A život ide ďalej
Príbehov o tom, jak hrozné je prísť o to, čo ste milovali nebo na čo ste sa tešili, je strašne moc. Toto je ten moj.
Som zo Slovenska. Do ČR som odišla jak 19ročná za prácou a už som tu zostala. Nie že by tu bolo lepšie, ale doma žiadna práca nebola a moji rodičia prišli v priebehu 2 mesiacov obaja o prácu. A jelikož som bola jediná, kto mohol tak som šla aby som im pomohla platiť nájom a tak.
S manželom som sa zoznámila vlastne náhodou. Jeho kamarát chodil s mojou kolegiňou, u ktorej som bývala. Po hodne krátkej dobe sme začali spolu bývať u jeho otca. Ja som prácu mala, ale moj vtedy ešte priatel nie. Mal ísť na VŠ ale nakoniec nešiel. Nemal na to dosť peňazí, jelikož pochádzal zo socialne slabšej rodiny. Našiel si prácu a ani neviem či ho vobec bavila. Naskytla sa možnosť ísť do inej práce, ale 200 km od jeho domova. Slubovali služobný byt, nadpriemerný plat. Šli sme. A sme v nej už 8 rokov. Byt sme mohli dostať, ale v dobe keď ich rozdávali sme už mali rok hypotéku a malý baráčik. Nesťažujeme si! Len nám tu niečo chýba…
Pred 3 rokmi sa moj priatel rozhodol, že je ča, abysme boli traja. A ja som bola s toho nadšená ale chcela som abysme sa všetci volali rovnako. A tak za 10 týždňov bola svatba. A dňom svatby sa to všetko začalo. Naše snaženie.
Ani jeden sme nečakali že sa nezadarí. Obaja zdravý, obaja sme tak strašne chceli. Na tie naše vytúžené // sme čakali necelé 2 roky. Šťastie, neuveritelné šťastie. Nič krajšieho som v živote nezažila. Tehotenstvo? Až na pár nepríjemností celkom v pohode. Mali sme len vela plodovej vody, ale vraj keby s tým niečo robili tak by viac ublížili, než pomohli. Ku koncu tehu som už pomaly nemohla ani chodiť len som sa valila a radšej ani s našim psom som von nechodila.
Ten deň bol ako každý iný. Bol utorok a ja som mala ísť na prehliatku na gynču. Nič vynimočné. Ráno čajík s manželom, zbalenie obeda, zamávanie a zas hup do postielky. Bolo 13. 11. a mne do porodu zostávalo presne 3 týždne. Tašku mám zbalenú už dlho. Hladkám si bruško a vravím si, že to zas mojej doktorke nevyšlo, pretože nám tvrdila, že už sa asi za týždeň neuvidíme. A ja tam dnes pojdem. Chcela som hneď ráno. Ale nejak som zaspala na autobus a tak som šla až na 13. Volám kámoške. „Ešte som celá! Idem do mesta. Zajdeme na koláčik?“ Vraj zavola… má nejakú prácu. Jak bude stíhať. Nevadí!
Prichádzam k doktorke. Nik tam nieje. Sestrička úsmev od ucha k uchu. Poďte na monitor. Kde sme ho našli posledne? Ja funím jak lokomotíva - šla som z busu pešo a mám to cez celé mesto. Ukazujem tu minulý týždeň a tu predminulý. Smejeme sa. Zrazu sestrička zatrnie. Malého nemože nájsť. No na monitor pojdete až po vyšetrení, dobre? Tak dobre vravím si. Asi sa zas nejak uložil, že ho nemožu najsť. To je normálne! vravím Ani fotečku nemáme! Vždy sa sková! To má po tatovi.
Doktorka ma bere. Jak sa máme, klasika vyšetrenie, ultrazvuk… hodne hodne dlhý. Pláca ma cez brucho. Strácam úsmev. Desíte ma! Čo sa deje? Po pár minutách vraví. Je mi lúto. Malému nebije srdiečko. Musíte do nemocnice. Ste tu autom? Zavolajte manžela. Nechápem. Sedím, hladím do prázdna, nemyslí mi to. Jak to, čo sa stalo?
