Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Jsem bezradná - vzdorovité batole
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
13.8.12 15:23
Ja mam teda dite docela hodny..ale kdyz nahodou nastane podobna situace tak ji proste neresim…pripadne i strasim..nechces…tak nebudes jist..klidne at celej den neji…jeji vec…nechces za ruku tak budes doma!..nebo spadnes do rybniku a utopi te tam vodnik! 
…kdyz zhadrovati necham spadnout na zem a odchazim.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.8.12 15:27
Každé dítě je jiné, ale leckterá maminka ti řekne, že tohle obdobé vzdoru si prožívá taky. A nemlich stejně. Jídlo u nás doma? Buď nejí jeden, nebo druhý, nebo nejlépe oba. Nejí. Odjezd kamkoli, abych počítala kromě doby nezbytné na přípravu ještě další půlhodinu, páč semi nedaří je donutit, aby se dostavili… k oblečení, jádlu, obutí, nasednutí do auta… a to si myslím, že mám docela vychovaný kluky. 
No, mezi náma, mám vypnout aemimino a jít „něco dělat“, a taky semi vůbec nechce…
Rada? Zatnout zuby a vydržet. Bude líp. A pak přijde ta pravá puberta… a bude mnohem hůř!!! (Páč dosud lze v nejhorším použít tělesný trest - mám na mysli plácnutí. pak už to půjde blbě ).
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
13.8.12 15:36
Díky za radu 
na pubertu se těšííím. Já moc dobře vím, že vzdor prožívají i jiné děti, ale čeho je příliš, toho je fakt moc. Chtěla jsem si asi postěžovat, že u nás je to fakt celý den, že ani jeden den, nebo půlden nemáme v klidu. O tom, když se někam chystáme, radši ani nepíšu, to už nemá cenu a dřív jak na 11 si nic neobjednávám, mně to, co je u nás, mrzí, štve. Jasně, někdy synovi lupnu na zadek, ale pomůže to? ne. Babička mi radí, já bych mu už jednu dala, kdyby neposlouchal, tak jí řejnu, to bych ho musela třískat pořád - bez efektu a on by mi to jednou vrátil.
To, že ho nechám bez jídla, to mu udělám jednou, při jeho hubenosti si to víckrát nedovolím a navíc on by byl ještě rád, že jsem mu odnesla jídlo. L.
na pubertu se těšííím. Já moc dobře vím, že vzdor prožívají i jiné děti, ale čeho je příliš, toho je fakt moc. Chtěla jsem si asi postěžovat, že u nás je to fakt celý den, že ani jeden den, nebo půlden nemáme v klidu. O tom, když se někam chystáme, radši ani nepíšu, to už nemá cenu a dřív jak na 11 si nic neobjednávám, mně to, co je u nás, mrzí, štve. Jasně, někdy synovi lupnu na zadek, ale pomůže to? ne. Babička mi radí, já bych mu už jednu dala, kdyby neposlouchal, tak jí řejnu, to bych ho musela třískat pořád - bez efektu a on by mi to jednou vrátil.To, že ho nechám bez jídla, to mu udělám jednou, při jeho hubenosti si to víckrát nedovolím a navíc on by byl ještě rád, že jsem mu odnesla jídlo. L.
@Emilie píše:
Každé dítě je jiné, ale leckterá maminka ti řekne, že tohle obdobé vzdoru si prožívá taky. A nemlich stejně. Jídlo u nás doma? Buď nejí jeden, nebo druhý, nebo nejlépe oba. Nejí. Odjezd kamkoli, abych počítala kromě doby nezbytné na přípravu ještě další půlhodinu, páč semi nedaří je donutit, aby se dostavili… k oblečení, jádlu, obutí, nasednutí do auta… a to si myslím, že mám docela vychovaný kluky.
