Jak se narodilo naše štěstíčko
- Porod
- Jahudka87
- 19.11.10
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Ráda bych se s vami podělila o náš příběh, jak jsme vše nakonec zvládli, i když jsem si kolikrát myslela, že se toho překrásného konce nedočkám... Ale nakonec jsem se dočkala a je ze mně teď ta nejštastnější maminka pod sluncem!
Ještě v porodnici
- 1
První den doma
A konečně odchod z porodnice :)
- 1
Zdravím všechny z emimina, předem se omlouvám za román, ale musím to ze sebe dostat 
Je to teprve pár dnů co se narodil můj malý uzlíček, moje zlatíčko, můj celý svět.
Konec těhotenství už byl opravdu náročný a já se už nemohla dočkat, kdy to konečně přijde. Nervozita se stupňovala, já se nemohla už ani hnout, špatně jsem spala, ale porod pořád nikde. Už jsem si začínala myslet, že ten malý lumpajzníček ve mně chce zůstat už napořád. Termín jsem měla 5. 11. Bylo po termínu a já byla opravdu už unavená. 12. 11. má narozeniny můj manžílek, a tak jsem si řikala, že nejspíš čeká na tento den, aby mohli společně s tatínkem slavit svoje narozeniny. Na poslední kontrole mi řekli, že pokud do pondělí neporodím, nastupuju na vyvolání, mělo to být 15. 11.,už jsem ani nedoufala, že bych to mohla zvládnout dřív.
Bylo 11. 11. a celý den mě pobolívalo v podbříšku, ale opravdu jsem tomu nepřikládala velkou pozornost. Každopádně jsem si řikala, že už mám pomalu poslední šance na to porodit sama, tak jsem si byla trochu zaběhat a vydat nějakou tu fyzickou aktivitu, ale bylo to náročné V noci mě probudili „poslíčci“, bylo to před půl jednou, to se mi poslední dobou stávalo každý den, takže nic neobvyklého, šla jsem na záchod a najednou ze mně začal odcházet bílý řídký hlen, nevěděla jsem co to je, ale měla divný pocit, „poslíčci“ byli tu noc docela intenzivní.
Šla jsem teda k počítači, kouknout se co je nového na eMiminu, nějak mi ta bolest nedala spát. Sedla na židli a během chvilky mokro, trocha vody s hlenovou zátkou, trochu jsem se rozklepala, že už je to asi „ono“. Během chvilky odešla ještě další část vody, nebylo jí moc, ale co jiného by to asi tak bylo. Začaly mi bolesti, nepravidelné, nic výrazného. Šla jsem tedy vzbudit manžela, že mi asi praskla voda, byl vyděšený, chudák ještě trochu rozespalý 
Během chvíle jsme tedy vyrazili směr porodnice, po cestě mi začaly bolesti po pěti minutách.
Při příjmu mě napojili na monitor, vyšetřili a zjistili, že se nic neděje. Nutno dodat, že jsem nastupovala uplně zavřená, skoro s žádným nálezem. Poslali manžela domů, že to tedy asi jen tak nebude a mě ubytovali. Já měla stále kontrakce po pěti minutách a na pokoji jsem je už musela rozdýchávat na míči. Nad ránem přišla sestra a napustila mi vanu, tady jsem strávila několik hodin, bolesti se stupňovaly, byly nepravidelné, po 3–5 minutách. Napsala jsem manželovi, ať přijede, že už se tam asi bolestma zbláznim a sama to nevydržim, dorazil asi v osm. Ráno mě opět vyšetřili, Dr. řekla, že je tam o něco lepší nález než předtím, ale stále jsem nebyla otevřená ani na jeden cm.
Tak jsem ještě zůstala ve vaně, prodýchávala bolesti, byly už opravdu únavné a dost mě to vysilovalo. Asi v 11 h jsem z vany vylezla a další dobu jsme strávili s manželem na chodbě, seděli jsme na gauči a já během kontrakcí hekala a nevěděla, jak se uvolnit. Pendlovali jsme mezi chodbou a pokojem a stále se nic nedělo, já bolesti po 3–5 minutách a nikdo se mě moc nevšímal. Asi ve 14 h jsem tedy požádala o vyšetření, protože už jsem byla dost vyčerpaná a bolestí jsem brečela.
A výsledek? Stejný nález jako ráno, ani jeden centimetr. Já už nevěděla co tedy dělat, bylo mi hrozně, bolesti silnější a přitom to nikam nevedlo. Chtěla jsem na císaře nebo cokoliv, hlavně aby mi někdo pomohl. PA řekla, že bohužel v tuhle chvíli mi nemůžou dát ani epidurál, ani mi pomoct jakkoliv jinak. Byla jsem vysílená, neštastná a porod v nedohlednu.
