Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících

„Zkus seznamku,“ poradila mi dcera.

„To radši půjdu sbírat houby v lednu,“ odsekla jsem.

Jenže za týden jsem si profil stejně založila.

Prvních pár dnů to byla přehlídka podivínů. Jeden mi po třech větách poslal fotku svého bicepsu. Druhý se mě zeptal, jestli umím zavařovat. Třetí chtěl hned vědět, jestli mám vlastní byt.

Pak mi napsal Marek.

Psal normálně. Nepoužíval oslovení „kočičko“, neposílal srdíčka po každé větě a dokázal napsat celou zprávu bez jediné hrubky. Už to mi připadalo skoro podezřelé.

Tvrdil, že je ortoped. Práce ho prý úplně pohlcuje, slouží dlouhé směny a často je v nemocnici i o víkendech. Nevadilo mi to. Aspoň jsem neměla pocit, že mě někdo uhání.

Psali jsme si každý den. O cestování, filmech, dětech i vaření. Když jsem si postěžovala, že mi odešla pračka, rozesmál mě větou, že jako ortoped umí spravit leccos, ale pračky mezi jeho pacienty nepatří.

Jenže když jsem navrhla schůzku, nikdy to nevyšlo.

Jednou měl noční službu. Podruhé školení. Potřetí prý musel zaskočit za nemocného kolegu. Začínala jsem si říkat, že české zdravotnictví stojí výhradně na Markovi.

Nakonec jsme se po třech měsících opravdu domluvili.

Do kavárny jsem dorazila o deset minut dřív. Nervózně jsem si upravovala vlasy a představovala si, jak asi vypadá muž, který mi celé týdny zlepšoval náladu.

Najednou ke mně přišel pán a usmál se.

„Jsi Eva?“

Byl to Marek.

Jenže rozhodně nevypadal jako na fotkách. Ve skutečnosti byl o dobrých patnáct let starší, o hlavu menší a místo prošedivělých vlasů měl spíš nostalgickou vzpomínku na účes.

Posadili jsme se a po pěti minutách řekl větu, která mě odzbrojila.

„Nejsem ortoped.“

„Prosím?“

„Pracuju jako vedoucí skladu.“

Nechápavě jsem na něj zírala.

„Myslel jsem, že kdybych napsal pravdu, žádná žena mi neodpoví. A ty fotky… no… jsou asi deset let staré.“

Musela jsem se smát. Ne proto, že pracoval ve skladu. Ale proto, že jsem tři měsíce randila s člověkem, který si vytvořil úplně jiný život.

„Víš, co je na tom nejhorší?“ zeptala jsem se.

Zavrtěl hlavou.

„Že kdybys mi hned první den napsal, že děláš ve skladu, vůbec by mi to nevadilo.“

Dopili jsme kávu, popřáli si hodně štěstí a každý šel svou cestou.

Od té doby mám na seznamkách jediné pravidlo. Když mi někdo napíše, že je lékař, pilot nebo milionář, zajímá mě hlavně to, jestli umí být sám sebou. Protože povolání může být pravda. Ale charakter se stejně dřív nebo později ukáže.