavěl manžel, zatím nevím, samozřejmě bychom s tím museli souhlasit oba a nedělám si iluze, že by z toho byl nadšený, ale zvažuji různé varianty a tahle mi zatím přišla nejschůdnější. Prostě fungovat jako parťáci, co se týče dětí, domácnosti atd., ale zároveň se citově odpoutat. Není v tom nikdo třetí, jde o vyústění dlouhodobé krize.
Ahoj, znám osobně takové páry. Hlavní problém vidím v tom, jak se ti dva k sobě potom chovají. Většinou nechtějí do toho druhého investovat čas a peníze. Pokud jsou oba samostatní, tak to na nějaký čas určitě půjde. V tomhle může být spokojený jen někdo, kdo má svoje koníčky nebo má milence či milenku. Téměř každému bude dost chybět ta pozornost, porozumění, sex. Kdo má děti, tak to může mít vliv i na ně, protože děti moc dobře vnímají, jak se rodiče k sobě chovají.
Takže ano, jde to, ale bez někoho dalšího v týmu bude frustrace narůstat.
Máme to tak. Funguje to už asi 2 roky poměrně dobře - tedy poté, co jsme skutečně zahodili veškerá očekávání a přestali si cokoli vyčítat. Vlastně je to mnohem lepší stav, než který tomu předcházel - oboustranná frustrace a zklamání, později rezignace obou. Taky nevidím důvod pro rázná řešení - ani jeden nechceme začínat znovu někde jinde, tak není důvod se rozvádět. Navíc stále plníme dětem ten bezpečný a láskyplný domov. Až se osamostatní, tak se uvidí, co bude dál. Sama nedokážu odhadnout.
Jde to, pokud to tak mají oba, ovšem s rizikem, že se může někdo objevit na jedné či druhé straně a vaše spolubydleni se rozpadne.
Asi ani jeden nebudete chtít žít v celibátu.
Znám pár, který chce vychovat děti, tzn budou na oko stále rodina, ale každý bude mít svou bokovku, která nezasáhne do jejich společného života.
Dohoda začala fungovat na konci minulého roku, asi jim to funguje. Zatím.
Nevím, co se stane, když se někdo zamiluje, když bokovce bude vadit, že je jen bokovka.
@Anonymní píše:
Ahoj, je tu někdo, kdo se s partnerem narovinu dohodl, že budou žít vedle sebe, že je to tak lepší, než se rozcházet? Jak takové soužití po praktické stránce funguje? Jde mi o to, že s manželem si hodně nerozumíme v jistých zásadních věcech, ale naše soužití není zase tak hrozné, abychom kvůli tomu museli kompletně překopat život sobě a hlavně dětem? Jak jste se na tom domluvili? Funguje to? Nejde o to, že spolu musíme nutně být, protože nemáme kam jinam jít, v tomhle by nebyl problém, ale spíš že nevidím důvod, proč být až tak radikální. Jak by se k tomu stavěl manžel, zatím nevím, samozřejmě bychom s tím museli souhlasit oba a nedělám si iluze, že by z toho byl nadšený, ale zvažuji různé varianty a tahle mi zatím přišla nejschůdnější. Prostě fungovat jako parťáci, co se týče dětí, domácnosti atd., ale zároveň se citově odpoutat. Není v tom nikdo třetí, jde o vyústění dlouhodobé krize.
Deti budou vnimat ze se nemate radi, neni to dobry vzor pro ne.
@lilith1 píše:
Deti budou vnimat ze se nemate radi, neni to dobry vzor pro ne.
A proč by se neměli rádi?
Zakladatelka nepíše, co jsou ty problémy, ve kterých si nerozumí, ale tím, že vlastně emočně odejdou z manželského svazku do svazku přátelského a tyhle věci třeba přestanou řešit, se stále mohou mít rádi jako přátelé, spolubydlící, mohou se respektovat (mnohem víc, než je tomu třeba teď). A za mě je lepší příklad pro děti „rozumové soužití“, kde se partneři dokáží normálně domluvit, než puclíky muclíky, a zároveň hádky na denním pořádku. Nebo než rozvod a tahanice o děti.
@lilith1 píše:
Deti budou vnimat ze se nemate radi, neni to dobry vzor pro ne.
Jak to poznají? Myslíš, že budou nakukovat do ložnice k rodičům a kontrolovat, jestli spolu spí? Pokud se dva chovají k sobě slušně, nehádají se a jsou vůči sobě ohleduplní, může to být jistě dobrý vzor pro děti.
@Anonymní píše:
Máme to tak. Funguje to už asi 2 roky poměrně dobře - tedy poté, co jsme skutečně zahodili veškerá očekávání a přestali si cokoli vyčítat. Vlastně je to mnohem lepší stav, než který tomu předcházel - oboustranná frustrace a zklamání, později rezignace obou. Taky nevidím důvod pro rázná řešení - ani jeden nechceme začínat znovu někde jinde, tak není důvod se rozvádět. Navíc stále plníme dětem ten bezpečný a láskyplný domov. Až se osamostatní, tak se uvidí, co bude dál. Sama nedokážu odhadnout.
Máte to hezky nastavené. Mohu se zeptat, kde v takovém vztahu bereš energii? Jezdíte na výlety, dovolené, trávíte společně jako rodina čas? Nechybí ti sex? Jak vypadá takový láskyplný domov, když jste jenom kamarádi a rodiče?
