Moje DE ŽA VI
Ani neviem jak začať. O stráte Filípka som vám už písala. Bolo to hodne zlé obdobie. Plné otázok PREČO? S manželom sme si vraveli, je to zlé, ale mohlo by byť i horšie a to keby tu malý nejaký čas s nami bol a my by sme o neho prišli. Neviem, či sme to privolali, neverím tomu...
NÁŠ posledný deň si vychutnávame naplno....
- 1
Takto zostávaš v mojom srdci..navždy!
- 3
Po návrate do práce a ich „citlivému“ prístupu sme sa rozhodli, že to skúsime zas. Veď všetky testy, vyšetrenia dopadli dobre a zo všetkých strán sme počuli, bola to náhoda… Nestresujte sa! Je mizivá pravdepodobnosť že sa to stane zas. S vierou v lepšie začiatky sme sa pustili zas do pracovania na našom šťastí.
Podarilo sa. A to na prvý šup. Nechceli sme tomu ani veriť, ale bol to fakt. Boli sme zas šťastný, usmiaty, mladý pár… Okolie a rodina nám fandili. S nikým som o tom hovoriť nechcela. Dokonca i pred susedami som to dokázala zakriť do 7.mesiaca. Bolo mi fajn, moja dr ma ubezpečovala že je všetko vporiadku, že nástupom 34tt ma pošle prejistotu do nemocnice aby som bola v klude. Verila som, dúfala…veď nemožme mať takú smolu a stať sa to po druhé…
Bola streda, manžel bol v práci na nočnej. Kamarátka na Skype sa už 2 hodiny sťažuje na svojho chlapa, na jeho rodinu, na všetko okolo… Chápem to, snažím sa pomocť radou, nič ale nebere, na všetko počujem, ale… Viem, že to nemá ľahké, jak jej ale pomocť? Neviem, vypočujem si ju, snáď jej aspoň to pomože. Nejak mi tvrdne už brucho. Počítam… čo 5 minút.
Ukončujeme hovor stým, že je už neskoro. Dávam si sprchu. Brucho tvrdne čo 3 minúty. Hmmm, nebolí to, nešpiním, len tvrdneme. Preistotu píšem na papierik číslo na záchranku (keď som v strese, tak mi to nemysli). Idem spať, tvrdnutie stále ale už zas po 5 minútach. Asi som len dlho sedela u PC. Ešte mám predsa čas. Dnes som len 29.tt. Noc bola fajn, nič ma nebudilo. Na wc som šla len raz. Divné…
Ráno prišiel manžel, snídane a idem si s ním ľahnúť je predsa skoro. Brucho mi už netvrdne. Super! Vstávam o 9. Vyvenčím psa, nasnídam sa. Brucho tvrdé neustále, malého takmer necítim. Stáva sa to, nestresujem. Moc som chodila. Odpočívam…
Je 30.8. a ja začínam tušiť, že niečo nieje vporiadku. Brucho nonstop tvrdé, malý len šimrá, nekope. Odchádzam k dr. Prejistotu. Smola, má dovču. Do nemocnice? Nie, to by si ma tam hneď nechali a jak by chlap za mno prišiel a doniesol veci. Veď mám auto. Idem domov. Hneď dostávam od muža sprda. Balím tašku, veze ma do nemocnice, aby sme mali klud.
Som 29+2 a v nemocnici bez toho, aby na mňa dr siahol vravý „Necháme si vás tu“. No super, vravím si. To som potrebovala počuť. Leziem na kozu… a moje myšlienky sú hneď iného rázu keď počujem „Čípok mekký, tvorená na prst, musíte len ležať, okamžite na porodný sál. Ak sa to nezmení, alebo zhorší zajtra do Prahy.“ Vnímam len útržky. „Malého cítite?“ „Trochu, skor nie.“ „Ani teraz?“ Pýta sa dr a čumí na monitor z ULZ. Teraz vobec. Ticho…
Dr odchádza preč, v čakárni dáva mužovi informácie. Ja sedím jak hromádka nešťastia, všetko ide mimo mňa. Nejak sa neviem sústrediť. Muž mi doniesol tašku z auta, odprevádza ma na porodný sál. Rozlúčime sa, dostávam infuzku, injekci s kortikoidami. Nejak mi to asi nedochádza. Prečo som tu, čo sa vlastne deje… po 24hodinách dostávam ďalšiu injekciu. Infuzku mám furt. Som na hekárne, moc sa nevyspím. Prichádza dr. Vyšetruje ma a okamžite mi vraví „Nooo tak vás posielam do Prahy.“ Po chvíli som už v sanitke. Do Prahy sme dorazili 2v1. Zas na porodný sál.
Skrátim to:
Dr. sa ma snažili udržať čo najdlhšie „v celku“ a i napriek tomu, že som ich neustále upozorňovala, že malého necítim (max. ak som ho „zalahla“ tak zašimral), i napriek tomu, že mi tvrdlo brucho nonstop 2 týždne som bola vnímaná za hysterku. Bolo mi povedané, že je to psychického povodu. Že prvorodený mi umrel v brušku a ja mám len negatívne myšlienky… že sa mám na malého tešiť, že je vporiadku…
Mareček sa nám narodil 12.9.2013 o 2.52 po 2 hodinovom prehováraní sestier, že ako fakt mi je zle, že naozaj mám bolesti a že sa „niečo“ deje. Bohužial som natrafila na najhoršiu smenu, na akú som mohla. Nakoniec sa nadomnou jedna zľutovala a pomohla mi z postele vstať (už som krvácala, ale ja som to nevedela. Povedala mi to spolubývajúca až za 2 dni), potom mi už uverili…
Porod? Dlhšie trvalo dr. sa obliecť a detským doraziť. Na 2, možno 3 zatlačenia bol malý vonku. Bol tak strašne škaredý, dohužvaný, vypadal jak životom trýznený starý človek. Neplakal, nehýbal sa…
Hneď mi bolo jasné, že nieje niečo vporiadku. Z tvárí personálu sa to dalo vyčítať docela dobre. Ale žil! Urobil na mňa takú grímasu typu „to je ale svetla, zhasnite, chcem spať.“
Na moje otázky čo sa deje mi bolo neustále opakované. „Počkajte, prídu za vami…je maličký…“ Áno, bol. Bola som len 31+1. Trochu ma to skludnilo.
Po hodine prišiel za mnou detský dr. Vravel, že malý je na tom špatne, a preto musí vedieť čo najviac o Filípkovi. Tak som mu na všetko odpovedala. O Marečkovi mi nič moc nepovedal. Vravel len, že musíme počkať… Vravela som si, že je predsa v najlepších rukách. Že som predsa v najlepšej porodnici v ČR. Nemám sa čoho báť. Bude to vporiadku.
Bola som už na šetinedelí, keď za mnou dorazil zas Marečkov dr. „Je mi ľúto, ale Marek je na tom stále rovnako.“ „Tak to je dobre, že sa to nehorší.“ vravím mu s úsmevom. „No, ale ono sa to ani nelepší.“ bola dr. odpoveď. „Postaráte sa mi oňho?“ Na to bola odpoveď len smutný pohlad zmláteného psa… „Možem ho vidieť?“ „Ak chcete…“ do tohto rozhovoru zasiahla spolubývajúca, že teraz máme raňajky a hneď chodí vizita, že potom tam pojdeme spolu. Má tam predsa deti. (som jej za to strašne vďačná..ak by som ho videla totižto skor než po tej 10, jak sme tam potom šli, asi by som sa zrútila. Ďakujem Jani!)
Poprvé na ARE: „Ktorý je moj!“ bola prvá otázka, čo som položila sestre, ktorá ma doprovodila od dverí a ukázala mi čo a jak. Vidím „tlupu“ dr. nad otvoreným inkubátorom. Je ich tam príšerne moc. Zrazu všetky oči na mňa. Boli u Marečka. Hneď si ma bere jeden dr. stranou. Predstavuje sa mi, sadáme si, že si musíme pohovoriť. Stále si nepripúšťam že je niečo špatne. Veď Mareček žije!
Dozvedám sa, že Marek nemal snahu 20 min po porode dýchať. Že má svalovú „slabosť“ resp. že sa nehýbe. Celý personál si myslí že má svalovú dystrofii. Už poslali krv na rozbor. Výsledky budú za týždeň. Marek bol jak hadrová panenka. Len živá hmota… nič viac. Sám nedýchal, nepolykal, nehýbal sa.
