Psychika snažilky č.149 – Ode mě
- Snažení
- VeKo
- 09.01.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Už dlouho přemýšlím, zda by nestálo za to sepsat mých posledních 5 let. Dobu, která s sebou nesla hodně negativních věcí, nepříjemných zážitků, zklamání, ale i pár příjemných situací, a hlavně jsem v tomto čase objevila eMimino a s ním skutečné kamarádky, bez kterých bych těch 5 let rozhodně nemohla zvládnout.
V roce 2007 jsem v lednu vysadila antikoncepci, v domnění, že do konce roku budu určitě těhotná. V červenci jsem už klepala na dveře svého gynekologa, že je určitě něco špatně, protože se nedaří. Dostala jsem Clostylbegyt a Duphaston na 4 měsíce. Pro manžela jsem přinesla domů žádanku na spermiogram. Doteď si vybavuji, jak jsem jela metrem domů a přemýšlela, jak to doma oznámím. Nakonec obavy byly zbytečné, manžel situaci v klidu přijal a od této doby se mnou v naší snaze o dítě spolupracoval a byl, i je, mi tou největší oporou. Bohužel ani za 4 měsíce se nezadařilo, ač vyšel spermiogram na výbornou. Byla jsem zoufalá a v koncích. Teď vím, že to bylo nic oproti tomu, co mě ještě čekalo.
V listopadu 2007 jsem objevila eMimino. Hned jsem se „zabydlela“ v deníčku Psychika snažilky. Musím říct, že mi to úplně změnilo život. Najednou v tom nejsem sama, vždyť ten samý problém s neplodností řeší i jiné holky. Byla to úleva. V prosinci jsem od svého gynekologa dostala doporučení do Centra asistované reprodukce. Doporučil mi Gennet. Na první konzultaci jsme šli v lednu 2008. Následovalo vyšetření průchodnosti vejcovodů, hormonální profil atd., diagnóza: PCO.
V únoru 2008 první IUI se stimulací Gonalem. Neúspěšné. Zhroutil se mi svět. Ale hned jsem se oklepala a začali jsme plánovat IVF. V té době jsme měli 5 let od svatby a mně bylo skoro 30 let. Takže tlak okolí a rodiny už byl k nevydržení. Nad vodou mě držely holky z PS z eMimina, které měly stejné pocity a mohla jsem si s nimi aspoň zanadávat a vyventilovat tak svůj vztek a smutek a hlavně se s nimi skvěle pobavit 
Duben 2008 první IVF. Embryoložka nás, s konstatováním, že SPG je výborný, ukecala, ať neděláme ICSI. Druhý den ledová sprcha: žádné vajíčko z 6 se neoplodnilo. Takže poučení pro příště: IVF jedině s ICSI. V srpnu druhé IVF. 2 embrya na transfer a 1 embryo do mrazáku. Náš zoufalec, o něm bude ještě řeč později. Bohužel několik dní po transferu přišlo krvácení a konec nadějí. Nastává další kolečko vyšetření: imunologie, genetika, laparoskopie, hysteroskopie. V prosinci první laparoskopie s hysteroskopií. Zbavila jsem se diagnózy PCO, protože mi byl proveden driling ovárií, ale přišla další ještě horší diagnóza: endometrióza 4. stupně, četné srůsty. Po několikáté to pro mě byl pád z výšky doslova na hubu. Ale zase jsem se zvedla a šla dál.
V únoru 2009 třetí IVF. 2 embrya na transfer. V průběhu stimulace mi bohužel zemřel taťka. Úplně se nabízelo: jeden odešel, druhý přijde. Všichni jsme tomu věřili. Bohužel, ani tentokrát IVF nebylo úspěšné. Rozhodla jsem se a na doporučení doktorky, jsem nasadila znovu antikoncepci na blokaci endometriózy. To bylo v květnu až říjnu 2008. V tomto období jsem si udělal volno od všeho a strávila jsem úžasné 4 týdny ve Františkových Lázních. V listopadu čtvrté IVF. 2 embrya na transfer. Při odběru vajíček mi byla odpunktována endometriální cysta z vaječníku, takže pokus s antikoncepcí nevyšel, endometrióza řádí dál. IVF opět bez úspěchu.
