Hazard a následky

Nejsem mamina, dokonce ani žena, ale i přesto jsem si dovolil registraci a založení této diskuze .
Možná se tu jen vypíšu, možná někoho má zkušenost bude zajímat a možná můj příběh někomu pomůže.
Cesta životem je jako cesta autem. Člověk se rozjede po té krásné, místy hrbolaté silnici a když špatně neodbočí, tak si to celé užije. Občas narazí na nějakou zkratku nebo příjemnou zastávku a celou cestu si příjemně zpestří.
Ale může narazit i na odbočky, které nejsou tím, čím se na první pohled zdají. Já jsem na jednu takovou narazil. Krásná a pohodlná zkratka se ovšem po čase proměnila v nebezpečnou a rozbitou silnici. Nikdo nevěděl, že po ní jedu, tak mě nikdo nepřinutil šlápnout na brzdu a já si uvědomil skutečnou podstatu téhle cesty až už bylo pozdě. Teď mi nezbývá nic jiného, než se vrátit zpátky na hlavní silnici s domláceným a sotva pojízdným vrakem. Ostatní už jsou na míle daleko a než se dostanu zpátky k té osudné křižovatce, tak budou ještě dál. Ale mě stačí, že už zase jedu tím správným směrem, i když pomalu, ale jedu…

Celé to vlastně začalo dávno před tím, než jsem vůbec mohl hrát. Financí u nás doma nikdy moc nebylo. Myslel jsem si, že to je normální stav, ale jednoho dne jsem utrpěl šok. Byl jsem u kamaráda doma, byly prázdniny, tak v celém domě nebyl žádný dospělý a my jsme dostali hlad. Spolužák zavelel, že jdeme do lednice a připravíme si nějaké jídlo. Očekával jsem, že si buď namažeme chleba paštikou nebo máslem a posypeme solí. Po otevření lednice jsem se ale ocitl v jiném světě. Nejen, že nebyla poloprázdná, ona dokonce byla plná a nechyběly tam skvosty jako je šunka, klobásy, sýry a jogurty.
Tenkrát jsem si uvědomil, že je u nás doma něco špatně. Ne že bychom trpěli hlady, o víkendech jsme měli teplá jídla, ale lednice pro mne byla především místem pro skladování 1-3 paštik a nějakého másla.
Dnes, když si občas smažím na pánvi klobásu, tak si vždy vzpomenu, jak jsme si kdysi s kamarádem takhle připravovali jídlo a já se cítil jako král.

Uběhlo několik zim, bylo mi kolem 15 let a já měl plnou hlavu toho, jak zlepšit naší finanční situaci. Brigád v okolí moc nebylo a v té, kterou jsem si sehnal, jsem si moc peněz nevydělal. A vlastně ani nevím, co se s těmi penězi stalo. Nic jsem si nekoupil a ve vzpomínkách nemám žádnou informaci o tom, že by mi nějaké peníze zůstaly. Možná jsem je hned rozházel, možná jsem je musel doma odevzdat, stejně jako jsem odevzdával peníze, které mi jednou za rok dali děda s babi k narozeninám. Je mi úzko doteď, když si vybavím, jak jeden z rodičů s cigaretou v ruce a přísným výrazem v obličeji vyžadoval odevzdání tohoto narozeninového dárku .
Aby toho nebylo málo, tak v 16 letech jsem u soudu dostal „podmínku“ za napadení a pokus o ublížení na zdraví, což pro rodinný rozpočet znamenalo zaplatit právníka a soudní výlohy.

Konečně se dostávám k tomu, proč to všechno píšu. Bylo mi 17 let, když jsem na internetu hledal možnosti brigády a přivýdělku. Na starším počítači na který nám půjčil strejda.
Od vyplňování dotazníků, přes různé „klikačky“ až po různé „investování“ ve stylu letadla, celý internet byl plný nabídek. A já jsem jednoho dne narazil na zvláštní výraz „martingale“. Čím víc jsem o tomto systému hraní rulety četl, tím víc mi dával smysl. Však logicky nikdy nebude padat jedna barva donekonečna, i když 15× padne černá barva, tak jednou červená stejně padne. Co mi tenkrát nedošlo je, že s tímto systémem teoreticky opravdu prohrát nemůžete, ale za podmínky, že máte neomezený kapitál.
K mému (ne)štěstí jsem dokonce našel online casino, které pouze za registraci dalo hráči 20 dolarů na hru bez nutnosti vkladu. Bylo to nějaké americké casino, tenkrát ještě nebyla regulace pro online hazard a proto hráč mohl gamblit kdekoliv chtěl.

