Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Zkušenost nemám, ale zkoušela jsi přemýšlet, jestli ta tvoje představa není jen prostě strach se vázat a neochota se někomu přizpůsobovat? Chtěla bys chtít jen proto, aby jsi byla stejná jako ostatní a nebo ti něčí blízkost opravdu schází? Nechceš jen naplnit svoji představu o normálnosti? Nebo naopak zkoušíš léta ignorovat svoje potřeby a touhy a přesvědčuješ sama sebe o něčem, co je ve skutečnosti jinak?
Na mě to nepůsobí jako sobeckost, ale prostě jako vzorec, podle kterého jsi zvyklá fungovat. Pramenit to může už třeba z dětství, ale to se těžko odhaduje… Přijde mi to jako nějaký blok podle toho, co popisuješ ![]()
@Aduš8 píše: Více
Já jsem si dlouho myslela, že je to jinak a že se to ve mě probudí, až přijde správný čas, ale je to horší a horší, takže už vím, že to ve skutečnosti jinak není a ta realita je prostě horší. Nechci žít jako osamělej pařez, ale zároveň chci, protože mě obtěžuje řídit se podle někoho a podřizovat se (i když v blbostech). Ta blízkost mi vlastně ani nechybí. Nemám pocit, že bych byla schopna mít nějaký hluboký city.
Proč tak ale nechceš žít, když ti to naprosto vyhovuje? Jen proto, že nesplňuješ očekávání okolí nebo svých blízkých? Ve tvém životě jsi ty sama nejdůležitější. Pokud budeš žít život podle představy ostatních, šťastná nebudeš
No a zamilovala se už někdy? Třeba i jen platonicky? A co sex, vůbec ti nechybí? Neměla jsi třeba nešťastné dětsví a v dospělosti máš psychický blok? Nebo ti to tak prostě vyhovuje a jen si děláš hlavu z reakce okolí?
@Aduš8 píše: Více
Já vlastně nevím. A to je asi ono. Že jsem dneska viděla, jak je to hezký, když lidi žijí tu pohádku, mají se rádi a berou se. Jsou schopni někoho milovat, sdílet s ním život, žít spolu. Já toho schopná nejsem. Bylo mi to líto. Raději bych byla „normální“, aby mi přišlo normální toužit po rodině, po svatbě, po dětech. Nikdy jsem po ničem z toho netoužila, protože to znamená se uvázat, sdílet. A to já neumím.
@Roxy ivka píše: Více
Zamilovala, měla jsem několik vztahů, po dvacítce dva víceroční - jeden čtyři a druhej tři roky, jakmile to začalo být vážnější, zdrhla jsem. Sex mi nechybí, mám ho dost. Dokážu mít sex bez nějaký hluboký lásky, prostě jen z fyzický přitažlivosti.
Nešťastný dětství jsem neměla, nebo ne vysloveně nešťastný. Ale nějaký velký city se u nás neprojevovaly. Ani já sama ne, protože prostě žádný velký city necítím.
Z reakce okolí si hlavu nedělám, nikdo to nijak nekomentuje, jsem prostě taková, lidi mě znají jako studenější čumák, solitér. A co si pamatuju, tak jsem to tak měla vždycky. Jsou zvyklí.
Buď v klidu, užívej co ti vyhovuje a buď šťastná. Jen…umřeš úplně sama. Jestli jsi s tím ok, nic neměň.
@modra_vyletni_lod píše: Více
Tak nad tím jsem samozřejmě taky přemýšlela, ale říkala jsem si, že je vlastně fajn, že nikdo se nebude trápit a smutnit. Což je smutný pro mě, ale nechci, aby se někdo trápil kvůli mně.
@Anonymní píše: Více
Tak super…toto máš vyřešeno. Tak nebuď smutná a žij svůj život. Nejsi divná ptz ti je dobře jak je. Je mraky lidí co se trápí a žijou "normální " život.
Nečetla jsem všechno… ale co takhle najít si partnera, se kterým se budete vídat a dělat všechny ty věci, co dělají lidé v páru, ale nebudete sdílet společnou domácnost? prostě si budeš dál žít ten svůj soliter, ale budeš se mít na koho a na co těšit a časem se třeba budeš moci lépe rozhodnout, zda chceš pokračovat v tom, co máš do teď, nebo zda něco změníš…
já jsem vždy toužila po rodině, mám ji… ale na svobodné časy ráda a často vzpomínám.
