Moje DE ŽA VI
Ani neviem jak začať. O stráte Filípka som vám už písala. Bolo to hodne zlé obdobie. Plné otázok PREČO? S manželom sme si vraveli, je to zlé, ale mohlo by byť i horšie a to keby tu malý nejaký čas s nami bol a my by sme o neho prišli. Neviem, či sme to privolali, neverím tomu...
NÁŠ posledný deň si vychutnávame naplno....
- 1
Takto zostávaš v mojom srdci..navždy!
- 3
Po návrate do práce a ich „citlivému“ prístupu sme sa rozhodli, že to skúsime zas. Veď všetky testy, vyšetrenia dopadli dobre a zo všetkých strán sme počuli, bola to náhoda… Nestresujte sa! Je mizivá pravdepodobnosť že sa to stane zas. S vierou v lepšie začiatky sme sa pustili zas do pracovania na našom šťastí.
Podarilo sa. A to na prvý šup. Nechceli sme tomu ani veriť, ale bol to fakt. Boli sme zas šťastný, usmiaty, mladý pár… Okolie a rodina nám fandili. S nikým som o tom hovoriť nechcela. Dokonca i pred susedami som to dokázala zakriť do 7.mesiaca. Bolo mi fajn, moja dr ma ubezpečovala že je všetko vporiadku, že nástupom 34tt ma pošle prejistotu do nemocnice aby som bola v klude. Verila som, dúfala…veď nemožme mať takú smolu a stať sa to po druhé…
Bola streda, manžel bol v práci na nočnej. Kamarátka na Skype sa už 2 hodiny sťažuje na svojho chlapa, na jeho rodinu, na všetko okolo… Chápem to, snažím sa pomocť radou, nič ale nebere, na všetko počujem, ale… Viem, že to nemá ľahké, jak jej ale pomocť? Neviem, vypočujem si ju, snáď jej aspoň to pomože. Nejak mi tvrdne už brucho. Počítam… čo 5 minút.
Ukončujeme hovor stým, že je už neskoro. Dávam si sprchu. Brucho tvrdne čo 3 minúty. Hmmm, nebolí to, nešpiním, len tvrdneme. Preistotu píšem na papierik číslo na záchranku (keď som v strese, tak mi to nemysli). Idem spať, tvrdnutie stále ale už zas po 5 minútach. Asi som len dlho sedela u PC. Ešte mám predsa čas. Dnes som len 29.tt. Noc bola fajn, nič ma nebudilo. Na wc som šla len raz. Divné…
Ráno prišiel manžel, snídane a idem si s ním ľahnúť je predsa skoro. Brucho mi už netvrdne. Super! Vstávam o 9. Vyvenčím psa, nasnídam sa. Brucho tvrdé neustále, malého takmer necítim. Stáva sa to, nestresujem. Moc som chodila. Odpočívam…
Je 30.8. a ja začínam tušiť, že niečo nieje vporiadku. Brucho nonstop tvrdé, malý len šimrá, nekope. Odchádzam k dr. Prejistotu. Smola, má dovču. Do nemocnice? Nie, to by si ma tam hneď nechali a jak by chlap za mno prišiel a doniesol veci. Veď mám auto. Idem domov. Hneď dostávam od muža sprda. Balím tašku, veze ma do nemocnice, aby sme mali klud.
Som 29+2 a v nemocnici bez toho, aby na mňa dr siahol vravý „Necháme si vás tu“. No super, vravím si. To som potrebovala počuť. Leziem na kozu… a moje myšlienky sú hneď iného rázu keď počujem „Čípok mekký, tvorená na prst, musíte len ležať, okamžite na porodný sál. Ak sa to nezmení, alebo zhorší zajtra do Prahy.“ Vnímam len útržky. „Malého cítite?“ „Trochu, skor nie.“ „Ani teraz?“ Pýta sa dr a čumí na monitor z ULZ. Teraz vobec. Ticho…
Dr odchádza preč, v čakárni dáva mužovi informácie. Ja sedím jak hromádka nešťastia, všetko ide mimo mňa. Nejak sa neviem sústrediť. Muž mi doniesol tašku z auta, odprevádza ma na porodný sál. Rozlúčime sa, dostávam infuzku, injekci s kortikoidami. Nejak mi to asi nedochádza. Prečo som tu, čo sa vlastne deje… po 24hodinách dostávam ďalšiu injekciu. Infuzku mám furt. Som na hekárne, moc sa nevyspím. Prichádza dr. Vyšetruje ma a okamžite mi vraví „Nooo tak vás posielam do Prahy.“ Po chvíli som už v sanitke. Do Prahy sme dorazili 2v1. Zas na porodný sál.
