Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Zdravím všechny a přicházím s dotazem. Moc mne prosím zajímá /a nemohu se nikde dopátrat/ jak se chovají muži – coby partneři ve vztazích, jež byli adoptovaní v útlém věku. Chci říct, zanechá to v nich stopu? Máte prosím někdo zkušenosti s takovým partnerem? Nebo muži, pokud je tu nějaký.
Jak jsou na tom třeba se sebevědomím, se strachem, s péčí o rodinu, jaký mají vztah ke svým dětem, ke svým rodičům… Zajímá mne vlastně cokoliv. Uvítám i odkaz na stránky, pokud by se toto téma někde probíralo. Všem moc děkuji!!! ![]()
Heleď nevím, ale dle zkušeností, si myslím, že těmto lidem „něco“ chybí, co mi z normálních rodin máme a ani o tom nevíme. Ale pokud se jedná o útlé dětství, tak si myslím, že to je vše vepsáno v podvědomí. Řekla bych, že tito lidé musí být nejistí, protože je vlastní rodiče nechtěli tak moc, že ho dali pryč. Asi budou buď nejistí na první pohled nebo naopak hrozně sebevědomí s účelem dokázat všem že za to stojí. Za tím však stojí ona nejistota. Možná podvědomý vztek na rodiče nebo celý svět. Pocit méněcennosti, závisti a nebo naopak vděčnost adoptivním rodičům a tedy potažmo i světu, ale myslím si, že právě k tomuto dostane až časem. Pro někoho ne, ale konkrétně pro mě je strašně důležité znát svůj původ, rodokmen, kdo jsem, jací byli ti přede mnou…a takový člověk nemá šanci se to dozvědět. Možná se mohou cítit jaksi ztraceni, že jim nikdo nerozumí aniž by věděli, z čeho tento pocit pramení. Důležité je, jak moc adoptivní rodina fungovala, jaké měli vzájemné vztahy, jak si tato témata s mámou nebo tátou vyjasňovali…Každopoádně bych se snažila s takovým partnerem jednat citlivě a nelekat se, že určité věci nebo chování má odlišné než jiní s rodinami. Ale zas z něj nedělat chudáčka, chlapi to pochopitelně nesnesou. Třeba se sám rozpovídá a otevře svou 13. komnatu. Třeba ne. Ale citlivost a trpělivost na prvním místě, zvlášť když se seznamujete…
Jak mi říkala kolegyně psychložka, do tří let se tvoří důležité životní vazby. Já znám 2 případy - jeden skončil v kriminále, druhý se tím životem proplétá tady líp tady hůř, připadá mi jak malé dítě zkoušející co vše mu projde, lže, vymýšlí. Oba mají rodinu, děti. Určitě je to individuální, ale pokud je ta adopce hodně brzo, po narození, tak si myslím, že je to lepší než ve 3 letech a později. Ty děti zažily něco špatného a asi se to někde promítne. Jde i o to jak jsou schopní adoptivní rodiče, v tom jednom případě mi připadne, že se ti rodiče ani nesmířili s tím, že nemají vlastní děti a problém je možná tam ![]()
Nějaké obecné závěry ohledně toho, jak se na vývoji člověka projeví ústavní výchova v kojeneckém věku, absence jednoho pečovatele do prvního roku věku, citová deprivace apod. samozřejmě existují.
Ale to, jakou stopu to zanechalo na konkrétním jednotlivci, v tomto případě na tvém partnerovi, který je jako každý jiný člověk individualita, se střelit takhle od boku nedá. Mnohem více bych se „bála“ partnera, který vyrostl v nefunkční rodině nebo v rodině s nějakou patologií, než partnera, jehož jediným životním „škraloupem“ je, že byl v útlém věku adoptován. Nejhorší důsledky pobytu miminka v kojeňáku nese ta citová deprivace, kdy dítě pláče, ale není utišeno, protože jich pláče ve stejnou chvíli pět dalších, potřebuje krmit, ale není čas na krmení, a tak se podvědomě naučí, že jeho potřeby nebudou naplněny, že je na světě samo a že na lidi kolem sebe se nemůže spolehnout, což se potom může projevit a zpravidla projeví v jeho vztazích k jiným lidem. Ale upřímně, tohle si řeší i dnešní mnozí třicátníci a čtyřicátníci, kteří byli v souladu s dobou vychováváni v rodině geniálními způsoby typu „nechat vyplakat“, „nebrat do náručí, ať se nerozmazlí“, „krmit po třech hodinách“ apod.
Takže doporučuji nedívat se na partnera jako na „adoptovaného partnera“, ale jako na „svého partnera“, a zaměřit se na to, jak se aktuálně k tobě chová, jak se chová ke svým rodičům, k dětem okolo sebe, jak nazírá na vztahy a jak je na tom s komunikací spíše, než číst obecné články o tom, co všechno na něm mohla ta doba, kdy byl sám, napáchat.
Juuu, děkuji… On si mne vybral jako spřízněnou duši, tak to je, jsem přesvědčená že potřebuje najít sám sebe a to tak, že velmi. On svojí rodinu má, tam ho nikdo ani slovem neocení, rodiče už vůbec ne. Trošku znám to pozadí, velmi brzo se otevřel a svěřil… Cítí z mojí strany podporu, tak je na mě docela upnutý, ale nebojte, nic víc.
Řekla bych že jako člověk je kvalitní, je velmi laskavý, příjemný… Ale nechává se semílat celou rodinou, nedokáže jim čelit, vytvořit alespoň maličké hranice - prostě vůbec nic…