Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
4 roky nějak žiješ, kdybys chtěla zůstat v zahraničí nebo žít jinak, mohla jsi. Ale asi to až tak nechceš. Jen se bojíš, že pokud budeš žít „normálně“, bude to špatné?
@jita22 asi že něco zmeškám nebo bych mohla žít líp… S partnerem je to vážné, chce si mě vzít, docela mě tlačí, bojím se ztráty osobní svobody a rozhodování jen sama za sebe.
@Anonymní píše: Více
No a jaké máš představy o vašem společném fungování? Ví o nich on?
@jita22 píše: Více
Jsem asi zaseklá trochu… Prostě bych si nejraději užívala života, dovolené a to, co máme do teď.. nepotřebuju svatbu, děti.. asi je to sobecké, ale takhle mi to vyhovuje… Do toho se vkládají myšlenky, co by se stalo, kdybych teda žila jinak🙈 zase bych utekla
Raději si to sama a i s partnerem ujasni dřív, že do toho praštíte a budete mít děti. Pak to utíkání bude horší ![]()
@Anonymní píše: Více
A co se reálně svatbou změní? Vždyť na dovolené a užíváním si nic měnit nemusíš
s dítětem se to trochu změnit může, ale je velká spousta aktivních rodičů, kteří jen sem tam něco přizpůsobili ![]()
@Annonymní_007 píše: Více
Já nevím, co se změní. Pak bude tlačit na děti 🙈 on je fakt skvělej, vím, že bude i skvělej táta… Jen tyhle moje myšlenky se mi stále vkradaji do hlavy…
@Annonymní_007 píše: Více
Já bych jí úplně tyhle iluze nemaloval. Rodičovství v drtivé většině kompletně změní člověku život.
Zakladatelko, tohle si velmi dobře rozmysli a hlavně netahej partnera za nos. Šťastné partnerství je hodně o upřímnosti, jen tak dosáhneš toho, že budeš žít tak jak si přeješ. Dej na radu zkušeného ![]()
@Veselej kluk píše: Více
Jo jsme k sobě upřímní ve všem. Tohle zatím řeším v sobě a teď tady teda… Nerada bych mu nějak ublížila nebo dala do hlavy nějakou nejistotu…
Spíš by mě zajímalo, zda tyhle existenciální myšlenky nemá čas od času každý z nás a pak prostě zase zmizí😊 většinou se těch závazků bojí chlapi 😅
@Anonymní píše: Více
mela jsem to same co ty, studovat, cestovat, uzivat si zivota… ja teda mela jasno, ze nechci nikdy svatbu, deti ano (2 a rychle po sobe)… a mela jsem to tak… deti po 7mi letem vztahu po 35+, bez svatby, financne zajistena… ted mi tahne na 50 let, zivot prozity na pohodu, s cestovanim, bez omezovani, bez hadek a stresu… jak mi deti odrostou, valim opet do sveta… vim, ze pro vetsinu je takovyto zivot nepredstavitelny, ale mne to tak vyhovuje a to je to nejdulezitejsi, prozit zivot, tak jak chces ty a ne okoli… pokud se na svatbu a deti necitis, nedelej to, rozhodne ne ted, cely zivot bys zilo „kdybych tehdy byla byvala…“
@Anonymní píše: Více
Hlavne se rozhodni rychle. Uvedom si, že pokud nechceš svatbu a děcka a tvůj přítel jo, tak ho okrádáš o čas, kterej mohl věnovat někomu, kdo to chce.
@prvnidruhej píše: Více
No právě že to donedávna taky nechtěl a dost mi to dával najevo, takže já jsem s tím byla v klidu. Užívali jsme si spolu života, nikdo nikoho o nic neokradal víš… Došlo to do bodu, kdy to asi začal cítit jinak a cítí se na tu další fázi více připravený… Kdežto já bych ještě litala po světě a dál si užívala 🤷🏻♀️
@Anonymní píše: Více
Ano, tohle má každý. Že já si nevzala Pištu Hufnágla! Samozřejmě. Život je i tak jedna velká loterie.
Ahoj, chtěla bych se zeptat, nebo spíš diskutovat o tom, jaký život vedeme a jak si ho představujeme. Já 32 let, vždycky velmi dobrodružná povaha, touha pracovat v zahraničí a žít jinak než je v ČR „normální“… Práci v zahraničí jsem si splnila, bylo to náročné, ale skvělé, spoustu dobrodružství jsem si prožila. Teď v ČR. Našla jsem si partnera, jsme spolu 4 roky a jsem šťastná, požádal mě o ruku a řekla jsem ano… Ale nějak se mi vrací pocity, že tohle přesně není to, co jsem chtěla… Byli jsme na dovolené v cizině a když jsem to tam zase viděla, tak mě to tam táhlo na delší dobu… Někdy mi přijde, jak kdybychom si ty situace přitahovali, začal mi psát i jeden starý známý (z ciziny), který mě přitahoval, nedávám tomu velkou váhu, je to velmi příjemné a vzrušující, ale jak jsem psala, s přítelem mi nic nechybí… a teď jsem opět na rozcestí… Někdy mi přijde, že chci utíkat od svazků od něčeho, co by mi přesně určovalo směr toho života, nějakým způsobem mě to svazuje a nechci v tom být. Možná si spoustu těhle pocitů táhnu z dětství… Bouchne mi z toho hlava🙈 samozřejmě nechci udělat špatné rozhodnutí… Ma někdo nějakou zkušenost, prožíváte stejné období? Nebo má někdo alespoň pár slov k tomu, aby mi vnesl na věc třeba i trochu jiný pohled? Moc děkuji předem.