Anorexie a bulimie

Anonymni
25.6.09 21:27

anorexie a bulimie

Ahoj holky…jak zacit…? mam problem, se kterym se s vetsimi ci mensimi prestavkami potykam jiz hodne dlouho…jedna se o anorexii v kombinaci s bulimii…byla jsem v patnacti, to uz je deset let i u psychiatra…byl to pan tesne pred duchodem a ten to pojal stylem musis pribrat, nebo si te tady nechame a dostanes kapacky…no ja v te dobe erstve zamilovana, si to nedokazala predstavit, tudiz jsem zacala jist, tim padem pribirat a to spustilo tu zpropadenou bulimii…ktera da treba tri roky pokoj a pak se zase rozjede…jako prave ted…jinak pan psychiatr me shledal asi po mesici jako vylecenou, stacilo mu, ze pribiram…no nasi si me nikdy moc nevsimali, tudiz o ztom nevi a nevedeli…manzel to taky nevi…stydim se za to…strasne..vim, ze mam problem…nikdy se neprejim a nezvracim, kdyz je doma…myslim si, ze nejsem tlusta - 175cm a 59kg…jen proste nesnesu pomysleni, ze byt jen deko priberu, jsem magor, vim to…ale jak z toho ven…mam strach, ze uz se nikdy nedokazu normalne najist…bud jim jak vrabec, nebo se jednou za cas prejim a pak zvracim…je to nechutne, vim to…prosim najde se tady nekdo, kdo si timto prosel? potrebovala bych kontakt na nejakou poradnu, psychologa, psychiatra? ja nevim…nevim, kam se obratit, je mi to trapny…bydlim ve str.cechach, na polovine cesty mezi prahou a plzni…diky moc ze jste docetly az sem…Marketa

  • Nahlásit
  • Citovat
Napsat příspěvek

Reakce:

12332
25.6.09 21:35

ahoj Market, zkus kouknout tady, třeba něco najdeš jsem to vyguglila :-)

http://www.anabell.cz/…ijmu-potravy

přeji ti hodně zdaru při léčbě a hlavně si myslím, že je třeba zapojit i partnera, ať v tom nelítáš sama :wink:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
14721
25.6.09 21:47

Markéto, asi nic moc neporadím, snad podpořím…

Mě to chytlo později, po dvacítce, dostala jsem se na 170 cm a 48 kg. Pak se někde něco zvrtlo a já začala s přejídáním, ale nikdy jsem nedokázala zvracet. Dalších pár let jsem se nedokázala normálně jíst.
Psychiatři jsou na houby, postupují tak, jak píšeš.

Nepíšeš, jaký máš vztah s manželem, ale co kdybys mu to řekla? Já jsem se hodně srovnala až s novým přítelem, který mi neustále dával (a po letech ještě dává :) ) najevo, že jsem hezká ženská a že se mu moc líbím. Třeba by ti podpora manžela pomohla.

A nějakou skupinu pro PPP bych taky zkusila, tam narozdíl od psychiatrů vědí, o čem mluví…

Mmch tlustá rozhodně nejsi, spíš hubená, ale ty to někde uvnitř víš :) Já jsem před otěhotněním měla 170 cm a 65 kilo, vel. 38 a byla jsem spokojená :wink:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymni
25.6.09 22:01

Ahoj holky, diky za reakce, s manzelem mame super vztah, zadny problemy, posledni roky, co mame svoje bydleni, je to myslim, uplne super, s tim to asi souviset nebude…on mi taky hodne dava najevo, ze se mu libim, casto mi rika, ze mi to slusi…u me je problem ten, ze jsem s vahou spokojena, jen proste nesnesu pomysleni, ze bych pribrala…no a kydz se vic najim, tak proste jdu a vyzvracim se…

  • Nahlásit
  • Citovat
15320
26.6.09 00:42

Ahoj, pokud máte s manželem super vztah, tak bych se mu svěřila, já osobně bych to tomu svému řekla a řekla bych mu, že mu to říkám proto, že vím, že mě neodsoudí nebo nemávne rukou, ale pomůže mi s tím bojovat a podpoří mě. On by ti mohl najít odbornou pomoc, takovou, která opravdu pomáhá, ne takovou, o jaké píšeš. Řekla bych mu, že vím, že s ním to zvládnu, ale sama už nemám sílu s tím bojovat. Chlap jakožto ochránce by na tohle mohl reagovat.
Moc moc držím palečky, ať tohle vlastně každodenní trápení vybojuješ!
Eva

