Mé večerní úvahy

S manželem jsem se potkala v pivovaru. Setkali jsme se už dříve, ale tam přeskočila jiskra. Po menších peripetiích jsme spolu začali chodit. Končila jsem gymnázium a rozhodovala se kam a jak dál. Protože je to super kluk (chlap) tak mě podpořil a šla jsem studovat. Studovala jsem jazyky a rozhodla se pro stáž v Rusku. Rozhodnutí to nebylo lehké. Všeho nechat a odjet, nechat tu rodinu, tehdy ještě přítele a odjet do země jejíž jazyk jsem ovládala jen tak, aby mi to zajistilo průchod zkouškami. Nastal den odjezdu a já dala sbohem České Republice a jela vstříc dobrodružství.

Stáž byla (alespoň do té doby) to nejlepší, co mě mohlo potkat. Rusky jsem se naučila velice záhy a byla z naší party nejlepší. Protože jsem od mala taková vedoucí zájezdu, tak jsem ještě s kamarádkou z Rakouska podněcovala různé párty, výlety, výpravy za poznáním. Jestli se mi stýskalo? Ano moc. Ale tam jsem nebyla jen zakřiknutá dívčina z vesnice, tam jsem se proměnila v cestovatelku, sebevědomou, cílevědomou, bylo to jako sen.

Pro náš vztah to byla zkouška, ne že bych měla tendence přítele podvést nebo on mě, ale 4 měsíce je dost dlouhá doba a skoro všechen ten čas jsem se dobře bavila a on jen chodil do práce a poslouchal, jak si užívám. Po návratu se mnou nebyla řeč, chtěla jsem zpět, nechtěla jsem se vzdát svě nově nabyté osobnosti a taky jsem se jí částečně už nevzdala. Po stáži byla škola brnkačka. Celé zbývající dva roky jsem propařila. Pařila jsem v týdnu s lidmi z vysoké a o víkendu s přítelem.

Bakalářka byla malinko problém, protože pro veškerou zábavu nezbyl čas na psaní V ponděli jsem ji měla odevzdat do půl 10 a já ji v půl 8 teprve letěla nechat tisknout a vázat. Díky všem svatým za expresní tisk! Následné státnice jsem udělala též levou zadní. Přítel mi dokonce za odměnu koupil dovolenou v Egyptě. Chtěla jsem ještě studovat, ale finance nebyly tak jsem si řekla, že najdu práci a a všechno bude fajn. Rozeslala jsem asi tisíc a jeden životopis, volala kam se dalo a byla asi na 8 pohovorech. Marně.

A co čert nechtěl, nedostavila se MS. Dr. mě varoval, že bych neměla jednu antikoncepci brát tak dlouho, ale mě vyhovovala, takže jsem na něj nedala a náhle byla těhotná. Nikdy jsem však neuvažovala o potratu. Honzík je miminko neplánované, ale velice chtěné. S přítelem jsme jen potřebovali vyřešit bydlení a zabezpečení. Což se zatím do dnešních dnů daří (ťuk, ťuk musím zaťukat). Naši mě velice překvapili a přišli s tím, že se máme vzít. Nejprve se mi to zdálo uspěchané, ale co miminko na cestě a nevypadalo to, že spolu nebudeme, tak proč né.

Když nad tím přemýšlím všechno, co jsem si říkala, že nikdy nechci se stalo. Na miminko jsem chtěla rok počkat, rozhodně jsem se nechtěla vdávat těhotná a nikdy jsem nechtěla být na nikom finančně závislá. A to všechno se najednou dělo a já nad tím vším ztrácela kontrolu. Ale život je třeba brát s rezervou, je potřeba být pružný a přizpůsobit se. Tak jsem se vrhla na přípravu svatby, mezitím se starala o byt, o barák s babičkou a slepicemi, abych jen tak neseděla na zadku a nic nedělala. Než jsem se otočila byla tu půlka těhu a svatba.

Svatba se moc povedla a i když jsem nemohla pít a pár chyb se taky našlo, bylo to parádní. Dokonce nám jako svatební dar nadělil strýček noc v apartmá karlovarského hotelu. Přijeli jsme a hořela tam tisíc a jedna svíce, všude mísy s ovocem a čokoláda. Bylo to pohádkové. Druhý den ovšem přišlo schlazení v podobě mého ztraceného prstenu. Ano přesně tak! Hned druhý den po svatbě jsem přišla o prstýnek. Nafackovala bych si, jenže je pryč, co se dá dělat.

Po svatbě bylo pár euforických týdnů než vše zase zapadlo do svých kolejí. Dál jsem pracovala na baráku, bříško bylo vidět čím dál víc a já se začala propadat do depresí. Stejné dny, stejné tváře, stejné řeči. Už jsem nebyla ta sebevědomá dívka, byla jsem obrovská lítostivá kulička, co se batolí a myslí jen na to, jak by už porodila, aby se zbavila toho stereotypu. A když to přišlo, byl to mazec! Porod popisuji v jiném deníčku, byl krásný i když kažen PA. Vzpomínám na něj moc ráda. A právě od toho dne se ze mne postupně a nenápadně zase stává ta, kterou jsem byla.

Oddělení šestinedělí raději popíšu jindy a první dny s miminkem taky byly těžší, ale postupem času jsme se sžili, učíme se jeden od druhého, sladili jsme tempo a pomalu, pomalinku se vrací to vyrovnané devče, kterým jsem byla. Když jsem viděla ty fotky došlo mi, že jsem na sebe NIKDY v životě nebyla pyšnější než ve chvíli, kdy jsem dal život svému synovi. Zvládla jsem porodit bez křiku, tišících prostředků a nadávek (ale nemyslete je to jen tím, že jsem to měla rychle za sebou od přijetí za 3 hodinky, kdybych tam byla déle, taky budu křičet, nadávat a chtít všemožné tišící prostředky nebo ještě líp ránu do hlavy 

Jsem ráda, že po počátečních nesnázích jsem se rozkojila a jsem moc ráda, že mám hodné miminko. Všechno, co se mi zdálo tak pomotané si sedlo na správné místo a já jsem nikdy v životě nebyla šťastnější než při pohledu na svého manžela, jak dělá opičky na svého syna, nebo když se na mě Honzík po dobrém spánku usmívá z postýlky. Život se někdy nečekaně zamotá, ale zatím se vždycky objevila cesta jak dál.

Co tím deníčkem chci říct? Vlastně nevím, asi si jen utřídit myšlenky a vypovídat se.

Těm, kteří dočetli až sem, děkuji za pozornost.