Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
My jsme řešili smrt mé babičky. Děti věděly, že už je hodně stará (přes 100 let). Před dětma jsem normálně brečela, pobrečeli jsme si spolu. Nemělo smysl hrát si na hrdinku. My teda říkáme, že je babička v nebi a kouká na nás. Kouká na nás teda i Betinka a Terinka (pejsci od rodičů). Já sama věřím tomu, že na nás někdo nahoře dohlíží (babičky, nenarozené miminko atd.)
Ja bych klidně řekla, že odešla do nebíčka. Dětem se to říká, i když nejsou věřící, líp to podle mě dokážou pochopit, ona si to sama srovná postupem času, až bude trošku starší. A klidně před ní breč. Určitě ví, že když je člověk smutný, tak brečí. Bav se s ní o tom, ať ví, co se děje, ať není vyplašena, že maminka pláče. Hodně sil ![]()
Jelikož věřím na reinkarnaci, svému dítěti bych to vysvětlila tak, ze dusicka opustila tělíčko a narodí se jinam,zase jako male miminko, ale to už je otázka viry ![]()
Já jsem řekla, že nikdo nevíme, kde jsou mrtví lidé, jestli vůbec někde jsou. Co se týče smutku, říkala jsem, že jsem smutná, protože jsem dotyčného zesnulého měla ráda a je mi líto, že už se nemůžeme vídat. Děti to vezmou, přijde mi fér nepřikrášlovat skutečnost.
Odjakziva u nas vsichni odchazeli do nebicka..verici nejsme.i psycholozka pri umrti v rodine detem vysvetlila ze je ........ v nebicku a s toho se neda jit zpet za nama.ale jednou za hodne dlouho se zas potkame.
Tak malému dítěti je těžké vysvětlovat, co se vlastně stalo. I když už jsou to myslící tvorečkové, některé věci ještě nepojmou. A tak bych se nebál prohlížet si s ní babiččiny fotky, vzpomínat, dávat své emoce najevo. A vysvětlil bych jí to tak, že babička je v nebíčku.
Mám sedmiletou a babička jí zemřela pře měsícem. Také nejsem věřící, prostě jsem jí řekla, že babička už není, že šla do nebe.Že se tomu tak říká. A snažím se před ní nebrečet, protože i ona, i ta starší dvanáctiletá to velmi těžce nesly, když mě viděly brečet. Deptalo je to snad víc, než smrt tchyňky, jejich babičky. Takže já se snažím před nimi nebrečet.
Když nám umřela babička, o žádném nebi jsme nemluvili. Snažili jsme se smrt vysvětlit přiměřeně věku. Vlastní pláč jsem neskrývala. Často si o babičce povídáme. Chodíme na hřbitov. Chápu, že vaše situace je o dost těžší, vzhledem k tomu, že se jedná o vaši maminku
Omlouvám se za anonym, ale téma je pro mě hodně osobní a citlivé
Dceři jsou 4, cca před rokem umřela její babička - moje maminka.
Dcera si jí dobře pamatuje a občas se ptá, vysvětluju popravdě že babička byla nemocná a umřela a už tu s námi nebude.
Dnes mě ale dcara dostala otázkou - kam babička odešla?
Nejsme věřící, já osobně věřím na věci nebem a zemí, ale pořád jsem si neujasnila vnitřní názor na to co se děje po smrti - pokud vůbec něco.
Nevím tedy, jestli dítěti plést hlavu s tím že babička „šla do nebíčka“…? Ale co tedy říct…?
Druhá věc je, že je to i pro mně pořád těžké, a většinou se mi hned hrnou slzy do očí - jak se v tom případě zachovat před čtyřletým dítětem?
Snažit se slzy skrývat? Nebo se prostě nepřetvařovat - samozřejmě bych nedopustila žádný hysterický výlev - ale přiznat před dcerou jak je mi smutno, je to tak zlé?
Nechci jí zas vyděsit…
Budu ráda za všechny názory, díky!