Útěk z války
- O životě
- Miťulka
- 06.11.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Ahoj holky, rozhodla jsem se napsat tento deníček asi proto, abych vyjádřila, jak dokáže být člověk silný v každé situaci, kterou mu život nadělí, jak silná je láska k dětem, k rodičům a to, že rodina, pevná a milující rodina, je to nejdůležitější, co člověk může mít!
Můj život začal v porodnici zvané Koševo, která se nachází v Sarajevu, což je hlavní město Bosny a Hercegoviny. Když jsem se narodila, mé mamince bylo 27 a tatínkovi 30 let. Nebyla jsem jedináček, doma se na mě těšil můj čtyřletý bráška. Moje maminka pracovala se středoškolským vzděláním v bance za přepážkou, můj tatínek, inženýr ekonomiky, byl ředitelem jedné sarajevské firmy. Bydleli jsme na předměstí ve velkém bytě společně s tatkovými rodiči i sestrou, ale ta se potom vdala a odstěhovala se. Mamčiny rodiče bydleli taky v bytě kousek od nás, takže jsme byli jedna velká rodina, všichni pohromadě a užívali si krásného života.
Nebudu tady psát o politických problémech, které nastaly a o nenávisti mezi třemi národy, bylo by to moc na dlouho. Tuto pasáž velmi zkrátím a napíši jen to, že na začátku roku 1992 vypulka válka. Nikdo z nás ale nevěřil tomu, že je to válka, všichni jsme si mysleli, že jsou to nepokoje, že bude pár dní nebo pár týdnů dusno a pak se vše uklidní. Bohužel jsme se mýlili. Situace se pořád zhoršovala, město se začalo okupovat a lidé ze země masivně utíkali pryč. Moje teta a strýc, kteří bydleli v centru města v bytě se strýcovými rodiči, rovnou řekli, že nikam neodjedou, že tam zůstanou, ostatně že nemají děti, tak také nemají co riskovat. Rodiče mé mamky se pohádali, děda chtěl odjet do sousedního Chorvatska, ale babička ne, chtěla zůstat a hlídat jejich luxusní byt, věděla, že pokud odejde, byt obsadí nepřátelé a zpátky už ho nikdy nedostanou. Děda proto odjel a babička zůstala sama, i když to neměla lehké, byla krátce po operaci kotníku a chodila o berlích. Rodiče mého táty taky řekli, že nikam neodjedou a budou hlídat byt a že máme odjet my čtyři, protože jsme v nebezpečí -mí rodiče, bratr a já.
Sbalili jsme si proto věci, rozloučili se a že odjedeme. Jenže potom jsme zaslechli v rádiu, že se za dva dny chystá bombardování Ilidže, což byla zrovna ta městská část, kde se nacházel byt mamčiných rodičů a kde byla babička sama. Maminka věděla, že pokud tam babička zůstane, zemře. A tak se rozhodla - taťka že vezme mě a bráchu a odjede s námi do sousedního Srbska, odkud pochází tátova mamka a má tam po rodičích starý dům. Mamka vyrazí pro babičku a společně dojedou za námi do Srbska. Když mamka odcházela, věděla, jak je to riskantní a že je možné, že nás, svoje děti, vidí naposledy. Láska k mamince jí ale neodradila a vyrazila. Babička bydlela asi 10 km od našeho bytu, nebylo to daleko, ale válka byla v plném proudu, takže doprava žádná a mamka musela jít celou cestu pěšky přes bombardované město plné sniperů. Dodnes věřím tomu, že někdo tam nahoře má mamku hodně rád, když se postaral o to, že přežila. Dostala se k babičce a po dlouhém přemlouvání se babička rozhodla, že s mamkou odjede. Sbalily si do batohu nějaké jídlo a pití na cestu a vyrazily. Druhý den dorazily za námi do Srbska. Peněz jsme moc neměli a tak se táta nechal zaměstnat u místního JZD, moc peněz nevydělal, ale alespoň jsme si mohli pořídit dva čuníky a pár slepic, aby bylo maso a vajíčka 
Nakupovali se jen brambory, mléko a mouka na chleba. Žili jsme skromně, ale alespon nějak.