V květnu 2010 druhá laparoskopie s hysteroskopií. Nález stejný: endometrióza 4. stupně, četné srůsty. V srpnu páté IVF. 1 embryo na transfer. 5. den po transferu špinění. Nervy na pochodu, takže rozhodnuto a 8. den po transferu jsem si došla na krev. Šok! HCG 76,9! A při dalších odběrech hodnota stoupala. Neskutečná úleva! Já prostě dokážu otěhotnět! Objednala jsem se na ultrazvuk, dle pokynů 3 týdny po pozitivním testu. Mezi holkami tady na eMiminu se zvedla vlna euforie a velké podpory a radosti. Bohužel na UTZ dutinka bez embrya: afetální vejce. Proběhlo ještě několik kontrol, ale nakonec 5. 10. 2010 revize dělohy. Nebyla bych to já, kdyby vše proběhlo hladce, takže pár dní po revizi opět komplikace: zánět dělohy. Naštěstí zabrala antibiotika.
5. IVF pro mě bylo hodně zlomové. Už jsem to opravdu nechtěla vzdát, když jsem se dostala tak daleko. Já přece dokážu otěhotnět, stále jsem si to opakovala. Manžel mě povzbuzoval a sám říkal, že těch pár týdnů, co jsme žili v naději, že je vše v pořádku, bylo neskutečně nádherných a udělá cokoliv proto, abychom to zažili znovu a opravdu celé.
Březen 2011 šesté IVF. Naprostý propadák, špatná reakce na stimulaci, odběr pouze jednoho vajíčka, které se ani neoplodnilo. Opět pád na dno. Jak je to možný, když v srpnu byl úspěch a teď nic? Následovalo několik cyklů, které byly podporovány Agolutinem, aby to byly cykly alespoň trošku normální, rozuměj: aby vůbec přišla MS.
Když už mi to pojišťovna umožňuje, dala jsem si další odpočinek v lázních. Opět ty nejhezčí týdny. Jeden z nich se mnou strávil manžel. Příjemná dovolená pro nás oba. Sbíráme sílu na další boje. I když mi už vlastně přijde, že náš způsob života, kam patří Gennet, stimulace, injekce, sledování, je vlastně normální. Nenormální mi přijdou ti ostatní. Fakt vtipný
V září 2011 je na řadě je zoufalec. Jedno nebohé embryo dostává svou šanci. Bohužel nedošlo ke zdárnému rozmražení. Tak nic. Co teď? Doktorka už je ze mě zoufalá. Já už mám dokonce i pocit viny, že se kolem mě dost lidí trápí tím, že náš boj je neúspěšný a oni nemohou pomoci. Kamarádky tady z eMimina, mamka, brácha… já fakt nevím co dělat, aby už to bylo za námi všemi. Jediná možnost je zkusit další IVF. V listopadu sedmé IVF a buch… ono to jde. ET dvou embryí a dvě embrya v mrazáku. 1. 12. 2011 HCG v krvi! Opatrná radost. Byla na místě. Biochemické těhotenství. Hmmm, tak to jsem ještě neměla, říkám si. Nad vodou mě drží plánování KETu.
24. 2. 2012 KET dvou blastocyst. 29. 2. 2012 pozitivní test, 2. 3. HCG v krvi. Světe div se! 7. 3. HCG stoupá. Hurá biochemické těhotenství nehrozí. Tak teď už jen se vyhnout mimoděložnímu těhotenství, to ještě ve sbírce nemám (pozn. k dnešnímu dni mi to stále v součtu diagnóz chybí, uff . Ale ani na to nedošlo.
