Rodinné historky k Vánocům patří

Ta úplně první se stala mému tátovi, vypráví ji vždy on. Když byl svobodný a byl těsně po vojně. Těšil se na svátky doma a ne v kasárnách. A řekl si, že den před Štědrým dnem se vydá asi do 35 km vzdáleného města a koupí tam čerstvé ovoce, protože sehnat v 70. letech na vesnici čerstvé ovoce bylo, jako dostat se v dnešní pandemii bez problémů na cestu kolem světa a taky chtěl pro svoji přítelkyni (moji maminku) koupit hodinky. Tak ráno sedl na vlak a jel. Projel celé město, koukal na výzdobu a ke cti všechno koupil. Večer nasednul na vlak a jel domů. A neví jak se to stalo, zdali za to mohla únava, nebo to že venku sníh a uvnitř vlaku teplo, ale usnul. Najednou se probral, průvodčí právě chodil vlakem a ptal se, kde je. A zjistil, že je asi 300 km od domova!! Podíval se nahoru, shora viseli pomeranče a banány a byly tam i hodinky, tak to vzal a šel hledat v noci (to už byl Štědrý den) spoj domů. Nakonec se nějak dostal, 5 km musel jít potom pěšky, protože autobus k nim do vesnice z nádraží už nejel a dostal se domů asi ve 4 hodiny, jeho maminka (později moje babička) stála u sporáku a chystala večeři a spustila: „No kde jsi prosím tě byl? Odkud jedeš?“ A když jí řekl, kde byl, tak mu řekla: „Nemel hlouposti a přiznej se!“ A on na to: „Mami, opravdu já jsem byl tam.“ Celý večer pak kroutila hlavou, že ta mládež nic nevydrží. A tuhle historku poslouchají i děti, co mají tak asi 8 let a minulý rok se ptali, proč mamince nezavolal, nebo neposlal maily a my vždy propukneme ve smích, že v té době mobil neexistoval, v našich končinách teda rozhodně ne a ať si váží, že dnes je spojení se světem lepší.

Druhá historka se týká i mě, i když si to nepamatuji. Bylo to na 1. svátek vánoční a rodiče se mnou šli navštívit známé, kteří bydleli ve stejném městě. Já měla necelé dva roky. Večer se šlo od nich, bylo kopec sněhu, naši mě pustili ať se projdu, já měla červené oteplovačky a líce rovněž červené jak mrzlo a najednou se mi cesta zdála moc vyšlapaná a skočila jsem na kousek louky, kde byla sněhová peřina neporušená a rozběhla se po ní a naši, ne aby mě vrátili na cestu, ale šli za mnou jak jsem chtěla já, tak jsme tu louku obešli snad 3× krát a pak jsem byla klidná a pokračovalo se dál. Naši si prý ani neuvědomili, že co se děje, že jde se divnou oklikou, viděli jen mojí radost.

A třetí zážitek bylo, když jsem měla 14 let a byla jsem na Vánoce trochu nemocná a hlavně měla rýmu. Nevím jak vy, ale já velmi ráda nasávám vůni voňavých svíček. A na Štědrý den maminka zapálila mojí oblíbenou vanilku, jenže já kvůli rýmě cítila tu krásnou vůni opravdu jen minimálně. Tak jsem se nakláněla nad svíčku víc a víc, až jsem zjistila, že mi plamínek sebral skoro celou ofinu a pár pramínků vlasů. Takže jsem po Vánocích mazala k holiči. Ale nevadí. A dodnes, i když mám již svou domácnost, tak máma nezapomene poznamenat: „Pozor na vlasy.“ A víme obě, co to znamená. Takže pozor, svíčky k Vánocům určitě patří, ale opatrnosti nikdy není dost.