Vánoční svátky s andělem?

Je to přesné 16 let. Tehdy jsem byla první rok na výšce externí formy studia a pracovala jako recepční v jednom hotelu, kde byl nepřetržitě nonstop provoz. A jak to tak už bývá, byla jsem tam pouhé 3 měsíce, mladá a bezdětná, tak Štědrý den jsem trávila v tom nejposlednějším místě na svátky, a to v práci.

No, kdybych byla pacientka v nemocnici, bylo by to horší, to je taky pravda, tím jsem se utěšovala. Bylo to o to těžší, že rodina byla daleko, takže v sedm večer po práci se zajet nedalo, navíc další den mě čekala noční směna, na studentském bytě nebyl nikdo, všichni odjeli trávit svátky domů.

Rodiče mi pak večer zavolali, popřáli jsme si krásné, ale trochu neobvyklé svátky, a řekli mi, ať si večer určitě někam zajdu na večeři. Ať si kousek kapra a bramborový salát prostě dám. Jeden takový podnik ve městě naštěstí otevřeno měl, tak jsem si sedla v útulné restauraci, kde praskal oheň v kamnech, stál tam vysoký živý stromeček, krásně vonělo jehličí, na stole vánoční svíčka, nebylo to až tak špatné, jak jsem si myslela, i když mi tam trochu chyběla rodina, ale člověk nemá vždy všechno.

Jinak ta večeře byla vynikající, bylo to nakonec celkem příjemné nechat se na Štědrý večer obsluhovat a být na novém místě. Večeře to byla královská porce, která se nedala sníst, tak jsem si zbytek dala sebou zabalit, ať mám další den oběd. Aspoň nebudu muset vařit a budu v klidu koukat na pohádky.

Tak jsem šla vysvíceným městem domů, cestou bylo na co koukat, tenkrát bylo i trochu sníh, což tu atmosféru jen umocňovalo. Tohle já mám na Vánocích nejradši. Už ne ani dárky jak kdysi, i když každý dárek potěší, ale víc si užívám tu atmosféru, že je opravdu znát, že se blíží Vánoce. Všude všechno svítí, bliká, cinká.

A vtom jsem si všimla, bylo to kousek u vyzdobeného stromečku na náměstí, jednoho chlápka. Nejdřív jsem se zalekla, přece jen už byla tma, zima, nikde nikdo, každý v teple domova, ale byl celkem dobře oblečený, nesmrděl, měl takový milý pohled. Zeptal se mě, jestli bych se s ním nemohla o něco podělit. Tehdy jsem si uvědomila, že já mám žaludek plný, doma na privátě plnou krabici cukroví a tento chudák asi nemá nic, tak jsem mu bez váhaní zabalenou porci z restaurace dala, chlapík mi děkoval, jako bych mu darovala milion.

Moje horší já mi našeptávalo, že do této situace se dostal svou vinou, kdyby se líp učil, líp žil, chodil do práce, tak by přece neskončil na ulici, ale moje lepší já mi říkalo, že odsoudit druhého je velmi lehké, ale tohle se může stát opravdu každému bez ohledu na vzdělání, zkušenosti a životní hodnoty.

Pak jsme se dali do řeči, stejně jsem nikam nepospíchala a popravdě, do prázdného studeného bytu se mi dvakrát nechtělo. Jakoby četl moje myšlenky, začal s tím, že byl velmi šťastné dítě. Měl maminku a tatínka, opravdu veselá rodinka, ale když mu bylo čtrnáct let, tak maminka onemocněla - leukemie. Asi po necelém roce nemoci podlehla, i když bojovala dlouho, a už to šlo dolu z kopce. Jeho tatínek se odstěhoval ke svojí mamince, jeho babičce, která se sice snažila a byla hodná, ale maminka to nebyla.

Tou dobou chodil do školy a učil se za truhláře, ale škola mu moc nešla, babička ho za to hubovala, že je darebák a nic z něj nikdy nebude, až z té školy ve druhém ročníku odešel a už se nevrátil, i když vícekrát chtěl. Tehdy mi radil, ať nikdy nepřerušuji studium, protože zpátky se vrátí málokdo. Něco na tom asi bude. Pak byl doma a pomáhal, kde se dalo, aby byl trochu užitečný, hledal si práci, ale se základní školou si moc vybírat nemůže.

Tatínek mezitím umřel, ale umřel takovou divnou smrtí, upil se k smrti. Měl padesát let, což je sice důvod slavit, ale ne tak, že se člověk přepije až na druhý břeh. Babička už taky nežije, zemřela v nemocnici na vnitřní krvácení. Takže zůstal sám, ale snaží se. Byl taky ženatý a má dceru, která je krásná jako obrázek, ale žena se s ním rozvedla a dceru odvedla do zahraničí. Sice mu holka chybí, ale záleží mu nejvíc na jejím štěstí a ví, že maminka se o ni dobře postará. To by on nedokázal. Teď práci má, ale po Novém roce mu skončí, tak neví, kam půjde.

„A kde teď děláte?“ optala jsem se. „V jedné restauraci dělám pomocnou sílu v kuchyni, bydlím na ubytovně je to sice občas těžké, ale já se práce nebojím, právě naopak, jsem rád, když je co dělat,“ řekl.

Tak jsem mu slíbila, že kdyby se něco vyskytlo u nás v hotelu, nebo někde jinde, že mu dám vědět. Ještě mi řekl, kdy bych ho mohla najít, a pak mi něco podával. Podívala jsem blíž a podával mi malinkou sošku andílka: „To je andílek, který mi věnovala paní učitelka na základní škole. Řekla mi, ať ho daruji tomu, koho mi připomíná. A to jste vy.“ „Ale prosím Vás, já se za anděla vůbec nepovažuji, ani křídla nemám,“ obracela jsem to na žert.
„To musím nejlíp vědět já. Dala jste mi najíst a vyslechla jste, a to je nejvíc,“ řekl mi a podal ruku. Popřáli jsme si jeden druhému veselé svátky a já odcházela domů s klidem v duši, že po Novém roce se musím po nějaké práci poohlédnout.

Nový rok a novoroční veselí přešlo a byl asi 10. leden. Na hotelu bylo práce pořád plno, do toho začalo zimní zkouškové období, já pořád pendlovala mezi školou a prací, jednou jsem nastupovala na ranní směnu a do recepce nám přivezli jako každé ráno noviny. „Tak tahle zima má svou první oběť na následky umrznutí,“ řekla mi pošťačka, když je přivezla.

Podívala jsem se do plátku regionálních novin a dech se mi zastavil. Byl to ten „padlý anděl“ ze Štědrého dne. Lepší pojmenování mi nenapadlo, jen tohle. Ale byl to on. Našli ho zmrznutého kousek od náměstí, kde stál vánoční stromeček. Ještě ten den jsem tam zašla a zapálila svíčku a bylo mi všelijak. Znovu jsem se přenesla do toho Štědrého dne, celý ten rozhovor přehrávala a úplně se děsila toho, jak může skončit život člověka. Tak snad netrpěl a je v nebi se svou rodinou.

Toho andílka jsem si uchovávala jako poklad. Nedávno jsem ho dala kamarádovi, který mi v životě hodněkrát pomohl, i když sám potřeboval pomoct, rozdělil se o první poslední a nedávno mu diagnostikovali leukemii. Tak snad se uzdraví. O Vánocích se dějí zázraky, tak ať nepřijdeme ani o jeden. Nejdůležitější je stejně zdraví, láska, víra a naděje a tu nám nemůže nikdo vzít.