Já, prostě já

1155
17.2.16 06:47

Já, prostě já

Dost dlouho jsem přemýšlela, jestli napsat. Jestli není vhodnější přímo zajít za psychologem či dokonce psychiatrem, aby mi napsal nějaké léky a kopl by mě do zadku, za to, jaká jsem. Co říct, jsem strašná, nevděčná, zlá..a proč? No snad pochopíte mé myšlenky, které se budu snažit tady trochu sepsat. Protože myšlenky proudí rychleji než mé prsty po klávesnici. Nicméně…
Před časem jsem tady psala, že jsem se se přestěhovala za přítelem, pár no pár dost kilometrů od domova. Že mi chybí můj domov atd., atd. Od té doby se toho moc nezměnilo, a nebo vlastně jo. Když nepočítám, takové ty běžné provozní problémy, a podívala bych se na svůj dosavadní život z pohledu jakoby někoho jiného, můžu říct, že mám spokojený život. Sice mi skončila pracovní smlouva, ale kdo dneska má jistou práci. Jo štve mě to, přímo vytáčí, ale snažím se hledat dál. To, co mě trápí je trochu něco jiného, jsem to já. Možná ta práce s tím souvisí, no nevím, posuďte sami. Prostě, s přítelem vše ok, drobné dohady a peskování má asi ve vztahu každý. Nicméně, povýšili jsme náš vztah a nedávno jsme se zasnoubili. Krása, teklo ze mě štěstí. Nikdy jsem si nemyslela, že já budu mít vážný vztah, že mě bude někdo mít rád, milovat, že mě bude chtít za ženu. Kdybyste mi to řekli ještě před pár lety, vysmála bych se vám. Přítel je ke mne pozorný, chci s ní být. Ptáte se, co je teda ten důvod, proč jakoby nějak nejsem spokojená? Dostávám se k tomu. Problém je to, že mám strach z budoucnosti. A teď nemyslím, jenom, to, že mě čeká svatba, děti…práce(no doufám, že práce jo, protože na pracáku být fakt nechci.:)),ale bojím se toho, jak ten život plyne. Že rodiče stárnou, že já už nejsem ta středoškolačka. Víte, najednou jsem si říkala, že kdybych si měla vybrat mezi tím, abych žila svůj život dál, tak bych ho vrátila na dobu, kdy mi bylo třeba 16 a já byla s rodiči, život bych zastavila:-) Vím, že to nejde, že život musí jít dál, ale strašně se toho bojím, stárnutí, smrti, smrti rodičů, že zůstanu sama a nezvládnu být samostatná dospělá osoba, kterou bych měla být už teď. Netvrdím, že život předtím byl lepší, taky jsem měla své problémy, škola, chlapi, deprese…však víte,,,ale bylo to jiné. Já se bojím zodpovědnosti, samostatnosti a toho, že život plyne a očekává se, že si ten život budu tvarovat sama. Možná teď jakt o tady píšu si říkám, že žádné problémy vlastně nemám, jen je hledám, kde nejsou a tvořím si je…nevím. Ono když sedíte zavřená v malém bytě a čekáte, až partner/teď už snoubenec příjde z práce…doléhají na vás myšlenky. Vlastně abych definovala svůj problém…strach z toho, že můj život plyne dál a já už nejsem ta holka, za kterou rozhodovali rodiče… :nevim:…možná ani na ty moje malichernosti není co napsat…možná jen fakt potřebuju kopnout do zadku…mám být štastná, budu se vdávat, práci si snad brzo najdu… proč mám tedy takové myšlenky?

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Napsat příspěvek

Reakce:

16540
17.2.16 06:58

Přijde mi že jsi ještě úplně nedospěla. Nesouvisí to s věkem, prostě nejsi připravená na samostatný život :think: Zásnuby jsou romantická věc, ale nehnala bych se do svatby pokud se na to necítíš.
Mmch to přestěhování moc nechápu - opustit kvůli chlapovi místo kde je mi dobře a jít někam kde nemám nic a nikoho - to bych neudělala. Radši bych obětovala vztah než místo k žití. Ale to je jen můj názor.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
38140
17.2.16 07:06

@xavierka tak si dej hlavne pozor, at si omylem neporidite dite, jinak se v tom utopis… jinak si myslim, ze to na psychologa neni, ty si spis potrebujes srovnat myslenky a rozhodnout se, co vlastne chces, rodice za tebe nebudou a nemuzou rozhodovat vecne ;)

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
13780
17.2.16 07:15
@terien píše:
Přijde mi že jsi ještě úplně nedospěla. Nesouvisí to s věkem, prostě nejsi připravená na samostatný život :think: Zásnuby jsou romantická věc, ale nehnala bych se do svatby pokud se na to necítíš.
Mmch to přestěhování moc nechápu - opustit kvůli chlapovi místo kde je mi dobře a jít někam kde nemám nic a nikoho - to bych neudělala. Radši bych obětovala vztah než místo k žití. Ale to je jen můj názor.

