Austrálie nebo dítě?

Příběh o cestě plné důležitého rozhodování a přehnaných nárocích, které my ženy na sebe často nakládáme. :)

IMG_20131003_182950.jpg IMG_20131003_182950.jpg
IMG_20131003_182950.jpg

K šátku jsme se dostaly a oběma se nám to líbí :-)

  • 2
IMG_20130930_100409.jpg

Vyrostla do krásy je to naše princezna.

  • 2

Myslím, že se psal rok 2011, když jsem se rozhodla odcestovat do Austrálie. Bylo zrovna léto a já věděla, že bez vysoké školy a s gymnáziem toho moc nezmůžu. Měla jsem to štěstí na zlaté rodiče, kteří mi dlouho spořili, abych měla jednou něco do začátku, rozhodla jsem se to využít pro svou budoucnost. Odletět do Austrálie, naučit se anglicky vydělat nějaké penízky a pak dál procestovat svět a poznávat různé kultury a nabírat co nejvíce zkušeností pro pozdější kariéru. Tak zněl můj sen. A jak to nakonec je?

Toho roku jsem v zimě poznala muže, se kterým jsem se na jaře dala dohromady a se kterým mi bylo opravdu dobře. Po dlouhé době jsem se cítila zamilovaná a hlavně milovaná, dokonce jsem mu o svých plánech řekla a i přes to, že jsem tomu moc nevěřila, doufala jsem, že by nám to mohlo vydržet i na dálku.

Ať to zkrátím… Můj odjezd se přibližoval, já utratila za školu, letenku, vízum všechno, co jsem měla, a týden před odletem jsem zjistila (po půl roce vztahu), že čekám miminko. Bylo to jako rána z nebes, počali jsme přes HA (nemůžu sama sobě zaručit, že chyba nebyla na mojí straně) a v tu chvíli mě bohužel nepohlcovalo štěstí, ale panika.

Od té chvíle začal kolotoč, partner mi řekl, že se ještě necítí na otcovství, že by možná bylo lepší dát dítě pryč. Můj vlastní otec se mě, po mém oznámení, zeptal, kolik dneska stojí interrupce. Jediný, kdo se při mě snažil stát, byla máma. Upřímně, nikdy jsem s interrupcemi nesouhlasila, to jsem ovšem netušila, že mě těhotenství potká ve jednadvaceti letech. Po dlouhých úvahách o tom, co budu dělat, co když zůstanu sama, kde vezmu peníze, jak se o dítě postarám, z čeho budu žít a jaké to bude mít následky pro mou kariéru, jsem se rozhodla si dítě nechat. Vnitřně pro mě byla totiž představa interrupce nemyslitelná a bojím se, že bych si to vyčítala do konce života.

Světe div se, partner mě v tom nenechal, za dva měsíce jsem se přestěhovala 100 km od domova do malé vesničky do rodinného domku, který patří rodičům. Protože jsem plánovala cestu, neměla jsem žádnou práci a tedy ani příjem, odpracovaný jsem neměla rok, tak jsem se klepala, jak to s těmi penězi všechno dopadne.

Partner si našel práci, první světlý moment, společně se nám podařilo sžít a já si díky nezaměstnanosti užívala těhotenství plnými doušky. Zjišťovala jsem si všechno, co se s miminkem děje a co se mnou v každém týdnu, užívala si každý pohyb dítěte a pořizování výbavičky. Vždycky jsem chtěla nosit dítě v šátku, tak jsem si pořídila šátek i nosítko, aby bylo v čem. Začala jsem číst o bezplenkové metodě a jako většina matek, považovala jsem kojení za jedinou správnou stravu pro miminko. Z peněz, které jsem vydala za připravenou cestu, se mi vrátila třetina a to věřte, že to byla ztráta velká. Do dnes si říkám, že jsem mohla mít pro malou více „blbostí“. :-) Mám hromadu informací o kontaktním rodičovství a zamilovala jsem se do něj, zamilovala jsem se do představy, že budu mít hodné, spokojené a usměvavé miminko (tady čekám, že se hodně lidí pousměje).

Ano… Přišel čas porodu, tak moc jsem si přála přirozený porod a po porodu podpořit bonding, že už v bříšku mi moje prďolka ukázala, že její život ovládat prostě nebudu. První deprese přišly ještě před porodem. V porodnici hrozilo vyvolání a já trpěla utkvělou představou, že jsem chtěla přirozený porod a že nechci, aby mou holčičku někdo nutil na svět násilím. Na konec jsem byla vyslyšena, sice jsem týden přenášela, ale rozhodla se jít ven sama, první úleva.

Porod byl náročný, zapomněli mi udělat váhový odhad. Zpětně jsem ráda, kdybych to věděla, měla bych z porodu mnohem větší strach. Narodila se po třech hodinách tlačení a čtyřkilová. Přála jsem si okamžitý kontakt kůži na kůži a to se bohužel nestalo - dlouhá doba zapříčinila, že té mojí malé holčičce museli pomoct s rozdýcháváním a já ji dostala až za 24 hodin. Věřím, že všechny síly, co jsem v sobě měla při porodu, jsem použila, když mi brali odběry na přípravu k císařskému řezu. Až tak jsem chtěla, aby se malá narodila přirozenou cestou.

