Útěk z války
- O životě
- Miťulka
- 06.11.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Ahoj holky, rozhodla jsem se napsat tento deníček asi proto, abych vyjádřila, jak dokáže být člověk silný v každé situaci, kterou mu život nadělí, jak silná je láska k dětem, k rodičům a to, že rodina, pevná a milující rodina, je to nejdůležitější, co člověk může mít!
Můj život začal v porodnici zvané Koševo, která se nachází v Sarajevu, což je hlavní město Bosny a Hercegoviny. Když jsem se narodila, mé mamince bylo 27 a tatínkovi 30 let. Nebyla jsem jedináček, doma se na mě těšil můj čtyřletý bráška. Moje maminka pracovala se středoškolským vzděláním v bance za přepážkou, můj tatínek, inženýr ekonomiky, byl ředitelem jedné sarajevské firmy. Bydleli jsme na předměstí ve velkém bytě společně s tatkovými rodiči i sestrou, ale ta se potom vdala a odstěhovala se. Mamčiny rodiče bydleli taky v bytě kousek od nás, takže jsme byli jedna velká rodina, všichni pohromadě a užívali si krásného života.
Nebudu tady psát o politických problémech, které nastaly a o nenávisti mezi třemi národy, bylo by to moc na dlouho. Tuto pasáž velmi zkrátím a napíši jen to, že na začátku roku 1992 vypulka válka. Nikdo z nás ale nevěřil tomu, že je to válka, všichni jsme si mysleli, že jsou to nepokoje, že bude pár dní nebo pár týdnů dusno a pak se vše uklidní. Bohužel jsme se mýlili. Situace se pořád zhoršovala, město se začalo okupovat a lidé ze země masivně utíkali pryč. Moje teta a strýc, kteří bydleli v centru města v bytě se strýcovými rodiči, rovnou řekli, že nikam neodjedou, že tam zůstanou, ostatně že nemají děti, tak také nemají co riskovat. Rodiče mé mamky se pohádali, děda chtěl odjet do sousedního Chorvatska, ale babička ne, chtěla zůstat a hlídat jejich luxusní byt, věděla, že pokud odejde, byt obsadí nepřátelé a zpátky už ho nikdy nedostanou. Děda proto odjel a babička zůstala sama, i když to neměla lehké, byla krátce po operaci kotníku a chodila o berlích. Rodiče mého táty taky řekli, že nikam neodjedou a budou hlídat byt a že máme odjet my čtyři, protože jsme v nebezpečí -mí rodiče, bratr a já.
Sbalili jsme si proto věci, rozloučili se a že odjedeme. Jenže potom jsme zaslechli v rádiu, že se za dva dny chystá bombardování Ilidže, což byla zrovna ta městská část, kde se nacházel byt mamčiných rodičů a kde byla babička sama. Maminka věděla, že pokud tam babička zůstane, zemře. A tak se rozhodla - taťka že vezme mě a bráchu a odjede s námi do sousedního Srbska, odkud pochází tátova mamka a má tam po rodičích starý dům. Mamka vyrazí pro babičku a společně dojedou za námi do Srbska. Když mamka odcházela, věděla, jak je to riskantní a že je možné, že nás, svoje děti, vidí naposledy. Láska k mamince jí ale neodradila a vyrazila. Babička bydlela asi 10 km od našeho bytu, nebylo to daleko, ale válka byla v plném proudu, takže doprava žádná a mamka musela jít celou cestu pěšky přes bombardované město plné sniperů. Dodnes věřím tomu, že někdo tam nahoře má mamku hodně rád, když se postaral o to, že přežila. Dostala se k babičce a po dlouhém přemlouvání se babička rozhodla, že s mamkou odjede. Sbalily si do batohu nějaké jídlo a pití na cestu a vyrazily. Druhý den dorazily za námi do Srbska. Peněz jsme moc neměli a tak se táta nechal zaměstnat u místního JZD, moc peněz nevydělal, ale alespoň jsme si mohli pořídit dva čuníky a pár slepic, aby bylo maso a vajíčka 
Nakupovali se jen brambory, mléko a mouka na chleba. Žili jsme skromně, ale alespon nějak.
V Srbsku jsme ale dlouho nezůstali. Vše se změnilo jednu noc, kdy někdo klepal na dveře. Mamku to vzbudilo, tak šla otevřít a tam byla její kamarádka. Přišla jí říct, že se po okolních vesnicích berou muži naší národnosti a odtahují se do války a pokud nechceme přijít o tátu, musíme okamžitě pryč. Mamka nás všechny vzbudila, ještě tu noc jsme si sbalili věci a odjeli nejbližším vlakem do Maďarska. Tam na nás čekal dědeček (mamčin taťka), převzal si babičku, nám dal nějaké peníze a řekl nám, že máme jet do ČR (bylo to tedy měsíc před rozpadem Československa) že je to jediná země, co přijímá cizince bez víz. Tak jsme se rozdělili. Babička s dědou odjeli do Chorvatska a my do ČR. Přijeli jsme a bloudili prstem po mapě. Vybrali jsme si město Brno, asi proto, že má krátký název, lehce zapamatovatelný Dojeli jsme do Brna, to byl prosinec 1992, těsně před Vánoci. Mamce bylo 29, tátovi 32 a měli s sebou nás dva. Mě byly dva roky, bráchovi 6 let. Byli jsme v cizí zemi, nikoho jsme neznali, neuměli jsme jazyk, naši neměli práci, neměli jsme kde bydlet, prostě nic. Ubytovali jsme se proto v hotelu. Byl to sice levný hotel, ale i tak jsme věděli, že tu dlouho nemůžeme být, že nám peníze nevystačí. Měli jsme neuvěřitelné štěstí. Naši potkali lidi stejné národnosti a ti nám pomohli a to tak, že sehnali tátovi práci. Pracoval ve stánku, kde prodával ovoce a zeleninu. Moc peněz si nevydělal, ale stačilo to na jídlo a bydlení - našli jsme si podnájem ve dvou pokojích v domě jedné staré a moc hodné paní.
Vrátím se k situaci v mé rodné zemi - válka byla příšerná, lidi byli bez elektřiny, vody, telefonu, práce, jídlo bylo na prodej, ale velmi drahé (v přepočtu na koruny - kilo kávy stálo 200,– jeden chleba stál 100,– atd.) Nebylo topení, nic. Dědeček společně se sousedem si našli nějakou práci, kde si děda vydělal peníze na brambory, díky tomu s babičkou neumřeli hlady. Teta se strýcem a strýcovi rodiče bydleli v bytě v 16. patře, pro vodu se chodilo do daleké studny s kanystry, výtah samozřejmě nefungoval, vše museli nosit po schodech do 16. patra. Teta měla práci pár měsíců, pak o ni přišla a tak neměli nic. Mezitím se stalo, že strýcův táta dostal infarkt a zemřel. Ale pohřbít ho nebylo možné, hřbitovy se bombardovaly taky. Vyrobili proto rakev ze skříně a do toho ho uložili a čekali zhruba týden, než se jim přes známosti podařilo strýcova otce narychlo zakopat, bez obřadu, ničeho.
My jsme moc peněz neměli, ale i tak se našim podařilo každý měsíc něco našetřit. Když něco našetřili, šli od obchodu a nakoupili za to jídlo, které zabalili do balíku, mamka potom vzala balík, sedla na autobus, odjela do Prahy, kde přes humanitární organizaci ADRA poslala balík rodině do Bosny. Během tří let jsme poslali celkem 12 balíků, doručeno jich bylo 11. Balíky jsme odeslali jak babičce a dědovi, tak tetě a strýci. Zachránili jim život, protože první balík dorazil v okamžiku, kdy už neměli žádné jídlo. Poslali jsme jim hodně masových konzerv, které dlouho vydrží a oni si je potom ohřívali nad plamínkem svíčky. A jak byli strýc a děda rádi za cigarety!
Válka trvala čtyři dlouhé roky strachu, kdy jsme o rodině v Bosně nic nevěděli, každý večer v televizi ve zprávách se říkala jména mrtvých, která byla identifikována ve válce, naši každý večer seděli u televize a napjatě poslouchali, zda zazní jméno někoho z rodiny. NAŠTĚSTÍ nikdy nezaznělo. V roce 1996, hned po skončení války, jsme jeli do Bosny za rodinou. Všichni kromě strýcova táty přežili. Byli strašně moc hubení, slabí, ale naštěstí ŽILI. Od roku 1996 za nimi každý, každičký rok jezdíme a já se tam i potom všem cítím pořád doma. Je to mé rodné město a to nikdo nikdy nevymaže. Pokaždé, když přijedu do Sarajeva, zajdu samozřejmě na hřbitov zapálit svíčku tátovi strýce a taky bohužel mému dědovi, který v roce 2001 zemřel na rakovinu plic. Rodiče mé maminky dodnes bydlí v Chorvatsku a za nimi taky jezdíme moc rádi
Mým rodičům se po několika letech podařilo získat živnostenský list a začali podnikat ve stánkovém prodeji, čímž se živí dodnes, už 19 let. Ano, táta má sice vysokou školu a diplom mu verifikovali v Praze, ale bohužel studoval ekonomiku, která se stále mění a ještě je v cizí zemi. Takže je mu vysoká škola snad jen na to, aby mohl psát Ing. před jménem. Po 10 letech různých podnájmů se našim podařilo koupit starý malý dům na jedné vesničce kousek od Brna, kde bydlí dodnes. Mamince je 48, tátovi 51 a už jsou prarodiče Já jsem se vdala (za Čecha) a máme spolu dvě děti.
Proto, kdykoliv je člověku v životě zle nebo cítí, že je na dně, musí si říci - na dně jsem proto, abych se měl od čeho odrazit. A i když je mu opravdu špatně musí si říct - musím bojovat, vždy může být hůř. Protože všechno vzdát není řešení. Život je jen pro ty, kteří bojují
Přečtěte si také
Přišli jsme o byt kvůli změně času. Teď nás změna čeká znovu. Kdy už to skončí?
- Anonymní
- 23.10.26
- 1009
Je to přibližně půl roku, co nás posouvání času stálo smlouvu na byt. Přijeli jsme pozdě a nabídka nám tak utekla mezi prsty. Frustraci ze změny času už pociťuji znovu, čím blíž to je, tím víc jsem...
Nemůžete žít ve 2+kk, kritizuje mě moje matka. Sama nás vychovávala v garsonce
- Anonymní
- 23.10.26
- 307
Situace s bydlením není v posledních letech vícečlenným rodinám zrovna nakloněná. Protože platy nám s manželem za posledních deset let příliš nepovyrostly, zůstali jsme se dvěma dětmi v našem...
Přítel toužil po sexu na hřbitově. Jednou jsem mu vyhověla a takhle to dopadlo
- Anonymní
- 23.10.26
- 506
Mirek je kluk, se kterým se fakt nenudím. Má rád extrémní věci a pořád vymýšlí něco nového. Občas je to až trochu za hranou. Je nám oběma 22 let, jsme mladí, tak proč si neužívat. Někdy řeknu ne,...
Jsem naprogramovaná vstávat za světla. Ta ranní tma mě ničí
- Anonymní
- 23.10.26
- 184
Vůbec se nedivím, že na podzim lidé trpí víc depresemi. Jakmile totiž člověku zazvoní budík a venku je stále tma, je to jako rána palicí. Já jsem aktuálně na vrcholu těchto stavů a každé ráno...
Cizí lidé v naší posteli? Manžel zuřil, když jsem mu navrhla dovolenou zadarmo
- Anonymní
- 23.10.26
- 283
Chtěla jsem dětem dopřát pořádnou dovolenou, aniž bychom za ni utratili všechny úspory. Když jsem ale navrhla výměnu domu s někým z druhého konce světa, manžel se na mě podíval, jako bych se...
Už aby byla pořádná zima. Sousedi konečně přestanou hulit na balkonech
- Anonymní
- 22.10.26
- 1050
Bydlíme v přízemí a celoročně se potýkáme s jednou nepříjemnou věcí. Oba byty nad námi obývají kuřáci. Nejen, že nám věčně smrdí do oken, když si chce člověk trochu vyvětrat, ale když trochu...
Manžel se mnou už vůbec nespí. Mám se smířit s tím, že už mě nechce?
- Anonymní
- 22.10.26
- 1247
Jsme spolu dvanáct let. Na začátku jsme se od sebe skoro nemohli odtrhnout. Stačil letmý dotek a oba jsme věděli, kam večer povede. Dnes si vedle sebe leháme, manžel mi dá pusu na dobrou noc, otočí...
„Mami, zamkla jsi domeček?“ Měla bych být pyšná, ale spíš mu kazím dětství
- Anonymní
- 22.10.26
- 762
Všude kolem sebe vídám mámy, které ráno napomínají své děti, kontrolují jim batůžky, třikrát připomínají rukavice a vedou je pomyslně za ruku po celý den. U nás je to přesně naopak. Já jsem totiž...
Rozplývám se nad Hemsworthem, kolegou i poslíčkem. Manžel mě nechává chladnou
- Anonymní
- 22.10.26
- 659
Je mi skoro čtyřicet a jsem nadržená. Cítím se tak už alespoň rok. Nevím, jestli je to nějaká známka přechodu, nebo mi jen po letech manželství definitivně přeskočilo, ale vzrušuje mě téměř každý...
Manžel mi tvrdil, že nemáme peníze. Pak jsem zjistila, kam mizí jeho výplata
- Anonymní
- 22.10.26
- 2041
Můj muž se vždycky tvářil jako velký šetřílek. A poté, co všechno neuvěřitelně zdražilo, neřeší prakticky nic jiného než peníze. Musela jsem nakupovat ve slevách, otáčet každou korunu, abychom...
.
) . Byla to nádhera!!! Koukali jsme po cestě na památník druhé světové války - železnici, kde část vlaku zůstalo na jedné straně řeky, část na druhé apod. Když pak začla válka a říkali, že most v Mostaru vyhodili do povětří, strašně mi to všechno přišlo líto… Hodně lidí nám pak popisovalo, co se tam dělo. Že sousedé, byť každý jiného vyznání se normálně bavili a najednou ze dne na den se v hospodě klidně pozabíjeli… 
děkuji velmi moc 
ikdyz to muselo byt hrozne,verim ze ty i tva rdina uz budete mit spokojeny zivot 
Mám 2 zdravé děti, skvělého chlapa, vlastní střechu nad hlavou a skvělé přátele. Díky za tvůj deníček, uvědomila jsem si, že jsem moc šťastná…