Interrupce/potrat, zažili jste? Litujete?

607
30.5.20 19:00

Interrupce/potrat, zažili jste? Litujete?

Dobré odpoledne,
vím, že název diskuze vyvolává asi velkou směs rozporuplných pocitů, ale zajímalo by mě, zda máte s tímto nějaká zkušenost, případně, zda, nebo jak jste se s tím smířili? Nebo vám to naopak něčím pomohlo? Máte pocit, že jste neměli na výběr?

Mě toto téma pořád provází, sama jsem si prošla vnitřní bolestí ze ztráty a ještě stále lituji. Už nevím, co mám dělat, abych na to nemyslela. Pomohlo by mi vědět, že na to nejsem sama. Já osobně si myslím, že žena by měla mít právo volby, zda jít, či nejít na potrat. Ale nikdo už ženě neřekne, jak hrozně jí potom bude, když si vše uvědomí. Ne, nemyslím, že se jedná o shluk buňek, jak někdo tvrdí. Ale také si nemyslím, že jde o vraždu, protože miminko to „ještě“ není. Já si prošla oběma variantami. Ale i porodem.

Sama mám holčičku, téměř 4 letou. Měla jsem problémy ve vztahu, ale i tak jsem se na ní těšila a nechala si jí. Teď je to moje největší láska. Druhé těhotenství bylo sice neplánované, ale chtěné. Bohužel přestalo bát srdíčko a já musela na revizi dělohy (potrat).. Po třetí to bylo opět neplánované, ale tentokrát už jsem se na to moc necítila a partner vůbec nechtěl. Takže z mého původního radování se, přišla sprcha, že vlastně na tom nejsme moc finančně dobře, malý byt a přítel se chtěl konečně vyspat. Musím říct, že jsme si dávali pozor, ale i přesto se stalo. Nakonec jsem šla ve svých téměř 36 letech na interrupci. Ale strašně mě to mrzí.. Myslím si, že to, co jsme považovali, za „důvody“, proč dítě nebude, byly sice materiální a logické, ale nikoliv citové. Bylo to podle mě špatné rozhodnutí a kdyby se mi znovu poštěstilo otěhotnět, už bych stejnou chybu neudělala. Cítím to neustále jako chybu.

Se mnou byla na interrupci ještě jedna žena, a ta, po zákroku byla šťastná jak blecha, radostně vykládala sestře, že už se těší co si dá dobrého k večeři a ptala se, kdy může začít cvičit kvůli postavě.. Nechápala jsem. Ale vlastně jí i trochu záviděla, že si z toho nic nedělá. Chtěla bych to také umět, ale já jsem se cítila hned po zákroku šíleně mizerně.. Prosím, zažil jste někdo něco podobného?

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Napsat příspěvek

Reakce:

Anonymní
30.5.20 19:09

Ano, zazila jsem. Je to uz 6let, mezitim se mi narodily dalsi dve deti a neni dne, kdy bych toho nelitovala. Dnes bych se rozhodla jinak, ale cas bohuzel nevratim. Budu si to vycitat do konce zivota.

  • Nahlásit
  • Citovat
59251
30.5.20 19:11

Zažila jsme revizi a jako fakt bída.. Ale měli jsme kolegyni, která za necelý rok u nás byla 2× a strašně se tím chlubila.. To nechapu.. Ale dokážu pochopit, že se stane situace, kdy není jiné řešení a je to jediná cesta :think:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
30.5.20 19:16

Sice jsem to nikdy neřešila. Myslím si, že má každá žena právo rozhodnout si o svém těle a neměl by o tom rozhodovat nikdo jiný (např. Politici). My jsme v situaci kdy máme 2 děti chtene a milované, ale zároveň řešíme velice radikální antikoncepci (sterilizace/vasektomie), protože nikdy nechci řešit nechtěně těhotenství. Vím, že bych na potrat nešla, ale mé těhotenství jsou strašně rizikové.

  • Nahlásit
  • Citovat
Anonymní
30.5.20 19:33

Já jdu v úterý.
Nejprve jsem vlastně radost měla. Manžel ne. Už máme tři děti, byt není největší, peněz na zbyt taky ne a k tomu nejsem nejmladší.
Muž hned řekl, že dítě nechce, já bych si ho nechala, ale žít s tím, že táta dítě nechce - jaký by k němu měl nebo spíš neměl vztah.
Nervy mám velké, pocity velice rozporuplné.
Upřímně je to na o. no.

  • Nahlásit
  • Citovat
2619
30.5.20 19:33

Nezažila. Nicméně jsem o tom uvažovala, a i když jsem ještě těhotná, už teď vím že jsem se rozhodla správně si dítě nechat (děti budou pouze 11 měsíců od sebe…). Moje máma mi říkala že rozhodnutí je jenom na mě… Abych pak právě nelitovala… :think: kamarádka na střední šla na potrat v 18, byla šťastná že už,, to,, je z ní venku.. Je mi líto co tě potkalo, hlavne že nemáš partnera co by našel východisko, řešení. Bohužel je na to už pozdě, nevím jak ti poradit… Asi na to prostě pomůže čas :hug:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
30.5.20 19:44

Byla jsem cca pred rokem a pul a nikdy jsem toho nelitovala. Ikdyz na sale mi jeste tekly slzy, tak jsem rada, ze jsem to udelala. Hned jak jsem zjistila, ze jsem tehotna me ihned napadl potrat. Doma jsem v te dobe mela 3,5 letou dcerku. Vim, ze bych to nezvladla a nebyla stastna, manzel stal pri me. Ja myslim, ze zena, ktera interupci nechce by na ni chodit nemela, jelikoz si to bude vycitat.