V Srbsku jsme ale dlouho nezůstali. Vše se změnilo jednu noc, kdy někdo klepal na dveře. Mamku to vzbudilo, tak šla otevřít a tam byla její kamarádka. Přišla jí říct, že se po okolních vesnicích berou muži naší národnosti a odtahují se do války a pokud nechceme přijít o tátu, musíme okamžitě pryč. Mamka nás všechny vzbudila, ještě tu noc jsme si sbalili věci a odjeli nejbližším vlakem do Maďarska. Tam na nás čekal dědeček (mamčin taťka), převzal si babičku, nám dal nějaké peníze a řekl nám, že máme jet do ČR (bylo to tedy měsíc před rozpadem Československa) že je to jediná země, co přijímá cizince bez víz. Tak jsme se rozdělili. Babička s dědou odjeli do Chorvatska a my do ČR. Přijeli jsme a bloudili prstem po mapě. Vybrali jsme si město Brno, asi proto, že má krátký název, lehce zapamatovatelný Dojeli jsme do Brna, to byl prosinec 1992, těsně před Vánoci. Mamce bylo 29, tátovi 32 a měli s sebou nás dva. Mě byly dva roky, bráchovi 6 let. Byli jsme v cizí zemi, nikoho jsme neznali, neuměli jsme jazyk, naši neměli práci, neměli jsme kde bydlet, prostě nic. Ubytovali jsme se proto v hotelu. Byl to sice levný hotel, ale i tak jsme věděli, že tu dlouho nemůžeme být, že nám peníze nevystačí. Měli jsme neuvěřitelné štěstí. Naši potkali lidi stejné národnosti a ti nám pomohli a to tak, že sehnali tátovi práci. Pracoval ve stánku, kde prodával ovoce a zeleninu. Moc peněz si nevydělal, ale stačilo to na jídlo a bydlení - našli jsme si podnájem ve dvou pokojích v domě jedné staré a moc hodné paní.
Vrátím se k situaci v mé rodné zemi - válka byla příšerná, lidi byli bez elektřiny, vody, telefonu, práce, jídlo bylo na prodej, ale velmi drahé (v přepočtu na koruny - kilo kávy stálo 200,– jeden chleba stál 100,– atd.) Nebylo topení, nic. Dědeček společně se sousedem si našli nějakou práci, kde si děda vydělal peníze na brambory, díky tomu s babičkou neumřeli hlady. Teta se strýcem a strýcovi rodiče bydleli v bytě v 16. patře, pro vodu se chodilo do daleké studny s kanystry, výtah samozřejmě nefungoval, vše museli nosit po schodech do 16. patra. Teta měla práci pár měsíců, pak o ni přišla a tak neměli nic. Mezitím se stalo, že strýcův táta dostal infarkt a zemřel. Ale pohřbít ho nebylo možné, hřbitovy se bombardovaly taky. Vyrobili proto rakev ze skříně a do toho ho uložili a čekali zhruba týden, než se jim přes známosti podařilo strýcova otce narychlo zakopat, bez obřadu, ničeho.
My jsme moc peněz neměli, ale i tak se našim podařilo každý měsíc něco našetřit. Když něco našetřili, šli od obchodu a nakoupili za to jídlo, které zabalili do balíku, mamka potom vzala balík, sedla na autobus, odjela do Prahy, kde přes humanitární organizaci ADRA poslala balík rodině do Bosny. Během tří let jsme poslali celkem 12 balíků, doručeno jich bylo 11. Balíky jsme odeslali jak babičce a dědovi, tak tetě a strýci. Zachránili jim život, protože první balík dorazil v okamžiku, kdy už neměli žádné jídlo. Poslali jsme jim hodně masových konzerv, které dlouho vydrží a oni si je potom ohřívali nad plamínkem svíčky. A jak byli strýc a děda rádi za cigarety!
Válka trvala čtyři dlouhé roky strachu, kdy jsme o rodině v Bosně nic nevěděli, každý večer v televizi ve zprávách se říkala jména mrtvých, která byla identifikována ve válce, naši každý večer seděli u televize a napjatě poslouchali, zda zazní jméno někoho z rodiny. NAŠTĚSTÍ nikdy nezaznělo. V roce 1996, hned po skončení války, jsme jeli do Bosny za rodinou. Všichni kromě strýcova táty přežili. Byli strašně moc hubení, slabí, ale naštěstí ŽILI. Od roku 1996 za nimi každý, každičký rok jezdíme a já se tam i potom všem cítím pořád doma. Je to mé rodné město a to nikdo nikdy nevymaže. Pokaždé, když přijedu do Sarajeva, zajdu samozřejmě na hřbitov zapálit svíčku tátovi strýce a taky bohužel mému dědovi, který v roce 2001 zemřel na rakovinu plic. Rodiče mé maminky dodnes bydlí v Chorvatsku a za nimi taky jezdíme moc rádi
Mým rodičům se po několika letech podařilo získat živnostenský list a začali podnikat ve stánkovém prodeji, čímž se živí dodnes, už 19 let. Ano, táta má sice vysokou školu a diplom mu verifikovali v Praze, ale bohužel studoval ekonomiku, která se stále mění a ještě je v cizí zemi. Takže je mu vysoká škola snad jen na to, aby mohl psát Ing. před jménem. Po 10 letech různých podnájmů se našim podařilo koupit starý malý dům na jedné vesničce kousek od Brna, kde bydlí dodnes. Mamince je 48, tátovi 51 a už jsou prarodiče Já jsem se vdala (za Čecha) a máme spolu dvě děti.
Proto, kdykoliv je člověku v životě zle nebo cítí, že je na dně, musí si říci - na dně jsem proto, abych se měl od čeho odrazit. A i když je mu opravdu špatně musí si říct - musím bojovat, vždy může být hůř. Protože všechno vzdát není řešení. Život je jen pro ty, kteří bojují
Přečtěte si také
Přítel ztratil práci a přestal o sebe pečovat. Začíná mi být fyzicky odporný
- Anonymní
- 08.06.26
- 3745
Dokud Lukáš pracoval, byl to skvělý chlap, se kterým byla legrace a navíc dobře vypadal. Ještě před pár lety mi ho kamarádky skoro záviděly. Měl energii, sportoval, zajímal se o svět kolem sebe a...
Apokalypsa jménem červen: Výrobky z odpadu o půlnoci a EduPage na infarkt
- Anonymní
- 08.06.26
- 522
Milé maminky, taky máte pocit, že červen vynalezl někdo, kdo upřímně, hluboce a z celého srdce nenávidí rodiče školních dětí? Protože já už regulérně melu z posledního a v kalendáři škrtám dny jako...
Mluvči, dělači a já: Z deníčku ženy, která nesnáší tiskové konference
- SOVIČKA93
- 08.06.26
- 392
Sedím večer u čaje, za oknem se prohání letní vánek, a v hlavě mi zní věta, kterou jsem dneska slyšela snad šestkrát: „To by chtělo udělat.“ Ta věta ve mně spouští zvláštní alergickou reakci. Ne na...
Manžel mě vytáčí i tím, jak dýchá. Kam se poděl chlap, kterého jsem si brala?
- Anonymní
- 08.06.26
- 1149
Jsme spolu s manželem dvanáct let. Máme dvě relativně zdravé děti, hypotéku na krku, auto na leasing a... stereotyp tak hustý, že by se dal krájet motorovou pilou. Sedím v kuchyni, koukám na něj,...
Máma mě od svatby s cizincem odrazovala. Teprve po letech jí dávám za pravdu
- Anonymní
- 07.06.26
- 4364
Když jsem začala chodit s Lucasem, máma mi říkala, že jsem blázen. Lucas je Angličan, ale jeho kořeny jsou mnohem pestřejší. Přišel mi atraktivní, rád cestoval a byla s ním legrace. A tak jsem...
Život v paneláku je peklo. Kvůli financím jsme museli prodat dům a teď trpíme
- Anonymní
- 07.06.26
- 3077
S manželem jsme krátce před důchodem. Děti nemáme a na dům se zahradou už jsme přestávali stačit. Jak finančně, tak fyzicky. Údržba byla rok od roku náročnější a náklady stále vyšší. Nakonec jsme...
SOS: Moje dítě smrdí jako pubertální tchoř a já jsem pro něj biologická hrozba!
- Anonymní
- 07.06.26
- 2191
„Mami, prosím tě, hlavně na mě nemluv před školou. A sundej si ten svetr, děláš mi takovou ostudu, že se chci propadnout do západního Německa.“ Tohle byla moje ranní facka od vlastního...
Instamatky vs. moje realita: Jsem kvůli vyhoření a jedné facce nejhorší máma?
- Anonymní
- 07.06.26
- 632
Znáte ten pocit, kdy se večer unavená na smrt svalíte do postele, otevřete Instagram nebo Facebook a tam na vás vyskočí ty dokonalé bioekorespektující matky? Ty, co mají doma naklizeno jako v...
Přítelovy děti jsem brala jako vlastní. Po rozchodu mi zakázal se s nimi stýkat
- Anonymní
- 05.06.26
- 7706
Milana jsem poznala před deseti lety, když jeho dětem byly teprve tři a pět let. Byl vdovec a po smrti manželky se snažil zvládnout péči o dvě malé děti, jak nejlépe uměl. Nejprve jsme byli jen...
Zmlátil mého muže s kočárkem a zlomil mu nos. Tvrzení proti tvrzení, smál se
- Anonymní
- 05.06.26
- 3795
Člověk si říká, že žijeme v civilizované společnosti. Že když pošlete manžela na obyčejnou odpolední procházku s kočárkem, vrátí se domů s vyvětraným dítětem a dobrou náladou. Minulý týden jsem se...
.
) . Byla to nádhera!!! Koukali jsme po cestě na památník druhé světové války - železnici, kde část vlaku zůstalo na jedné straně řeky, část na druhé apod. Když pak začla válka a říkali, že most v Mostaru vyhodili do povětří, strašně mi to všechno přišlo líto… Hodně lidí nám pak popisovalo, co se tam dělo. Že sousedé, byť každý jiného vyznání se normálně bavili a najednou ze dne na den se v hospodě klidně pozabíjeli… 
děkuji velmi moc 
ikdyz to muselo byt hrozne,verim ze ty i tva rdina uz budete mit spokojeny zivot 
Mám 2 zdravé děti, skvělého chlapa, vlastní střechu nad hlavou a skvělé přátele. Díky za tvůj deníček, uvědomila jsem si, že jsem moc šťastná…