V porodnici to byl mazec, máte v ruce ten uzlíček štěstí a vlastně nevíte, co s ním máte dělat. No šílený pocit, probrečela jsem tři dny, k tomu jsem nemohla kvůli rozsáhlému šití sedět, takže zábava. Mlezivo se krásně rozjelo a později mlíčko také, ale dlouho jsem nejásala. Při odchodu z porodnice se mi prsa přelily tak, že malá neuměla vzít bradavku. Nikdo mi nijak nepomohl, tak jsem po dvou dnech zkoušení sáhla na kloboučky a zadělala si na problém. Teprve pak jsem zjistila, co klobouček způsobí a po pár dnech už malá odmítala vzít bradavku zcela. Další zkrat a představa neschopné matky.

Šestinedělí jeden velký děs. Malá brečela, já si nadávala, že jsem nejela do Austrálie, že jsem špatná matka, že se o ní nedokážu postarat, že nekojím normálně, že používám plenky, že jí nenosím v šátku, jak jsem chtěla a furt něco. Divím se, že to okolí vydrželo, partner podržel, jsem mu vděčná. Až tak moc jsem si přála být prostě dokonalou matku, že se mi všechno sypalo pod rukama. Když plakala déle jak minutu, už jsem, ve vlastních očích, byla špatná máma. Nemohla jsem být s malou ani na minutu sama, měla jsem strach, že jí nedokážu uklidnit, no dlouho jsem si tak nepobrečela.

Takže takt to všechno dopadlo: S partnerem jsme se sehráli, máme se rádi, dělám pro malou, co je v mých silách, snížila jsem ze svých požadavků, co všechno musím zvládat, Malé jsou teprve tři měsíce a už cítím, že se blízká na lepší časy. Usoudila jsem, že my ženy máme tendence na sebe klást velká břemena a když je náhodou nemůžeme unést, rovná se to v našich očích konci světa. Dnes jsem si jistá, že jsem se tehdy rozhodla správně a nikdy bych nevyměnila svou dceru za cestu do Austrálie. Přeji Vám všem mnoho sil! :-)

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
tanik1912
16666
10.10.13 08:15

Hezky denicek. :kytka: Vzdycky, kdyz slysim spojeni DOKONALA MATKA, uplne me zaplavuje panika. cim vic chce byt zena dokonalou matkou, tim vetsi ma z tehotenstvi a ditete stres a zadelava si na vic a vic problemu :roll:

ja mela to stesti procestovat svet a ver, ze ti nic neuteklo. vsude je to stejny :mrgreen:

  • načítám...
  • Zmínit
lindakocanska@seznam.cz
10.10.13 08:24

Jsi šikovná a rozhodla ses dobře. S miminkem to bude čím dál lepší(rozhodně dalších deset let- do začátku puberty :lol: ) a tisíckrát ti oplatí, že ses rozhodla pro něj. Dobrý vztah spartnerem a zdravé dítě je deviza, která se vyvažuje zlatem, vidím to okolo sebe. Uteče to strašně rychle, to dětství našich dětí, tak se užívejte každý den naplno. Přeju hodně pohody.

  • Upravit
novo123
10.10.13 10:42

Moc krásný deníček, máš pravdu, někdy toho po sobě chceme moc :kytka:

  • Upravit
nadus
4838
10.10.13 11:33

Sikulka :)

  • načítám...
  • Zmínit
Crystalline
10.10.13 15:56

Hezky napsany :) Taky jsem mela velka ocekavani, jak bude porod super a kolem maleho vsechno zvladnu. Realita byla dost odlisna :) Podle planu neslo vubec nic - porod ( vyvolavany) kojeni ( zadne) spani ( kazdou noc trihodinove bloky breceni a odmitani spanku) ani spoluprace s miminkem. Po sestinedeli se to nastesti srovnalo.

  • Upravit
dalmatinka 123
48576
10.10.13 16:25

Každej žijeme nějaký sen, každý si přeje najít nějaké to štěstí. Nakonec to největší štěstí najdeme v našich dětech :srdce:

  • načítám...
  • Zmínit
Lucink-a
4691
10.10.13 20:35

Měla jsem ty pocity po porodu hodně podobný. Holky mi ten začátek taky probrečely a já brečela s nima. Taky jsem měla staženej zadek, kdykoliv jsem s nima měla být sama, hrozně jsem se bála jejich pláče. Nemohla jsem je chovat obě, takjsem většinou stála bezradně nad nima a brečela s nima :roll:
No dneska už bych taky byla chytřejší a spoustu věcí řešila jinak.

Akorát nechápu, co ti vadí na kojení s kloboučkama? Já mám trochu plochý bradavky a díky kloboučkům jsem kojila 11 měsíců. Nedám na ně dopustit, je to skvělý vynález.

  • načítám...
  • Zmínit
KatieBea
77
10.10.13 20:46

@Lucink-a všichni mě strašili, ze pije neefektivne a že se mi v budoucnu bude tvorit málo mléka, ale ted už jsem sakyšela od více lidí, že to nemusí byt pravidlem. :-) Tak snad i mě se podaři kojit tak dlouho. Jinak s dvojčátkama tě moc obdivuji. Mockrát jsem si říkala, že si to nedovedu pdředstavit.

  • načítám...
  • Zmínit
KatieBea
77
10.10.13 20:47

Děkuji všem za empatické reakce! :)

  • načítám...
  • Zmínit
Youryennefer
52
10.10.13 21:29

Asi zalezi jak se ti rychle spusti mlicko.Ja kojila s klobouckem prcka celych 6 mesicu. Vubec mu to nevadilo. Kazdej den sem to zkousela aj bez nej, jestli se chytne a NIC. A nakonec po 6M usoudil, ze uz to zvladne bez nej a bylo.
Hehe dnes je mu 14M a konecne sem ho odstavila :potlesk:

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář