Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Dítě - depresivní texty a obrázky
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
Anonymní
27.4.23 23:17
To je typický, jak píšeš, že je největší zlatíčko a nikdy s ní nebyly problémy. Taky jsem byla taková a uvnitř sebe jsem kolikrát řešila různé problémy. Vlastně spíš pořád. A nikdy jsem o tom rodičům neřekla. Nevím, jak to řešit. Zkusila bych si dávat pozor na to, abych jí nevěnovala méně pozornosti než ostatním dětem jenom proto, že s ní právě nejsou problémy atd. Jinak moc nevím, je prostě hodně citlivá a to je těžký s tím žít.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
27.4.23 23:56
Určitě vyhledejte pomoc psychologa, vyšetření poruch učení je úplně něco jiného a proto se nemuselo nic odhalit (to je, jak chtít od očaře vyšetření žaludku). To, že se vám jako rodičům, zdá, že je v pořádku a spokojená, nemusí nic znamenat, příčin může být tisíce, které vy nemáte šanci zjistit, protože se vám dcera nesvěří (např. šikana od spolužáků apod.). Chodí na nějaké kroužky? Může mít potíže třeba tam. Klidně může být jenom citlivější a na negativní podněty reagovat „přecictlivěle“, ale lepší mít jistotu od lékaře a vědět, že jste vše podchytili včas.
Píšeš, že má dva sourozence, tak pokud mají třeba 6 a více let, nezjišťovali jste, zda se jim nesvěřila? Nebo těch kamarádek?
- Citovat
- Upravit
28.4.23 06:27
Tak může být melancholická, přecitlivělá, píšeš že je uzavřená, takže se ti nesvěřuje, tak ty emoce ventiluje takto.
Má nějakou blízkou kamarádku?
Já bych s ní šla sama ven na procházku a třeba řekla, že když si byla v jejím věku, tak ses bála… a řekla bych něco zdanitelného (a pravdiveho) o sobě a čekala, jestli se nepřipomíná, nezačne taky mluvit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.4.23 06:40
Já bych to neviděla tak tragicky, může to být nastupující pubertou. Mám stejně starou dceru a sice nemaluje a nepíše smutné obrázky, ale když má pocit křivdy u sebemenší drobnosti, tak je nám taky schopná říct, že ji nemáme rádi, jsme zlí rodiče atd. Už si to od ní nebereme k srdci, za chvíli přijde, přinese obrázek a řekne, jak nás miluje a jsme ti nejlepší rodiče na světě. Řekla bych, že ty emoce se v nich v tomto věku hrozně moc perou. U čeho bych ale zpozorněla je to, že napsala, že se chce zabít, to by s ní probrat chtělo.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.4.23 07:00
Objednej jí k psychologovi a než bude termín, zkus se zaměřit na to, abyste jí projevovali hodně lásky! Přijde mi, že často ty „hodné“ děti, se kterými nejsou žádné problémy, máme tendence trochu přehlížet a věnovat se prostě těm, které (často negativně) tu pozornost vyžadují.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.4.23 07:00
@Anonymní píše:
Ahoj,mám holčičku, 10 let. Od malička je citlivější, často ji rozpláčí i malé problémy, zvýšený hlas, apod. Je introvertní, ale přátelská a vesměs holka do nepohody. Aspoň jsem si to myslela. Mám tři děti, ona je z nich fakt největší zlatíčko, nikdy s ní nebyly problémy.
Asi před rokem se mi s ní stalo, že přišla ze školy a zjistila, že jsme si k obědu dávali hranolky (pracujeme z domova, takže obědváme doma, děti jí ve škole) a žádné nezbyly. Odešla někam trucovat a když jsem večer uklízela, našla jsem papír, kde si psala, že ji nikdo nemá rád a tak.
Pak byl (asi) nějakou dobu klid, když jsme měli spor ohledně úklidu. Byl tady hrozný nepořádek a děti neustále někam odbíhaly, jen aby nemusely pomáhat, takže jsem pak už byla nepříjemná. Když jsem ten den šla spát, našla jsem na stole dopis, kde mi psala, jak se kvůli mě chce zabít a nechce žít 🙈 Jen kvůli sporu o úklid… Druhý den jsme si ji s manželem zavolali, ať nám to vysvětlí. Nebyla schopná říct, proč to napsala a prý jen tak a že jí nic není.
