Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Syn, 21 měsíců plácá rodiče i děti, je to jen období?
- Fotoalbum (3)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
13.11.25 00:12
21 měsíců plácá rodiče i děti.
Ahoj ženy, prosím o rady, jak byste postupovaly. Syn 21 měsíců - 90cm./13,9 kg. Dle dr. prý mimořádně fyzicky zdatný. Už v létě měl období kdy na hřišti si přivlastňoval např. houpačku, i když byl od ní vzdálený několik metrů a nejevil o ní zájem, tak jakmile se chtělo houpat nějaké dítě, okamžitě za ním vystartoval a kdybych nezasáhla, určitě by dané dítě například praštil, případně mu vytrhl houpačku. Měl tam oblíbenou rozbitou erární tatru a jakmile ji nějaké dítě vzalo, tak hned povyk, pronásledování. I když jsem se snažila odvést pozornost někam jinam. Kolikrát nám i maminky tu tatru přinesly, aby ji měl on, což jsem úplně nechtěla, ale budiž. Z celé situace jsem byla velmi nešťastná nastavila jsem hranice, že pokud se to bude opakovat a zas po nějakém dítěti vystartuje a plácne ho odcházíme z hřiště, což jsme také udělali a delší dobu na hřiště nešli, to zabralo. V létě jsme byli na chalupě a tam se chová normálně a je tam šťastný. Násobně víc pohybu, než jsme mu schopni dát v paneláku a na hřišti. Před tím na jaře (to mu bylo cca. 15 měsíců) zas měl období, kdy děti pro změnu objímal. Takhle jsme to jednou s maminkou nevychytaly a nestihly zasáhnout a on na cvičení obejmul menší holčičku a povalil ji tím na zem, a chudák holčička si nabila hlavičku o parkety. Maminka sice věděla, že jsme prostě obě nestihly zasáhnout, ale mě z toho bylo příšerně. Ostatní maminky si potom dávaly hodně pozor například jedna zařvala, když šel ten můj za její holčičkou lézt do tunelu: pozor a jméno mého syna…bylo to pro mne dost nepříjemné, ale chápu její obavy. Já byla od té doby už pořád ve střehu, pořád u něj a zasahovala při jakémkoliv náznaku objímání. Vůbec jsem si cvičení neužila a malej taky kolikrát lezl kam neměl, nebo po jiných překážkách, zkrátka byl to tam s ním očistec, tedy jsme přestali zhruba po půl roce chodit. Pak bylo léto na chalupě, tam se jeho chování výrazně zlepšilo, pravda nebyly tam žádné děti, ale celkově kluk šel neuvěřitelně nahoru a já si to s ním začala opravdu užívat. Na hřišti doma od té doby také pohoda. Dětí si nevšímal, vše ok. Zkusila jsem i na chvíli na zkoušku dětskou skupinu na dvě hodiny 2× v týdnu, byl tam relativně v pohodě s různě starými dětmi, což beru jako velké plus té skupiny, ale hned chytl rýmu a kašel, já to navíc psychicky nedávala, byla jsem z toho sama překvapená, jaké pocity se ve mně odehrávaly i když to bylo malé odloučení…Rozhodli jsme se tedy, že nastoupí až ve dvou letech. Taky mi přišel trošku jakoby vyděšený a měla jsem z něj pocit, že se víc snaží - což jsem předpokládala i kamarádky mi řekly, že dětská skupina to dítě hodně posune dopředu. Jenže v té skupině zas učili děti se objímat i když jsem jasně řekla, že to nechci z výše uvedeného důvodu, přesto asi nějaký nácvik tam proběhl. No, „nevadí“. Dále: spí se mnou v posteli, stále kojím, na jednu stranu jsem potřebovala trochu vypnout, protože jsme na něj s manželem sami a já neměla od jeho narození ani půl den opravdového volna. Nyní při podzimních dnech, kdy se nedá v některé dny vůbec jít na hřiště kvůli počasí jsem vyzkoušela další cvičení, které se mi velmi líbilo. Je na větším prostoru - ve velké tělocvičně, je tam více překážek, atrakcí a celkově je to tam víc v pohodě, když nechce jít na dráhu, nemusí a skáče třeba na trampolíně, nebo se ráchá v takových houbách, jako jsou v jump parku. Malej byl