A život ide ďalej
Príbehov o tom, jak hrozné je prísť o to, čo ste milovali nebo na čo ste sa tešili, je strašne moc. Toto je ten moj.
Som zo Slovenska. Do ČR som odišla jak 19ročná za prácou a už som tu zostala. Nie že by tu bolo lepšie, ale doma žiadna práca nebola a moji rodičia prišli v priebehu 2 mesiacov obaja o prácu. A jelikož som bola jediná, kto mohol tak som šla aby som im pomohla platiť nájom a tak.
S manželom som sa zoznámila vlastne náhodou. Jeho kamarát chodil s mojou kolegiňou, u ktorej som bývala. Po hodne krátkej dobe sme začali spolu bývať u jeho otca. Ja som prácu mala, ale moj vtedy ešte priatel nie. Mal ísť na VŠ ale nakoniec nešiel. Nemal na to dosť peňazí, jelikož pochádzal zo socialne slabšej rodiny. Našiel si prácu a ani neviem či ho vobec bavila. Naskytla sa možnosť ísť do inej práce, ale 200 km od jeho domova. Slubovali služobný byt, nadpriemerný plat. Šli sme. A sme v nej už 8 rokov. Byt sme mohli dostať, ale v dobe keď ich rozdávali sme už mali rok hypotéku a malý baráčik. Nesťažujeme si! Len nám tu niečo chýba…
Pred 3 rokmi sa moj priatel rozhodol, že je ča, abysme boli traja. A ja som bola s toho nadšená ale chcela som abysme sa všetci volali rovnako. A tak za 10 týždňov bola svatba. A dňom svatby sa to všetko začalo. Naše snaženie.
Ani jeden sme nečakali že sa nezadarí. Obaja zdravý, obaja sme tak strašne chceli. Na tie naše vytúžené // sme čakali necelé 2 roky. Šťastie, neuveritelné šťastie. Nič krajšieho som v živote nezažila. Tehotenstvo? Až na pár nepríjemností celkom v pohode. Mali sme len vela plodovej vody, ale vraj keby s tým niečo robili tak by viac ublížili, než pomohli. Ku koncu tehu som už pomaly nemohla ani chodiť len som sa valila a radšej ani s našim psom som von nechodila.
Ten deň bol ako každý iný. Bol utorok a ja som mala ísť na prehliatku na gynču. Nič vynimočné. Ráno čajík s manželom, zbalenie obeda, zamávanie a zas hup do postielky. Bolo 13. 11. a mne do porodu zostávalo presne 3 týždne. Tašku mám zbalenú už dlho. Hladkám si bruško a vravím si, že to zas mojej doktorke nevyšlo, pretože nám tvrdila, že už sa asi za týždeň neuvidíme. A ja tam dnes pojdem. Chcela som hneď ráno. Ale nejak som zaspala na autobus a tak som šla až na 13. Volám kámoške. „Ešte som celá! Idem do mesta. Zajdeme na koláčik?“ Vraj zavola… má nejakú prácu. Jak bude stíhať. Nevadí!
Prichádzam k doktorke. Nik tam nieje. Sestrička úsmev od ucha k uchu. Poďte na monitor. Kde sme ho našli posledne? Ja funím jak lokomotíva - šla som z busu pešo a mám to cez celé mesto. Ukazujem tu minulý týždeň a tu predminulý. Smejeme sa. Zrazu sestrička zatrnie. Malého nemože nájsť. No na monitor pojdete až po vyšetrení, dobre? Tak dobre vravím si. Asi sa zas nejak uložil, že ho nemožu najsť. To je normálne! vravím Ani fotečku nemáme! Vždy sa sková! To má po tatovi.
Doktorka ma bere. Jak sa máme, klasika vyšetrenie, ultrazvuk… hodne hodne dlhý. Pláca ma cez brucho. Strácam úsmev. Desíte ma! Čo sa deje? Po pár minutách vraví. Je mi lúto. Malému nebije srdiečko. Musíte do nemocnice. Ste tu autom? Zavolajte manžela. Nechápem. Sedím, hladím do prázdna, nemyslí mi to. Jak to, čo sa stalo?
