O mých dětech

Jako mladá kočka, puberťačka, jsem HA nikdy nebrala, takže v 17 letech, po dvouletém vztahu s tehdejším přítelem, jsem otěhotněla. O potratu samozřejmě řeč byla, ale víte, jak to je – když máte tu malou fazolku v bříšku a vidíte na ultrazvuku malé tlukoucí srdíčko, tak je vám jedno, zda vám je 17 nebo 40, ale na potrat okamžitě zapomenete.

Těhotenství nebylo vůbec ukázkové (už jsem o něm psala v předchozím deníčku), porod byl předčasný ve 31. týdnu, kvůli zdravotním problémům. Narodil se nám chlapeček Štefánek, porodní míry 2000 g a 44 cm. Po porodu ho křísili, potom 5 týdnů v inkubátoru, z toho týden na kyslíku a potom další tři týdny na postýlce, konečně bez přístrojů a všemožných hadiček!

Malého jsem nekojila a nebylo to tím, že by nebylo mléko, rozkojila bych se. Spíš šlo o to, že jsem nechtěla! Malého jsem viděla až 4. den po porodu a celou dobu v inkubátoru, celých pět týdnů, jsem si ho nesměla ani pochovat, spíš se na něho jen chodit dívat. Poslední dva týdny v porodnici, kdy už byl na postýlce, jsem za ním mohla chodit každý den na 2–3 hodiny, byla s ním, krmila ho, přebalovala atd. Šlo to se mnou od desíti k pěti, chodila jsem za ním spíš obden, necítila jsem k němu nic, kojení jsem stále bojkotovala, slova sestřiček, ať to pořád zkouším, odstříkávám, kecy, jak je to pro něho to nejlepší, poslouchala jsem to pořád!

Po 8 týdnech nás propustili domů. Manžel měl novou práci, takže si volno vzít nemohl, tak jsem pro malého jela s mamkou a tchánem. Malého propouštěli s hmotností 2490 g. Navzdory všemu byl malý velmi hodné, klidné miminko, přes den papal po 3 hodinách, v noci se napil maximálně jednou, byl na kojeneckém mléce, s jídlem byl problém, ze začátku mi nikdy víc jak 20 ml nevypil. Z porodnice nás pustili začátkem dubna a až do května jsem s malým nesměla chodit ven. Doktoři to přísně zakázali, protože je nedonošený, dříve narozený.

Začátkem května jsem se vrátila zpět do školy, studovala jsem střední, a můj obor nešel studovat dálkově. Vrátila jsem se na denní studium, malého mi hlídala tchyně. Do maturity mi chyběl rok a půl. První rok to bylo v pohodě, ráno do školy, odpoledne jsem přijela domů, udělala si úkoly a pak převzala od tchyně štafetu a věnovala se malému. Všechno bylo v pořádku, malý byl moc hodný.

Pár dní před jeho 1. Narozeninami mu nebylo dobře. Šla jsem s ním k dětské dr. a ta, že to nebude nic vážného, že to zatím vypadá na zánět nosohltanu, možná se z toho vyklube chřipka, tak uvidíme. Zatím to tak opravdu vypadalo, ale přesně v den jeho 1. narozenin se strašně zhoršil. Měl vysoké horečky, 40–41, které nechtěly klesat, byl malátný, cokoliv spapal, okamžitě vyzvracel, měl šílený průjem.

Okamžitě jsme s ním jeli na pohotovost, kde ho napojili na JIP, zjistilo se, že má rotaviry. V nemocnici byl 10 dní, já tam s ním byla celý den, od rána do večera, a na noc jsem jezdila domů. Měla jsem zrovna ve škole jarní prázdniny, tak jsem se alespoň učila, když malý spinkal. Po 10 dnech ho pustili domů a dr. nám řekla, že to bylo o fous. Uvědomila jsem si, že jsem mohla o malého přijít, že kvůli blbé škole jsem s ním nemohla být, všechno jsem vyčítala sama sobě, a tak jsem zašla ve škole za vedením, že teď, 3 měsíce před maturitou, končím.

Naštěstí mě nenechali takovou blbost udělat, dostala jsem individuální plán, že do školy musím chodit pondělky, středy a pátky, kdy jsou důležité hodiny a úterky a čtvrtky mohu vynechat. To jsme měli předměty jako matika a dějepis a podobné koniny , které byly od mého oboru daleko. V květnu jsem šla k maturitě a zvládla jsem to. Jaká to byla radost! Mohla jsem se začít naplno věnovat malému, a to byla asi doba, která nás spojila na tolik, že dnes bez něho už nemůžu žít. Byli jsme spolu každý den, pořád, tak, jak to má být.