nadšenej. Pak se bohužel stalo to, že než jsem stačila za ním vyskočit z trampolíny, rozeběhl se a samozřejmě obejmul nějakého vzrůstem menšího chlapečka a porazil jej na zem. Chlapeček začal brečet, já ho popadla, vysvětlovala jsem mu, že to nesmí dělat, že chlapečka to bolí, že se to nedělá atd. Maminka to pobrala v celku dobře, klukovi se nic nestalo, nicméně mě už tak dobře nebylo. Zbytek cvičení jsem mu byla v patách a ani nemohla jiným rodičům pomoct se skládáním a uklízením překážek, zkusila jsem to, ale okamžitě mi zdrhnul do kumbálu, bral již uklizené překážky, případně jedné holčičce hůl z překážky, kterou nesla do kumbálu. Zkrátka nebylo moc bezpečné nechat jej o samotě ani chvíli. Ke konci hodiny, kdy si děti běželi pro razítka na ruku se mi vytrhl a jak běžel, napřáhl se a plácnul jednu holčičku. Nijak extra naštěstí, skoro se ji nedotkl, neboť netrefil, ale tu ruku tam natahoval. To jsem hned zakročila a opět: ne, to se nedělá, to nesmíš atd, atd. Než na něj došla řada na razítko, tak už měl samozřejmě hlad, byl unavenej a nepříjemnej, začal se tam válet po zemi, ječet - to ho člověk ani nezvedne, protože ze sebe udělá „housenku“ - tedy celý zjihne a změkne - asi víte o čem mluvím a řev na celé kolo, že se otáčela i cvičitelka, neboť on když řve, tak fakt řve jako pavián. Odnesla jsem ho do šatny, dala mu kus rohlíku a byl tzv. klid. Naložila do kočárku a doma v pohodě hned usnul. Dnes na hřišti opět: jediná holčička a vyřítil se proti ní, stihla jsem jej zachytit a zvednout do vzduchu a už měl napřaženou ruku asi tak centimetr od její hlavy. Dnes doma: vztekání se, rozhazování jídla. Dám mu jídlo, svrhne ho na zem, následně jej chce. Mlátí rukou do pultíku židličky. Několikrát už praštil mě i manžela. Následně dělá: malá, malá. Zkoušeli jsme mu dát i polštář a odkázat ho na něj - což jakž takž funguje. Už i vidím / viděla jsem, že se zdráhá praštit do mě, ale otočí se a praští do něčeho jiného. Ale stejně: milion krát denně vysvětluji, jak bych házela hrách na stěnu. Speciálně to házení jídla na zem, házení pití na zem. Když např. jdu do obchodu a on vidí ovocné kapsičky, začne dělat rambajz, že je chce. Dnes jsem mu je šla koupit, hned scéna, že mu je hned nedám - říkám mu, že je musím zaplatit, tak odhodil z kočáru B-box na zem, až se i prodavačka divila a koukala na něj blbě. Já zaplatila a kapsičku mu dala, což si teď říkám, že jsem neměla dělat - vím asi pro příště. V obchodě, když jdeme nakoupit, tak mu samozřejmě dáme rohlík, to toleruju a beru, je pak větší klid, to tak dělá x lidí a chápu to. Ovšem přijde mi, že začíná být opravdu dost dominantní. Má x dní kdy je roztomilej a v pohodě, k zulíbání. Snaží se, ví, co kam jde, snaží se nám i pomáhat. Například rád luxoval i „vytíral“, což se nám ale vymstilo, že od té doby nemůžu vzít mop do ruky já, pere se o něj, pomalu abych vytírala, když spí, jinak je mop přece jeho. Manžel se tomu směje, ale mě to začíná dost vadit. Dnes ráno, jak naházel jídlo na zem, jsem musela vyluxovat a vytřít, tak jsem mu řekla, že kvůli tomu půjdeme pozdě ven a nechala ho v Ikea židličce a byla na něj fat už hustá (slovně). To se trochu zarazí, ale mám pocit, že se mě spíš bojí. Myslím, že se mu dost věnujeme teda hlavně já. Doteď, když je hezky jsme 2× denně venku. Doma čteme knížky - což doteď nebylo možné, protože vše kousal, trhal, bral. Tedy pokrok. Zajímají ho bagry, miluje autobusy, takže z kočárku mi neustále hejká a vejská a mává autobusům, umí zatím slova kromě máma a táta: tady, tam, tdla (tohle) a tak mě celou cestu naviguje kam máme jako jet - to je ta vtipnější část. 