souhlasim s tebou ;)

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
2330
17.2.16 07:36

Prostě se podle mě bojíš starostí které s životem přijdou to je normální :) Každopádně si musíš najít něco čemu se budeš věnovat aspon brigádu, protože když sedíš celý den doma, na zadku, tak se není čemu divit, že se nudíš a pak tě napadají takové kraviny :)

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
1074
17.2.16 07:54

Ahoj, docela tě chápu :)
Sama jsem po čtyřměsíční známosti dala výpověď z jisté práce a stěhovala se 150km za přítelem. Skoro nikoho jsem tu neznala a slíbená práce nevyšla, byla jsem půl roku na pracáku. Pak jsem šla na tři směny k pásu, než se naštěstí uvolnilo místo v laborce :)
Ten půl rok byl těžký, naštěstí to bylo v létě a my si pořídili náročného psa, to mi pomohlo asi nejvíc :srdce: Denně jsme chodili příteli naproti 10km. Jinak mě samozřejmě nejvíc držel on :srdce:
Dnes jsme s už manželem 14let, máme dvě děti a já se pořád necítím dospělá :mrgreen:
Po domově se mi pořád stýská, i po rodině kterou jsem tam celou nechala, ale snažím se tam jezdit, což už moc nejde když je starší ve škole.
Hlavně si najdi práci nebo aspoň brigádu, potřebuješ mezi lidi a najít si přátele :)

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
2031
17.2.16 07:56

Mně je přes třicet a čekám čtvrté dítě a mám občas podobné pocity, řekla bych, že některé z nás neměly to štěstí, aby tak úplně dospěly ;) občas je to opruz.. jestli zjistíš, co s tím, tak dej vědět :palec:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
2627
17.2.16 07:58

No dospěla/nedospěla… V životě člověka jsou fáze, kdy člověk bilancuje, pochybuje. A hodně to může být I před svatbou, obrovské rozhodnutí jsou děti. Muži mají minimálně krize středního věku a ruzné další dílčí krize. :mrgreen: Já si také uvědomuji ruzné okamžiky bilancování…

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
458
17.2.16 08:06

Tak to já bych toho psychologa naopak viděla jako přínos, protože jí pomůže jako pohled z venku a snad i cizí autorita pochopit, co je pro ní důležité.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
1155
17.2.16 08:11

Prostě závidím těm, kteří to berou tak, jak to příjde..osamostatnění, svatba, děti… já každou fázi asi moc řeším…ne schválně… nevím proč…hledám furt nějaké pro a proti

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
5484
17.2.16 08:24
@xavierka píše:
Prostě závidím těm, kteří to berou tak, jak to příjde..osamostatnění, svatba, děti… já každou fázi asi moc řeším…ne schválně… nevím proč…hledám furt nějaké pro a proti

Pravděpodobně bude chyba na straně rodičů. Možná ti moc umetali cestičku a bylo to pro tebe pohodlné. Moc tě nevedli k samostatnosti a zodpovědnosti.
Mě jsou tyhle pocity naprosto cizí. Těšila jsem se, až budu dospělá a budu o sobě rozhodovat sama, nebudou mi rodiče řídit život. Ale mě k tomu rodiče vždy směřovali a za to jsem fakt ráda a stejný přístup ke svým dětem mám i já. Touží po samostatnosti a plné zodpovědnosti za svoje životy a štěstí.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
5458
17.2.16 08:33

@xavierka Myslím si, že popovídáním si s psychologem nic nezkazíš, ale asi od toho nečekej nic víc, než že se fakt jen vykecáš.
Tohle životní balancování je asi normální. Já se vdávala mladá, chtěla jsem miminko, jsem vyloženě rodinný typ, takže pro mě to byla samozřejmost. Ve dvaceti jsem byla poprvé maminkou a užívala jsem si to. Za přítelem jsem se odstěhovala pouhých 10 km daleko, žiji s ním už 14 let a přesto kolikrát vzpomínám na to, jak u rodičů to bylo jiné, jak tam „na vesnici“ byl jiný život, jiní lidé, a ano, dodnes mi to chybí. Ale na druhou stranu vím, že už bych u rodičů žít nechtěla, nemohla. Na pár dní ano, ale dlouhodobě už ne. Když jsem čekala druhé dítě - vytoužené, vymodlené, tak jsem cca v polovině těhotenství měla strach, jak to všechno zvládnu, najednou jsem nevěděla, jestli vlastně to druhé dítě chci „tak brzy“. Po porodu to bylo peklo, dcera první rok pořád jen plakala, byla plně kojená, příkrmy odmítala, skoro nespala. Já byla vyhublá na kost, vyčerpaná, zoufalá a nadávala jsem si, že jsem s druhým dítětem nepočkala déle. A nakonec jsem to zvládla :lol:. Dnes už jsou z dětí puberťáci a doufám, že z toho rychle vyrostou :mrgreen:. Rodiče stárnou, to ano. Maminka je nemocná, psychicky nemoci zcela podlehla, takže se ani nechce snažit, nechce bojovat. Je pro ni jednodušší celé dny v podstatě jen ležet a koukat na televizi. Zvládne tatínkovi uvařit, občas něco poklidit, ale hodně přibrala, zlenivěla, nechce ujít pěšky ani 100 metrů a vymlouvá se na nemoc. Přitom pohyb a zhubnutí pár kilo by jí strašně moc pomohlo. Ale jediný pohyb, který zvládne bez řečí je ten, když si jde ven zakouřit. Do toho všeho je téměř nemohoucí manželova babička a pečuji o ni já. Babička je zlá, nevděčná, ničeho si neváží - je to hodně náročné jak fyzicky, tak i psychicky. S manželem byly problémy, hrozil rozvod, nedokázala jsem dostudovat vysokou školu, což si neumím odpustit… A prostě spousta různých životních karambolů a překážek
A přesto všechno ničeho nelituji. Žádné překážky, žádného problému. Všechno mě naučilo být silnější, být průbojnější, bojovat za to, co chci. Celý život se něčemu učím a je ze mně úplně jiný člověk než kdy dříve.