Volám mužovi. Je v práci, chvílu to zvoní. Došlo mi to. Plačem. Podávam telefon doktorke. Povedzte mu to vy! Plačem, neviem sa zastaviť. Dnes, dnes som dokúpila poslednú vec pre malé. Dnes, v 37. tt. Dnes, ale prečo, čo sa stalo? Prichádza manžel. Ani neviem, o čom som hovorila s doktorkou, manželovi to nedochádza. Odváža ma do nemocnice, príjem, a tieto veci ani neviem, mám to jak v hmle.
Volám mame. Malý umrel… čo teraz. Plačeme. Prichádza doktor, dáva mi nejaký prášok na vyvolanie porodu. Som sama. Muž šiel po tašku. Doktor ma prišiel povzbudiť. Porozprávať sa. Jediné na čo mylím je a čo teraz, čo bude ďalej. Prichádza manžel. Dávam si sprchu. Píchajú mi vodu, zrazu velké bolesti. Ideme na sál. Manžel je stále so mnou. Nevnímam ho. Kontrakcia za kontrakciou bez možnosti dýchať, dostávam rajský plyn, vraj možme začať. Manžela odvádzajú preč.
Sestričky na mňa kričia že mám tlačiť. Nevládzem, tláčim ale podla nich málo. Doktor sa ma zastáva. Pani tlačí dobre. Skáču mi po bruchu. Malý je vonku. Žuchla voda. Otváram oči. Pred sebou vidím malé, modré, bezvládne telíčko. Rýchlo zatváram oči. Přichádza šitie a ja to nejak nezvládam. Hrozná bolesť. Pýtam si niečo na bolesť. Prichádza anesteziolog. Dáva mi narkozu. Spím. Zrazu mám muža u seba. Je mi celkom fajn a ja dúfam že to bol len sen. Otváram oči a zisťujem že som ešte na sále. Točí sa mi hlava. Mám žízeň. Nemožem nič piť…chcú ma dať na vozík. Nejde to. Odpadám.
Po pár pokusoch ležim na vozíku, priviezli ma na izbu. Som tam sama. Manžel sa so mnou lúči. Ide domov. Príde zajtra (vlastne už dnes). V noci nespím. Každú chvílu ma kontrolujú. Nejde to. Ráno na vizite mi ponúkajú niečo na ukludnenie, nech sa vyspím. Po dlhom váhaní súhlasím. Vedia to všetci! Z každej strany počúvam jak som mladá a jak budem mať ešte iné. Je mi s toho zle. Jajradšej by som každému za takéto keci skočila po krku.
Prášky zaberajú. Spím. Prichádza manžel. Až teraz mu to dochádza. Snažíme sa jeden druhého podržať. Myslieť na niečo iné. Nejde to. Na druhý deň sa pýtam domov. Na vedlajšej izbe sú rizikovo tehotné a každú chvílu počujem jak majú zapnuté monitori. Nezvládam to.
Som doma. 36 hod po porode. Ležím, premýšlam, okolo mňa všade nachystané veci pre malého. plačem. Hladím na sviečku, čo sme s mužom zapálili na okne. A stále rozmýšlam čo teraz, jak ďalej…
Je to 11 týždňov a my čakáme na výsledky z genetiky. Chceme vedieť, že to bola len náhoda. Chceme vedieť že sme zdravý a to naše ďalšie miminko bude v poriadku. Chceme, pretože obaja veríme že i keď je to ťažké, malo to tak byť. Že nejakým sposobom nás to malo zoceliť, posíliť.
Verím, že Filipkov život mal cenu a zmysel (i keď podla úradníkov nebol). Verím, že nám povedia ste zdravý a my budeme mocť zas sa snažiť a bojovať, abysme tu do Vianoc boli traja. Verím, že všetko, čo sa v našich životoch deje, má svoj dovod, hoci o ňom ani nemusíme vedieť. Verím v život, v lásku.
