Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
A jak s tebou máma pracovala? Proč jsi nekomunikovala ani s ní? A ostatní rodinní příslušníci taky nemluvili?
Řešila bych to u psychologa, aby se zjistilo, v čem je problém.
A když znakuje tak co? To komunikuje normálně? Psaní by nepomohlo? Nějaká tabulka kam by dal smajlika třeba? Jak to funguje ve škole?
@Atisia jede si své tři znaky, co jsme měli, když byl nemluvící. Ve škole neřeší jídlo a ani pití. Své problémy tam neřeší, jen provozní věci a to není problém. Samozřejmě se neozve, když třeba nerozumí zadání.
Ano, dítě se dá naučit komunikovat, ale začne to u tebe. Sdílnost není vrozená, je naučená. Pokud jsi sama nezažila prostředí, kde se mluvilo o emocích a zážitcích, je logické, že to neumíš přirozeně předat. Ale říkat je po mně je alibismus. Dítě žije v tom, co vidí a pokud místo slov slyší frustraci z toho, že brečí a gestikuluje, těžko se bude otevírat. A pokud psycholožka nic „nevyřešila“, je to signál hledat dál..odborníka i přístup. Sdílnost se dá naučit. Ale musíš přestat čekat, že to dítě zvládne samo, když sama neukazuješ cestu. Když sama neukazuješ, jak se sdílí, otevřeně, zranitelně, bez pocitu viny, děti se to prostě nenaučí. Nestačí se zajímat, musíš žít to, co chceš předat.
@Anonymní píše: Více
Máma komunikovala a nutila mě komunikovat a sdílet, ale nikdy jsem neměla tu potřebu.
Zároveň to vzala jako fakt a nebrala mě třeba k psychologovi.
Dítě slyší hodně věcí. Opravdu mu neřeknu, že to je hrozné, ale snažím se vždy jeho znaky pojmenovat. To byla rada od psycholožky.
Běžné věci, jako mám hlad, jsem unavená, je mi zima, samozřejmě doma řešíme a sdílíme.
Paradoxně nejvíc pomohlo, když byli jednou spolu s dědou, který neznal znak pro pití a děda frustrovaně zařval něco ve smyslu „Mluv nebo s*r písmenka“. Teď už se s pitím obslouží.
@Anonymní píše: Více
Kolik, že je klukovi? Si nemůže nalít sám? Musí to hlásit? Jeho nenápadně si nalít? Jestli umí ukázat, že má žízeň tak snad se dokáže i sám napít ![]()
@Atisia píše: Více
Dokáže, ale jde o různé akce a místa, kde nejsme doma. Nebo je protivný a pak teprve rozklicuju, že má hlad nebo žízeň nebo něco jiného.
@Anonymní píše: Více
Zkuste jinou psycholožku. Lepší je klinická psycholožka.
@Anonymní píše: Více
Nemá dítě dysfázii? Aspergra? Není úzkostné?
Zakladatelko a nemůže být ta neochota komunikovat v důsledku VD? U dcery aktuálně teprve diagnózu řešíme, nicméně VD se skloňuje taky a přijde nám, jako kdyby vůbec nechápala smysl orální komunikace a vlastně komunikace celkově. Horko těžko jsem ji naučila alespoň 3 znaky (prosím, ano, ne - ČZJ umím obstojně, takže by se znakováním nebyl problém, ale dcera absolutně nemá zájem), používat je nechce, orálně komunikovat už tuplem ne. Reakce na všechno je vztek a pláč, když něco chce - pláč.
Dá se dítě naučit komunikovat? Moje máma vzpomíná, že jsem nekomunikovala vlastně nikdy. Nikdy jsem nesdílela zážitky, mám těžce naučené, že když odněkud přijedu, něco málo řeknu, ale nepodstatné nesmysly. Dodnes neumím sdílet své problémy a trápení. Třeba šikanu jsem přiznala až v době, kdy se to nedalo zakrýt. Teď mám děti a asi jsou po mně. Už od MŠ jsem nikdy nic nevěděla a nevím dodnes. Dá se nějak naučit sdílnost? Ptám se, zajímám se. Ale mladší dítě mi dodnes neřekne ani to, že má hlad, buď se rozbrečí, nebo začne znakovat, což je hrozné. Dítě mělo jako předškolák diagnózu dysfazie, což prý je vykompenzovane.
Deset už mu bylo, ale je to pořád stejné, jako když mu bylo pět.