Uklízím po lidech zvratky, ale vlastní táta mě poslal k psychiatrovi

Přes den normálně sedím v korporátu, tabulky v Excelu, meetingy o ničem, ale hypotéka na krku a blížící se rekonstrukce střechy mě donutily sehnat si druhou práci. A víte co? Mě to vlastně strašně baví. Člověk vypne hlavu, poslouchá lidské příběhy, občas sice z auta tahá opilého studenta, co neví, kde bydlí, ale má to takovou tu syrovou, opravdovou dynamiku.

Jenže včera byl u nás na nedělním obědě můj otec. Chlap ze staré školy, bývalý ředitel gymnázia, pro kterého je status vším.

Seděli jsme u svíčkové a tchyně se mě zeptala, jak se mi daří čistit ty sedačky, když mi tam minule někdo vylil pivo. Otec v tu ránu položil příbor. Kovový zvuk o porcelán prořízl ticho v jídelně jako břitva.

Podíval se na mě s takovým tím svým ledovým, profesorským pohledem a polohlasem řekl: „Ty děláš taxikáře? Syn s inženýrským titulem dělá sluhu omladině, co se neumí chovat?“

Snažil jsem se to otočit ve vtip. „Tati, platí to líp než přesčasy v kanclu a aspoň nesedím u televize.“

„To není vtipné, Martine,“ přerušil mě chladně. „Tohle je chování člověka, který ztrácí sebeúctu. Tvůj dědeček byl lékař. Já jsem vedl instituci. A ty dobrovolně sbíráš odpadky po nocích. Pokud máš finanční problémy, měl jsi přijít. Pokud máš potřebu si takhle kompenzovat nějakou vnitřní krizi, měl bys raději navštívit psychiatra. Tohle je sociální dno.“

Manželka okamžitě začala měnit téma, ale mě to totálně sežralo. Vlastní otec mě vidí jako nulu jen proto, že se nebojím vzít za práci rukama. Teď sedím v tom autě, na sedadle spolujezdce mám ještě schovanou vůni do auta a přemýšlím, jestli má vůbec cenu se na příští rodinnou oslavu ukazovat. Chlapovi je pětatřicet, má vlastní rodinu, a stejně ho dokáže jedna věta od táty zlomit jako malého kluka.