  • Nahlásit
  • Citovat
200
30.5.20 19:51
@Anonymní píše:
Já jdu v úterý.
Nejprve jsem vlastně radost měla. Manžel ne. Už máme tři děti, byt není největší, peněz na zbyt taky ne a k tomu nejsem nejmladší.
Muž hned řekl, že dítě nechce, já bych si ho nechala, ale žít s tím, že táta dítě nechce - jaký by k němu měl nebo spíš neměl vztah.
Nervy mám velké, pocity velice rozporuplné.
Upřímně je to na o. no.

Co bych dala za to abych byla tehotna. Uz se snazime dva roky a nic :nevim:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
3026
30.5.20 19:58
@Lucililika píše:
Co bych dala za to abych byla tehotna. Uz se snazime dva roky a nic :nevim:

Tak jdi k lekari a res to s odbornikem. A ne v diskuzi o potratu, to ti lip neudela.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
3755
30.5.20 20:09

Byla jsem na revizi chtěneho dítěte, které se bohužel nevyvijelo a teď mám 2 další děti a stejně mě to někdy moc bolí. Byla to rána, ale nezapomenu na mou „kolegyni“ na vedlejší posteli byla na 2. revizi, po spackane 1.revizi, kterou dělal její doktor někde ve vlastní ambulanci… Měla horečku, bolesti a psychika na nule, pořád jen brečela, slzy ji tekly proudem. Co jsem pochopila, tak měla ještě malou holčičku a prostě druhé by neuzivila, dokonce jsem ji viděla, jak bali večeři, co dostala sebou domu te holčičce, tak jsem ji dala i svou. Byla opravdu zoufalá, nešťastná, ale asi to bylo správně rozhodnutí, byla taky moc hezká.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
30.5.20 20:16

Květinka

Ahoj, zažila jsem jak miniinterubci tak revizi.
S ex to bylo na prd, začal hodně pít, spal s moji kámoškou a já začala přemýšlet o rozvodu zda to vůbec sama zvládnu. První dítko bylo plánované, druhé ne ale těhotnstvi jsme zjistila v 11tt+3 tak jsem se rozhodla si miminko nechat. Po porodu to šlo z kopce jak jsem psala. Začal pít, byt agresivní, podváděl mě. Když jsem s nim spát nechtěla tak stejně si ten sex vynutil. Přestala jsem brát HA a řekla, že žádný sex nebude protože nic neberu. Jeho to nezajímalo a několikrat mě znásilnil a z toho jsem otěhotněla po 3 :,( hodně jsem premyslela zda si miminko nechat nebo dát pryč. Rozhodla jsem se v 7tt pro miniinterubci. Po probuzení jsem jen brecela a litovala ale říkala si, ze jsem udělala dobre, že s takovým člověkem už byt proste nechci. Pořádně mě to semlelo až tak za mesic kdy jsem si to vyčítala ale psycholožka mi doporučila napsat miminku dopis a vnitřně se s tím smířit. Nyní je to cca 5-6let zpět a pořád mě to mrzí ale vím, že jsem udělala dobře. Nyní jsem znova vdaná, šťastná a čekám miminko s chlapem který si mě váží jako ženy a partnerky.

  • Nahlásit
  • Citovat
Anonymní
30.5.20 20:18

Byla jsem na interupci v 18.Zcela dobrovolně. Pocity si pamatuji dodnes, lítost, pláč. Ale dnes po letech vím, že jsem udělala dobře. Mám 3 deti. Dnes bych na potrat nešla, věřím, že se dá chránit tak, aby k tomu nedošlo.

  • Nahlásit
  • Citovat
Anonymní
30.5.20 20:19

@TeriiTerii Ja osobne jsem nebyla a mam k tomu svuj nazor, ale moje nejlepsi kamaradka bohužel ano. Zanechalo to na ni velke psychicke potize ale take ma tedka PCOS. Doktori ji rikali ze mozna uz nikdy nebude moct mit deti, a to nemluvim o tom, ze neni den kdy si to nevycita. Ja jsem byla asi jedina co ji rikala aby do toho nešla, že ji pomužu jak finanančne tak i s ditetem. Ono ja to chapu, v tu chvili se človeku zbori celej svet pokud to proste neplanovali, ale za 40 tydnu tehotenstvi se muže vše zmenit, muze se zivot obratit o 180… muže vše byt lepši…
Každopadne za to nikoho neodsuzuji…
Myslim si, že každy kdo si timto prošel by mel jit normalne k psychologovi, myslim si že je to potreba a ze to u nas hodne lidi odsuzuje… ja si myslim ze by to melo byt povinne pro všechny… žijeme v blaznive dobe…

  • Nahlásit
  • Citovat
Anonymní
30.5.20 20:23
@Anonymní píše:
Já jdu v úterý.
Nejprve jsem vlastně radost měla. Manžel ne. Už máme tři děti, byt není největší, peněz na zbyt taky ne a k tomu nejsem nejmladší.
Muž hned řekl, že dítě nechce, já bych si ho nechala, ale žít s tím, že táta dítě nechce - jaký by k němu měl nebo spíš neměl vztah.
Nervy mám velké, pocity velice rozporuplné.
Upřímně je to na o. no.

Tak to je mi moc lito. Nedokazu si predstavit co ted prozivate, musi to byt zahul, kazdopadne to zvladnete. Muj pritel mel byt take potrat. Tatka ho taky nechtel. Mamka to nakonec ustala, nebojite se, ze vam to nejak narusi vztah? Me kdyby pritel do potratu hnal tak bych se s nim asi rozešla. Je to velky zasah do tela

  • Nahlásit
  • Citovat
Anonymní
30.5.20 20:25

Ano a lituji toho. A dohnalo mě to až po narození (teď už dvouletého) syna. Nikdy bych to už neudělala.

  • Nahlásit
  • Citovat

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama