Jsem totální sobec

Napsat příspěvek
Velikost písma:
13967
23.6.24 09:57

Pokud nad tím takhle přemýšlíš a „chtěla bys chtít“, tak můžeš zkusit nějakou psychoterapii. Nejspíš máš nějaký blok z dětství, jsi naučená neprojevovat city, nepřipustit si je, nejspíš aby tě zbytečně nezraňovaly. Možná by terapeut zvládl tohle trochu otevřít, třeba by to pomohlo. Za zkoušku nic nedáš ;)

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
2060
23.6.24 23:02

Ty máš pocit, že bys měla být jako ta většina z davu kolem tebe. Že bys měla chtít muže, děti, že by na tebe teda lidí pohlíželi jako na ty ostatní. Ty pochybuješ o tom, jestli jdeš správnou cestou a přitom víš, že jsi zvyklá žít po svém. Já myslím, že má každý žít tak, jak vyhovuje jemu a nemusí se nikam zařazovat ani za nikoho schovávat.
A je fakt, že ženy, které jsou samy na děti, mají je nemocné, nebo jsou bez práce, bez vlastního bydlení, které mají doma nemakačenka, cholerika, co já vím…ty by se single ženou, spokojenou se svým životem, možná i zfleku měnily.

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
229
23.6.24 23:23

Jsi prostě a jednoduše kompletně emancipovaná žena a evidentně se v tobě bijí živočišné pudy, společenský konsensus a vlastní uvědomění si sama sebe. Tak jak to máš ty to má hodně lidí, především mužů (vítej v klubu :kytka: ). Rodinný život a monogamie je lidmi vymyšlený konstrukt který po staletí udržoval funkční ekonomiku. V posledních desetiletích se to ale pomalu mění s rostoucí životní úrovní - rozvodovost 50 % a těch zbylých 50 % rozhodně nejsou jenom sluncem zalité pohádkové vztahy, ale často uměle udržované svazky hnané především ekonomicky (živíme děti, děláme to pro ně). Stačí si počíst v jiných diskusích. Mám ve svém okolí pár lidí kteří tu pohádku skutečně žijí nebo to tak alespoň na venek působí, ale je to menšina.

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
19814
24.6.24 04:26

Já myslím, že jsi zatím jen nepotkala někoho, s kým by to chtění naskočilo samo, s kým by sis uměla ten společný život představit. Že je to jen o tom, narazit na někoho, s kým najednou bude důležitější být než sama se sebou a budeš s ním chtít sdílet všechno, i svůj osobní prostor. Do toho nejde se nutit. Buď to přijde a přecvakne úplně automaticky, nebo taky ne.

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
17
24.6.24 09:19

Rozhodně nejsi divná, jsi jen odlišná, než je standardní vzorek populace. Já byla stejná jako ty, ve vztahu semetrika, ale u mne to pramenilo, že jsem se bála, že mne ten druhý převálcuje, pokud nebudu já ta dominantnější. Myslím, že by ti mohl vyhovovat víkendový, výletový vztah s nějakým mužem, který už nestojí o každodenní společnost ženy. Nebo jen prostě kamarád s výhodami. Mimochodem, znám opravdu velké množství žen, které po rozvodu už nechtějí bydlet s mužem a dělat mu služku, děti už vylétnuté z hnízda. Tak mají kočky, kamarádky a kamarády. Tys jen o pár let začala dříve, než je obvyklé. To je celé.

Příspěvek upraven 24.06.24 v 10:32

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
82070
24.6.24 09:46

I takoví lidé jsou a nejhorší je, když se to snaží potlačit. Není to dobré. Ber se tak jaká jsi a žij podle toho. Jinak ublizis sobě i jiným. Je to stejné, jako když ženská podlehne tlaku okolí a pořídí si dítě, které nikdy nechtěla. Protože tak to má být. Žij si svuj život.

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
24.6.24 10:13

Podle mne je takových lidí docela hodně, jen to o sobě neví, nechtějí si to připustit, atd. Podle mne upřímnost k sobě je důležitá věc a člověk by měl jednat tak, jak to cítí. Když se někdo nechá navrtat do rodiny, stejně to obvykle nevydrží. Jsou problémy a trpí v důsledku hodně lidí.

Musíte přijít na to, co opravdu chcete, jestli váš dosavadní styl života není náhodou důsledek nějakého zablokování. Je totiž trochu zvláštní, že vás mrzí, že nežijete v pospolitosti s druhými. Znám takové, kterým je to naprosto jedno.

Ale pokud to takto opravdu chcete, na sílu to neměňte.

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
16
25.6.24 10:21

Vidím v tom příspěvku sebe :D Celou dobu jsem to měla jako ty, žádné mateřské pudy, touhu po vztahu, nic z toho. Byla jsem šťastná sama, stýkala jsem se jen s pár kamarády. Mívala jsem také chvíle, kdy mi bylo samotné moc smutno, ale ne moc, vážila jsem si samoty a klidu a hlavně svobody. Nějaké vztahy jsem měla, ale nikdy to nebylo ono. Pak jsem se po třicítce seznámila s klukem, se kterým jsme si sedli, nikam mě netlačil, dopřával mi tolik svobody, kolik jsem chtěla a zároveň jsem od něho dostávala to, co jsem u žádného kluka předtím neměla. Tak jsme pak spolu zkusili nezávazně bydlet, já teda si vymohla vlastní pokoj, abych měla své hnízdo a svůj prostor, ač na to okolí kouká divně. Pak jsme zplodili miminko a vzali se. Není to jen pohádka, jsou třenice, miminko vzalo hodně velkou část svobody (zezačátku vsechnu, s věkem se to pomalu postupně zlepšuje)… přesto bych asi neměnila… Teda měnila, když má miminko den, že furt brečí a já bych tak ráda šla sama do hor, ale pak se uklidní, směje se, pusinkuje mě, vidím, jak je celej já a to je úplně úžasný pocit, co vykompenzuje to, co mi chybí. Jenže já se bála toho být na stáří sama, to jsem zaboha nechtěla a viděla jsem to u příbuzné, jak byla sama celý život a vždy takové „páté kolo u vozu“ :,( Proto jsem se rozhodla pro rodinu a potomka.

Tak abych to shrnula a co tím chci říct, každý styl života má své plusy a mínusy, jsou dny, kdy se mi extrémně stýská po mém single life a pak jsou dny, kdy jsem fakt šťastná a gratuluji si, že jsem do toho šla.

Držím palce ať jsi spokojená s jakýmkoliv rozhodnutím, které uděláš. :srdce:

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

Zkušenosti a hodnocení

Hra JAUVAJS!

  • (3.8) + 10 recenzí

Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky

Ikona - Lucie Machová

Mgr. Lucie Machová