Není zatím možné, aby šel nějak normálně vedle kočárku, utekl by mi do silnice, na to musíme být dva, když ho chci nandat do kočárku, tak pokud není vyloženě unavenej, aby tam vlezl skoro sám, tak válení se po zemi, luk a housenka - což o to. - s tímhle jsem počítala - to mě nepřekvapuje. Jde mi o to plácání nás a dětí. Někdo tu tvrdí, že fyzické tresty ani za nic. Přiznám se, neudržela jsem se a párkrát mu po ruce za to už i plácla. Mělo to okamžitý efekt, to ano. Ale je to správně? Někdo tu tvrdí, že pokud plácnu já, tak proč by nemohl on, což dává smysl. Pak jsou i názory opačné a sice, že mu musím jít jako rodič příkladem a chovat se tak, jak chci, aby se choval on. A další názory, že takhle rozmazlené děti a agresivní děti, jako jsou nyní tu ještě nebyli právě z toho důvodu, že všichni řeší jejich psyché a oni si pak dovolují, co jiné generace ne - což ale taky dává smysl. Jsem z generace, kdy na zadek jsem dostala. Nebyla jsem nijak týraná, to vůbec a na ten zadek si pamatuju jen párkrát, tedy asi v nevyhnutných případech. Stejně si to pamatuju tak od pěti let cca. vařechou. Bylo to ponižující a nesnášela jsem to, i když to bylo párkrát. Tehdy bych určitě řekla, že mi to ublížilo, neboť to byla potupa - nastoupit před máti s vařechou a nastavit zadek. Nyní už zpětně máti dost chápu, čímž nechci říct, že chci své dítě takto trestat. Přece jen si myslím, že doba značně pokročila, ale v tomto každý tvrdí něco jiného, každé dítě je jiné atd., tak kdo se v tom má vyznat? Pokud někdo řekne, že jsme měli nastavit hranice - např. to spaní v posteli, že je špatně - tak zhruba do tří měsíců měl šílené bolesti břicha, křeče, zkoušeli jsme vše možné, byl císařem o 14 dní dříve, neusnul jinak, než na mě. Manžel by se vůbec nevyspal do práce několik měsíců (je mu 50). Následné pokusy o přendání do postýlky sice byly, ale neúspěšné, řval celé noci, psycho, následně na to onemocněl, onemocněli jsme všichni. Pak jsem si přečetla, že x dětí takhle spí a jsou s tím všichni v pohodě. Já s tím v pohodě jsem a on nyní také, takže to tak necháváme a zatím i musíme nechat viz. dále. Zhruba v 15-ti měsících tu postýlku ač úplně s roštem dole stejně přelezl. Zábrany Monkey Mum kolem postele mi už taky přelezl, takže vyjma židličky Ikea s přivázáním není doma nic, kam by se dal na chvíli odložit na jídlo, nebo když chci vyluxovat a vytřít. Manžel je velký sportovec, celá jejich rodina byla hodně sportovní a makaj od nevidíš do nevidíš, jakože já taky hodně cvičím, nebo tedy cvičila jsem, ale on je přímo nezmar, jeho otec byl nezmar, který v 70-ti celý den kosil kosou trávu pro králíky a kladkou jsme to tahali nahoru na půdu celý den a pak večer u ohně a pečení buřtů si ani nesedl na lavičku, to jsem koukala i já a to cvičím celý život. Jízda na koni, pes, gymnastika, hlavně šplh - 