Skrátim to:
Dr. sa ma snažili udržať čo najdlhšie „v celku“ a i napriek tomu, že som ich neustále upozorňovala, že malého necítim (max. ak som ho „zalahla“ tak zašimral), i napriek tomu, že mi tvrdlo brucho nonstop 2 týždne som bola vnímaná za hysterku. Bolo mi povedané, že je to psychického povodu. Že prvorodený mi umrel v brušku a ja mám len negatívne myšlienky… že sa mám na malého tešiť, že je vporiadku…
Mareček sa nám narodil 12.9.2013 o 2.52 po 2 hodinovom prehováraní sestier, že ako fakt mi je zle, že naozaj mám bolesti a že sa „niečo“ deje. Bohužial som natrafila na najhoršiu smenu, na akú som mohla. Nakoniec sa nadomnou jedna zľutovala a pomohla mi z postele vstať (už som krvácala, ale ja som to nevedela. Povedala mi to spolubývajúca až za 2 dni), potom mi už uverili…
Porod? Dlhšie trvalo dr. sa obliecť a detským doraziť. Na 2, možno 3 zatlačenia bol malý vonku. Bol tak strašne škaredý, dohužvaný, vypadal jak životom trýznený starý človek. Neplakal, nehýbal sa…
Hneď mi bolo jasné, že nieje niečo vporiadku. Z tvárí personálu sa to dalo vyčítať docela dobre. Ale žil! Urobil na mňa takú grímasu typu „to je ale svetla, zhasnite, chcem spať.“
Na moje otázky čo sa deje mi bolo neustále opakované. „Počkajte, prídu za vami…je maličký…“ Áno, bol. Bola som len 31+1. Trochu ma to skludnilo.
Po hodine prišiel za mnou detský dr. Vravel, že malý je na tom špatne, a preto musí vedieť čo najviac o Filípkovi. Tak som mu na všetko odpovedala. O Marečkovi mi nič moc nepovedal. Vravel len, že musíme počkať… Vravela som si, že je predsa v najlepších rukách. Že som predsa v najlepšej porodnici v ČR. Nemám sa čoho báť. Bude to vporiadku.
Bola som už na šetinedelí, keď za mnou dorazil zas Marečkov dr. „Je mi ľúto, ale Marek je na tom stále rovnako.“ „Tak to je dobre, že sa to nehorší.“ vravím mu s úsmevom. „No, ale ono sa to ani nelepší.“ bola dr. odpoveď. „Postaráte sa mi oňho?“ Na to bola odpoveď len smutný pohlad zmláteného psa… „Možem ho vidieť?“ „Ak chcete…“ do tohto rozhovoru zasiahla spolubývajúca, že teraz máme raňajky a hneď chodí vizita, že potom tam pojdeme spolu. Má tam predsa deti. (som jej za to strašne vďačná..ak by som ho videla totižto skor než po tej 10, jak sme tam potom šli, asi by som sa zrútila. Ďakujem Jani!)
Poprvé na ARE: „Ktorý je moj!“ bola prvá otázka, čo som položila sestre, ktorá ma doprovodila od dverí a ukázala mi čo a jak. Vidím „tlupu“ dr. nad otvoreným inkubátorom. Je ich tam príšerne moc. Zrazu všetky oči na mňa. Boli u Marečka. Hneď si ma bere jeden dr. stranou. Predstavuje sa mi, sadáme si, že si musíme pohovoriť. Stále si nepripúšťam že je niečo špatne. Veď Mareček žije!
Dozvedám sa, že Marek nemal snahu 20 min po porode dýchať. Že má svalovú „slabosť“ resp. že sa nehýbe. Celý personál si myslí že má svalovú dystrofii. Už poslali krv na rozbor. Výsledky budú za týždeň. Marek bol jak hadrová panenka. Len živá hmota… nič viac. Sám nedýchal, nepolykal, nehýbal sa.
Dlhý, predlhý týždeň. Mareček bol spavé, po pár dňoch nádherné miminko. Priberal, postupne ho rehabilitačná sestrička i sestry z odd. rozcvičili a on sa začal aspoň trošku vrtieť. Dystrofie to nebola, ani ďalšie a ďalšie pravdepodobné choroby. U Marka sa vystriedalo toľko dr, špecialistov…mal toľko vyšetrení čo ja som za život neabsolvovala.
Chodila som za ním obdeň. Viac by som nezvládla. Ani fyzicky, ani psychicky a čo si budeme hovoriť, ani finančne. Miešala sa vo mne radosť z Marečka, že je tu, že sa na mňa pozrie, že sa na mňa usmeje, hoci len náznakom. Že ho možem pohladiť, nakŕmiť či prebaliť. Že si ho možem chovať… A bezmoc. Vedela som, a bolo mi opakovane vravené, že ho len diagnostikujú. Nech je to čokolvek, je to nevyliečiteľné…
Rucala som sa, a zas vstávala a snažila sa byť silná. Pre Marka, pre manžela. Vedomie, že prebalujete, kŕmite, chováte a rozprávate sa s podstatne mrvým dieťaťom je naozaj strašná. Ale chcela som aby vedel, že ho milujem, aby cítil, že je milovaný i napriek tomu že som vedela a možno hlavne preto, že tu dlho nebude…
Diagnózi sme sa nakoniec dočkali. Mal genetickú vadu ktorá mu znemožňovala vytvárať si svaly v kvalite a velkosti akú potreboval.. To vysvetlovalo, prečo postupne som ho v brušku cítila a zas necítila. Malé telíčko tie svaly ešte ovládať dokázali, večšie už moc nemohli.. Preto i moc spal. Preto nedýchal dobre sám.
11.11. sme za Markom šli naposledy s tým, že si ho plnohodnotne užijeme. Držala som si ho v náruči. Bol tak nádherný. Pokojne spinka. Potom som ho so sestričkou naposledy vykúpala, naolejíčkovala, prebalila, nakŕmila.
12.11. Bol jeho deň D. Deň, na ktorom sme sa dr. dohodli, že ho odpojíme od ventilácie a necháme ho dodýchať. Boli sme u neho do poslednéj chvíle.
Celú dobu som mu rozprávala o všetkom, čo som mu ešte nestihla povedať. O jeho psovi, čo ho čaka doma, o tom, že vonku prší, a čo to dážď je. O tom, jak zachvílu je tu zima, že bude snežiť…a budú Vianoce. Všetko čo som mu nestihla ukázať, všetko čo ma napadlo som mu vyrozprávala… Spomenula som mu nespočet ľudí, čo naň myslí a čo ho milujú. Vravela som mu, že AŽ bude v nebi, nech pozrie dole na svet a tých ľudí hravo spozná, že im tam svieti sviečka… Prosila som ho o odpustenie a že mu tiež odpúšťam. A prosila o to, aby v nebi pozdravoval brášku a odkázal mu, že ho tiež moc milujem.
Keď mi už slová došli, tak som mu spievala… Posledné, čo moj drobček počul, bola pesnička od Darinky Rolincovej Anielik moj kde lietaš v maminkynom podaní. Odišiel v tichosti a kľude v maminkynom náručí a s stiskom ruky od tatina. Bolo 12.11.2013 14.15. Marek vydýchol naposledy a prišiel sa s nami rozlúčiť. Áno, čítate dobre. Jak keby z priestoru k nám prikročilo „NIEČO“. Bolo to obrovské! Prišlo to k nám, sklonilo sa to a objalo nás. Na duši mi zavládol pokoj, mier a neskutečne moc lásky. (Viem, že to bol ON, viem že ma miloval, a že mi odpustil…proste to viem…) Chvílu to tam stálo. A jak to prišlo, tak to zmyzlo. Bol preč.