PS: Tak mě napadá, když píšeš nepřibrat ani deko - nechceš darovat osobní váhu nějakému kolemjdoucímu? Jsi štíhlá, jak píšeš, zbav se jí. :wink:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
14721
26.6.09 07:50

Markéto, držím palce. A určitě sem napiš, jak pokračuješ. Ještě chci napsat, že já jsem se dokázala normálně najíst až zhruba 5 let po „té nejhorší fázi“, takže je to na dlouhou trať.
A nápad od eviah - vyhodit váhu mi přijde skvělý :)

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymni
26.6.09 08:55

Holky diky:-) vim, ze bych to mela manzelovi rict…ale stydim se za to…vim, ze by me urcite podporil…ja totiz krom toho mam docela mindrak ze sveho poprsi…tak trochu minus dvojky? Premyslim i o plastice, manzelovi se to pry moc nelibi, ma pry rad moje prsa takova jaka jsou, ale rekl, ze pokud si to preju, podpori me, problem je, ze ja se bojim…po kojeni dvou deti neni divu, ze prsa vypadaji jak vypadaji…mmch pri kojeni jsem na nejakou bulimii ani nevzdechla…to jsem proste mela v hlave nastaveno, ze musim jist kvuli detem a to kojeni, ze mi nedovoli pribrat…mladsi jsem kojila jeste pred ctyrmi mesici…no a po skonceni jsem do toho zas vlitla…ach jo…nejhorsi je, ze za muj problem muze asi nejvic mama…je zla…jo je hnusny to takhle napsat, ale je to tak…v tech patnacti do me porad sila, ze jsem tlusta / 175 a 65kg / jo nebyla jsem modelka a nikdy nebudu, mam proste takovou tu postavu - boky a stehna…nemam proste stihle nohy, ale to zadnou dietou stejne nespravim…moje mama je proti me mala a drobna, jsem spis po tatovi…nebo asi pred mesicem, jsem se u nich prevlikala a ona mi povida - ty mas ale hovno prsa - jo presne takhle…ja bych ji to nikdy nerekla, ona taky neni dokonala, ale nokdy bych ji vedomne nesrazela sebevedomi, nikomu bych to nikdy neudelala, vim, jak to ublizuje…ona me proste od malicka jen kritizuje…proc? to je ted uz jedno, ale davam ji vinu, tak nejak podvedome, najevo to nedavam, ale vim, ze ja nikdy nedopustim, aby se to stalo mym detem…holky vcera jsem si jeste psala s par maminama na mmb, jedna mi slibila poptat se mi na nejakeho odbornika v bohnicich a druha psala, ze ji moc pomohla kineziologie, slibila poslat cislo, taky mi poslaly par odkazu na stranky, ktere se timto problemem zabyvaji…na jednech jsem nasla, ze poradji sezeni, je to v praze na andelu, prvidelne kazdy tyden, mam to zkusit? a tu vahu vyhodit…asi bych mela…ted jsem byla s detma pet tydnu v laznich, vahu jsem tam nemela a pohoda…zvracela jsem tam vseho vsudy asi ctyrikrat? ale tam byla vyhoda, ze jsem tam nemela spiz se zasobami a plnou lednicku…jen pravidelne jidlo v jidelne s ostatnimi…to bylo super, rikala jsem si, super zacinam to zvladat, ale po prijezdu domu…jsem v tom zas…