Přečtěte si také
Přítel ukázal moje nahé fotky svému bratrovi. Dodnes nechápe, co provedl
- Anonymní
- 30.05.26
- 1273
Můj přítel se někdy chová jako malé dítě. Někdo by možná řekl, že je hloupý nebo že to dělá schválně. Já si ale spíš myslím, že je jen naivní. Hrozně rád mě fotí nahou, což mi samo o sobě nepřipadá...
Deník ticha: Odejít znamená přežít
- Anonymní
- 30.05.26
- 826
Sedím u okna a pozoruju, jak se za sklem pomalu snáší déšť. Kapky stékají v nepravidelných cestičkách, jedna se honí za druhou, až splynou. Připomíná mi to můj vlastní život posledních pěti let.
Finanční realita po porodu: Peníze mi po narození dcery vydržely jen 14 dní
- Anonymní
- 30.05.26
- 625
Jsem máma samoživitelka a věděla jsem už v těhotenství, že na všechno budu sama. Když jsem si před porodem sedla nad papíry a kalkulačku, měla jsem pocit, že to mám celkem pod kontrolou. Mateřská,...
Myslela jsem, že horší než porod nic nebude. Pak přijela moje tchyně
- Anonymní
- 30.05.26
- 1078
„Tak mu dej ještě čajík, vždyť má určitě žízeň.“ „Proč ho pořád nosíš?“ „Ty dnešní matky všechno moc řeší.“ Nevím, co bylo horší. Jestli to, že jsem po porodu fungovala na dvě hodiny spánku denně,...
„Tobě babička všechno sežere,“ řekla prodavačka mé dceři. Okamžitě jsme odešly
- Anonymní
- 30.05.26
- 774
Být matkou po čtyřicítce má své výhody. Člověk je klidnější, má něco odžito a na svět se dívá s nadhledem. Má to ale i svou stinnou stránku – okolí vás neustále škatulkuje. Moje čtyřletá dcera je...
Asistentka ve škole šikanuje mého autistického syna: „Jsi neschopný,“ řekla mu
- Anonymní
- 29.05.26
- 2273
Můj syn Vilda je úžasný kluk. Je chytrý, ve škole mu to pálí a svět vidí s fascinující upřímností. Má ale lehkou poruchu autistického spektra. Nechápe sarkasmus, ironii ani to, že si z něj někdo...
Můj syn se ve škole trápí, systém nás nechal na holičkách. Rok čekáme na PPP
- Anonymní
- 29.05.26
- 2975
Mám tři děti. Se staršími dvěma šla škola skoro sama. Jasně, občas se nechtělo psát úkoly, ale základy naskočily přirozeně. Pak přišel Ondra. Můj nejmladší, veselý kluk, který je ale v učení o něco...
Přítel vydělává mnohem víc než já. Přesto chce, abychom platili všechno napůl
- Anonymní
- 29.05.26
- 4106
David vydělává přes sto tisíc. Má skvělý manažerský plat, zatímco já jako učitelka nemám ani polovinu. Přesto chce, abych platila všechno napůl. Ten rozdíl je obrovský. Každý máme svůj účet, jenže...
Pozvali jsme tchyni s tchánem na oběd. A oni si v kastrůlku přinesli svoje jídlo
- Anonymní
- 29.05.26
- 2575
Poslední „rodinný“ oběd mi bude ležet v žaludku ještě dlouho. Tchyni moje jídlo nikdy nebylo dost dobré, ale tohle byl vrchol. Celé dopoledne jsem strávila u plotny, abych se zavděčila. A výsledek?...
Sexuální obtěžování v MHD: Styděla jsem se tak, jako bych ten hnus páchala já
- Anonymní
- 29.05.26
- 1587
Venku už se vzduch tetelil horkem, letos máme ten květen fakt hodně teplý. V narvaném autobuse linky 204 bylo k zadušení. Seděla jsem u okénka a snažila se nevnímat ten upocený chaos kolem sebe....