Pro dobrotu...
- O životě
- Miarei
- 15.07.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Ani nevím, proč vám tuto story posledních měsíců a let píšu. Snad si chci postesknout, možná postěžovat, možná jen vykecat. Jedná se o ne příliš veselý příběh z rodiny, která má být člověku vším, vlastním krev se přeci zapřít nedá, nebo ano?
Věci se mají takto
V roce 2005 umřela mamča v nedožitých 39 letech. Nechala po sobě mě (tehdy 19, studující VŠ), sestru (tehdy čerstvých 11) a bratra (tehdy skoro 7). Všichni jsme žili v rodinném domku na malé vesnici ještě s babičkou a dědou a dvěmi svobodnými strýci (36 a 27 let). Rozhodovalo se, komu se hodí děti na krk a jelikož jejich otec (můj nevlastní) nejevil zájem, tak se nabídl mladší ze strýců, že si je vezme. Starší strýc je odjakživa typ člověka zajímající se jen o sebe, alkohol, cigarety a nemuset pracovat.
Se mnou se nepočítalo, jelikož jsem studovala a babička nechtěla můj život zatěžovat. Jenže co osud nechtěl, za 3 měsíce po mamče odešla babička a za rok a půl po mamče i děda. Já jsem v tu dobu už nestudovala, podpora ke studiu nebyla žádná a byla jsem nucena přispívat do rodinného rozpočtu. Jenže po neustálem zvyšování nároku na placení jsem při nejbližší příležitosti opustila domov.
Dál jsem sledovala situaci z povzdálí
Viděla jsem, že výchova není ideální, že se jí ani zdaleka nepodobá, ale nezasahovala jsem, jelikož jsem viděla, že děti jsou šťastné. Občas jsem se je snažila z vesnice vytáhnout, vzít je na výlety, kupovat oblečení a jídlo, které tam prostě mít nemohly. Jenže časem se vše začalo hroutit jak domeček z karet. Strýcové se chovali jak utržení ze řetězu. Peníze na děti byly utráceny za cigarety a alkohol, šílené nákupy kdečeho, v domě se začaly scházet divné existence a pořád alkoholové večírky. Děcka se učila obžerství, neměla disciplínu o poslouchání nemohla být řeč.
Problémy
Později se začala pubertální sestra více scházet se sousedem (je cca o 15let starší), strýc si našel přítelkyni s dětmi a rozjel se kolotoč telefonatů od bratra či sestry, že strýc se k nim chová hnusně, že jim nedá ani peníze, že sestru vyhodil k jejímu příteli, že bratrovi nedá ani nejíst, že to všechno manipuluje jeho ženská, že peníze strýc cpe do jejích dětí, že bratr doma musí všechno dělat… atd. atd.
Byla jsem z toho zoufalá, a tak jsem si bratra brala k sobě co se dalo, vynahrazovala mu ty útrapy, dávala mu peníze, kupovala obleční a on byl vděčný. Sestře bylo 15 a žila se svým přítelem, nelíbilo se mi to, ale zdál se mi jako relativně zodpovědný, ségra sekala latinu a chodila do školy, prostě to fungovalo, tak jsem přivřela obě oči.
Změna
Byla jsem tehdá dva měsíce před porodem, byl leden 2010, když mi bratr brečel do telefonu, že mu opět něco provedli. Začala jsem příteli brečet na rameni, že nevím co mám dělat a on tehdá zavelel, že pro něj jedeme a bereme si ho k sobě. U strýce jsme udělali scénu, bratra naložili a jeli k nám.
Několikrát jsem rozmlouvala s bratrem a sestrou a ptala se jich, zda chtějí, abych si je vzala do péče. Několikrát mi to odkývali. Tak jsem začala obíhat úřady a řešit pěstounskou péči. Nebylo to snadné, člověk narážel na byrokracii na každém kroku a o neochotě úředníků snad psát ani nemusím.
Úřady jsem obíhala těsně před porodem a následně i s malým dítětem v kočárku až konečně v červnu 2010 přišlo rozhodnutí od soudu, že jsou sourozenci oficiálně „moji“. S úředníky jsem stejně bojovala až do prosince, protože neustále byly problémy s penězi, dětem totiž náleželo sirotčí po mamče, které stále nechodilo a já je více méně živila z mateřské.
Bratr žil u nás
Všechno bylo v pohodě, on se snažil, sice bojoval se školou, ale to jsem považovala za nedostatek spojený se strýcovou výchovou. V srpnu jsme se stěhovali, bratr dostal vlastní pokoj. V září nastoupil na novou školu, aby nemusel dojíždět.
Snažila jsem se mu dávat vše, snažila jsem se, aby měl pravidelné jídlo, protože ani k tomu nebyl naučený, snažila jsem se ho učit disciplíně, ačkoliv to byl boj (nebyl zvyklý si čistit zuby, pravidelně koupat atd.), kupovala jsem mu obleční jaké chtěl (přeci jen je to mladý kluk, který chce zapadnout), dostal všechno možné, na výlety s námi jezdil, do restaurací chodil, hospodařila jsem mu s penězi, aby z nich něco v budoucnu měl… Nic moc jsem doma po něm nechtěla, měl si udržovat pořádek ve vlastním pokoji, na starosti měl vynášení koše a zřídkakdy pomáhal s nádobím či něčím jiným.
Přišla škola
Nejdřív to bylo v pohodě, pak jsem začala dostávat telefony ze školy, že bratr opět neměl tohle a tamto, že se pral, choval nevhodně atd. Jeho měsíční zapomínání byla někdy i kolem 28! Jak to dělal, když jsem ho kontrolovala, to nevím. Pak začal i propadat. S učitelkou jsme vymýšlely všechno možné, ale nic nezabíralo. Šla jsem s ním k psycholožce, následně k odborníkovi do ambulatní poradny, pak do pedagogicko-psychologické poradny. Závěr? Disgrafie s lehkou formou dislexie. Vždy byla snaha o nápravu jen krátkodobá, a pak byl tam, kde předtím. V pololetí propadnul ze šesti předmětů. Celá zoufalá jsem se obrátila na Středisko výchovné péče, kam začal pravidelně docházet k psychologovi a k pedagogovi. Psychologická zpráva byla velmi nelichotivá, nic pozitivního na ní nebylo. Pedagog se mu hodně věnoval a zprvu měl naděje, že mu pomůže, však i on ty naděje postupně ztrácel.
Pro bratra jsem nebyla autorita, neměl potřebu mě v čemkoliv brát vážně poslouchat, školu měl na háku, záliby žádné, domluvy, slibování, výhružky, zákazy, tresty… nic neplatilo ani nepomáhalo. Dokázal mi lhát i když jsem ho chytla při činu.
Byla jsem hodně zoufalá
Situaci jsem probírala se sociální pracovnicí, která mi začala navrhovat na nějakou dobu diagnostický ústav. Zprvnu jsem nechtěla. Pak ale přišel i s touto myšlenkou onen pedagog a nakonec 3 týdny před koncem školního roku, kdy jsem viděla, že mu vychází 5 pětek, jsem s tímto opatřením souhlasila.
Bratra jsem v červnu s těžkým srdcem posílala do Diagnostického centra v Liberci s nadějí, že se polepší a brzy se vrátí domů.
V té době jsem nějak moc nevnímala pomluvy a výhružky ze stran sestry a zbytku rodiny, nevnímala jsem, že na mě okolí pohlíží jako na tu nejhorší na světě (nechápala jsem to), nevnímala jsem, že se poslední nejbližší příbuzní náhle přestali ozývat ačkoliv předtím s námi komunikovali pravidelně… Postupně mi to začalo docházet. Bratr se sestrou před rokem a něco hráli divadlo na mě, jak je strýc na ně ošklivý a já ho pak div neobvinila z týrání dětí, a to samé divadlo nyní hráli bratr se sestrou na příbuzné i na okolí. Já bratra nutila pracovat, on musel furt hlídat malou, já mu nic nekoupila, kvůli mě propadl, já se ho chci zbavit protože čekáme druhé dítě atd.
Byla jsem zklamaná
Pak bratr začal psát z ústavu lidem okolo, pomlouval mne, psal o mne jako o „té pí.e, ku.vě, že mi jednu natáhne až se vrátí, ať jdu do pr.ele…“
A posledními kapkami bylo to, když jsem zjistila, že z mého telefonu poslal bez mého vědomí 3 sms za skoro 300 kč a toto maskoval zničením ani ne rok starého telefonu za 10 tisíc a taky jsme s přítelem začali zjišťovat, že chybí peníze a šperky. Okradl i malou, která dostala peníze od strejdy a šetřili jsme jí je.
Kdysi jsem mu řekla, že zloděje doma nechci, ukradne a jde, a po tomto všem ho opravdu doma nechci. Teď jsem pro rodinu a okolí já ta nejhorší, která se bratra zbavila. Prostě takto člověk dopadá, když se snaží pro někoho udělat něco dobrého a pomoci mu začít lepší život.
Omlouvám se za román a děkuji těm, kteří dočetli do konce.
Mě vypsání se mi hodně pomohlo
Přečtěte si také
Maminka mi nechtěla žádný svůj obraz dát. Jeden z nich jí však zachránil život
- Anonymní
- 31.10.26
- 1370
Seděla jsem odpoledne v obýváku na koberci s dětmi a hráli jsme pexeso. Pokojem se nesl dětský smích, když v tom z ničeho nic praskla skoba ve zdi a s hroznou ránou se zřítil obraz, který mi kdysi...
Manžel s rýmou leží, já musím fungovat. Jeho máma to prý zvládala taky
- Anonymní
- 31.10.26
- 1019
„Prosím tě, můžeš být dneska s dětmi ty? Je mi fakt mizerně,“ oznámil mi manžel v sobotu ráno a odkráčel zpátky do ložnice. Já měla rýmu, bolela mě hlava a v krku mě škrábalo tak, že jsem sotva...
Chtěla jsem mu ukázat, o co přišel. Nakonec jsem litovala hlavně já
- Anonymní
- 31.10.26
- 2017
Když mě Petr po osmi letech opustil, měla jsem pocit, že mi někdo vyrval kus srdce. Ještě horší než samotný rozchod ale bylo, jak rychle se s ním dokázal vyrovnat. Zatímco já probrečela celé týdny,...
Manžel mi vyčetl boty za 2500 korun. Sám si koupil telefon za třicet tisíc
- Anonymní
- 31.10.26
- 1153
„Dva a půl tisíce za boty? Tobě už úplně přeskočilo!“ zařval na mě manžel, když uviděl účtenku z obchodu. O tři týdny dřív si přitom bez mrknutí oka koupil nový telefon za třicet tisíc. Občas mu...
Potřebovala jsem na odběry. Manžel měl volno, přesto nechal všechno na mně
- Anonymní
- 31.10.26
- 958
Podzimní prázdniny u nás doma rozhodně nevypadají jako idylický týden plný pohody. Zatímco manžel si užívá učitelské volno, já od rána kličkuji mezi nemocničními chodbami a uplakanými dětmi. A...
Naši dceru jsme adoptovali a sousedka nás soudí. Sama má kostlivce ve skříni
- Anonymní
- 30.10.26
- 8297
„Já bych se bála, co si takové dítě přinese z původní rodiny,“ prohlásila sousedka, když jsem jí vyprávěla, že naše šestiletá dcera začala chodit na tanečky. Řekla to s takovým úsměvem, jako by mi...
Šéf mě ponižuje kvůli dětem. Když jsme sami, má úplně jiné řeči
- Anonymní
- 30.10.26
- 1597
„Někteří lidé mají zřejmě pocit, že se práce přizpůsobí jejich rodinnému programu,“ prohodil šéf před celým týmem, když jsem si ve tři čtvrtě na čtyři balila notebook. Všichni věděli, že musím...
Bratr dostal od táty auto, já jen pětistovku. Po jeho smrti jsem našla dopis
- Anonymní
- 30.10.26
- 3500
Když mi táta k čtyřicátým narozeninám poslal pětistovku v obálce, zatímco bratrovi o pár měsíců dřív koupil ojetou Škodu za 180 tisíc, definitivně jsem si řekla, že na jeho zlatého chlapečka už...
Tchyně bez dovolení ostříhala dceru (4) na ježka. Prý jí v dospělosti poděkuje
- Anonymní
- 30.10.26
- 2499
Když musíte v práci hasit resty a školka vyhlásí mimořádné uzavření, protože bude ten den bez proudu, nezbývá než povolat rodinné zálohy. V mém případě to byla tchyně. Slibovala, že si s čtyřletou...
Dcera chce na učňák. „Na to je tě škoda,“ řekla jsem jí. A teď mě to mrzí
- Anonymní
- 30.10.26
- 2003
Moje dcera je v devítce, má dobré známky a chce být kadeřnicí. Já jsem automaticky počítala s maturitou. Myslela jsem si, že jí nechávám volnost ve výběru školy. Pak si vybrala a já zjistila, že tu...
.
Fakt smutný!!!