prostě celoživotní sport. Tedy malej má být po kom aktivní sporťák, což se nám i líbí, že není pecivál a bereme to. Tolik asi na dokreslení celé situace. Omlouvám se za elaborát, ale nemám nikoho, komu bych to mohla říct, s kým se poradit. Je to naše jediné a poslední dítě. Jsme vyššího věku a povedlo se nám po 7-mi letech snažení se a IVF jako poslední embryo ze sedmi. Je to malej zázrak, ale zkušenosti nemám a nechci nic podělat. Děkuji za rady všech zkušených maminek. Mrzelo by mě, kdybychom i na tomhle cvičení museli skončit, na druhou stranu mám už z toho solidní trauma a taky nechci aby nám skákal po hlavě, aby byl rozmazlenej atd., nevím, co přesně takové dítě je schopno vnímat, co je období které pomine, jestli to co dělám je správně, nebo jestli dělám někde chybu. Třeba to zmizí, jak to přišlo - kéž by. Jinak je malej zlatíčko. Toto se vyskytuje průběžně s různou intenzitou. Děkuji moc za pomoc. 
PS: Manžel hrál závodně házenou, v 47 letech jel na kole přes Alpy, jeho otec trenér házené. Nyní jsme s toddlerem trošku tělocvičně zakrněli, ale vypadá to, že se to brzo spraví.
Příspěvek upraven 13.11.25 v 13:53
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
13.11.25 07:19
Myslím ze potřebuje jesle, dětskou skupinu třeba na dvě dopoledne v týdnu, aby se naučil chovat mezi ostatními dětmi, je to jedináček
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.11.25 07:38
Upřímně, nedočetla jsem, strašně moc textu a stejně se to obsahově točí pořád dokola…. A co ta dětská skupina? Tam už teda nechodí? Tam to bylo relativně v pohodě jak jsi psala - pár hodin by mu mohlo pomoct být v kolektivu mezi dětmi, ne? Nebo ho tam nechceš dávat, protože bys to psychicky nezvládla? Za mě se musí naučit/pochopit fungování mezi dětmi - viz jeho přivlastňování věci, potřeba většího kontaktu s cizími, není na to prostě zvyklý.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.11.25 08:22
Holka, to je snad nejdelší úvodní příspěvek, co jsem tu za ty roky četla. To nikdo snad ani nedočte do konce. Kromě mě teda. 
Hele, zkrátila jsem ti to a stejně je to dlooouhééé, fakt dlouhé.
Syn 21 měsíců - 90cm./13,9 kg - hodně aktivní, pohybově zdatný, na svůj věk celkem silný (má po kom, já taky dost sportuju, ale jeho otec je sportovec, co by cvičil nebo fyzicky makal klidně do padnutí, stejně tak jeho rodina). Je to vytoužené první a poslední dítě po letech snažení. Dělá mi starost některé jeho chování.
Už před cca půl rokem se objevil problém, že chodil děti objímat, ale nebyl opatrný. Jeda holčička na cvičení se kvůli němu dokonce ošklivě bouchla a bylo vidět, že ostatní maminky si ho pak vyloženě hlídají, což mě mrzelo a bylo to nepříjemné. Od té doby jsem pořád byla připravená startovat a nakonec jsme ten kroužek vzdali.
Na ostatní děti jde silou. Například si přivlastňuje hračky a hlídá si je, i když si s nimi zrovna nikdo nehraje. Nastávají situace, že jakmile si je nějaké dítě na hřišti chce něco jeho oblíbeného vzít, startuje a kdybych ho nechytila, dělal by povyk, dítěti by to vytrhl, nebo ho klidně i uhodil. Pomohlo po takovém výstupu ze hřiště odejít, stejně tak vypadal vyloženě šťastně, když byl na chalupě a víc se fyzicky vybil, což ve městě a v bytě do takové míry nelze. (Ven chodíme dvakrát denně, když to jde, ale po cestě musí být - velmi nerad, pokud se mu nechce spát - v kočárku, protože je schopný mi utíkat do silnice a mám problém ho sama uhlídat.) Teď jsme zkusili ještě jiné cvičení, které se mi moc líbilo ale problémy s objímáním a plácáním trvaly. Je to na velkém prostoru, což se malému moc líbilo, ale zase jsem měla potřebu ho hlídat, když došlo k pár dalším incidentům (moc silné objetí, malé plácnutí). Navíc mi například při úklidu utíkal do kumbálu nebo se tam pak na konci začal vztekat z únavy a hladu. Mrzelo by mě, kdybychom i tohle cvičení museli pustit, ale začínám z toho mít už trauma.
Což je další problém. Vztekání. Umí řvát jako pavián, válet se po zemi jako housenka. V obchodě křičet a hodit něco na zem, vztekat se u jídla, mlátit do jídelní židličky a jídlo i pití házet na zem. Dnes ráno, jak naházel jídlo na zem, jsem musela vyluxovat a vytřít, tak jsem mu řekla, že kvůli tomu půjdeme pozdě ven a nechala ho v Ikea židličce a byla na něj fat už hustá (slovně). To se trochu zarazí, ale mám pocit, že se mě spíš bojí.
Začíná být taky hodně dominantní. Už několikrát praštil mě i manžela. Několikrát už praštil mě i manžela. (Zkoušeli jsme mu dát i polštář na bouchání. Už se rozmýšlel praštit do mě, ale otočil se a praští do něčeho jiného.) Učím ho doma pomáhat, zapojuje se, ale přivlastnil si mop a bere mi ho. Manžel se tomu směje, ale mě už to zdržuje.
Přiznám se, neudržela jsem se a párkrát mu po ruce za to už i plácla. Mělo to okamžitý efekt, to ano. Ale je to správně? Jsou názory na obě strany a já argumenty obou stran chápu. Týraná jsem nebyla, ale pamatuju si, jak jsem asi tak od 5 let párkrát dostala vařečkou. Jsem asi schopná pochopit proč, ale bylo to ponižující. Přece jen si myslím, že doba značně pokročila, ale každý tvrdí něco jiného, každé dítě je jiné… Kdo se v tom má vyznat?
Jinak je to zlatíčko. Některé dny je doslova k zulíbání. Taky dělá ‚malá malá‘, když nás bouchne, mrzí ho to. Někdy mám ale pocit, že celé dny házím hrách na stěnu. Věnujeme se mu hodně, hlavně já. Krom chození ven čteme knížky (konečně - po období jejich ničení), zajímají ho dopravní prostředky, rád jezdí autem (umí zatím slova kromě máma a táta: tady, tam, tdla = tohle, a tak mě celou cestu naviguje).
Jsme na něj s manželem sami, já neměla od jeho narození ani půl den opravdového volna. Zkusila jsem i na chvíli na zkoušku dětskou skupinu na dvě hodiny 2× v týdnu, byl tam relativně v pohodě s různě starými dětmi, ale hned chytl rýmu a kašel, já to navíc psychicky nedávala, byla jsem z toho sama překvapená, jaké pocity se ve mně odehrávaly i když to bylo malé odloučení. Rozhodli jsme se tedy, že nastoupí až ve dvou letech. Taky mi přišel trošku jakoby vyděšený a měla jsem z něj pocit, že se víc snaží - což jsem předpokládala i kamarádky mi řekly, že dětská skupina to dítě hodně posune dopředu. Jenže v té skupině zas učili děti se objímat i když jsem jasně řekla, že to nechci z výše uvedeného důvodu.
Dále: spí se mnou v posteli (a stále kojím). Vedlo k tomu více důvodů, hlavně že sám v postýlce prostě hrozně řval, i nějaké nepříjemné zdravotní problémy, ale všichni se tak lépe vyspíme (zvlášť padesátiletý manžel se potřebuje v noci vyspat do práce). Stejně už brzy všechny ohrádky přelezl, ohrádka ho v noci neudržela v postýlce, přes den stranou od ostatních věcí, když jsem potřebovala uklízet.
Děkuji za rady všech zkušených maminek. Nechci aby nám skákal po hlavě, aby byl rozmazlenej. Nevím, co přesně takové dítě je schopno vnímat, co je období které pomine, jestli to co dělám je správně, nebo jestli dělám někde chybu. Třeba to zmizí, jak to přišlo - kéž by.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.11.25 08:33
Jednak mi přijde, že to moc řešíš a máš z toho zbytečné úzkosti. Což ti vůbec nepomůže a chápu to, když má člověk jediné vymodlené dítě. Je malinký a svým způsobem toho od něj očekáváš až moc. Tipuju, že pokud ho nenecháte, aby si tím plácáním a vztekáním něco vynutil, přejde to a třeba to bude takový ten vůdčí typ a ta jeho dominance mu v životě pomůže (pokud to teda nenecháte přerůst přes hlavu).
Dva roky mu budou za chvilku, tak se „vzmuž“ a koukej ho nechat v nějaké té dětské skupině, zvlášť když on to zvládá. 
Až bude starší, tak klidně přidat kroužky, kde se bude moci fyzicky vybít.
A tatínek sportovec ať ho kouká co nejvíc zapojovat a brát s sebou, kde to jde, jestli to nedělá. Možná bude muset trochu ubrat, ale co lepšího za společnou aktivitu, než tohle, když mají oba tak rádi pohyb a malému to evidentně pomáhá k psychické pohodě.
Jinak mi to přijde jako popis normálního kluka.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.11.25 08:34
Píšeš dobře, ale je to fakt strašně dlouhé. Já to dočetla na pokračování. Myslím, že dítěti by pomohla ta dětská skupina a tobě víc nadhledu. Příliš to řešíš, hledáš návod na dítě, což je jako hledání bájného jednorožce. Velice ses upnula na to, že nesmíš udělat ve výchově chybu a jakékoliv negativní projevy si bereš velice osobně. Viz to, že ti bylo špatně z incidentů atd.
Za mě postupuješ správně! Řešíš nevhodné chování, hlídáš dítě, aby neubližovalo a vysvětluješ, jak to má být správně. Tohle je běh na dlouhou trať s nejistým výsledkem. Většina rodičů jede systémem pokus-omyl a hledá ten správný postup, který bude fungovat na to jeho konkrétní dítě. Navíc vám evidentně začíná období vzdoru. I to házení jídla na zem k tomu patří. Je správné, že reaguješ, že takto ne. Ale není nutné se hned hroutit z toho, že dítě v nevhodném chování pokračuje.
Ten kroužek nevzdávej. Holt máš akční dítě, takže mu budeš permanentně za zády, aby neublížilo. U toho objímání bych ho nezakazovala, ale učila, jak být opatrný na ostatní. No a že nepomáháš ostatním uklízet? Vždyť jim vysvětli, že bys ráda, ale musíš být svému akčnímu dítěti trvale v patách, aby neškodilo. Neboj, on z toho vyroste.
Moje dcera třeba cca v tomto období kousala ostatní děti. Z radosti i ze vzteku. Tak jsem se od ní nehnula a korigovala. Zkoušela jsem vše možné, včetně kousnutí zpět. Pomohlo až to, že dozrála a rozmluvila se.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.11.25 08:44
@Ada001 Líbí se mi, co píše @nozu - taky mi nepřijde, že to děláte špatně.
