Pro dobrotu...
- O životě
- Miarei
- 15.07.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Ani nevím, proč vám tuto story posledních měsíců a let píšu. Snad si chci postesknout, možná postěžovat, možná jen vykecat. Jedná se o ne příliš veselý příběh z rodiny, která má být člověku vším, vlastním krev se přeci zapřít nedá, nebo ano?
Věci se mají takto
V roce 2005 umřela mamča v nedožitých 39 letech. Nechala po sobě mě (tehdy 19, studující VŠ), sestru (tehdy čerstvých 11) a bratra (tehdy skoro 7). Všichni jsme žili v rodinném domku na malé vesnici ještě s babičkou a dědou a dvěmi svobodnými strýci (36 a 27 let). Rozhodovalo se, komu se hodí děti na krk a jelikož jejich otec (můj nevlastní) nejevil zájem, tak se nabídl mladší ze strýců, že si je vezme. Starší strýc je odjakživa typ člověka zajímající se jen o sebe, alkohol, cigarety a nemuset pracovat.
Se mnou se nepočítalo, jelikož jsem studovala a babička nechtěla můj život zatěžovat. Jenže co osud nechtěl, za 3 měsíce po mamče odešla babička a za rok a půl po mamče i děda. Já jsem v tu dobu už nestudovala, podpora ke studiu nebyla žádná a byla jsem nucena přispívat do rodinného rozpočtu. Jenže po neustálem zvyšování nároku na placení jsem při nejbližší příležitosti opustila domov.
Dál jsem sledovala situaci z povzdálí
Viděla jsem, že výchova není ideální, že se jí ani zdaleka nepodobá, ale nezasahovala jsem, jelikož jsem viděla, že děti jsou šťastné. Občas jsem se je snažila z vesnice vytáhnout, vzít je na výlety, kupovat oblečení a jídlo, které tam prostě mít nemohly. Jenže časem se vše začalo hroutit jak domeček z karet. Strýcové se chovali jak utržení ze řetězu. Peníze na děti byly utráceny za cigarety a alkohol, šílené nákupy kdečeho, v domě se začaly scházet divné existence a pořád alkoholové večírky. Děcka se učila obžerství, neměla disciplínu o poslouchání nemohla být řeč.
Problémy
Později se začala pubertální sestra více scházet se sousedem (je cca o 15let starší), strýc si našel přítelkyni s dětmi a rozjel se kolotoč telefonatů od bratra či sestry, že strýc se k nim chová hnusně, že jim nedá ani peníze, že sestru vyhodil k jejímu příteli, že bratrovi nedá ani nejíst, že to všechno manipuluje jeho ženská, že peníze strýc cpe do jejích dětí, že bratr doma musí všechno dělat… atd. atd.
Byla jsem z toho zoufalá, a tak jsem si bratra brala k sobě co se dalo, vynahrazovala mu ty útrapy, dávala mu peníze, kupovala obleční a on byl vděčný. Sestře bylo 15 a žila se svým přítelem, nelíbilo se mi to, ale zdál se mi jako relativně zodpovědný, ségra sekala latinu a chodila do školy, prostě to fungovalo, tak jsem přivřela obě oči.
Změna
Byla jsem tehdá dva měsíce před porodem, byl leden 2010, když mi bratr brečel do telefonu, že mu opět něco provedli. Začala jsem příteli brečet na rameni, že nevím co mám dělat a on tehdá zavelel, že pro něj jedeme a bereme si ho k sobě. U strýce jsme udělali scénu, bratra naložili a jeli k nám.
Několikrát jsem rozmlouvala s bratrem a sestrou a ptala se jich, zda chtějí, abych si je vzala do péče. Několikrát mi to odkývali. Tak jsem začala obíhat úřady a řešit pěstounskou péči. Nebylo to snadné, člověk narážel na byrokracii na každém kroku a o neochotě úředníků snad psát ani nemusím.
Úřady jsem obíhala těsně před porodem a následně i s malým dítětem v kočárku až konečně v červnu 2010 přišlo rozhodnutí od soudu, že jsou sourozenci oficiálně „moji“. S úředníky jsem stejně bojovala až do prosince, protože neustále byly problémy s penězi, dětem totiž náleželo sirotčí po mamče, které stále nechodilo a já je více méně živila z mateřské.