Když jsem na pokoji sténala, přišla PA a řekla, že to takhle nejde, byla jsem stažená a nedokázala dát bolestem volny průběh. Řekla, ať se uvolním, poradila mi polohu na všechny čtyři, aby se mohlo miminko lépe dostat do porodních cest a řekla, jak mám dýchat. Pak přinesla miminko a řekla, ať si ho pochovám, byla to holčička a jmenovala se Žofinka – na to nezapomenu Chtěla mi ukázat, proč tu jsem a pro koho to dělám. Já jí chovala a brečela u toho, bylo to krásný.
Snažila jsem se tedy během kontrakcí víc uvolnit a volně dýchat. Vydržela jsem to asi dvě hodiny a po dvou dlouhých hodinách bolestí jsem byla otevřená na 2 cm. No nic moc, ale aspoň něco se začalo dít, výsledek se slovy žádná změna bych asi opravdu už neustála. Při vyšetření mi praskla zbytek vody. No zbytek, spíš mi přišlo, že mě někdo polil kýblem vody. Začalo mi být ale opravdu už hrozně, stále silnější bolesti, mezi kontrakcemi jsem brečela a prosila manžela, ať mi pomůže, že už to nevydržím.
Bylo mi zle od žaludku a zvracela jsem. Přesunuli mě tedy už na porodní box a pomalu jsem se konečně otvírala. Poprosila jsem o epidurál, udělali mi odběry na krevní srážlivost a dalších 45 minut se čekalo na výsledky. Během té doby se kontrakce tak zesilily, že jsem nebyla schopná vydržet v klidu, ležela jsem na monitoru, ječela, klepala se a kroutila sebou. Když přišel anesteziolog na ten vymodlený epidurál, sdělil mi, že mi ho nedá, že by to bylo moc riskantní, jelikož bych nevydržela ležet.
Byla jsem na sebe strašně naštvaná, konečně se mi mohlo ulevit a já ho prostě nemohla dostat jenom kvůli své neovladatelnosti. Prosila jsem alespoň o něco jiného proti bolesti, dostala jsem tedy kapačku na zeslabení kontrakcí a musím říct, že jsem to tedy moc nepocítila. Po dalším vyšetření jsem byla otevřená už na pět centimetrů.
Pak už to šlo všechno rychle… Když jsem se po několikátém vyšetření dozvěděla, že je branka zašlá, nemohla jsem tomu uvěřit. Pomohli mi si lehnout a vysvětlili, jak tlačit. Dali mi injekci na zesílení kontrakcí, aby to šlo rychleji. Já už konečně začala věřit tomu, že to ještě ten den stihneme a Dominiček se opravdu narodí na manželovy narozeniny. Bylo úžasný vědět, že už to bude brzy za mnou, proto jsem začala tlačit jak o závod, byla to úleva…
Ve dveřích už stála připravená dětská doktorka se sestřičkou… chtělo se mi štěstím brečet, když jsem věděla, že opravdu za chvíli už bude malý na světě. Párkrát jsem zatlačila a Dominičkovi byla už vidět hlavička, musela jsem si šáhnout a opravdu jí cítila Potom mě nastřihli, trochu to štíplo, ani nic hrozného. Na další kontrakci byla už hlavička venku, pak jsem zatlačila už jen jednou a byl na světě můj malý chlapeček, dali mi ho hned na břiško, bylo to nádherné.
Bohužel mi ho rychle vzali, protože měl problémy s dýcháním, naštěstí to nebylo nic vážného, musel být pár hodin v inkubátoru, prý měl akorát horší adaptaci. Pak už mi bylo všechno jedno, byla jsem neskutečně štastná, že to mám za sebou a že je Domík na světě a my jsme konečně tři.
Dominiček přišel na svět ve 21.02, vážil 3510 kg a měřil 51 cm!
Dali mi injekci na odloučení placenty a v tu chvíli ji vyndali, sama nějak vyklouzla, vůbec jsem to necítila. Umrtvili šití a zašili, to už byla pohoda
Zhruba ve tři hodiny ráno mi ho přivezli na pokoj z inkubátoru, byl už uplně v pořádku a měla jsem ho u sebe po celý zbytek pobytu.