A ještě jsem chtěla dodat, že ti může připadat, že to trvá jako věčnost, ale ve skutečnosti je to „jen“ pár měsíců a bude to jinak. Takže možná do konce zimy ještě budeš na cvičení dělat ostatním dětem bodyguarda, ale pak už to bude zas dobrý. Mezi 2. a 3. rokem se spousta věcí láme. A taky když dítě začne pořádně mluvit a umí si říct.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.11.25 09:13
@izabe Ahoj. Také mi to připadá jako jediné řešení ta dětská skupina i jiní to píší. Už jsme si to trochu natrénovali a po tomhle to už v pohodě psychicky dám. Díky moc.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.11.25 10:49
Nedocetla jsem, je to fakt dlouhe a plne strasne uzkosti. Je to dvoulete dite, kluk, plny energie, ktera potrebuje ven tim spravnym zpusobem. Doporucuji prestat resit nespravne pocasi na hriste a zacit resit spravne obleceni na hriste pro dite i pro sebe, interakce s detmi ridit spis prikazy jak se to ma (Jemne, Zpomal, Zastav se prvne) nez tim jak to nedelat. Odevzdavat pravidelne tatinkovi na nejake to testosteronove vyradeni at uz venku pri sportu ( ano, zazitek z behu s ditetem na odrazedle je daleko mensi, nez bez nej, lze aplikovat na jakykoli sport) nebo na nejake zabavne boje a pranice.
To dite prakticky zrcadli tvoji uzkostnou energii, tedy nemuze byt v klidu, kdyz mama neni v klidu, akorat to ventiluje svym zpusobem.
Nicmene, chapu te, taky jsem si to predstavovala jinak, nez nakupy nepromokave bundy a bot, abych mohla s ditetem na hriste, kdyz leje, protoze bez toho to u nas nejde. A v lete je to zlaty, venku od rana do vecera, pak do vany, nacpat bricho a nazdar…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.11.25 11:58
@starfish_at_night Ahoj. Máš pravdu. Ta úzkost tam je z toho, že kdyby něco udělal nějakému dítěti - neodpustila bych si to. Chci, aby se vyřádil, proto jsem našla právě to super nové cvičení, kde se vyřádí úplně nejvíc a proto prostě budu muset hlídat, vysvětlovat, dokud si to neuvědomí. Věci na ven máme a chodíme už v každém počasí, jinak by mi neusnul, kdyby se neprovětral. I když jsme na hřišti samy.:) Ale tak zase výhody to má. Člověk s ním rozhodně nezleniví a krize středního věku posunuta na neurčito. Díky za tvůj komentář.:)
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.11.25 12:14
Normální, i když náročné dítě. Děláš to dobře, dělej to dál, ber ho všude (kde ho uhlidas) a hlídej ho. Do dětské skupiny bych ho klidně dala, vypadá, že potřebuje do světa 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.11.25 12:22
@TRG no díky za přečtení, dost se v tom točím, pravda. Psala jsem to do jedné rána, už jsem to prostě musela někde „vyblejt“. Dnes se paradoxně zdá, že si pár věcí uvědomil. Zkusím tu DS a to cvíčo v Sokolu nechci vzdávat, samozřejmě venkovní aktivity na denní bázi. Je to fuška, ale zase se s ním člověk nenudí. Jak píšu v jiné odpovědi-neodpustila bych si, kdyby nějakému dítěti ublížil, proto jsem možná tak „přehnaná“. Díky za tvoje odpovědi a za odpovědi všech. Moc jste mi pomohly.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.11.25 12:44
@Ada001 píše: Více
Hlavně nezapomeň, že dítě tu tvoji úzkost a strachy vycítí.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Strach z dětí u 2lete
- 18.05.26
- Anonymní
Synovo zhoršené chování ve školce
- 20.05.26
- Anonymní
Můj syn 6 let se za vsechno omlouva
- 25.03.26
- Anonymní