- Citovat
- Upravit
13.8.12 15:38
Ahoj, zažívám to stejné a ve dvojtém provedení. Jídlo řeším jednoduše, nechceš jíst, jdi od stolu. Sní to druhý, já nebo pes. Venku, když hadrovatí, tak odkládám a odcházím. Nedávno jsem vynesla dceru z obchodu na chodník a nechala ji ležet tam, chytla amok, začala vřískat a válet se po zemi a kopat kolem sebe. Tak jsem ji vzala a vynesla a oznámila ji, že se nemá vracet, dokud se neuklidní. Vrátila se, vřískala, tak jsem ji vynesla znovu a už byl klid. Naštěstí to byl malý obchod a viděla jsem na ni. Ve větších samoobsluhách jezdí v košíku, takže to nehrozí. No je to boj, ale nezbývá než vydržet. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.8.12 15:47
Na každýho platí něco jinýho, to musíš sama. Na naše kluky třeba platí jim opakovat, ty jsi přeci chytrej a šikovnej kluk a to, cos teď provedl, to byl nějakej zkrat, viď? Co sis u toho myslel? Ale taky až poté, až se uklidní, ve chvíli afektu je prostě afekt a… fynýto. To se nedá dělat nic než počkat, až to přejde.
A co se týče jídla… s tím hladověním fakt nemám problém. Oni hladou neumřou… zkusí to párkrát… a navíc já se musím přiznat, že mám určité pochopení, páč mně přesně tohle jako malé dělaly, budeš jíst teď a to, co je, jinak hlady… tak jsem byla hlady. Dobrovolně, při plném vědomí, protože už tehdy jsem odmítala jíst určité věci jako třeba maso a… trvá to dosud. Nezlomili mně, akorát tu nelibost ve mně takhle ještě posílili. Takže pokud nechtějí kluci jíst oběd, nenutím (teda pokud jsme sami doma - fakt nemám už nervy hodinu žádat, prosit, řvát a nakonec ještě snad lítat se lžičkou za nima, to fakt neeeeee ), na svačinu nabídnu co je v ledničce (výběr, ale oemezený, třeba lipánek - jogurt - zelenina - sýr) a pokud opět odmítnou, tak odmítnou… a večeři většinou už schlamstnou jak malinu - ale opět dávám vybrat jestli třeba polívku nebo namazanej chleba… Akorát pak vypadám na sociálku, že děti třeba neobědvaly
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
nemamnick
13.8.12 16:59
Zkus to s ním problírat. proč to nechceš, co se ti nelíbí, když se nechytneš, utopíš se a sežere tě ryba a pod… chápeš, ne? musíš mu to důvodnit, jinak asi bude vzteklejší ještě víc, zkus to. když to nezabere, tak pak, jak je tu napsané - nechceš jíst, budeš malý a… nějaká motivace
- Citovat
- Upravit
Anonymní
13.8.12 17:40
@nemamnick píše:
Zkus to s ním problírat. proč to nechceš, co se ti nelíbí, když se nechytneš, utopíš se a sežere tě ryba a pod… chápeš, ne? musíš mu to důvodnit, jinak asi bude vzteklejší ještě víc, zkus to. když to nezabere, tak pak, jak je tu napsané - nechceš jíst, budeš malý a… nějaká motivace
Ale to přece samozřejmě děláme, že mu vysvětlujeme možná nebezpečí, proč je nutné to to nebo ono. Na to on on jen křičí ne ne, odmlouvá, nebo se i vysmívá. A motivace? Např. pěkně mu říkám papej, ať můžeme jít ven, nebo si číst atd. Nepomáhá. Nepomáhá ani to, že dcera mu říká, papej, já už to budu mít, půjdeme ven. Když odejdu s dcerou ven, on si pořve, ale nic nesní. Motivuji ho při oblékání, jakmile mu to trošičenku nejde, spustí křik.
- Citovat
- Upravit
13.8.12 19:29
@Anonymní píše:
Ale to přece samozřejmě děláme, že mu vysvětlujeme možná nebezpečí, proč je nutné to to nebo ono. Na to on on jen křičí ne ne, odmlouvá, nebo se i vysmívá. A motivace? Např. pěkně mu říkám papej, ať můžeme jít ven, nebo si číst atd. Nepomáhá. Nepomáhá ani to, že dcera mu říká, papej, já už to budu mít, půjdeme ven. Když odejdu s dcerou ven, on si pořve, ale nic nesní. Motivuji ho při oblékání, jakmile mu to trošičenku nejde, spustí křik.