Uběhl další rok, Štefánek oslavil 2. narozeniny a pár měsíců po nich jsem otěhotněla znovu, tentokrát plánovaně. Moc jsme si přáli holčičku, a to se nám splnilo. Měsíc před Štefánkovými 3. narozeninami se nám narodila malá slečna Vanesska. Porodní míry měla 3700 g a 54 cm. Byla donošené, krásné, zdravé miminko. Druhý den po porodu jsem se krásně rozkojila, malá normálně vypila i 90 ml mléka, nebyl problém. Od první chvíle, kdy mi ji donesli, jsem věděla, že ji miluji a vím, že bych bez ní nebyla.

Po 5 dnech nás pustily domů, malá byla ze začátku moc hodná, kojila jsem plně, se Štefánkem si rozuměli, vůbec nežárlil. Ostatně celé těhotenství mi hladil bříško a těšil se na sestřičku.

Starosti mi dělal hlavně malý, který ve 3 letech vůbec nemluvil. Znal jen dvě slova „mamí a babí“, jinak vůbec nic. Šla jsem k dětské dr. s tím, že už jsme byli u zápisu, že Štefi jde od září do školky a vůbec nemluví. Poslala nás proto na neurologii na vyšetření.

Na neurologii mu udělali EEG a dr. mi řekla, že to nedopadlo dobře, že malý má epileptické vlny, poslala nás okamžitě do nemocnice, kde musel být 5 dní. Já jsem tam s ním být nemohla, protože jsem malou plně kojila a s ní mě tam nepustili. Tak se u něho střídala celá rodina.

Po 5 dnech nás pustili s tím, že je vše v pořádku, že se nic moc nenašlo a máme přijít opět za měsíc na magnetickou rezonanci. Dorazili jsme za měsíc, v nemocnici jsme byli 3 dny, magnetická rezonance a další vyšetření potvrdily, že malý má vývojovou dysfázii. Lidově řečeno, jakousi poruchu, typickou pro nedonošené děti, poruchu komunikace. Řekli nám, abychom chodili každý 3 měsíce na kontrolu na EEG a zároveň nás poslali do logo centra. Takže jsme začali chodit na logopedii, chodíme každých 14 dní na 30 minut.

Přišlo září, Štefi nastoupil do školky, ale moc tam nevydržel. Po prvním týdnu už byl nemocný. Od října do dubna měl celkem 9 x zánět středního ucha, z toho 7 x antibiotika a 3 x mu museli ouška píchat. Plakala jsem s ním, protože mně je píchali také, jako malé holce, takže moc dobře vím, co je to za bolest. V dubnu, kdy prodělal 9. zánět, jsem už vyjela po dr. na ORL, že toto není možné, ať už s tím něco začnou probůh dělat, tak nás poslala na foniatrii, kde se zjistil velmi slabý sluch. Takže halda dalších vyšetření a za měsíc nastoupil do nemocnice na zákrok, na odstranění nosní mandličky.

Doktorka nás ujišťovala, že to hrozně moc pomůže, že bude lépe slyšet, i začne pořádně jíst, protože jídlo stále odmítal. Jenže žádná změna nenastala, Štefánek byl pořád stejný. Už jsem opravdu nevěděla, kam dřív skočit. Z malé se stalo velmi akční mimino, kam jsem ji posadila, tam jsem jí rozhodně nenašla! Na preventivní prohlídce dětská dr. řekla, že Štefánek má plochá chodidla, takže nás odeslala na ortopedii, tam schytal vložky do bot, jenže se z toho vyklubala i křivá páteř, takže jsme jezdili na rehabilitace, do toho měl na nožičce zvětšené znamínko, takže kontroly na kožním, do toho logopedie a jeho neustálé rýmy, chřipky, angíny, ATB měl tolik, že už to ani nespočítám.

Na foniatrii jsme byli víc než doma, sluch stále velmi slabý, když se na něj zakřičelo, tak slyšel, ale normální tón hlasu vůbec neregistroval. Už jsme nevěděli co dál, až nás jednoho dne paní dr. na foniatrii odeslala na další zákrok, na zavedení trubiček. Zase milion papírů, narkóza, atd., ale stálo to za to! Od května 2012 máme zavedené trubičky a je to změna. Konečně pořádně slyší a zdraví se zlepšilo. Do konce roku jsme ho nechali doma a od září je opět ve školce. Chodí tam velmi rád. Teď ve školce vypukla spálová angína a on byl mezi čtyřmi, kterých se to nedotklo. Takže trubičky opravdu zabraly.

Jenže to bychom nebyli my, aby nás pořád něco netrápilo! Naše princezna má necelých 22 měsíců a dává mi zabrat, jako bych těch dětí měla snad 5. Každý den ráno v 4:50 mám budíček se slovy „ mamí, já chci mlíčko“, takže jdu téměř poslepu, ohřívám mléko, v ten moment už je prdelka u mě, umí sama přelézt postýlku. Doběhne plná energie, schytá flašku mléka a lítá po celém domě, budí brášku a někdy i taťku, který skrz práci víc doma není, než je.

Vzbudí se synátor, takže oba nahnat se nasnídat, Štefánek jídlo bojkotuje, Vanesska sní všechno a ještě si přidá. Pak nachystat, obléci a šup do školky. Jak já jsem ráda, že mám školku hned naproti domu! Cesta tam i zpět nám zabere 4 minuty a to stihnu prohodit pár slov s učitelkou. Přijdeme zpátky domů, uragán Vanessa řádí, co mamka uklidí, to ona okamžitě rozhází, ulehá k dopolednímu spánku, supeeer, můžu uvařit a užít si hodinu a půl klidu a čistoty.

Tisíckrát jsem Vanessce vysvětlovala, že nemůže vylévat flašku s pitím po domě a už vůbec ne v obýváku, kde máme nový, světlý koberec! Na minutu si myslím, že mě pochopila a jen co se otočím, vesele vylévá flašku s obsahem Granka po novém koberci. Tys mi matko něco říkala? To si nepamatuju! Večer ulehá kolem 19. hodiny, kdy si myslím jen já, že uléhá, ale čeká nás hodinová procedura pláče, utíkání z postýlky, po hodině konečně usne, ale dlouho to netrvá, každou hodinu se budí. A 4:50 opět budíček, ta holka má snad v hlavě hodiny!

Další rána přišla ze školky – Štefi neposlouchá, zlobí, je zlý na děti, odmítá společenské hry, vzteká se, doma se záchvaty vzteku projevují taky. Jak se mu něco nelíbí, řve, válí se po zemi, kope do dveří, nedej bože, když jsme na návštěvě u babiček a dědečků, tam se to ještě stupňuje. Takže nás pro změnu (jak jinak) čekalo další vyšetření, tentokrát u psychologa. Nález – malému bude za pár měsíců 5 let, ale mluvením a psychikou je na úrovni 3letého. Rozmluvil se, ale je to primitivní mluva, dokáže sestavit jen základní věty, jak já byla ráda, když se ve 4 letech naučil říkat, jak se jmenuje a kolik mu je let!!

Když se mu dá těžší otázka, kterou by ve svém věku měl hravě zvládnout, tak neví, která bije. Doporučení od psycholožky je okamžité přeřazení do logopedické školky, Ale! Bydlíme na vesnici a jediná logo školka je ve městě, a to ještě na opačném konci města než naše dědina, takže místo do školky naproti domu ho budeme muset každý den vozit xx kilometrů. Dále je nám doporučena návštěva neurologa pro předepsání nějakých prášků pro lepší vývoj mozku, na mou otázku, do jaké školy bude Štefánek chodit, mi paní dr. s úsměvem oznamuje, že ať o škole nepřemýšlím, že bude mít odklad minimálně rok. Pak ho čekají další psycho testy a rozhodnutí, zda může chodit do normální školy (kterou mám také naproti domu) anebo do nějaké speciální, která je zase daleko.

Jeho záchvaty vzteku nejsou skrz nějakou agresi, labilitu, to vůbec nemá, ale jsou dány tím, že prostě nerozumí. Jeho psychika není na úrovni, na jaké by měla být. Logo školku jsme navštívili, momentálně mají plno, takže nás určitě nepřijmou, v únoru máme přijít na testy, v březnu na zápis a v dubnu nám oznámí, zda nás přijali, nebo ne. Dětí je moc a míst málo. Takže jsme prozatím Štefiho, kromě klasické logopedie, přihlásili ještě do několika logopedických kroužků, je to náročné časově, i finančně, ale zvládneme to. Proč bychom neměli.

Takže naše procházky po venku „ve třech“ jsou spíš komické. Mladší dítě řve, že nechce sedět v kočárku a starší dítě se vzteká, že se mu něco nelíbí. Já z toho mám hlavu jak meloun a každý mi říká – „neboj, to přejde.“ Budu jen doufat, že jednou snad ano.

Děkuji všem za přečtení. Je to náročné, kolikrát už cítím, že to nezvládám, že na to nemám! Ale život je boj. Ale ty dvě srdíčka mi za to všechno stojí. Neměnila bych je za nic! Jsou ten největší poklad, který jen můžu mít…