Toto je dovod, prečo dokážem ísť ďalej. Prečo dokážem sa usmiať, utešiť uplakané okolie. Prečo dokážem každý deň odpovedať na nekonečné doterné otázky. Prečo som ochotná ísť do toho zas…
Přečtěte si také
Dcera přijela z tábora s tím, že chce telefon. Ty ale měly být zakázané
- Anonymní
- 02.09.26
- 485
Připadám si jako v detektivním pátrání. Dcera odjela na tábor, kde v pokynech bylo vysloveně napsáno, že veškerá elektronika je zakázaná. Ona sama ještě telefon nemá a nehodlám jí ho pořizovat dřív...
Dřela jsem od dětství, ale hvězda ze mě není. Dnes jsem jen šedý průměr
- Anonymní
- 02.09.26
- 581
Ani vlastně nevím, jak mám začít. Možná se z toho jen potřebuju vypsat, protože ten pocit ve mně bobtná už od dětství a v poslední době mě doslova pohlcuje zaživa.
„Vyděláváš málo,“ vmetl mi muž. Přitom sám svůj potenciál v práci nevyužívá
- Anonymní
- 02.09.26
- 737
Čtyřicetpět tisíc čistého měsíčně. Na to, že nemám žádné extra speciální vzdělání a cizí jazyky zvládám jen tak tak, mi to přijde jako velmi slušné peníze. Pracuji v kanceláři, kde koordinuji...
Začíná SuperStar a mně je zase patnáct. Pamatuju dobu, kdy jsme to milovali
- Anonymní
- 02.09.26
- 144
Když slyším reklamu na nejnovější SuperStar, okamžitě se mi vybaví moje dospívání. Byla jsem tehdy ve věku svých dětí.
Bylo mi 8, když jsem se mámy zeptala, jak vznikají děti. Její odpověď nezapomenu
- Anonymní
- 02.09.26
- 736
Bylo mi osm let a byla jsem ve věku, kdy děti začínají být zvědavé. Jednou jsem se mámy zeptala, jak vlastně vznikají děti. Čekala jsem nějaké vysvětlení. Možná trapný rozhovor, při kterém se...
Sousedka mě kritizovala, že děti často hlídá manžel. Prý je to moje povinnost
- Anonymní
- 01.09.26
- 3195
Když jsem si nedávno povídala se sousedkou, vůbec jsem netušila, že se během pár minut dozvím, jak špatně si vedu jako manželka a matka. Začalo to úplně nevinně. Sousedka se mě zeptala, kde mám...
Máma se vrátila k příteli, který ji málem zabil. Mám o ni obrovský strach
- Anonymní
- 01.09.26
- 2314
Je mi 25 let a mamce 45. Celý život tak nějak pořád hledá toho pravého. Nikdy jsem jí v tomhle moc nerozuměla. Ona prostě nedokáže být sama. Tři manželství, tři rozvody a několik dalších vztahů jen...
Dcera nechce jezdit k tátovi. On tvrdí, že ji proti němu navádím
- Anonymní
- 01.09.26
- 1134
Po rozchodu jsme se s bývalým domluvili, že dcera u něj bude každý druhý víkend. Jenže poslední měsíce před odjezdem pláče, bolí ji břicho a prosí mě, abych ji tam neposílala. Když jsem to začala...
„Mít jedináčka je sobecké!“ řve tchyně. Přitom sama vychovala jen jedno dítě
- Anonymní
- 01.09.26
- 6057
Náš syn je na světě zázrakem. Můj porod byl jedno velké trauma, na které do smrti nezapomenu – nastaly vážné komplikace a lékaři na sále bojovali o život můj i o život miminka. Zvládli jsme to jen...
Život mě zkouší ze všech stran. Zvládnu to?
- kristyna dostalova
- 01.09.26
- 751
Ani nevíš, že procitneš a svět ti přinese tolik věcí, o kterých můžeš polemizovat. Pro ženy i muže je to leckdy náročné, ale zároveň krásně vyvážené období plné vzpomínek.
Verim, ze do vasich zivotu brzo prijde nove stesti..
Proč je život tak krutý!? 
Obdivuji te, je to moc smutne. A otrepana fraze, cas trochu pomuze, zahoji nejhlubsi rany a neboj, prijde k vam jiste miminko, ktere vam po zbytek zivota bude delat jen radost.
, musela jsem to rozdýchat a stále jsem věřila, že tohle mělo šťastný konec 
Držím palečky!!!