No a teď jsem zrovna uklízela na psacím stole, kde ležel její sešit, tak jsem ho otevřela a zjistila, že je plný obrázků, většinou smutných a k tomu zase texty, jak je blbá. A že je nejhorší ve třídě, skoro propadá, nic neumí atd.
Absolutně mi to hlava nebere. Občas se nepřiměřeně situaci rozpláče, to je fakt, ale jinak je pořád usměvavá, ve škole vůbec nepropadá, naopak ji učitelka velmi chválí, že s ní není žádný problém. I dřív byla u ostatních učitelů oblíbená. Myslím si, že i ve třídě ji děti mají rády, chodí k nám její spolužačky, ona chodí k nim na návštěvy, je zvaná vždycky na všechny oslavy a kámoší hodně i s klukama
Nesetkali jste se s tím někdo? Myslíte, že bych měla zvážit třeba psychologa? (Nedávno jsme ale u něj byli, ale kvůli kontrole poruch učení, na které máme v rodině zátěž a ničeho si nevšiml. Naopak má ve zprávě taky jen samou chváluDoma žádné zásadní problémy neřešíme, je pravda, že já, manžel, i ostatní děti, jsme spíš temperamentní, horkokrevní atd., dcera jediná je klidná a tichá. Ale jednoduše si nemyslím, že by se jí dělo něco tak zlého, aby měla takové myšlenky… Myslím si, že vyrůstá obklopená jen lidmi, co ji opravdu mají rádi, takže tuhle situaci vůbec neumím pochopit a strašně mě to drásá.
Tak proč stě jí ty hranolky nepřidělali? To nemáte doma brambory? Nebo by fakt dojíte věci typu hranolek (oblíbené dětské jídlo), aniž byste nechali dětem? 
To mi teda trochu bezohledné přijde… Jsem dospělá, a přišlo by mi hodně na pováženou, kdyby mi třeba partner něco dojedl, aniž by se zeptal, natož kdybych byla dítě a někdo mi snědl hranolky… A to ani přecitlivělá nejsem, třeba když mi někdo jí z talíře, to mi neva. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
28.4.23 07:15
@Tomie píše:
Tak proč stě jí ty hranolky nepřidělali? To nemáte doma brambory? Nebo by fakt dojíte věci typu hranolek (oblíbené dětské jídlo), aniž byste nechali dětem?
To ale je zástupné, hranolky nejsou problém, našla by si něco jiného. Moje dcera někde od 7 let, co ve školce byla za mistra světa, se najednou začala vidět strašně negativně. Prostě s věkem napovrch vyplulo její nízké sebevědomí a negativní sebehodnocení, plus nikdy si sama od sebe nebyla schopná si uvědomit, že ji něco trápí. Nepřesvědčily ji opaku ani objektivní skutečnosti, vždy to něčím shodila, že se to nepočítá. Například se považovala za hloupou, i když dle dětského testování mohla do Mensy a ve škole neměla problémy Nebyla schopná večer říct jedinou pozitivní věc, co se jí přes den stala. Covid opatření v pubertě tomu nepomohly, zlepšovalo se to strašně pomalu a po velmi malých krůčcích, až kolem 15 začala být schopná vidět se realisticky a uznat, že je v něčem dobrá. Psychologa jsem chtěla, ale dcera nechtěla a stejně se mi žádného nepovedlo najít, kdyby nebyl vidět žádný posun, tak by ho našla.
- Citovat
- Upravit
28.4.23 07:39
@Tomie tak kdybychom my měli pokaždé řešit, že někdo měl k obědu něco a druhý ne, tak se tu zasebevrazdime všichni. Ne, promiň, ale tohle vážně řešíte? Prostě já měla k obědu tohle, vy si můžete dát jindy nebo k večeři. Ale aby se mi dítě(nebo partner) nafouklo, že já měla hranolky a ono ne.. Tak to sorry, taky mají jídla, co já miluju a já je nemám 🤷♀️ to tak prostě je.
Podle mě to bude spíš zastupny problém, našla by si cokoli.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.4.23 07:40
@atominnka No přesně, jakobych já se dneska nafoukla, že má dítě ve škole srbské rizoto, které miluju, a nedoneslo mi taky 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.4.23 07:59
@atominnka píše:
@unuděná jo.. A dcera měla tuhle lasagne a já nic..