Naše radost den ode dne stoupá. Až do 19. 3. ráno. V posteli krveprolití. Mažeme na pohotovost k Apolináři. V případě porodu by to byla moje porodnice. Na UTZ dvě srdeční akce. Krvácení z hematomu. Kurnik, co budeme dělat? Dvojčata. Radost a strach se střídají jako na horské dráze. Po několika návštěvách pohotovosti, po pár denním ležení v nemocnici se vše vyřeší samo. Syndrom mizejícího dvojčete. Dostávám se do péče výborného porodníka, našeho kamaráda. Celé těhotenství mě sleduje. Všichni máme obavy. Nakonec zbytečné. Těhotenství bez problémů. Já odbornice na všechny procedury pro léčbu neplodnosti jsem celkem v koncích. Těhotenství… jak se to počítá? Co mě čeká za vyšetření? Kdy si mám zažádat o mateřskou? A co porod? Já a vytlačit tříkilové mimino tou malinkou dírkou?
Z „pana mimina“ bude Hynek . Nemůžu sice říct otřelou větu: těhotenství je nejhezčí období života, ale i tak je mi fajn. Trápí mě jen cukrovka. Největší problém pro mě, požíračku čokolády . Nastupuji na mateřskou. S porodníkem začínáme diskutovat o porodu. Přirozeně? Nebo císařem? Teď asi nastane ta úsměvnější část mého deníčku
11. 11. 2012 termín porodu. V půlce října první návštěva v těhotenské poradně v porodnici. Běžné vyšetření, odběr stěrů na streptokoka. Příště se udělá kontrolní UTZ s odhadem porodní váhy a rozhodne se o porodu. Zatím to vypadá na CS. Přece jen letitá neplodnost, dvě laparoskopie, srůsty, moje výška (spíš nížka . Začínáme doma vtipkovat o datu plánovaného císaře. Kdy by se nám to asi tak hodilo? V týdnu nebo o víkendu? Pohoda. Ufff, vyhnu se protlačování tříkilového mimina tou malinkatou dírkou. Já bych to totiž stejně určitě nepřežila. Byla bych asi první na světě, která to nedokáže. To je jasné. CS bude pohoda. A vůbec, manžel by se mnou k porodu nešel. Ne že by nesnesl krev a ostatní, do teď se mnou absolvoval všechna vyšetření, ale vadí mu ten pocit, že mi nemůže pomoc. K CS by klidně šel, tam by mě nic nebolelo Zakládám si anonymně diskuse, abych zjistila vše o plánovaném císaři. Proč anonymně? Aby holky z naší diskuse nepřišly na to, že bude CS. Nemůžu je přece ochudit o to jejich každodenní „už“? v době blížícího se porodu
V pátek, tři týdny před TP, odchod trošky hlenové zátky. Že jí je trošku jsem si určila sama, mám přece 3 týdny do porodu, tak to bude odcházet postupně ne? Manžel mě nutí zavolat porodníkovi. Na co asi? Určitě by mi řekl, ať čekám, co bude. Nebudu ho přece celé 3 týdny čekání na porod otravovat. A mě nic není. Víkend v pohodě. Sice mě trošku tlačí nízký pás u kalhot. Spadlo mi břicho. Ale co už… 3 týdny před porodem je to normální.
V neděli si jezdím metrem po Praze na kafe s kámoškama. Večer v Ikea. Sakra nějak nemůžu dát nohy k sobě a bolí mě všechny kosti v oblasti pánve. Ty jo, takhle to bude ještě 3 týdny? Ach jo. No z legrace večer vyplníme papíry do porodnice a dáme do postýlky matraci, poslední věc co chyběla k spokojenosti mimina. V noci v 1 hodinu ráno mě pálí žáha, zase. No ty tři týdny už to nějak vydržím. Jdu si dát studené mléko, zabírá to.