@LukeR1 píše:
Máte to hezky nastavené. Mohu se zeptat, kde v takovém vztahu bereš energii? Jezdíte na výlety, dovolené, trávíte společně jako rodina čas? Nechybí ti sex? Jak vypadá takový láskyplný domov, když jste jenom kamarádi a rodiče?
Energii beru spánkem a koníčky
Ano, jezdíme společně na výlety, na dovolené, trávíme spolu většinu volného času, jako úplně normální rodina. My jsme nikdy nebyli takoví ti mazlící partneři, takže takhle, jak fungujeme teď, jsme fungovali i dřív. Jenom tam bylo víc výčitek a nějakých očekávání, co by měl partner dělat. Sex mi chyběl, tak jsem si na něj někoho našla, partnerovi asi zase chyběla víc vztahová rovnoprávnost, ale to paradoxně teď dostává víc (finančně i časově), takže jsme celkem spokojení oba ![]()
@Anonymní píše:
Energii beru spánkem a koníčkyAno, jezdíme společně na výlety, na dovolené, trávíme spolu většinu volného času, jako úplně normální rodina. My jsme nikdy nebyli takoví ti mazlící partneři, takže takhle, jak fungujeme teď, jsme fungovali i dřív. Jenom tam bylo víc výčitek a nějakých očekávání, co by měl partner dělat. Sex mi chyběl, tak jsem si na něj někoho našla, partnerovi asi zase chyběla víc vztahová rovnoprávnost, ale to paradoxně teď dostává víc (finančně i časově), takže jsme celkem spokojení oba
Děkuji za odpověď.
@bublinek píše:
Znám pár, který chce vychovat děti, tzn budou na oko stále rodina, ale každý bude mít svou bokovku, která nezasáhne do jejich společného života.
Dohoda začala fungovat na konci minulého roku, asi jim to funguje. Zatím.
Nevím, co se stane, když se někdo zamiluje, když bokovce bude vadit, že je jen bokovka.
Což se většinou stane pokud si účelové nebudou hledat protějšky ve stejné situaci
@Anonymní píše:
Ahoj, je tu někdo, kdo se s partnerem narovinu dohodl, že budou žít vedle sebe, že je to tak lepší, než se rozcházet? Jak takové soužití po praktické stránce funguje? Jde mi o to, že s manželem si hodně nerozumíme v jistých zásadních věcech, ale naše soužití není zase tak hrozné, abychom kvůli tomu museli kompletně překopat život sobě a hlavně dětem? Jak jste se na tom domluvili? Funguje to? Nejde o to, že spolu musíme nutně být, protože nemáme kam jinam jít, v tomhle by nebyl problém, ale spíš že nevidím důvod, proč být až tak radikální. Jak by se k tomu stavěl manžel, zatím nevím, samozřejmě bychom s tím museli souhlasit oba a nedělám si iluze, že by z toho byl nadšený, ale zvažuji různé varianty a tahle mi zatím přišla nejschůdnější. Prostě fungovat jako parťáci, co se týče dětí, domácnosti atd., ale zároveň se citově odpoutat. Není v tom nikdo třetí, jde o vyústění dlouhodobé krize.
Osobně si myslím, že nebude trvat dlouho a začnou se ty rozdíly více projevovat. Přijdou k řešení finance, vedení společné domácnosti, i komunikace mezi vámi se změní…
Oba rezignujete na citový a intimní život. Pokdu si najdete někoho jiného, tak vás to už potáhne k někomu jinému. To se do vašeho vztahu dost promítne. Když si ho najde pouze jeden, tomu druhému se na to asi nebude přijemně koukat.
Já jsem to manželovi navrhovala, on nesouhlasil. Prý všechno nebo nic. Tak teď zkoušíme znovu obnovit to „všechno“, ale já to prostě nezvládám, nechci. Takze časem asi nastane to „nic“. Což mě moc mrzí, myslím, že pro děti by bylo lepší, kdybychom společně žili alespoň do doby, než si jeden z nas najde někoho jiného, ale samozřejmě chápu manzela, že to takhle nechce. Uvidíme, co přinese budoucnost.
Ahoj, je tu někdo, kdo se s partnerem narovinu dohodl, že budou žít vedle sebe, že je to tak lepší, než se rozcházet? Jak takové soužití po praktické stránce funguje? Jde mi o to, že s manželem si hodně nerozumíme v jistých zásadních věcech, ale naše soužití není zase tak hrozné, abychom kvůli tomu museli kompletně překopat život sobě a hlavně dětem? Jak jste se na tom domluvili? Funguje to? Nejde o to, že spolu musíme nutně být, protože nemáme kam jinam jít, v tomhle by nebyl problém, ale spíš že nevidím důvod, proč být až tak radikální. Jak by se k tomu stavěl manžel, zatím nevím, samozřejmě bychom s tím museli souhlasit oba a nedělám si iluze, že by z toho byl nadšený, ale zvažuji různé varianty a tahle mi zatím přišla nejschůdnější. Prostě fungovat jako parťáci, co se týče dětí, domácnosti atd., ale zároveň se citově odpoutat. Není v tom nikdo třetí, jde o vyústění dlouhodobé krize.