Dlhý, predlhý týždeň. Mareček bol spavé, po pár dňoch nádherné miminko. Priberal, postupne ho rehabilitačná sestrička i sestry z odd. rozcvičili a on sa začal aspoň trošku vrtieť. Dystrofie to nebola, ani ďalšie a ďalšie pravdepodobné choroby. U Marka sa vystriedalo toľko dr, špecialistov…mal toľko vyšetrení čo ja som za život neabsolvovala.
Chodila som za ním obdeň. Viac by som nezvládla. Ani fyzicky, ani psychicky a čo si budeme hovoriť, ani finančne. Miešala sa vo mne radosť z Marečka, že je tu, že sa na mňa pozrie, že sa na mňa usmeje, hoci len náznakom. Že ho možem pohladiť, nakŕmiť či prebaliť. Že si ho možem chovať… A bezmoc. Vedela som, a bolo mi opakovane vravené, že ho len diagnostikujú. Nech je to čokolvek, je to nevyliečiteľné…
Rucala som sa, a zas vstávala a snažila sa byť silná. Pre Marka, pre manžela. Vedomie, že prebalujete, kŕmite, chováte a rozprávate sa s podstatne mrvým dieťaťom je naozaj strašná. Ale chcela som aby vedel, že ho milujem, aby cítil, že je milovaný i napriek tomu že som vedela a možno hlavne preto, že tu dlho nebude…
Diagnózi sme sa nakoniec dočkali. Mal genetickú vadu ktorá mu znemožňovala vytvárať si svaly v kvalite a velkosti akú potreboval.. To vysvetlovalo, prečo postupne som ho v brušku cítila a zas necítila. Malé telíčko tie svaly ešte ovládať dokázali, večšie už moc nemohli.. Preto i moc spal. Preto nedýchal dobre sám.
11.11. sme za Markom šli naposledy s tým, že si ho plnohodnotne užijeme. Držala som si ho v náruči. Bol tak nádherný. Pokojne spinka. Potom som ho so sestričkou naposledy vykúpala, naolejíčkovala, prebalila, nakŕmila.
12.11. Bol jeho deň D. Deň, na ktorom sme sa dr. dohodli, že ho odpojíme od ventilácie a necháme ho dodýchať. Boli sme u neho do poslednéj chvíle.
Celú dobu som mu rozprávala o všetkom, čo som mu ešte nestihla povedať. O jeho psovi, čo ho čaka doma, o tom, že vonku prší, a čo to dážď je. O tom, jak zachvílu je tu zima, že bude snežiť…a budú Vianoce. Všetko čo som mu nestihla ukázať, všetko čo ma napadlo som mu vyrozprávala… Spomenula som mu nespočet ľudí, čo naň myslí a čo ho milujú. Vravela som mu, že AŽ bude v nebi, nech pozrie dole na svet a tých ľudí hravo spozná, že im tam svieti sviečka… Prosila som ho o odpustenie a že mu tiež odpúšťam. A prosila o to, aby v nebi pozdravoval brášku a odkázal mu, že ho tiež moc milujem.
Keď mi už slová došli, tak som mu spievala… Posledné, čo moj drobček počul, bola pesnička od Darinky Rolincovej Anielik moj kde lietaš v maminkynom podaní. Odišiel v tichosti a kľude v maminkynom náručí a s stiskom ruky od tatina. Bolo 12.11.2013 14.15. Marek vydýchol naposledy a prišiel sa s nami rozlúčiť. Áno, čítate dobre. Jak keby z priestoru k nám prikročilo „NIEČO“. Bolo to obrovské! Prišlo to k nám, sklonilo sa to a objalo nás. Na duši mi zavládol pokoj, mier a neskutečne moc lásky. (Viem, že to bol ON, viem že ma miloval, a že mi odpustil…proste to viem…) Chvílu to tam stálo. A jak to prišlo, tak to zmyzlo. Bol preč.
Toto je dovod, prečo dokážem ísť ďalej. Prečo dokážem sa usmiať, utešiť uplakané okolie. Prečo dokážem každý deň odpovedať na nekonečné doterné otázky. Prečo som ochotná ísť do toho zas…
Přečtěte si také
Dcera se pokusila o sebevraždu. Žiju v neustálém strachu a vyčerpání
- Anonymní
- 25.05.26
- 1702
Moje šestnáctiletá dcera Anežka je hodně labilní děvče. Problémy jsme s ní měli už od dětství. Když už se ale zdálo, že je z nejhoršího venku, přišla puberta a s ní šílené stavy, které ji dohnaly...
„Za všechno můžou Ukrajinci,“ argumentuje manžel. Jeho názory mi začínají vadit
- Anonymní
- 25.05.26
- 1571
Když začala válka na Ukrajině, manžel patřil k těm solidárním lidem, kteří chtěli pomáhat. Pamatuji si, jak o Ukrajincích mluvil hezky, sledoval zprávy a zajímal se o to, jak může pomoct. Dokonce...
Kamarádka odmítá povinné očkování u dětí. Podle mě je to nezodpovědnost
- Anonymní
- 25.05.26
- 929
Moje kamarádka je taková ta biomatka, která odmítá všechno, co podle jejího názoru není pro dítě dobré. Patří tam samozřejmě očkování, ale i různé další věci včetně jídla nebo pití. To je kapitola...
„Tohle radši nikomu neříkej,“ řekli mi na praxi ve školce. Ztuhla jsem
- Anonymní
- 25.05.26
- 5912
Měla jsem poprvé praxi ve školce a čekala jsem klasiku, kterou jsem znala z dětské skupinky – pomoc učitelkám, hraní si s dětmi, individuální pomoc, trocha chaosu, ale v mezích.
Soused mi roky ničil život. Teprve teď jsem se odhodlala něco udělat
- Anonymní
- 25.05.26
- 3748
Říkala jsem si, že si na to zvyknu. Že hluk, noci bez spánku a neustálé napětí k bydlení ve městě prostě patří. A je to sedm let. Došla mi definitivně trpělivost.
Žiju s ex-tchyní v domě své bývalé ženy. Nemám sílu začít znovu
- Anonymní
- 24.05.26
- 4107
Když tchyně před patnácti lety přepsala dům na mou manželku, bral jsem to jako důkaz obrovské důvěry. Byli jsme mladí, měli jsme plány a já měl chuť do práce. Všechny své úspory, každou volnou...
„Manipuluje vámi,“ řekla mi učitelka o synovi (9) a doporučila další vyšetření
- Anonymní
- 24.05.26
- 7155
Seděla jsem na židli v kabinetě, který byl až nepříjemně stísněný. Ostatně jako celá atmosféra této schůzky. Opět jsem byla na koberečku u paní učitelky. Po kolikáté už?
Já podstupovala IVF, zatímco manžel utrácel v bordelu. Chci rozvod
- Anonymní
- 24.05.26
- 2826
Před třemi lety jsme si řekli, že je čas. Chtěli jsme rodinu. Jenže osud měl jiné plány a přirozená cesta nikam nevedla. Následoval kolotoč vyšetření, hormonálních injekcí, nekonečného čekání v...
Manžel přišel o práci a pořád se válí u televize. Prý si potřebuje odpočinout
- Anonymní
- 24.05.26
- 3778
Už mám dost svého muže, ze kterého se stal absolutně líný a nepoužitelný člověk. Martin býval vždycky pracovitý a akční. Jenže loni na podzim ho vyhodili z práce, kde dělal mnoho let. Nejdřív...
Dcera je podle manžela na sport levá. Nutí ji k pohybu a platí drahé kroužky
- Anonymní
- 24.05.26
- 1070
Naše desetiletá Simonka má talent na zpěv a malování, ale rozhodně ne na sport. Žádný ji nebaví a vlastně jí ani moc nejde. Snažím se ji rozhýbat alespoň na procházkách a cvičíme spolu jógu. Jenže...
Verim, ze do vasich zivotu brzo prijde nove stesti..
Proč je život tak krutý!? 
Obdivuji te, je to moc smutne. A otrepana fraze, cas trochu pomuze, zahoji nejhlubsi rany a neboj, prijde k vam jiste miminko, ktere vam po zbytek zivota bude delat jen radost.
, musela jsem to rozdýchat a stále jsem věřila, že tohle mělo šťastný konec 
Držím palečky!!!