Ještě v den porodu jsem si řikala, že rodit už NIKDY v životě nechci, že to už nikdy nechci zažít, další den jsem si tu bolest už skoro ani nepamatovala a teď vím, že to zkrátka STOJÍ ZA TO, je to dar. V postýlce mi spinká malinký uzlíček, který miluji nadevšechno na světě. Je to nádherný pocit mít u sebe konečně to malinký stvořeníčko, který ve mně žilo celých devět měsíců. Kdykoliv se na něj podívám nemůžu uvěřit, že ho mám a neubráním se slzám.
Musím říct, že přesto přeze všechno jsem si přivezla z porodnice krásné zážitky a nikdy na první okamžiky života mého chlapečka nechci zapomenout!
Přečtěte si také
Kolegyně přebírá moje nápady a tváří se, že mi pomáhá. Zvažuju výpověď!
- Anonymní
- 21.09.26
- 3432
Když k nám do práce nastoupila nová kolegyně, všichni ji okamžitě přijali. A vlastně se tomu ani nedivím. Je přesně ten typ člověka, který umí během pár dní zapadnout.
Chtěla jsem, aby moje dítě bylo ve škole nejlepší. Dnes už tolik netlačím
- Anonymní
- 21.09.26
- 2326
Ani nevím, kde se to ve mě vzalo, ale od malička jsem chtěla, aby můj syn byl ve třídě mezi jedničkáři a navíc ten nejoblíbenější. Možná je to kvůli tomu, že je jedináček a já jsem matka...
„Ten kluk nemůže být můj,“ oznámil mi manžel a požaduje test otcovství
- Anonymní
- 21.09.26
- 2391
O miminko jsme se s manželem snažili několik let. Když už jsme se chystali na kliniku, otěhotněla jsem. Byli jsme oba moc šťastní. A pak se Vojtíšek narodil, všichni říkali, že je celý já, po...
Syn nejí maso. Učitelka ho nutí ochutnat a říká mu, že nebude dost silný
- Anonymní
- 21.09.26
- 1529
Doma maso nejíme a synovi jsme nikdy neříkali, že je kvůli tomu lepší než ostatní. Ve školce ale začal slýchat, že když nebude jíst maso, nebude silný, neporoste a ostatní kluci ho předběhnou....
„Martin se vrací domů.“ Tchyně nás chtěla i s dětmi do měsíce vystěhovat z bytu
- Anonymní
- 21.09.26
- 6344
Když nám tchyně před lety nabídla podkrovní byt nad svým domem, měli jsme pocit, že jsme vyhráli. Měli jsme dvě malé děti, na vlastní bydlení jsme neměli dost peněz a nájem v okolí byl šíleně...
Manžel vydělává, já prosím o peníze. Na rodičovské jsem ztratila svobodu
- Anonymní
- 20.09.26
- 4911
Dokud jsme oba chodili do práce, měli jsme společný účet a o penězích rozhodovali spolu. Po narození dětí se ale pravidla nenápadně změnila. Manžel začal svou výplatu považovat za vlastní peníze a...
První třída mě naučila, že dítě nepotřebuje umět všechno ještě před školou
- Anonymní
- 20.09.26
- 1936
Moje dcera minulý rok začala chodit do školy. Musím říct, že větší nervy jsme měli my jako rodiče. Začalo to samozřejmě zápisem. Na ten jsme se opravdu učili jako kdysi my na střední školu. Už...
Manifest jednoty a vnitřní svobody
- Nápomocný
- 20.09.26
- 326
Průvodce pro probuzení lidské bytosti v moderním labyrintu.
„Zařídíš to, viď?“ Všichni v rodině spoléhají na mě, ale kdo pomůže mně?
- Anonymní
- 20.09.26
- 2344
Jsou dny, kdy cítím, že je toho na mě prostě moc. Nevím, kde mi hlava stojí a všichni spoléhají na to, že já něco udělám. Zařídíme tohle, tamto, nakoupím, vyzvednu, uvařím. A když na něco zapomenu,...
Ex synovi kupuje oblečení za desetitisíce a ten mi pak vyčítá, že jsem chudá
- Anonymní
- 20.09.26
- 986
Když byl Kuba malý, snažila jsem se, aby pochopil hodnotu peněz. Dokud jsme byli s jeho otcem spolu, dalo by se říct, že jsme v tom byli za jedno. Jeho otec vždycky vydělával slušné peníze, ale...
My máme termín až 9.5. a když budeme mít chlapečka tak taky bude Dominik tak jenom doufám, že to budu mít jednodušší i když už semoc moc těším až bude malá venku:lol:jsi statečná 
Oběma přeji hodně štěstí 
Já byla v takovým transu, že jsem pomalu nevěděla jak se jmenuju 