  • Nahlásit
  • Citovat
15320
26.6.09 09:56

Ahoj, já bych v tom případě řekla manželovi hned na začátku, že se za to stydím, ale že vím, že když mi pomůže on, tak ten boj můžu vyhrát. Myslím, že to chce dopředu hlásit, že s ním potřebuju mluvit v klidu (bez dětí), že to bude trvat asi čtvrt (půl??) hodiny (ať ví, na čem je, že to nebude ani předpokládaných pět minut :lol: , ale ani pět hodin :lol: ) a že jde o něco, co mě už dlouho trápí a přitom se to netýká jeho osoby (aby nedostal strach, že chceš řešit nějakou vaši partnerskou krizi). Takhle připravenej tě určitě rád vyslechne, když bude mít už dopředu jistotu, že se ho nechystáš v nejmenších kritizovat a naopak od něj potřebuješ radu a pomoc.
K tvojí mámě - tohle se prostě nedělá, neznám to od sebe, ale velmi dobře takový vztah znám, mám ho často na očích. Matka je osoba, která nejvíc ovlivní dítě, její postoje a názory tě ovlivní a zraňují, ať chceš nebo ne, ať jsi ji stokrát zavrhla, stejně ti ubližují. Toto je záměrné ubližování, tohle se milovanému dítěti nedělá. To dělá osoba, která sama má velký problém sama se sebou a proto sráží lidi kolem sebe. Je to špatné, moc špatné, ale pokud je to tak stále, tak ona se nezmění. Ne sama od sebe, ona si myslí, že jedná správně, resp. oprávněně. Změň ty svůj přístup k ní. Pokud na ní nejste nějak existenčně závislí, řekni jí, že ti ubližuje, čím a jak moc. Ne plačtivě, ne žádajíc v tónu hlasu o soucit, ale pevně a tvrdě. A jasně jí dej najevo, že se ti to nelíbí a že to nebudeš snášet. Klidně ať je u toho manžel a ať tě podpoří. Nebo mezi čtyřma očima. I přes slzy se dají dávat ultimáta - už to od tebe nechci slyšet nebo sem budeme jezdit minimálně… to strašně záleží na tom, jak to máte v rodině, to je jen příklad. V případě z mého okolí to pomohlo, ale ta matka musí vědět, že to myslíš naprosto vážně a neustoupíš, ne že je to jen další pokus, jak si vydobít trochu lepší postavení coby jejího dítěte.
A souhlasím s tebou, že postoj matky, která se k tobě určitým způsobem chová od malička, je základem tvých problémů. Bohužel. Ale už s ní nežiješ a její výroky se můžou stát pouhými výkřiky do tmy, nemusí padat na úrodnou půdu.
Moje rada:
1. svěř se manželovi (i s problémem s matkou)
2. vyřeš svůj vztah k matce
3. společně najděte několik cest, jak ven z bulimie a vyzkoušej jich víc, každému vyhovuje něco jiného, na každého zabírá něco jiného

Už jsi vyhodila váhu? :lol: :lol: :lol:
Drž se!
Eva

PS: ježiš já jsem grafoman… 8O

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymni
4.7.09 10:54

Ahoj, zkus si dát vyhledat HerBust Balance, je to levnější než operace a stojí to za vyzkoušení, samozřejmě co do výsledku se to nedá srovnat, protože je to čistě na přírodní bázi, ale rozhodně jsou to dobře investované peníze (a je jich o hooodně míň než za plastiku). Já za sebe doporučuji. :wink:

  • Nahlásit
  • Citovat
Anonymní
4.2.11 19:27
Anonymni píše:
Ahoj holky…jak zacit…? mam problem, se kterym se s vetsimi ci mensimi prestavkami potykam jiz hodne dlouho…jedna se o anorexii v kombinaci s bulimii…byla jsem v patnacti, to uz je deset let i u psychiatra…byl to pan tesne pred duchodem a ten to pojal stylem musis pribrat, nebo si te tady nechame a dostanes kapacky…no ja v te dobe erstve zamilovana, si to nedokazala predstavit, tudiz jsem zacala jist, tim padem pribirat a to spustilo tu zpropadenou bulimii…ktera da treba tri roky pokoj a pak se zase rozjede…jako prave ted…jinak pan psychiatr me shledal asi po mesici jako vylecenou, stacilo mu, ze pribiram…no nasi si me nikdy moc nevsimali, tudiz o ztom nevi a nevedeli…manzel to taky nevi…stydim se za to…strasne..vim, ze mam problem…nikdy se neprejim a nezvracim, kdyz je doma…myslim si, ze nejsem tlusta - 175cm a 59kg…jen proste nesnesu pomysleni, ze byt jen deko priberu, jsem magor, vim to…ale jak z toho ven…mam strach, ze uz se nikdy nedokazu normalne najist…bud jim jak vrabec, nebo se jednou za cas prejim a pak zvracim…je to nechutne, vim to…prosim najde se tady nekdo, kdo si timto prosel? potrebovala bych kontakt na nejakou poradnu, psychologa, psychiatra? ja nevim…nevim, kam se obratit, je mi to trapny…bydlim ve str.cechach, na polovine cesty mezi prahou a plzni…diky moc ze jste docetly az sem…Marketa

Kdybys napsala, že jsi od Brna, řekl bych, že odpovídám vlastní ženě.
Procházíme teď doma krizí a já bych nevím co dal za to, kdyby se mnou drahá polovička mluvila otevřeně o všech problémech, co ji trápí.

Tedy z mého chlapského pohledu, svěř se s tím příteli a zkuste společně najít cestu k vyléčení.
Já bych se v současné době radostí zbláznil, kdyby za mnou drahá přišla s tím, že má problém, abych jí pomohl to vyřešit. (myslím tím společně zajít k psychiatrovi, nebo k jinému odborníkovi atp..)
Bohužel jediné s čím jí těžko pomůžu je její vztah s matkou. V zásadě si myslím, že to je dodnes jakýsi spouštěč jejích problémů.

  • Nahlásit
  • Citovat
17050
4.2.11 19:37

Zakladatelko: Tvůj příběh se velice shoduje s tím mým, možná Tě podpoří to, že po 9-ti letech mohu říci, že jím a poprvé v životě mohu říci, že normálně :roll: .
Od 15- ti jsem měla anorexii, pak jsem do toho začala zvracet. Na přání budoucí tchýně a přítele jsem šla k psychiatričce, ale využívala jsem jen léků, šla tam jen kvůli nim, aby byl klid. Ona navíc PPP nerozuměla, tím to bylo horší.
Následně jsem se z nejhoršího vyhrabala, ale tak nějak ne úplně a vracelo se to dlouho. Nakonec to bylo ve fázi, že jsem jedla, ale rozhodně ne tak, jak bych měla a to, co mé tělo potřebuje.
Jestli si chceš více popovídat, klidně, budu ráda, když Tě třeba jen namotivuji. Ale sem se mi nechce psát všechno.
Vyzkoušela jsem svépomocnou skupinu Anabell a ta byla dokonalá a pomohla mi asi nejvíc ze všeho. Jen detail: nejvíce si můžeš vždy pomoci jen ty sama:(.

A s tím přítelem: ne vždy je reakce taková, jakou bys očekávala. Mnohdy chceme litovat a podporovat trochu i v tom, co děláme špatně… On by to mohl brát jako banalitu, jako nulový problém, protože najíst se je přeci přirozené.. :think: S tím jsem se setkala jak u přítele tehdy ještě a s mojí mamkou… Čímž Tě nechci od toho odrazovat, to vůbec ne. Ale jen abys byla připravená i na tuto variantu.
Když tak písni SZ, nebo klidně založ Uzavřenou skupinu, taková tu není a myslím, že by se i šikla. Holek, co mají s PPP problémy je víc než dost:(. :kytka:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
5.2.11 11:30

Ženské, které jste si tím prošly, jak moc vám pomohl psycholog/psychoterapeut a jak moc případně přítel nebo mažel.

Má drahá polovička tím prošla kdysi v mádí na škole. Důvodem byl tenkrát asi její vztah s matkou. Když jsme se před deseti lety poznali a ona mi přiznala, že kdysi vážila 40kg, vůbec mě nenapadlo, že by se to mohlo vrátit. Poslední 1/4 rok proděláváme ve vztahu krizi a v souvislosti s tím do toho vlítla zase. Nikdy jsem ji nepřistihl, že by zvracela, spíš přestala jíst. Za posledních pár měsíců strašně zhubla, takovou ji vůbec neznám. Mám o ni strašný strach a nevím, jak jí mám pomoct. Mluvit se jí o tom nechce.
V zásadě nevím, co mám dělat. Zatraceně. :-(