Bratr žil u nás
Všechno bylo v pohodě, on se snažil, sice bojoval se školou, ale to jsem považovala za nedostatek spojený se strýcovou výchovou. V srpnu jsme se stěhovali, bratr dostal vlastní pokoj. V září nastoupil na novou školu, aby nemusel dojíždět.
Snažila jsem se mu dávat vše, snažila jsem se, aby měl pravidelné jídlo, protože ani k tomu nebyl naučený, snažila jsem se ho učit disciplíně, ačkoliv to byl boj (nebyl zvyklý si čistit zuby, pravidelně koupat atd.), kupovala jsem mu obleční jaké chtěl (přeci jen je to mladý kluk, který chce zapadnout), dostal všechno možné, na výlety s námi jezdil, do restaurací chodil, hospodařila jsem mu s penězi, aby z nich něco v budoucnu měl… Nic moc jsem doma po něm nechtěla, měl si udržovat pořádek ve vlastním pokoji, na starosti měl vynášení koše a zřídkakdy pomáhal s nádobím či něčím jiným.
Přišla škola
Nejdřív to bylo v pohodě, pak jsem začala dostávat telefony ze školy, že bratr opět neměl tohle a tamto, že se pral, choval nevhodně atd. Jeho měsíční zapomínání byla někdy i kolem 28! Jak to dělal, když jsem ho kontrolovala, to nevím. Pak začal i propadat. S učitelkou jsme vymýšlely všechno možné, ale nic nezabíralo. Šla jsem s ním k psycholožce, následně k odborníkovi do ambulatní poradny, pak do pedagogicko-psychologické poradny. Závěr? Disgrafie s lehkou formou dislexie. Vždy byla snaha o nápravu jen krátkodobá, a pak byl tam, kde předtím. V pololetí propadnul ze šesti předmětů. Celá zoufalá jsem se obrátila na Středisko výchovné péče, kam začal pravidelně docházet k psychologovi a k pedagogovi. Psychologická zpráva byla velmi nelichotivá, nic pozitivního na ní nebylo. Pedagog se mu hodně věnoval a zprvu měl naděje, že mu pomůže, však i on ty naděje postupně ztrácel.
Pro bratra jsem nebyla autorita, neměl potřebu mě v čemkoliv brát vážně poslouchat, školu měl na háku, záliby žádné, domluvy, slibování, výhružky, zákazy, tresty… nic neplatilo ani nepomáhalo. Dokázal mi lhát i když jsem ho chytla při činu.
Byla jsem hodně zoufalá
Situaci jsem probírala se sociální pracovnicí, která mi začala navrhovat na nějakou dobu diagnostický ústav. Zprvnu jsem nechtěla. Pak ale přišel i s touto myšlenkou onen pedagog a nakonec 3 týdny před koncem školního roku, kdy jsem viděla, že mu vychází 5 pětek, jsem s tímto opatřením souhlasila.
Bratra jsem v červnu s těžkým srdcem posílala do Diagnostického centra v Liberci s nadějí, že se polepší a brzy se vrátí domů.
V té době jsem nějak moc nevnímala pomluvy a výhružky ze stran sestry a zbytku rodiny, nevnímala jsem, že na mě okolí pohlíží jako na tu nejhorší na světě (nechápala jsem to), nevnímala jsem, že se poslední nejbližší příbuzní náhle přestali ozývat ačkoliv předtím s námi komunikovali pravidelně… Postupně mi to začalo docházet. Bratr se sestrou před rokem a něco hráli divadlo na mě, jak je strýc na ně ošklivý a já ho pak div neobvinila z týrání dětí, a to samé divadlo nyní hráli bratr se sestrou na příbuzné i na okolí. Já bratra nutila pracovat, on musel furt hlídat malou, já mu nic nekoupila, kvůli mě propadl, já se ho chci zbavit protože čekáme druhé dítě atd.
Byla jsem zklamaná
Pak bratr začal psát z ústavu lidem okolo, pomlouval mne, psal o mne jako o „té pí.e, ku.vě, že mi jednu natáhne až se vrátí, ať jdu do pr.ele…“
A posledními kapkami bylo to, když jsem zjistila, že z mého telefonu poslal bez mého vědomí 3 sms za skoro 300 kč a toto maskoval zničením ani ne rok starého telefonu za 10 tisíc a taky jsme s přítelem začali zjišťovat, že chybí peníze a šperky. Okradl i malou, která dostala peníze od strejdy a šetřili jsme jí je.
