Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Dospělá dcera na spektru
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
Anonymní
14.5.24 13:57
Já mám pravděpodobně aspergeruv syndrom. Kromě potíží s tím spojených mám za sebou dvě uzkostne depresivní epizody (první asi dva roky, měsíc v léčebne, nekolik let medikace, druhá asi na rok, bez medikace).
Mám vs, pěknou stálou práci, vdala jsem se, mám tři děti. Manželství se bohužel rozpadlo, nicméně mám přítele. Jedno z dětí to zdědilo, další dvě jsou v pohodě.
Asi existují lidé, kteří mají lehčí život než já, ale dá se tak žít 
- Citovat
- Upravit
Anonymní
14.5.24 14:12
Já jsem taky hraniční autista podle testu a rodinu mám. Akorát teda musím korigovat vztek, mám problém někam zavolat a něco vyřídit (ale nakonec vyridim), a nerada chodím sama někam, kde jsou jen chlapi, kteří mi prijdou divni, tam cpu pokud možno manzela před sebou. Třeba jsem videla letadlo, u nej stal chlap od toho výrobce a já se bála ho oslovit a zeptat se na neco, tak vím prd. Ale zase kdyby to bylo životně extra důležitý, prekonam se a zeptám se. Dokonce i kebab jsem schopna vyzvednout, když je třeba, a to tam jsou sami Turci v té provozovně. Holt hlad je hlad 
na terapie nechodim a nijak to neresim, poradím si s tím už nějak sama, jsem na sebe zvykla.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
14.5.24 14:15
Já mám AS, 3 děti, manzela, kamarády, koníčky, práci.. prostě normální život. Akorát je pro mě ten normální život náročnější, a čím jsem starší, tím víc. Zatím není třeba žádný lékař, terapie, léky, nic…zvládám, ani nejsem na pokraji sil, ale to zhoršení vnímám. Jedno z dětí to podedilo, dvě jsou ok.
- Citovat
- Upravit
14.5.24 14:17
Jednou jsem byl na rande s takovou holkou co nebylo vyloženě hloupá ale řekneme, že byla jiná. Na jednu stranu jsem ji obdivoval jak to vsechno zvládá, měla maturitu pracovala ve školství, ale pak jsem si říkal že chodit bych s ni nemohl. Potom už jsem ji nikdy neviděl.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Cizinka 999
14.5.24 15:16
@Anonymní píše: Více
Moje obě dcery 18 a 23 maji autisticke spektrum vysokofunkcni a Starsii ADS, mladší ADHS. Úzkosti a soc. fobie v různé míře jsou velice časté u autistu.
U mladší byly problémy vzteky a vzpuru od 2 let. Starší byla spíš introvertni a knihomol, měla ale pár přátel a byla obě oblíbené. Oběma začaly úzkosti více v pubertě a hned jsme to začali řešit.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
14.5.24 15:22
@Anonymní píše: Více
Myslím, že to má dcera dost podobně. Dost lpí na základních potřebách, a je schopná se fakt neskutečně překonat když přijde hlad nebo něco. Divní muži ji taky nedělají dobře. Ona zatím když může nastrčí nás, ale když není na výběr tak vím, že hlady neumře, ani ničím jiným. Jen občas když je toho fakt moc jí taková návštěva kebabu bude stát den o víkendu, kdy to bude potřebovat vstřebat 
ale ráda to čtu, co píšeš. Jinak ona už začala i dobře občas zvládat situace jako píšeš s pánem od letadla. Posledně mi tím vyrazila dech na výstavě, kde se zastavil vystavující. Furt mi nenapadne říkala, co jí na tom zajímá, stála za mnou, bylo vidět, že prostě to není lehký celý pro ni a asi po mém tisícém „jdi se zeptat, nic se neděje, kdyžtak se vrátíš“ vzala chlebíček, sklenku vína z rautu a šla. A já paradoxně zírala, jak právě začala uplatňovat všechno, co má zjištěné o komunikaci. Odpovědi se dozvěděla a nabídku stáže k tomu dostala - jen šlo o koncerty a to zhodnotila, že není dobrý nápad. Minimálně zatím.
Zakladatelka
- Citovat
- Upravit
Cizinka 999
14.5.24 15:31
@LubošJHV píše: Více
A proč by nemohly mít? Funguji převážně v pohodě, starší studuje, hodně cestuje a je dost družna. Jen má pár svých úzkosti. Má už 2 roky druhého přítele a jsou zamilovani. Mladší je asi na holky a děti nechce, ale ještě žádný vztah pořádně neměla. Mozek jim spíš funguje více chlapsky. Můj muž je taky v autístickem spektru ale je dost citlivý, vůbec ti na něm nepoznáš, když ho neznáš dobře. Na autistu se umí lépe vcitit do lidi než já a ti mám "jen " adhs, ale tak ještě v norme. Holky ti bohužel podělili obodvoje, ale ono je to časté že mají obo dvoje
- Citovat
- Upravit
Cizinka 999
14.5.24 15:33
@LubošJHV píše: Více
Někdo má velké problémy, někdo středně těžko a někdo mírně. Žádný autista není stejny
- Citovat
- Upravit
Anonymní
14.5.24 15:33
Jo, mívala jsem nepřekonatelné potíže někam zavolat, ale už je to lepší. Když si předem pro sebe prerikam, jak začnu, a rozmyslím si různé varianty, které můžou nastat a co na ně říct, tak to zvládnu. Tu a tam někam volám, abych nevyšla ze cviku. Začala jsem to zvládat někdy od 20 výš, ale bylo to na roky.
Jsem opravdu strašlivě lekavá a obecně těžko snáším hlasité zvuky a hluk, hlavně reprodukovanou hudbu. Jsem snadno zahltitelna zvukama. Na doma občas nosím taková ta střelecká sluchátka, když je toho moc. Tohle se věkem spíš zhoršuje.
Mívala jsem problém dívat se lidem do očí, už jsem se to dávno naučila, ale nějaké úsilí mě to stojí.
Potřebuju víc přemýšlet nad věcmi, které jiní dělají automaticky (jak mluvit s lidmi, co říkat, jak stát, jak se tvářit…), ale myslím, že to není moc poznat.
Strašlivě se mi pletou lidi ve filmech a vůbec je pro mě těžké se dívat na filmy, nejak se v tom těžko orientuju. V reálném životě to není tak hrozné. Audioknihy a knihy jsou v pohodě.
Vzteklá jsem bývala akorát nevyspala se trema dětma, ale to by byl asi leckdo.
Bývala jsem extrémně divné, osamělé a sociálně zcela tupé dítě. Hodně jsem četla, počítala různé věci a tak. To nebylo moc fajn, měla jsem se dost špatně. Stala jsem o ostatní lidi, ale nevěděla jsem, jak to udělat. Teprve před dvacítkou jsem se učila věci, které jiní automaticky nasajou ve školce. Učila jsem se to záměrně, dívala jsem se na lidi, přemýšlela, jak se chovají a proč a zkoušela jsem různé způsoby, jak reagovat.
Taky mám za sebou roky psychoterapie.
Rozhodně doporučuju psychoterapii, ideálně skupinovou a dlouhodobou. Překonat se to dá, ale rozhodně se to nestane ani samo, ani za půl roku.
- Citovat
- Upravit
14.5.24 15:33
@Anonymní píše: Více
Myslím, že lidi na spektru to budou mít každý jinak, hodně individuálně, je tam děsně moc proměnných, určitě tedy bude i někdo, kdo to s nějakými specifiky, vzdálenějším okolím třeba sotva postřehnutelnými, zvládá. Myslím, že ve prospěch hodně hraje to, že může fungovat v práci, asi i vyšší intelekt, píšeš, že trošku i nějaké vztahy měla… Třeba spolužačka je na spektru a uzpůsobila si tomu práci tak, že to využívá, protože pomáhá právě lidem s PAS (sice k tomu měla trnitou cestu - taky změna oborů, ale dopadlo to dobře a je spokojená)… Rodinu nemá, ale ona ji (zatím) nechce…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
14.5.24 15:46
@Anonymní píše: Více
Moc diky za reakci. Ve spoustě věcím vidím právě dceru.
Telefonáty dává dost špatně, ale většinou to zvládne. Má ale svůj postup. Pomáhá jí chodit na zahradě, a tak se v zimě stává, že řeší důležité věci v mínusech v pyžamu na zahradě.
Zvuky, jasný. Přispěli jsme jí teď na sluchátka, co mají nějaké trochu funkční takové ty dovednosti, jako potlačení šumu, nebo pustit okolní zvuk. Mám pocit, že co se týče fungování v rámci školy a práce, tak je nesundává, a na druhou stranu ji to asi dost dává jistotu. Vím, že na zvuky a barvy si stěžovala odmala, jen já netušila, co se děje 
Jinak oční kontakt dcera dost chápe, hlavně chápe, že jsou situace, kdy to je dobré, kdy nemusí… s tím u ní nebyl problém ani jako u malé. Když ho nenavazuje, vychytává momenty, kdy to neni tak napadne. Dost se tomu jak tohle funguje naučila.
Ale z toho popisu, jaká jsi byla jako malá ji castecne vidím.
Já ji v dlouhodobé terapii podporuji, spíš mi šlo o to zmínit, že to má i nějaké účinky (asi i pro mě ). Rozhodně tohle není na půl roku, často mi sama říká, že prožila přes dvacet let s pocitem, že prostě není správně a neví, jak věci dělat správně. Ale přijde mi dobré jí podporovat v těch krocích. Sama to reflektovat (nutí mě k tomu).
Často mluví o tom, že ji veci berou energii, a ostatní okolo to dělají na automat. Na druhou stranu mi přijde že i lépe vyhodnocuje kdy do toho tu energii vkládat, a kdy to je fakt zbytečné…
Zakladatelka
- Citovat
- Upravit
Anonymní
14.5.24 19:44
Jo, a ještě mám problém s oblečením. Dlouho, tak do konce střední školy, jsem dobrovolně nosila pouze džíny a triko, jiné oblečení jen ve stavu akutní nouze, třeba do divadla nebo na běžky. Ideálně ještě ty stále stejná trička. Představa, že si budu muset obléknout něco jiného, byla snesitelna, ale náročná. Teď jsem flexibilnejsi, po třicítce jsem se naučila nosit sukně a po 35 i šaty, ale stále je pro mě trochu těžké, když se změní sezóna. Mívám trochu zpoždění, teplé věci nosím ještě v květnu a šaty pak naopak až do listopadu, než se odhodlám ke změně. Taky když mi nějaké oblečení pribude, mám ho chvíli jen tak doma, abych si na něj zvykla, než se ho odvážím vzít na sebe. Nesnáším nové oblečení. Kdybych musela, zvládnu všechny tyhle věci i standartnejsim způsobem, ale takhle je to pro mě pohodlnější.
Nemám ráda dekorace, hlavně doma. Vadí mi přemíra věcí. Vydržím to, ale doma to nechci.
Taky nerada jim, co neznám. Dřív to byl velký problém, jako dítě jsem jedla fakt špatně, tak do 16 určitě, ze všeho mi bylo špatně, třeba protože to vypadalo divně, takže jsem jedla máloco. Teď už jim celkem běžně jako všichni, dokonce sním i co neznám, když je to nevyhnutelné, ale chuť zkoušet neznámá jídla jsem neměla nikdy.
Dělám si seznamy, seznamy mě uklidňují. Hlavně věci, které mám udělat. Nemám pak všechny ty věci v hlavě, jsou na papíře.
Špatně spím, samozřejmě. Někdy se cyklim v uzkostnych myšlenkách, někdy ani ne, ale stejně neumím usnout, nevím, jak to lidi dělají.
Velká úleva byla, když jsem se dostala ze základky na víceletý gympl, byli tam lidi, kteří mi byli bližší než na základce, kde je směs. A ještě větší úleva pak byla, když jsem se dostala na různá soustředění a přednášky pro středoškoláky mezi prirodovedce a matfyzaky, koncem střední školy. Tam byla spousta lidí, kteří byli jako já! Být mezi lidmi, kteří jsou mi podobní, byla strašná úleva.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
14.5.24 20:53
@Anonymní píše: Více
Jako bych to psala já. Nosím triko, mikinu a rifle, pár stejných kousků dokola. Něco. jineho vezmu jen do divadla, v zimě, na sport..prostě když je to nutný. Co neznám, to nejím. Vadí mi i změny receptu (manzeluv guláš vs deduv guláš, jiná surovina v bramborovým salátu..), ale to narozdil od neznámého jídla zvládnu sníst. Nebo třeba jiné rozmístění jídla na talíři nesedici počet plátků syru.. ale zase nemám problém jist v práci v jídelně, to beru tak, že to prostě dostanu pod nos, za minimum peněz, tak to sním. Seznamy si dělám taky a spánek, spis teda usínání, to je kapitola sama pro sebe. Co mám děti, je to mnohem lepší, to jsou neskuteční zrouti energie, obcas lehnu a padnu driv, nez si to uvedomim, ale před dětmi jsem hodiny zírala do stropu, než jsem usnula. Jsou věci, který postupem času zvládám líp, ale i věci, které se s věkem horší.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Ahoj,
pamatuji si, jak jsem emimino využívala při svém posledním těhotenství. Ale poté jsem odsud odešla. Chtěla bych asi hlavně sdílet situaci s mojí dcerou, a sebe trochu ujistit, že ji podporuji „správně“ a nejsem tak naivní.
