Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii

Zlom přišel ve čtrnácti. Líbil se mi kluk z vedlejší vesnice a já si myslela, že by mezi námi mohlo něco být. Jedno odpoledne jsem ho potkala s kamarády. Když mě uviděli, začali si dělat legraci z mojí postavy. Smáli se, že by si mohl najít někoho hubenějšího. Dodnes si pamatuji ten pocit ponížení. Utekla jsem domů s pláčem a tehdy jsem se rozhodla, že už nikdy nikomu nedám důvod, aby se mi kvůli váze posmíval.

Začala jsem cvičit. Nejprve rozumně, ale brzy už mi ani několik kilometrů běhu nestačilo. Každý den jsem přidávala další trénink a současně ubírala jídlo. Nejdřív zmizely sladkosti, potom pečivo, nakonec skoro všechno. Když mě rodiče nutili jíst, naučila jsem se jídlo tajně vyzvracet. Připadala jsem si chytrá, protože na nic nepřišli.

Kilogramy mizely neuvěřitelně rychle. Lidé mě začali chválit, jak skvěle vypadám. Najednou si mě všímali i kluci. Každá pochvala mě utvrzovala v tom, že dělám správnou věc. Jenže zatímco okolí obdivovalo moji postavu, moje tělo pomalu vypovídalo službu.

Byla jsem neustále unavená, byla mi zima i v létě, začaly mi padat vlasy a přestala jsem menstruovat. Ve škole jsem se nedokázala soustředit a z výborné žákyně se během několika měsíců stala holka, která usínala při hodinách. Přesto jsem se pokaždé při pohledu do zrcadla viděla jako tlustou.

Rodina pochopila, že je zle až při oslavě babiččiných narozenin. Nedokázala jsem sníst ani pár soust a přímo u stolu jsem se pozvracela. Když mě máma objala, ucítila pod volným tričkem jen kosti. Druhý den jsme seděly u lékařky a za pár hodin jsem nastupovala na dětskou psychiatrii s diagnózou mentální anorexie.

Myslela jsem si, že za několik týdnů budu doma. Místo toho následovaly měsíce léčby, psychoterapie a pomalého učení, jak znovu normálně jíst i přemýšlet. Nejtěžší nebylo přibrat. Nejtěžší bylo přijmout, že moje hodnota nikdy nezávisela na tom, kolik ukáže váha.

Dnes je mi osmadvacet. Mám partnera, práci, kterou miluji, a život, o kterém jsem si tehdy v nemocnici netroufala ani snít. Přesto vím, že anorexie úplně nezmizela. Jen tiše čeká někde v koutě. Proto se o sebe starám, chodím podle potřeby na terapii a připomínám si jednu věc, kterou bych si přála slyšet už jako dospívající holka. Žádná vysněná postava nestojí za to, abyste kvůli ní přišli o vlastní život.