Tím ti chci říct, že život je plný překážek. Nikdy nebude nic tak, jak si vysníš, vždycky se něco pokazí, něco bude jinak, než budeš chtít. Někdy to půjde lépe, někdy hůře. Ale pokud se bojíš změn, tak je nejlepší zůstat u rodičů, stárnout s nimi, nevdávat se, nepořizovat si děti, najít si práci někde ve fabrice, kde zůstaneš až do důchodu. A to je přeci strašně smutný život.
Je normální, že se bojíš změn, ale člověk musí riskovat ;-)

Mně osobně vždycky pomohlo vypovídat se - nebo vypsat. Tady na emiminu, to je taková moje terapie. Někdy píšu anonymně, někdy pod svým nickem, podle toho, jak moc je to osobní. Někdy mě tady mamči podpoří, někdy naopak nakopou, což také občas potřebuji. A je to super ;)

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
17.2.16 08:35

Nic si z toho nedělej já jsem v tom ještě hůř než ty táhne mi na třicet let žiju u rodičů a pořádně nikdy jsem ještě nemakala prostě se bojim dospělého života a zodpovědnosti :? vždy jsem si nacházela i starší partnery tatínkovského typu takže vztah byl typu „otec a dcera“ které se o mne starali a rozmazlovali mě tak že jsem do práce nemusela chodit :,( každý kdo mne zná mi řiká princezno :roll: ale je zajímavé že výchovy dítěte se nebojim na dítě už připravená jsem bych řekla. Takže to vidím tak že bud to se vzpamatuju nebo si budu muset najít staršího prachatýho chlapa a budu i nadále rozmazlovaná a nebudu mít žádné povinnosti :zed:

  • Nahlásit
  • Citovat
26410
17.2.16 08:43
@xavierka píše:
Prostě závidím těm, kteří to berou tak, jak to příjde..osamostatnění, svatba, děti… já každou fázi asi moc řeším…ne schválně… nevím proč…hledám furt nějaké pro a proti

Já myslím, že to pramení z toho, žes měla s rodiči hezký vztah, že jste se měli rádi :kytka:
Moje dcera už taky bydlí sama s přítelem, mají miminko, každý týden za něma jezdím a všimla jsem si toho, jak hodně vzpomíná…
Pořád mluví o tom, co dělala, když byla malá, kam jsme chodili, minule mluvila o našich dovolených a že letos bych mohla s něma k moři, jako dřív…
Já ji chválím, jak ted všechno zvládá a vaří a uklízí a pěkně se stará o mimi a ona připomíná, jak jsem ji dřív honila od PC, aby něco dělala a vypínala internet, když nechtěla uklízet :mrgreen:
Víme obě, že to veselé středoškolské období nebude už NIKDY, život musí jít dál, nedá se zastavit.
Když zase jdu k našim, tak tam mi je kolikrát líto, když vidím, jak zestárli, jak to všechno uteklo :,( a taky vím, že se nedá nic dělat, jsme tu jen na chvilku…
Nejlepší na tyhle pocity je jít něco dělat a moc nepřemýšlet :roll:
No, ještě že musím do práce, za chvíli bych tady z toho a počasí venku dostala depku :mavam:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
4578
17.2.16 09:03

Kdo se bojí, nesmí do lesa! Tak se přestaň bát, respektuj jisté zásady a směle do toho lesa vkroč!

Domnívám se, že tvůj zásadní problém spočívá přesně v tom, co jsi definovala v nadpisu. Já, já, já jenom já. Jsi příliš orientovaná na své já. Přestaň se ve své mysli zabývat sama s sebou a začni žít, než ti život proteče skrz prsty. V jednom máš totiž pravdu, stárneme rychle, ale proti věku není léku. Naší úlohou je získat nadhled, ale ten tím, že se budeme litovat nezískáme.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama