A život ide ďalej
Príbehov o tom, jak hrozné je prísť o to, čo ste milovali nebo na čo ste sa tešili, je strašne moc. Toto je ten moj.
Som zo Slovenska. Do ČR som odišla jak 19ročná za prácou a už som tu zostala. Nie že by tu bolo lepšie, ale doma žiadna práca nebola a moji rodičia prišli v priebehu 2 mesiacov obaja o prácu. A jelikož som bola jediná, kto mohol tak som šla aby som im pomohla platiť nájom a tak.
S manželom som sa zoznámila vlastne náhodou. Jeho kamarát chodil s mojou kolegiňou, u ktorej som bývala. Po hodne krátkej dobe sme začali spolu bývať u jeho otca. Ja som prácu mala, ale moj vtedy ešte priatel nie. Mal ísť na VŠ ale nakoniec nešiel. Nemal na to dosť peňazí, jelikož pochádzal zo socialne slabšej rodiny. Našiel si prácu a ani neviem či ho vobec bavila. Naskytla sa možnosť ísť do inej práce, ale 200 km od jeho domova. Slubovali služobný byt, nadpriemerný plat. Šli sme. A sme v nej už 8 rokov. Byt sme mohli dostať, ale v dobe keď ich rozdávali sme už mali rok hypotéku a malý baráčik. Nesťažujeme si! Len nám tu niečo chýba…
Pred 3 rokmi sa moj priatel rozhodol, že je ča, abysme boli traja. A ja som bola s toho nadšená ale chcela som abysme sa všetci volali rovnako. A tak za 10 týždňov bola svatba. A dňom svatby sa to všetko začalo. Naše snaženie.
Ani jeden sme nečakali že sa nezadarí. Obaja zdravý, obaja sme tak strašne chceli. Na tie naše vytúžené // sme čakali necelé 2 roky. Šťastie, neuveritelné šťastie. Nič krajšieho som v živote nezažila. Tehotenstvo? Až na pár nepríjemností celkom v pohode. Mali sme len vela plodovej vody, ale vraj keby s tým niečo robili tak by viac ublížili, než pomohli. Ku koncu tehu som už pomaly nemohla ani chodiť len som sa valila a radšej ani s našim psom som von nechodila.
Ten deň bol ako každý iný. Bol utorok a ja som mala ísť na prehliatku na gynču. Nič vynimočné. Ráno čajík s manželom, zbalenie obeda, zamávanie a zas hup do postielky. Bolo 13. 11. a mne do porodu zostávalo presne 3 týždne. Tašku mám zbalenú už dlho. Hladkám si bruško a vravím si, že to zas mojej doktorke nevyšlo, pretože nám tvrdila, že už sa asi za týždeň neuvidíme. A ja tam dnes pojdem. Chcela som hneď ráno. Ale nejak som zaspala na autobus a tak som šla až na 13. Volám kámoške. „Ešte som celá! Idem do mesta. Zajdeme na koláčik?“ Vraj zavola… má nejakú prácu. Jak bude stíhať. Nevadí!
Prichádzam k doktorke. Nik tam nieje. Sestrička úsmev od ucha k uchu. Poďte na monitor. Kde sme ho našli posledne? Ja funím jak lokomotíva - šla som z busu pešo a mám to cez celé mesto. Ukazujem tu minulý týždeň a tu predminulý. Smejeme sa. Zrazu sestrička zatrnie. Malého nemože nájsť. No na monitor pojdete až po vyšetrení, dobre? Tak dobre vravím si. Asi sa zas nejak uložil, že ho nemožu najsť. To je normálne! vravím Ani fotečku nemáme! Vždy sa sková! To má po tatovi.
Doktorka ma bere. Jak sa máme, klasika vyšetrenie, ultrazvuk… hodne hodne dlhý. Pláca ma cez brucho. Strácam úsmev. Desíte ma! Čo sa deje? Po pár minutách vraví. Je mi lúto. Malému nebije srdiečko. Musíte do nemocnice. Ste tu autom? Zavolajte manžela. Nechápem. Sedím, hladím do prázdna, nemyslí mi to. Jak to, čo sa stalo?