V 1:59 dávám holkám do diskuse poslední fotku s břichem. Pak jdu zpátky do postele. Jen si lehnu a rup. Praskla mi voda. Najednou mi došlo, že tři týdny tam to mimino už asi nebude. Vody je nějak moc. Stojím ve vaně. Manžel a kamarádka, která u nás tu noc spala, pobíhají po baráku se slovy: co budeme dělat? Nic mi není, nic mě nebolí. V porodnici slouží můj porodník, příjem domluvený. V autě, na sedačce obalené v pytlích na odpadky, si uvědomuji, že mimino se dneska fakt narodí, to už není žádný planý poplach. No co, přijedu přece do porodnice, porodník mě prohlídne, řekne, že to nepostupuje a uděláme pěkně CS. Na přirozený porod vůbec nemyslím. Nesmysl. V půlce cesty kontrakce. Ještě v pohodě, ale přece jen valíme 160km/h po jižní spojce.
Ve 2:40 příjem do porodnice. Monitor. Kontrakce nepravidelné. Dají se vydržet. Taky aby ne, s vidinou, že za chvíli bude částečná narkóza a CS, usmívám se v duchu
V 3:15 3 cm. Najednou třetina porodu za mnou. Vidina CS se vzdaluje. Kurnik, co budu dělat? Opravdu protlačím mimino tou malinkatou dírkou? To nedám. Hlásím porodní asistentce, že na přirozený porod nejsem připravená, ať mě tedy pro jistotu oholí jakoby i na CS. Potutelně se usmívá. Klystýr a sprcha. Kontrakce sílí. Kolem půl páté dostávám epidural, nález jsou 4 cm. O CS už ani nepřemýšlím. Pořád ale ještě zvládám psát holkám do diskuse, chtěli porod on-line a teď všechny chrápou! To je podpora. Tou skutečnou podporou je mi manžel a můj porodník. Oni se znají, takže padlo i pár vtípků a tak. Atmosféra příjemná. Epidural je vynález světa.
6:35 už to taková legrace není, kontrakce po minutě, 7 cm. Ty jo, ona se ta malinkatá dírka fakt zvětšuje a o tom, že tudy proleze mimino, už není pochyb. A bude to brzy. Z této kontroly už porodník neodchází. Nechává mě položit na bok. Tím se kontrakce znásobí. Manžel mě drží za ruku a povzbuzuje.
7:38 se narodil Hynek, vážil 2720 g a měřil 48 cm. Dokázala jsem to!
Víte, všechny jizvy po porodu se zahojí, i když zůstanou vidět, ta na levé ruce od napíchnutí žíly pro kapačku oxytocinu při porodu, jizva po šití nástřihu, jizva na Hynkovo hlavě po sondě, ale jizva 5leté neplodnosti se nezahojí nikdy, i když není vidět. Je to doba, na kterou nikdy nezapomenu. Jsem si jistá, že tak složité období mě změnilo k lepšímu, i náš vztah s manželem je rozhodně pevnější. Můj pohled na život, na svět a na ostatní se změnil. Jsem pokornější. Ač se to zdá neskutečné, i neplodnost má pro mě pozitiva.
Bylo to složité, bolavé období. Některé okamžiky bylo vážně zdrcující. Byly dny, kdy jsem nedokázala vylézt z postele. Jednou mě dokonce Kadlina musela ve čtyři odpoledne nalákat ledovými kaštany, které mi házela na terasu ložnice, protože jsem prostě nechtěla nikomu otevřít. Opravdu holky, které jsem tady potkala, mi pomohly nejvíc. A pomáhají neustále. I když už třeba může vypadat, že je po všem a už je jen štěstí a pohoda, pomáhají mi prostě jen tím, že jsou a můžu říci, že jsou i pro mě.
Několikrát jsem se samozřejmě chtěla na všechno už vážně vykašlat, ale pak jsem si řekla: „Proč?. Není to zbabělost? Ještě je tolik možností, které jsem nevyzkoušela. A hlavně, všechna ta snaha doteď, by vlastně byla zbytečná.“
Přeji všem, ať se dočkají svého štěstí, ať už to bude dítě vlastní, z darovaného vajíčka či spermie, dítě adoptované, nebo prostě třeba i smíření s tím, že i život se dá prožít krásně a plnohodnotně jen ve dvou.