Pamatuji si, jak jsem v den 18. narozenin šel z autobusu domů a celou cestu jsem plánoval, jak se o rodinu postarám. Lednice bude narvaná jídlem, rodiče si budou moci splnit svá přání a hlavně se už doma nebude dokola řešit, že nejsou peníze.
Byl pátek a já jako čerstvě plnoletý jsem se registroval do online casina. Dostal jsem 20 dolarů jen za registraci a pomocí systému martingale s vlastní „strategií“ jsem za celý víkend, kdy jsem se od PC skoro ani nehnul, vyhrál něco přes 400 dolarů.
Peníze mi na účet přišly do několika dní a se 2 kamarády jsme se to rozhodli jednoho dne po praxi oslavit. Z té noci si pamatuji jen spoustu alkoholu a pizzy. Druhý den jsem se probudil a z celé výhry mi zbyly asi pouhé 2 tisíce Kč. Což mě v tu chvíli netrápilo, protože jsem si byl jistý, že další peníze vydělám hned.

2 tisíce jsem ale utratil dříve, než jsem si stihl zahrát a nenapadlo mě nic lepšího, než zajít do banky a sjednat si kontokorent. Nejen že paní za překážkou nevadilo, že nejsem pracující, ale ke kontokorentu na 10 tisíc mi nabídla ještě kreditní kartu s limitem asi 5 tisíc. Vše jsem odsouhlasil a s vidinou rychlého výdělku jsem si to namířil do nejbližší herny.
Co jsem ovšem nečekal bylo to, že v herně na ruletě byla minimální sázka na barvu za 10 Kč. Což při systému martingale znamená vyšší nároky na kapitál. Mě to však neodradilo a směle jsem se pustil do hry…

O x týdnů/měsíců později jsem byl bez peněz a ve schránce ležel dopis s výzvou k úhradě dluhu na kreditní kartě. Dlouho jsem to neutajil a doma na to přišli. Jak už to ale bývá, tak jsem si vymyslel nějakou pohádku, kde jsem utratil peníze, se zaplacením dluhu mi pomohli bližší a život šel dál.

Po dokončení školy a nástupu do prvního zaměstnání mě ovšem vidina rychlého a snadného výdělku dostala.
Hrál jsem kdykoliv, kdy jsem měl peníze. K ruletě se přidaly automaty a později i sportovní sázení. Všechny peníze jsem cpal do hazardu, alkoholu a jeden čas i do holek v bordelu.

I když jsem si každým rokem finanční situaci zhoršoval a zhoršoval, tak jsem nic z toho neviděl. Pořád jsem věřil, že se karta obrátí, splatím dluhy a ještě mi něco zbyde.
X krát jsem uvažoval nad tím, že to tady ukončím. Jednou už se k tomu schylovalo, ale když se na to podívám zpětně, tak to asi bylo jen volání o pomoc a stačilo se po x letech někomu vypovídat.

Teď, už jako třicátník a po více než 10 letech hraní a sázení nemám nic. Jen dluhy. Jsem rok v insolvenci a i když je šance, že dluhy zaplatím dřív, než po 5 letech, tak celé to období mi vzalo až moc.
Ještě na začátku insolvence jsem se chlácholil tím, že to je dobrá zkušenost. Člověk je po tom všem psychicky odolnější, ví přesně, co od života chce a má motivaci si za tím tvrdě jít. Ale teď už to vidím jinak…

Psychicky nejsem silnější, ale otupený. Alkoholu smím jen skromné množství, protože je velká šance, že budu mít agresivní „opici“ a úplně jsem vypadl ze sociálního života.
Ve chvíli, kdy si mí vrstevníci staví baráky a zakládají rodiny, tak já si propočítávám, jak dlouho mi bude trvat splácení dluhů.

Pokud si to bude číst někdo, kdo propadl hazardu, tak s tím přestaňte. Hazardem nikdy nesplatite dluhy, které jste si kvůli němu udělali. A každým rokem, kdy rozhodnutí skončit budete odkládat, bude návrat do normálního života těžší a těžší. Pokud máte strach se svěřit blízkým a požádat je o pomoc, tak funguje spousta poraden, kde vám pomohou. Jde jen o to chtít.