Hele, jak říkám, každé dítě to má jinak, ale… v tom případě bych mu klidně dovolila, aby si nabil nosánek. A jak doslova, tak… v jiných oblastech. A žádný foukání bolístky, žádný chování, ale opět natvrdo - říkala jsem ti to? Říkala! Ale musíš sama vědět, jestli tahle drsná škola zabere… já když už fakt nevím, jak na ně, tak je prostě nechám být, ať si klidně ublíží ať se do tý palice dubový třísknou. Příště už si to rozmyslí - možná… Jo, a co se týče tý soutěže u jídla, „král“ má výhody, ten kdo nesní, jíst nemusí, ale výhody ztrácí! Počínaje ňaminkou, konče já nevím čím, výsadou společné oblíbené hračky po celý den jen u „krále“… a to už motivace je! Jen musíš vydržet poprvé po druhé, než pochopí „pravidla “…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.8.12 19:30
Dneska oba zblajzli večeři na to tata - jeli totiž teď na večer oba s tátou vylepovat plakáty… ten, kdo by nesnědl, zůstal by doma
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.8.12 20:16
Nečetla jsem zatím diskuzi
S jídlem si to podle mě komplikuješ a děláš s tím moc velký divadlo. U nás se ráno snídá mlíko a k tomu dostanou do ruky pečivo, pokud je nějaká nuchta, tak tu, pokud ne, tak rohlík, pokud chce namazaný, tak ten snídám já a musí s tím za mnou přijít, sednout se ke stolu a já mu namažu. Abych ho nějak přemlouvala, že on nechce? Nechtěj si. Stejně tak svačina, u oběda se teda snažím, aby něco snědl, občas sní všechno, občas minimum. U večeře například hlídám, že neobírá šunku z chleba, ale baští vše dohromady. On hlady neumře, když mu to stačí, tak co. Je samozřejmě důležité, aby si dítě zvyklo, že ráno se jí, ale na druhou stranu, on moc dobře ví, jak je to pro tebe důležité a pěkně s tebou díky tomu zametá
Jinak starší je vzteklej jak vopice, fakt vztek někdy od roka, stupňující se, šílený řevy, scény, válení se atd. Nechávala jsem vyvztekat, ať se válí, pokud to šlo, tak jsem se mu ještě schovala, to bylo ideální, to vždycky přestal mnohem dřív a začal se bát, že jsem ho tam nechala a mazal za mnou 
Ideální to bylo doma, poslat do pokojíčku a řvi si. Z krátkodobého hlediska samozřejmě peklo, kdy tam třeba řval hodinu, vzteky se počural, pak z toho třeba usnul, ale dlouhodobý dopad je více než příznivý, ví, že tu nikoho jeho řvaní a vztek nezajímá, nikdo mu tady publikum dělat nebude, takže se naučil jakžtakž vztek zvládat.
Momentálně jedem období negativismu, vzdoru (to předtím byl „jen“ vztek ), ale vzhledem k tomu, že už ví, že na mě řev neplatí, tak je to malinko jednodušší, že sice mrčí, trochu řve, ale už sebou někde řízne fakt výjmečně.
Ale jeden čas jsem taky měla pocit, že prakticky celý den řve a snad nikdy nemá dobrou náladu. Vyroste z toho, jen mu nesmíš dávat najevo, že se tě to v sebemenším dotýká a dát mu tak páky, jak s tebou vorat. Člověk se musí trohu zatvrdit proti okolí, protože dejme tomu dítěti na veřejnosti naplácat, aby lidi přestali čumět, je naprosto k ničemu. Takže ať se ohlížej, čučej, klidně ať mají chytrý komentáře, nesmíš se nechat a maximálně jim říct, ať si hleděj svýho, z dlouhodobého hlediska je celkem stěžejní, abys fakt vychovávala a ne se styděla…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.8.12 20:34
Ahoj, můj syn má teďkom dva roky. Naší motivací je, že když něco neudělá co se mu nelíbí, tak bude muset dělat něco horšího. Třeba když nebude papat, tak se jde spinkat. Nebo když nepůjde za ručičku, tak půjde do kočárku. Takovéhle věci docela zabírají, ale musí se vážně dodržet. Jinak na ostatní třeba v tom obchodě vůbec nehleď. Já taky koukám, když v obchodě nějaké dítě zlobí, ale né protože bych si říkala jaká je to hrůza, ale protože se tam něco děje téměř každý rodič něco takového spoň párkrát prožije.. Budu bržet palce ať se to zlepší 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.8.12 21:48
Myslím, že v první řadě se dítě musí naučit ovládnout svůj vztek, agresi jako takovou, bez vysvětlování, pak teprve se v jednotlivých situacích dozvídá, proč je dobré se teď ovládnout. Praktikováno naopak, tak se dítěti vysvětluje, proč se má ovládnout, ale vzhledem k tomu, že to neumí, tak je mu to víceméně k prdu. Přijde mi to, jakobyste neřidiči vysvětlovali pravidla silničního provozu, když ještě neumí auto ani nastartovat - informace jsou to cenné, ale nevyužije je, protože auto nerozjede a tím pádem nikam nedojede tak jako tak.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
14.8.12 14:10
No, u nás je to teď úplně stejný - tedy s jídlem problémy nejsou, ale když nechce jíst, zásadně nenutím. Jídlo dostane na své židličce a většinou se už sám sápe, abych ho vysadila.
Snažím se, aby nebyl důvod zakazovat - třeba když vím, že leze přes židle na stůl, tak židle schovám, nechci aby chodil sám do kuchyně - zamknu dveře…
Ale pokud něco zakážu, neustoupím, ať se vzteká jak chce (přes cestu za ruku… prostě cokoli, kde může vzniknout nějaká újma).
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Syn hodně vodí za ruku
- 16.09.26
- Anonymní
Dítě se bojí jít ven
- 08.09.26
- Kris308
strach z otce
- 23.08.26
- babča1950
Děti a otec bez zájmu o ně
- 07.06.26
- Anonymní
Předem se omlouvám za anonymitu, možná i budu psát trochu zmateně. Snad mi někdo poradíte. Jsem už opravdu bezradná a unavená. Máme 2 děti 3,5 a 2,5. A právěže s tím mladším máme velké problémy. Kolikrát už se i ráno netěším na nový den, co zase bude, jak ten den bude probíhat. Mladší syn - 2,5 r. je strašně vzdorovitý a já už nevím, jak na něj. Nechci jíst, řeknu mu pěkně, pojď, půjdeme do židličky papat, nachystala jsem ti snídani - oběd atd., tak on ne, ne, ne. Tak mu řeknu, musíš papat, abys rostl, pak na něho ještě chvilku pěkně, ale on se začne vzpouzet, tak řeknu důrazně, jdeme jíst, on začne kolem sebe kopat, křičet, v židličce dělá scény, pár lžiček mu dám sama, pak ať už jí sám, to on nebude, takže mu pak chci pomoct, to zase křičí já sám. Pořád jen abych ho popoháněla a ani to není dobré, pak si začne jídlo držet v puse a už nekomunikuje. Každé naše jezení by mohlo trvat i 2 hodiny. Nakonec to skončí stejně křikem. Já už jsem z toho na nervy. Když jsme venku, tak děláme akorát divadlo pro lidi. Tuhle ho chytil v obchodě vztek a chtěl shodit regál se zbožím, naštěstí to neudělal, protože jsem mu nedovolila dát do košíku další věc. Když jdeme kolem silnice, nebo blízko vody, nebezpečí, musí se mě držet za ruku, to on odmítá, já nepovolím, pak nastane zase řev, on " zhadrovatí" a chce prásknout sebou na zem. Tudíž my chodíme věčně s řevem, nebo i na zahradě je věčně jen slyšet jeho křik. Jsem z to tak unavená. Jsme s manželem důslední, ale určitě dětem dopřáváme i volnost, ale jakmile po synovi něco chceme, opravdu cokoliv, tak je to problém. Protože on musí chtít nebo dělat opak než my. Starší dcera - 3,5 r. i když je taky docela dost živá, tak s ní je úplně jiná domluva, většinou fakt v pohodě, nebo si to vysvětlíme, takže mu jde i příkladem. Docela mě mrzí, že dcera to vníma, že je u nás pořád křik. Syn byl do 10 měsíců moc hodné miminko, hezky spával, s papáním jsme měli problém vždy. Ale od toho 11 měsíce se začal strašně zlobit, ani tulivý moc není.
Máte to někdo třeba podobně? Omlouvám se za zmatenost, ale já jsem už kolikrát tak vynervovaná. Mateřská mi za chvíli končí a já si fakt „užívám“. L.