Já, mé druhé Já a Honzík

V prvních týdnech s mimčem jsem měla v hlavě jen jedno! Je nakojený? Je přebalený? Potřebuji další plínky, mám vyprané ty „hodobožové“ dupajdy, co mu chci dát? To se též postupně ustálilo a jak jsme si na sebe postupně zvykali a já se učila, jak mu co nejlépe vyhovět, zrodilo se v mé hlavě mé druhé Já. Sama se musím svému rozdvojení smát 

Čím je Honzule starší, tím intenzivnější mé druhé Já je. Projevuje se to následujícím způsobem. Pří začátcích s kojením se mi kroutili i palce u nohou bolestí. Malý od začátku věděl, k čemu má prsa jsou, a sát uměl opravdu na jedničku. Bohužel, než se mi rozjela laktace, což bylo až 4. den, měla jsem bradavky skoro na hadry.

Mé první já: Kojit do 6 neděl a víc ani mrť, však co, UM už jsou téměř dokonalá.
Mé druhé Já: No možná když zatnu zuby, tak by to šlo déle, vždyť maminky píší, že to přejde, jen vytrvat.

Projevovalo se i v jiných situacích.
Mé první já: Sakra já bych spala.
Mé druhé Já: Ať babička s kočárkem klidně vyrazí, je krásné počasí, ale jen za mého ostřížího dohledu!
Mé první já: Krucinál to se nemůže to mrně uklidnit taky u někoho jiného?!
Mé druhé Já: Honzík pláče? Okamžitě ke mně!

A tak se to ve mne pralo a hádalo a vlastně hádá dodnes Po dost dlouhé době a samotě doma bych si už přála někam vyrazit. Alespoň na kafe s kámoškama, nebo po nákupech. JENŽE!

První já: Bože, já potřebuji oraz, taky si pokecat o něčem jiném, bez křiku, utěšování, bavení miminka.
Druhé Já: Co když chudinka bude plakat? Jo, tatínek ho utiší, jenže co když bude plakat moc a dlouho a bude chtít maminku. Co když to odstříkané mlíčko nebude z lahvičky chtít a co já budu dělat bez něj?! O čem budu holkám povídat? O tom, jak se malý už krásně směje nahlas nebo že se přetáčí na bříško?

Pokud začnu řešit podobné dilema, tak to zatím většinou nemá konce. A končí to mírnou nelibostí nad tím, že se neumím pro něco rozhodnout. Také jsem si časem uvědomila, jak začíná převládat mé druhé Já. Například, když jsem tedy pozměnila plán kojit maximálně do 6 měsíců, pak odstavit, naučit na lahvičku a tatínka. Jenže kojení je čím dál hezčí a při představě odstavení už za dva měsíce je mi úzko. Mé druhé Já a teď už vím, že je to maminkovské já, se prostě nechce vzdát kojení, vzdát se ho jen proto, že kdesi psali o tom, jak to po 6 měsících už dítěti nic navíc nedá. Ráda bych si s holkama vyšla, ale ani tady se nechci vzdát večerního uspávání nebo utěšení v případě, že se probudí a začne plakat. Chtěla bych jít do kina, jenže je to daleko (cca 50 km) a nemohla bych být doma tak rychle, jak bych chtěla.

Už v těhotenství jsem si říkala, že se nezměním, pořád to budu ta stará dobrá já. No né, že bych se až tak změnila, spíš jsem se posunula dál. Jednou zase budu chodit na kafíčka nebo do baru na dvojku (a víc ) bílého, ale teď si chci užít toto období. I když je to někdy těžké a špatné snáším sociální izolaci, Honzulka mi to bohatě vynahrazuje. Jen je škoda, že v naší vesničce střediskové mladé lidi snad někdo sežral. Kamarádi jsou daleko nebo na školách. Kamarádky se asi bojí, že by se ode mne nakazili. Čím? Sama nevím, možná manželským životem, možná mateřstvím. Ale jedno vím jistě, i když to všechno přišlo neplánovaně, nemohlo mě potkat nic lepšího. A ještě mám maminky ze skupiny a taky vás na eMiminu, takže je to někdy jako bych měla babinec přímo v obýváku.

Děkuji za pozornost a přečtení mého mírně zmateného deníčku!