Potvora!! 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
28.4.23 10:59
Byla jsem takové dítě, moc hodné, nic se semnou nemuselo řešit, ale vevnitř jsem od malička trpěla a byla přecitlivělá. V dospělosti mi diagnostikovali hraniční poruchu osobnosti. Zašla bych k psychologovi, ať to nezajde tak daleko a dceři pomůžete včas
- Citovat
- Upravit
Anonymní
28.4.23 20:55
Anonym, nebo smazat, citlivé údaje.
Já jsem od malička úzkostná a došlo mi to postupně až věkem. A přesně jak píšeš-byla jsem hodné dítě, se kterým nebyly problémy.
Dopis, že se trápím, jsem mamce napsala jednou. Pak se mnou měl táta dobře míněnou řeč, jak mamku můj dopis trápí a co se děje, když mě vlastně nemá co trápit. Jako výsledek to mělo, už jsem jim nikdy nic nenapsala. A byla jsem „bezproblémová“ pořád. Proto bych si na bagatelizaci dceřiných problémů dala pozor.
Jinak mám celý život pocit nedostatečnosti. Z objektivních příčin nevychází (jsem úspěšná profesně, mám rodinu, dobré přátele apod.). Možná tvá dcera cítí to samé.
Rozhodně bych ji vzala za odborníkem.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Syn hodně vodí za ruku
- 16.09.26
- Anonymní
Dítě se bojí jít ven
- 08.09.26
- Kris308
strach z otce
- 23.08.26
- babča1950
Děti a otec bez zájmu o ně
- 07.06.26
- Anonymní
Ahoj,
mám holčičku, 10 let. Od malička je citlivější, často ji rozpláčí i malé problémy, zvýšený hlas, apod. Je introvertní, ale přátelská a vesměs holka do nepohody. Aspoň jsem si to myslela. Mám tři děti, ona je z nich fakt největší zlatíčko, nikdy s ní nebyly problémy.
Asi před rokem se mi s ní stalo, že přišla ze školy a zjistila, že jsme si k obědu dávali hranolky (pracujeme z domova, takže obědváme doma, děti jí ve škole) a žádné nezbyly. Odešla někam trucovat a když jsem večer uklízela, našla jsem papír, kde si psala, že ji nikdo nemá rád a tak.
Pak byl (asi) nějakou dobu klid, když jsme měli spor ohledně úklidu. Byl tady hrozný nepořádek a děti neustále někam odbíhaly, jen aby nemusely pomáhat, takže jsem pak už byla nepříjemná. Když jsem ten den šla spát, našla jsem na stole dopis, kde mi psala, jak se kvůli mě chce zabít a nechce žít 🙈 Jen kvůli sporu o úklid… Druhý den jsme si ji s manželem zavolali, ať nám to vysvětlí. Nebyla schopná říct, proč to napsala a prý jen tak a že jí nic není.
No a teď jsem zrovna uklízela na psacím stole, kde ležel její sešit, tak jsem ho otevřela a zjistila, že je plný obrázků, většinou smutných a k tomu zase texty, jak je blbá. A že je nejhorší ve třídě, skoro propadá, nic neumí atd.
Absolutně mi to hlava nebere. Občas se nepřiměřeně situaci rozpláče, to je fakt, ale jinak je pořád usměvavá, ve škole vůbec nepropadá, naopak ji učitelka velmi chválí, že s ní není žádný problém. I dřív byla u ostatních učitelů oblíbená. Myslím si, že i ve třídě ji děti mají rády, chodí k nám její spolužačky, ona chodí k nim na návštěvy, je zvaná vždycky na všechny oslavy a kámoší hodně i s klukama
Doma žádné zásadní problémy neřešíme, je pravda, že já, manžel, i ostatní děti, jsme spíš temperamentní, horkokrevní atd., dcera jediná je klidná a tichá. Ale jednoduše si nemyslím, že by se jí dělo něco tak zlého, aby měla takové myšlenky… Myslím si, že vyrůstá obklopená jen lidmi, co ji opravdu mají rádi, takže tuhle situaci vůbec neumím pochopit a strašně mě to drásá.
Nesetkali jste se s tím někdo? Myslíte, že bych měla zvážit třeba psychologa? (Nedávno jsme ale u něj byli, ale kvůli kontrole poruch učení, na které máme v rodině zátěž a ničeho si nevšiml. Naopak má ve zprávě taky jen samou chválu
)