Volám mužovi. Je v práci, chvílu to zvoní. Došlo mi to. Plačem. Podávam telefon doktorke. Povedzte mu to vy! Plačem, neviem sa zastaviť. Dnes, dnes som dokúpila poslednú vec pre malé. Dnes, v 37. tt. Dnes, ale prečo, čo sa stalo? Prichádza manžel. Ani neviem, o čom som hovorila s doktorkou, manželovi to nedochádza. Odváža ma do nemocnice, príjem, a tieto veci ani neviem, mám to jak v hmle.
Volám mame. Malý umrel… čo teraz. Plačeme. Prichádza doktor, dáva mi nejaký prášok na vyvolanie porodu. Som sama. Muž šiel po tašku. Doktor ma prišiel povzbudiť. Porozprávať sa. Jediné na čo mylím je a čo teraz, čo bude ďalej. Prichádza manžel. Dávam si sprchu. Píchajú mi vodu, zrazu velké bolesti. Ideme na sál. Manžel je stále so mnou. Nevnímam ho. Kontrakcia za kontrakciou bez možnosti dýchať, dostávam rajský plyn, vraj možme začať. Manžela odvádzajú preč.
Sestričky na mňa kričia že mám tlačiť. Nevládzem, tláčim ale podla nich málo. Doktor sa ma zastáva. Pani tlačí dobre. Skáču mi po bruchu. Malý je vonku. Žuchla voda. Otváram oči. Pred sebou vidím malé, modré, bezvládne telíčko. Rýchlo zatváram oči. Přichádza šitie a ja to nejak nezvládam. Hrozná bolesť. Pýtam si niečo na bolesť. Prichádza anesteziolog. Dáva mi narkozu. Spím. Zrazu mám muža u seba. Je mi celkom fajn a ja dúfam že to bol len sen. Otváram oči a zisťujem že som ešte na sále. Točí sa mi hlava. Mám žízeň. Nemožem nič piť…chcú ma dať na vozík. Nejde to. Odpadám.
Po pár pokusoch ležim na vozíku, priviezli ma na izbu. Som tam sama. Manžel sa so mnou lúči. Ide domov. Príde zajtra (vlastne už dnes). V noci nespím. Každú chvílu ma kontrolujú. Nejde to. Ráno na vizite mi ponúkajú niečo na ukludnenie, nech sa vyspím. Po dlhom váhaní súhlasím. Vedia to všetci! Z každej strany počúvam jak som mladá a jak budem mať ešte iné. Je mi s toho zle. Jajradšej by som každému za takéto keci skočila po krku.
Prášky zaberajú. Spím. Prichádza manžel. Až teraz mu to dochádza. Snažíme sa jeden druhého podržať. Myslieť na niečo iné. Nejde to. Na druhý deň sa pýtam domov. Na vedlajšej izbe sú rizikovo tehotné a každú chvílu počujem jak majú zapnuté monitori. Nezvládam to.
Som doma. 36 hod po porode. Ležím, premýšlam, okolo mňa všade nachystané veci pre malého. plačem. Hladím na sviečku, čo sme s mužom zapálili na okne. A stále rozmýšlam čo teraz, jak ďalej…
Je to 11 týždňov a my čakáme na výsledky z genetiky. Chceme vedieť, že to bola len náhoda. Chceme vedieť že sme zdravý a to naše ďalšie miminko bude v poriadku. Chceme, pretože obaja veríme že i keď je to ťažké, malo to tak byť. Že nejakým sposobom nás to malo zoceliť, posíliť.
Verím, že Filipkov život mal cenu a zmysel (i keď podla úradníkov nebol). Verím, že nám povedia ste zdravý a my budeme mocť zas sa snažiť a bojovať, abysme tu do Vianoc boli traja. Verím, že všetko, čo sa v našich životoch deje, má svoj dovod, hoci o ňom ani nemusíme vedieť. Verím v život, v lásku.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1548
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 910
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1576
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 652
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 385
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20324
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2584
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2864
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2577
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1735
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....