Volám mužovi. Je v práci, chvílu to zvoní. Došlo mi to. Plačem. Podávam telefon doktorke. Povedzte mu to vy! Plačem, neviem sa zastaviť. Dnes, dnes som dokúpila poslednú vec pre malé. Dnes, v 37. tt. Dnes, ale prečo, čo sa stalo? Prichádza manžel. Ani neviem, o čom som hovorila s doktorkou, manželovi to nedochádza. Odváža ma do nemocnice, príjem, a tieto veci ani neviem, mám to jak v hmle.
Volám mame. Malý umrel… čo teraz. Plačeme. Prichádza doktor, dáva mi nejaký prášok na vyvolanie porodu. Som sama. Muž šiel po tašku. Doktor ma prišiel povzbudiť. Porozprávať sa. Jediné na čo mylím je a čo teraz, čo bude ďalej. Prichádza manžel. Dávam si sprchu. Píchajú mi vodu, zrazu velké bolesti. Ideme na sál. Manžel je stále so mnou. Nevnímam ho. Kontrakcia za kontrakciou bez možnosti dýchať, dostávam rajský plyn, vraj možme začať. Manžela odvádzajú preč.
Sestričky na mňa kričia že mám tlačiť. Nevládzem, tláčim ale podla nich málo. Doktor sa ma zastáva. Pani tlačí dobre. Skáču mi po bruchu. Malý je vonku. Žuchla voda. Otváram oči. Pred sebou vidím malé, modré, bezvládne telíčko. Rýchlo zatváram oči. Přichádza šitie a ja to nejak nezvládam. Hrozná bolesť. Pýtam si niečo na bolesť. Prichádza anesteziolog. Dáva mi narkozu. Spím. Zrazu mám muža u seba. Je mi celkom fajn a ja dúfam že to bol len sen. Otváram oči a zisťujem že som ešte na sále. Točí sa mi hlava. Mám žízeň. Nemožem nič piť…chcú ma dať na vozík. Nejde to. Odpadám.
Po pár pokusoch ležim na vozíku, priviezli ma na izbu. Som tam sama. Manžel sa so mnou lúči. Ide domov. Príde zajtra (vlastne už dnes). V noci nespím. Každú chvílu ma kontrolujú. Nejde to. Ráno na vizite mi ponúkajú niečo na ukludnenie, nech sa vyspím. Po dlhom váhaní súhlasím. Vedia to všetci! Z každej strany počúvam jak som mladá a jak budem mať ešte iné. Je mi s toho zle. Jajradšej by som každému za takéto keci skočila po krku.
Prášky zaberajú. Spím. Prichádza manžel. Až teraz mu to dochádza. Snažíme sa jeden druhého podržať. Myslieť na niečo iné. Nejde to. Na druhý deň sa pýtam domov. Na vedlajšej izbe sú rizikovo tehotné a každú chvílu počujem jak majú zapnuté monitori. Nezvládam to.
Som doma. 36 hod po porode. Ležím, premýšlam, okolo mňa všade nachystané veci pre malého. plačem. Hladím na sviečku, čo sme s mužom zapálili na okne. A stále rozmýšlam čo teraz, jak ďalej…
Je to 11 týždňov a my čakáme na výsledky z genetiky. Chceme vedieť, že to bola len náhoda. Chceme vedieť že sme zdravý a to naše ďalšie miminko bude v poriadku. Chceme, pretože obaja veríme že i keď je to ťažké, malo to tak byť. Že nejakým sposobom nás to malo zoceliť, posíliť.
Verím, že Filipkov život mal cenu a zmysel (i keď podla úradníkov nebol). Verím, že nám povedia ste zdravý a my budeme mocť zas sa snažiť a bojovať, abysme tu do Vianoc boli traja. Verím, že všetko, čo sa v našich životoch deje, má svoj dovod, hoci o ňom ani nemusíme vedieť. Verím v život, v lásku.
Přečtěte si také
Základka dceru nic nenaučila. Teď platím tisíce za přípravné kurzy na střední
- Anonymní
- 24.10.26
- 3914
Moje patnáctiletá dcera je letos v deváté třídě a brzy ji čekají přijímačky na střední školu. Je chytrá, po celou dobu na základce měla jedničky a dvojky. Přesto jí musím platit přípravné kurzy,...
Nájemník nám vytopil byt. Manželka šla situaci vyřešit po svém
- Anonymní
- 24.10.26
- 1965
Když nám nájemník vytopil byt, čekala jsem hádku, telefonáty a pojišťovnu. Místo toho manželka oznámila, že to vyřeší osobně. Když se vrátila, byla až podezřele spokojená. A mně začalo vrtat...
Syn ve školce nespí a ruší. Zjistila jsem, že ho učitelka trestá delším ležením
- Anonymní
- 24.10.26
- 1145
Vyzvedávala jsem ze školky svého čtyřletého syna a těšila se na obvyklé poklidné odpoledne. Místo toho mě paní učitelka hned ve dveřích zastavila s výrazem člověka, který právě odhalil mezinárodní...
Všichni si myslí, že jsem silná máma. Neví, že bez léků sotva vstanu z postele
- Anonymní
- 24.10.26
- 631
Když mě potkáte na ulici, nejspíš by vás nenapadlo, že se léčím s depresí. Vodím děti do školky, nakupuji, vařím, chodím do práce a na zprávy od kamarádek odpovídám smajlíkem. Když se mě někdo...
Narodila jsem se jako nechtěné dítě. Teď jsem jediná, kdo se o rodiče stará
- Anonymní
- 24.10.26
- 5195
Některé děti vyrůstají s pocitem, že jsou pro své rodiče tím největším štěstím. Já jsem od dětství cítila pravý opak. Máma mi nikdy nemusela přímo říct, že mě nechtěla. Poznávala jsem to z jejích...
Přišli jsme o byt kvůli změně času. Teď nás změna čeká znovu. Kdy už to skončí?
- Anonymní
- 23.10.26
- 5301
Je to přibližně půl roku, co nás posouvání času stálo smlouvu na byt. Přijeli jsme pozdě a nabídka nám tak utekla mezi prsty. Frustraci ze změny času už pociťuji znovu, čím blíž to je, tím víc jsem...
Nemůžete žít ve 2+kk, kritizuje mě moje matka. Sama nás vychovávala v garsonce
- Anonymní
- 23.10.26
- 1391
Situace s bydlením není v posledních letech vícečlenným rodinám zrovna nakloněná. Protože platy nám s manželem za posledních deset let příliš nepovyrostly, zůstali jsme se dvěma dětmi v našem...
Přítel toužil po sexu na hřbitově. Jednou jsem mu vyhověla a takhle to dopadlo
- Anonymní
- 23.10.26
- 1960
Mirek je kluk, se kterým se fakt nenudím. Má rád extrémní věci a pořád vymýšlí něco nového. Občas je to až trochu za hranou. Je nám oběma 22 let, jsme mladí, tak proč si neužívat. Někdy řeknu ne,...
Jsem naprogramovaná vstávat za světla. Ta ranní tma mě ničí
- Anonymní
- 23.10.26
- 736
Vůbec se nedivím, že na podzim lidé trpí víc depresemi. Jakmile totiž člověku zazvoní budík a venku je stále tma, je to jako rána palicí. Já jsem aktuálně na vrcholu těchto stavů a každé ráno...
Cizí lidé v naší posteli? Manžel zuřil, když jsem mu navrhla dovolenou zadarmo
- Anonymní
- 23.10.26
- 913
Chtěla jsem dětem dopřát pořádnou dovolenou, aniž bychom za ni utratili všechny úspory. Když jsem ale navrhla výměnu domu s někým z druhého konce světa, manžel se na mě podíval, jako bych se...
je to moc smutný, držte se 
kdyby jsi chtela prijd mezi nas do prazdne naruce
Přeji upřímnou soustrast 
,koukám, že se to stává hodně často, je mi to moc líto 