Dceři je za chvíli 25, a zatímco většina rodičů v tu dobu je svědkem toho, že dítě domov opouští, mě se dítě vrátilo a nevypadá, že by v nejbližší době hodlalo z hnízda odletět
Dcerka byla vždycky jiná, ale vzhledem k tomu, že nám bylo tenkrát řečeno podezření na spoustu vývojových vad, těžkého fyzického i mentálního postižení, nakonec jsme byli rádi, že se nám narodila zdravá dcerka
měla věci ve kterých byla napřed a věci ve kterých byla dozadu, ale vždy se to srovnalo. Asi od jejích 4 let jsem ale neustále u praktika upozorňovala na věci, které se mi nezdály - vždy jsem byla uklidněna tím, že jde jen o souhru povahových rysů a pravděpodobně ještě ze spousty věcí vyroste. No, ale ona z nich tak úplně nevyrostla.
Od 6 let měla fakt šílené záchvaty pláče a vzteku, na základce zažila několikrát šikanu, byla hrozně tichá, dlouho dost dětská (pamatuji si, že ve 13 si hrozně přála sadu dvou panenek - dvojčat, a dost si to pak ve škole slízla, že si ještě hraje s panenkami - což je další věc… ona s nimi tak úplně nehrála, prostě je měla dost jako věci na kterých záleží). Snažila jsem se její chování korigovat, upozornit ji třeba na to, že tohle nemusí spolužáci přijmout dobře, ale ona byla vždy dost paličatá…
Pak přišel z ničeho nic zlom, dost tvrdá puberta, uzavírání se do sebe, odmítání chodit do školy… ale když ve druhém ročníku na střední změnila obor a třídního učitele - vše se zmírnilo, dalo do normálu (nebo spíš nám to tak připadalo. Teď už od ní vím, že spíš měla jiné problémy, které prostě doma nedávala najevo). Úspěšně odmaturovala, dostala se na vysokou, kam chtěla a v přijímacím řízení si vedla dost nadprůměrně. Začala se osamostatňovat, brigádničit, vím, že tam byli první lásky. Žila na koleji, často volala, věděla jsem, když se něco dělo a byla jsem vlastně pyšná. Že se vše srovnalo a holka nám v 19 začíná prožívat věci, které většina jejich vrstevníků už měla za sebou.
Problém přišel s lockdowny. Vrátila se nám domů, dotáhla během toho spoustu zvířat domů, které potřebovali zachránit. Ale nic extra jsem nepozorovala. Průšvih pak nastal při návratu zpátky, kdy to nakonec po půl roce vzdala. Vrátila se nám domů opravdu hromádka neštěstí. Snažili jsme se jí s manželem podpořit v tom, že se snažila dost dlouho, a její rozhodnutí rozhodně nesoudíme. Sami vysokou nemáme, a navíc jsme byli, že může zkusit studium poblíž domova. Ujasnit si, co vlastně chce.
Přišel kolotoč stavů depresi a úzkostí (kdy mi sama přiznala, že už párkrát kvůli těmto věcem byla i medikována), vrátili se jí výbuchy vzteku, často byla frustrovaná vlastně z „ničeho“ a celé to vyvrcholilo tím, že začala na tyto stavy dost pít. Asi tím chtěla utéct, ale alkohol samozřejmě dělal svoje, takže u ní spustil vlnu myšlenek na to, jak tu nechce být, jak svět nemá smysl…
Začali jsme hledat odbornou pomoc. Podstoupila vyšetření na neurologii. Brala léky, ale neustále se propadávala. Skončilo to fakt vyeskalovanou situací, kdy jsme na ni zavolali záchranku, protože jsme už nevěděli, co dělat. A ona sama neustále opakovala, že také neví a že už nemůže.
Po dlouhé době řešení se jí povedlo s podezřením na hraniční poruchu osobnosti, nebo jinou poruchu osobnosti dostat k psychologovi na diagnostiku, a verdikt byl pro mě upřímně dost šok. Vyšly jí silné rysy autistického spektra, a úzkosti v oblasti sociálních kontaktů. Moc jsem nevěděla, jak na to reagovat - čemu věřit, ale dcera si stála za tím, že si o tom našla spoustu věcí a naráz jí to celé její bytí dává smysl. Chvíli hledala odborníka, co by ji mohl diagnostikovat v rámci spektra, ale čekací doby jsou pro dospělé, jaké jsou… každopádně psycholog, co s ní prošel diagnostikou si ji nechal v rámci terapie, byť to právě kvůli kapacitě moc nedělá, ale narovinu jí řekl, že jestli jí sedí, tak můžou pracovat spolu a později pomalu najít někoho jiného.
Teď k dotazu… jste tu nějaké dospělé ženy na spektru (s rysy), které máte přítele? Rodinu?
Dcera je už rok v terapii, je spokojená, poslední půl rok si změn všímám i já (a to jsem z počátku byla dost skeptická, když mi vyprávěla, jak sezení probíhá. Ale seznámila mě i s tím jaký druh terapie má, že tak funguje a že to je asi to, co jí dost dokáže podržet když se něco děje - chodí k terapeutovi co dělá gestalt, což je dost změna po tom, co vyzkoušela x terapeutů KBT, kteří ji byli doporučováni, ale myslím, že si sedí i lidsky).
Jen mě trápí, že s manželem dost bojují. Ona si začala dost prosazovat věci, které ji sedí, začala otevřeně mluvit o tom, co občas potřebuje nebo ji vadí. A on to nezvládá, a já to chápu, samotná mám občas vztek, když udělám jídlo a ona se sekne, ale už se snažím tomu víc porozumět. Upravit jídelníček tak, aby se jí vyšlo většinou vstříc. Nenutit ji. Stejně jako jí nenutim sundávat bundy a trenčkoty (podle mě je schopná se v tom uvařit, ale když to nekomentuji, je to naráz hrozně super holka, která funguje bez problému).
Je taky na nové vysoké, daří se jí tam, dostala práci v oboru na částečný úvazek a je z toho nadšená.
Ale má pořád problém s těmi vztahy obecně. A hrozně se snaží to celé pochopit a analyzovat (posledně mi přiznala, že má manuály v hlavě na to, aby mohla poznat emoce u lidí, aby věděla, jak komunikovat - jako pro mámu mi to zní děsivě, ale vidím taky, že z toho bere maximum a spoustu věcí je schopná vyjednat právě na základě toho, že ví, že ji to nejde a konverzace mají nějaká pravidla pokud jde o školu / práci). Ale kamarádi… vztahy… často mluví o tom, že by chtěla tyhle věci. Ale že to vždy prostě pokazí… vím, že má okolo sebe lidi, co jí berou takovou jaká je, váží si jejich znalostí i toho, co umí… neustále s někým na něčem spolupracuje… ale ona má často pocit opuštění. V posledních měsících dost často mluví o tom, jak její spolužačky, širší rodina, kamarádky mají děti, dlouholeté vztahy… a ona má strach, že to nikdy mít nebude, a hrozně chce. Jsou to určité dny, kdy jí to přepadne… snažím se jí podpořit v tom, že udělala šílený pokrok… že ví, co se s ní děje… že nemá házet flintu do žita, co když někde člověk, který se do ní zamiluje, opravdu chodí a jen se musí prostě potkat. Ale přijde mi, že mi nějak nevěří… a já vlastně nevím, jestli ji neuklidňuji nějakou hloupostí
Doufám, že to nějak dává smysl. Ráda bych prostě nějaké zkušenosti někoho, kdo to zná… nebo třeba jen radu, jak reagovat?
Jinak je skvělá. Krizove situace z rodiny zvládá nejlépe. Jedná a emoce v tom nehrají roli. Když se prostě něco děje, musí se to řešit a co nejdřív a co nejefektivněji. Jsem na ni pyšná. Jen bych ji ráda podpořila prostě v tom, že si vede dobře… a nějaký vztah nebo rodina nejsou tabu. A nemusí se tím trápit. Prostě si jen dává s těmi věcmi načas.