PS: největší a zaručená rada pro všechny „smažky“: Myslete na to!
Přečtěte si také
Kolegyně přebírá moje nápady a tváří se, že mi pomáhá. Zvažuju výpověď!
- Anonymní
- 21.09.26
- 3445
Když k nám do práce nastoupila nová kolegyně, všichni ji okamžitě přijali. A vlastně se tomu ani nedivím. Je přesně ten typ člověka, který umí během pár dní zapadnout.
Chtěla jsem, aby moje dítě bylo ve škole nejlepší. Dnes už tolik netlačím
- Anonymní
- 21.09.26
- 2342
Ani nevím, kde se to ve mě vzalo, ale od malička jsem chtěla, aby můj syn byl ve třídě mezi jedničkáři a navíc ten nejoblíbenější. Možná je to kvůli tomu, že je jedináček a já jsem matka...
„Ten kluk nemůže být můj,“ oznámil mi manžel a požaduje test otcovství
- Anonymní
- 21.09.26
- 2409
O miminko jsme se s manželem snažili několik let. Když už jsme se chystali na kliniku, otěhotněla jsem. Byli jsme oba moc šťastní. A pak se Vojtíšek narodil, všichni říkali, že je celý já, po...
Syn nejí maso. Učitelka ho nutí ochutnat a říká mu, že nebude dost silný
- Anonymní
- 21.09.26
- 1538
Doma maso nejíme a synovi jsme nikdy neříkali, že je kvůli tomu lepší než ostatní. Ve školce ale začal slýchat, že když nebude jíst maso, nebude silný, neporoste a ostatní kluci ho předběhnou....
„Martin se vrací domů.“ Tchyně nás chtěla i s dětmi do měsíce vystěhovat z bytu
- Anonymní
- 21.09.26
- 6379
Když nám tchyně před lety nabídla podkrovní byt nad svým domem, měli jsme pocit, že jsme vyhráli. Měli jsme dvě malé děti, na vlastní bydlení jsme neměli dost peněz a nájem v okolí byl šíleně...
Manžel vydělává, já prosím o peníze. Na rodičovské jsem ztratila svobodu
- Anonymní
- 20.09.26
- 4918
Dokud jsme oba chodili do práce, měli jsme společný účet a o penězích rozhodovali spolu. Po narození dětí se ale pravidla nenápadně změnila. Manžel začal svou výplatu považovat za vlastní peníze a...
První třída mě naučila, že dítě nepotřebuje umět všechno ještě před školou
- Anonymní
- 20.09.26
- 1939
Moje dcera minulý rok začala chodit do školy. Musím říct, že větší nervy jsme měli my jako rodiče. Začalo to samozřejmě zápisem. Na ten jsme se opravdu učili jako kdysi my na střední školu. Už...
Manifest jednoty a vnitřní svobody
- Nápomocný
- 20.09.26
- 326
Průvodce pro probuzení lidské bytosti v moderním labyrintu.
„Zařídíš to, viď?“ Všichni v rodině spoléhají na mě, ale kdo pomůže mně?
- Anonymní
- 20.09.26
- 2350
Jsou dny, kdy cítím, že je toho na mě prostě moc. Nevím, kde mi hlava stojí a všichni spoléhají na to, že já něco udělám. Zařídíme tohle, tamto, nakoupím, vyzvednu, uvařím. A když na něco zapomenu,...
Ex synovi kupuje oblečení za desetitisíce a ten mi pak vyčítá, že jsem chudá
- Anonymní
- 20.09.26
- 988
Když byl Kuba malý, snažila jsem se, aby pochopil hodnotu peněz. Dokud jsme byli s jeho otcem spolu, dalo by se říct, že jsme v tom byli za jedno. Jeho otec vždycky vydělával slušné peníze, ale...
Obdivuju Tě, že jsi měla tolik sil! My jsme zatím na úplném začátku 
Prosim mam na nej nejak zatlacit nebo co? Za jak dlouho by mel doktor pomoci? Prosim za Vase odpovedi
.Kráásný 