@modra_vyletni_lod píše: Více
já myslím, že takhle jednožnačný a snadný to není… máš přeci rodiče, sourozence, kolegy, kamarády…
Pro mě jako matku a manželku je to sice zvláštní..to já naopak ta pouta vyloženě potřebuji, ale sama mám v blízkém okolí rovnou dvě ženy, které jsou jako ty. Jedna mívala vztahy jen jako hodně mladá. Teď už je roky v důchodu a žije pořád sama. Jen teda ta ani ta zvířata nemá ráda. Má jen dlouholetého kamaráda s kterým chodí po výletech. Byla s ním i na mé svatbě. Jsou úplně stejní. ![]()
Druhá je mi hodně blízká, jakože příbuzensky. Lidsky jsme si rozuměli akorát jako děti. Ta žije s partnerem, ale on pracuje hodně v zahraničí, takže jsou spolu hodně málo a tak jí to vyhovuje. Často i on pak hned jede někam buď s přáteli nebo za rodinou a ona zůstává doma. A to se už tak vidí dost málo. Potřebuje takový ten svůj prostor. Nesnese neustálý kontakt. Vytáčí jí to. Děti nemá ráda, nechce. Svatbu nevím.
Takže to zas až tak neobvyklé nebude
Hlavně, ať je člověk šťastný. Je přece jedno, jak žije.
@Anonymní píše: Více
Víš, strašná spousta lidí žádnou pohádku ve vztahu nežije a věř, že po čase budou třeba závidět oni tobě. Ten čas, klid, zázemí podle tvých představ,… Pokud jsi takhle spokojená, neřeš to a nenuť se cítit to jinak. Způsobů, jak prožít život je strašně moc a my nemůžeme mít všechny na jednou. Prostě si v určité chvíli musí člověk vybrat.
Ahoj, chtěla bych prosím zůstat anonym.
Dneska jsem byla známým na svatbě. Bylo to hezký, i když já tyto akce příliš nevyhledávám, ale když už se někde ocitnu, tak si to užiju a přijde mi to hezký. Ale dneska, když jsem se vracela navečer domů, mi bylo úplně do breku.
Abych to upřesnila. Je mi pár let po třicítce. Žiji sama. Už několik let, v podstatě celou dobu, co jsem se odstěhovala od rodičů. Mám to ráda, můžu říct, že můj vysněnej styl života by byl doma se psem a kočkama a žít jako stará panna. Jenže dneska jsem si uvědomila, že jakkoli je to super, tak bych vlastně hrozně chtěla, abych to měla jinak. Chtěla bych mít v sobě tu vřelost, chtěla bych chtít žít s někým, budovat něco, směřovat ke svatbě.
Jenže - chtěla bych chtít. Já to tak vůbec necítím a je mi to líto. Nedokážu s nikým žít, jsem fakt nesnesitelná po nějaký době, vadí mi že není pořád po mým a nemůžu si dělat co chci. Mám úplnou hrůzu že bych se měla někdy vdát a uvázat se. Že bych měla někdy s někým něco sdílet. Být oddaná a nebýt jen JÁ.
Uvědomuju si čím dál častěji, že tím několika lidem ve svým okolí dost ubližuju a vlastně mě to mrzí. Vždycky mi to bylo jedno. Kopala jsem si sama na svým písečku, celej život, nikdy jsem nebrala ohledy, dělala jsem si všechno po svým. Ani jsem nikdy nebrala sobectví jako špatnou vlastnost, ale postupem času vnímám, že je to prostě na h.vno. Že za mě za pár let bude solidní semetrika, se kterou nikdo nevydrží a zbydou mi fakt jen ty kočky.
Je to hrozný když to takhle čtu a přemýšlím nad tím. Už asi pozdě bycha honit, nemyslím že se to nějak změní. Ale zajímalo by mě, jestli je tu někdo taky takovej. Jestli jsem nějaká porouchaná, anebo ne a vlastně to není až tak neobvyklý. Má s tím někdo zkušenost?