  • Nahlásit
  • Citovat
17050
5.2.11 14:15

Anonymní: Víš, ono je to těžké. Když nevíš důvod, proč o tom nechce mluvit. U toho bych asi začala. Proč. Může to být i proto, že se za to stydí, že selhala a pod. Nebo se obává, že kdyby to s tebou začala řešit, musela by tím opustit tu svojí „jistotu“ jménem anorexie.
Každopádně musí to být ona, kdo bude chtít udělat změnu. Pak nejlepší, co můžeš udělat je, že ji podpoříš. A není to jen o doktorech, za sebe bych řekla, že pokud to není extrémní fáze, tak je to jen a jen v rukou ženy. NIKDO, žádný dr, psycholog, psychiatr, jí nepomůže, když nebude chtít. A nepomůže jí on, on jí pouze ukáže správnou cestu.
Mě pomohl přítel tehdy ještě, momentálně manžel je mi v tomto oporou, ale už mi na jeho pomoci až tolik nezáleží. Protože vím, že bojovat musím sama. Respektive celý život budu. Může být 5let pauza a může se to vše vrátit. Je to závislost jako každá jiná:(.
Držím pěsti, doporučila bych ještě stránky: www.idealni.cz , kde se může obrátit jak na ženy se stejným problémem, nebo si o myšlenkách a snaze se vyléčit, jen popovídat.
Přeji mnoho sil Tobě i Tvé ženě!

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
9
24.5.11 16:20

Psychologové jsou na houby.Nic ti neporadí.stačí jim jen abysi přibrala a pomohou ti je v tu chvíli kdyz si opraedu strašně moc vychrtlá.Taky sem si tím prošla měla sem 163cm a 39kg.Pořád sem cvičila chodila sem tancovat třikrát tydne takze by mi to melo stacit,ale ja si cvicila i doma jako blazen jedla jen salaty,protoze sem mela panickou hruzu ze stloustnu,pila jen vodu,ale ke zvraceni sem se nikdy nedostala nastesti.Ale pak se to zmenilo a behem dvou mesicum sem stloustla asi na 45 a pak jedla tak akorat.Pamatuji si ze mi mama vzdy rikala,ze nechape proc to delam,protoze se klukum libi holky normalne hubene a ne vychrtle.A kdyz se nekdo oblekne a stara se o sebe tak vypada mozna i líp nez vychrtlina a ja si to vzala k srdci. :srdce: :-) a ted to nemuzu pochopit mohla sem se dostat az na kapacky ale me to v tu chvily nedochazelo ,bohuzel.Pořad sem lítala s mámou po doktorech na krev atd.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
871
16.8.11 23:36
Diddy píše:
Psychologové jsou na houby.Nic ti neporadí.stačí jim jen abysi přibrala a pomohou ti je v tu chvíli kdyz si opraedu strašně moc vychrtlá.Taky sem si tím prošla měla sem 163cm a 39kg.Pořád sem cvičila chodila sem tancovat třikrát tydne takze by mi to melo stacit,ale ja si cvicila i doma jako blazen jedla jen salaty,protoze sem mela panickou hruzu ze stloustnu,pila jen vodu,ale ke zvraceni sem se nikdy nedostala nastesti.Ale pak se to zmenilo a behem dvou mesicum sem stloustla asi na 45 a pak jedla tak akorat.Pamatuji si ze mi mama vzdy rikala,ze nechape proc to delam,protoze se klukum libi holky normalne hubene a ne vychrtle.A kdyz se nekdo oblekne a stara se o sebe tak vypada mozna i líp nez vychrtlina a ja si to vzala k srdci. :srdce: :-) a ted to nemuzu pochopit mohla sem se dostat az na kapacky ale me to v tu chvily nedochazelo ,bohuzel.Pořad sem lítala s mámou po doktorech na krev atd.

dovol me nesouhlasit, mela jsem MA a troufam si rici, ze bych tu bez psycholozky a psychiatra dnes nebyla. Ze bylo hlavnim cilem pribrat? Ne! Psychiatr me sice vazil, ale zaroven mu slo i o dusi. Prestala jsem k nemu chodit az dva roky po „vyleceni se“. U psycholozky totez, i kdzy jsem mela par let uz vahu ok, dokud nebylo ok mysleni a psychika, tak me z terapie nepustila. Zalezi na koho narazis. Ale kvalitni terapeut sice chce abys pribrala, ale zaroven dokud klient neni v poradku a sam neodejde, tak terapeut terapii neukonci.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama