„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti

Mám na muže zkrátka smůlu. Už dlouho jsem oficiálně sama. Občas někoho potkám, ale většinou to nestojí ani za řeč. Kamarádky to berou v pohodě, nejhorší je rodina, hlavně babička a máma. Ty jejich věčné dotazy, kdy si někoho najdu, už mě doslova drtí. A nedávno se mě na to zeptala i kolegyně z práce.

Nejhorší je, že když jen zakroutím hlavou, nastane trapné ticho. Lidé často nevědí, co říct dál. Jenže já přece nemám potřebu každému vykládat, že pokaždé narazím na nějakého exota, se kterým se nedá vydržet. Můj milostný život je spíš sbírkou bizarních historek než romantických zážitků.

Můj poslední „milenec“ například přišel s tím, že by chtěl, abych ho svázala a mučila. Pak jsem chodila s jedním, který příšerně šetřil úplně na všem, dokonce i na osobní hygieně. A ještě musím zmínit Romana. Ten se zdál naprosto skvělý, dokud nedošlo na sex. Najednou zpanikařil a svěřil se mi, že je panic a bojí se.

Někdy mám pocit, že si lidé myslí, že být sama musí být moje volba nebo že jsem prostě příliš vybíravá. Jenže nikoho nenapadne, že možná jen nechci být s někým za každou cenu. Raději budu nějakou dobu sama, než abych zůstala ve vztahu, který mě bude ničit nebo ve kterém nebudu šťastná.

Nevím, jestli jsem typ, který zkrátka přitahuje podobné podivíny. Jisté ale je, že mi ty neustálé otázky opravdu vadí. Vždycky si vzpomenu na film Román pro ženy, ve kterém se Stella Zázvorková své filmové vnučky Laury při každém setkání zeptá: „A už máš chlapce?“

Jenže zatímco ve filmu je to úsměvné, v reálném životě se podobná otázka po čase omrzí. Někdy člověka zraní víc, než si ten, kdo ji pokládá, vůbec uvědomuje.