Kdysi jsem mu řekla, že zloděje doma nechci, ukradne a jde, a po tomto všem ho opravdu doma nechci. Teď jsem pro rodinu a okolí já ta nejhorší, která se bratra zbavila. Prostě takto člověk dopadá, když se snaží pro někoho udělat něco dobrého a pomoci mu začít lepší život.
Omlouvám se za román a děkuji těm, kteří dočetli do konce.
Mě vypsání se mi hodně pomohlo
Přečtěte si také
Po rozvodu jsem zůstala sama. Můj exmanžel poštval naše přátele proti mně
- Anonymní
- 09.06.26
- 678
Teprve po rozvodu mi došlo, co byl můj muž vlastně zač. Vždycky jsme byli hodně společenští a měli spoustu přátel. Jenže většina z nich byla společná. Nikdy by mě nenapadlo, že po rozvodu se téměř...
Máma je v lázních, nemocný táta zůstal na mně. Mé bezdětné sestry prý nemají čas
- Anonymní
- 09.06.26
- 504
Mám tři děti ve věku 5, 7 a 10 let. K tomu pracuji jako OSVČ, provozuji eshop a ještě rozjíždím další pracovní projekt. Práce mám nad hlavu. A do toho mi před týdnem zavolala mamka, že jí schválili...
Noví sousedé nás přivádějí k šílenství. Hluk a večírky nám ničí život
- Anonymní
- 09.06.26
- 383
Když se naši dnes už bývalí sousedé odstěhovali, věřili jsme, že ti noví budou stejně milí a přátelští. Bohužel jsme se spletli. Nejenže nás ani nepozdraví, ale z jejich zahrady se neustále line...
Manželova dcera chce tábor za 20 tisíc. Její matka očekává, že vše zaplatí on
- Anonymní
- 09.06.26
- 444
Nikdy bych nevěřila, jak složité je, když se s tím pravým potkáte až později. Oba máte za sebou nějakou minulost, jste rozvedení a máte děti z předchozích vztahů. Pak si pořídíte ještě jedno...
V našem obýváku smrdí cizí ponožky a moje dcera kvůli němu nejí
- Anonymní
- 09.06.26
- 682
Je to tady, přátelé. Čas, kterého jsem se děsila od chvíle, kdy mi v porodnici ukázali tu malou růžovou holčičku. Moje patnáctiletá dcera má kluka. A není to žádné dětské „chodíme spolu“ za ruku...
Přítel ztratil práci a přestal o sebe pečovat. Začíná mi být fyzicky odporný
- Anonymní
- 08.06.26
- 7343
Dokud Lukáš pracoval, byl to skvělý chlap, se kterým byla legrace a navíc dobře vypadal. Ještě před pár lety mi ho kamarádky skoro záviděly. Měl energii, sportoval, zajímal se o svět kolem sebe a...
Apokalypsa jménem červen: Výrobky z odpadu o půlnoci a EduPage na infarkt
- Anonymní
- 08.06.26
- 915
Milé maminky, taky máte pocit, že červen vynalezl někdo, kdo upřímně, hluboce a z celého srdce nenávidí rodiče školních dětí? Protože já už regulérně melu z posledního a v kalendáři škrtám dny jako...
Mluvči, dělači a já: Z deníčku ženy, která nesnáší tiskové konference
- SOVIČKA93
- 08.06.26
- 669
Sedím večer u čaje, za oknem se prohání letní vánek, a v hlavě mi zní věta, kterou jsem dneska slyšela snad šestkrát: „To by chtělo udělat.“ Ta věta ve mně spouští zvláštní alergickou reakci. Ne na...
Manžel mě vytáčí i tím, jak dýchá. Kam se poděl chlap, kterého jsem si brala?
- Anonymní
- 08.06.26
- 2040
Jsme spolu s manželem dvanáct let. Máme dvě relativně zdravé děti, hypotéku na krku, auto na leasing a... stereotyp tak hustý, že by se dal krájet motorovou pilou. Sedím v kuchyni, koukám na něj,...
Máma mě od svatby s cizincem odrazovala. Teprve po letech jí dávám za pravdu
- Anonymní
- 07.06.26
- 4956
Když jsem začala chodit s Lucasem, máma mi říkala, že jsem blázen. Lucas je Angličan, ale jeho kořeny jsou mnohem pestřejší. Přišel mi atraktivní, rád cestoval a byla s ním legrace. A tak jsem...
.
Fakt smutný!!!