Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Katastrofické scénáře
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
7.3.13 10:13
@petulatko píše:
Netvrdim, ze ten chlap je spatny. Tvrdim, ze je spatny pro ni. Jsou zeny, kterym vyhovuje volnejsi vztah a jsou zemy, kterym vyhovuje byt s partnerem neustale v kontaktu. A k tomu potrebuji odpovidajici protejsek.
Nojo, jenže…ve všech předchozích vztazích jsem měla chlapa omotaného kolem prstu a bylo to špatně, jsem manipulátor a citový vyděrač…bez ohledu na okolnosti je tohle první vyrovnaný vztah… ta potřeba získat jistou od druhého pramení z mé minulosti a nabourané psychiky, myslím, že se spíš potřebuju naučit vycházet sama se sebou, on mi nic špatného fakt nedělá, nemám jediný objektivní důvod žárlit…já jen nevím, jak se s tím srovnat, snažím se na to nemyslet, cvičím, dělám milion jiných věcí a stejně mi to pořád v hlavě všechno šrotuje..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
parketka
7.3.13 10:17
Mě to připadá celkem normální prostě máš prvně v životě chlapa, kterej si z tebe nesednul na zadek na což jsi byla zvyklá a tak tě to prostě pořád přivádí v určitý neklid. Podvědomě bys chtěla, aby z tebe na zadku byl, ale ve skutečnosti tě to prostě a jednoduše rajcuje. Takže se snažíš, žárlíš jsi ve střehu a to je koření vašeho vztahu. Až si na ten zadek sedne tak tě to třeba přestane bavit.
- Citovat
- Upravit
7.3.13 10:19
@Seizdra píše:
Já v jejím příspěvku nenašla nic, v čem by on jí jistotu nějak podkopavalakorát se nechová jak zamilovanej pubertál. Můj je to stejný. Na objímání a další ‚zbytečný‘ projevy lásky není, ale to neznamená, že v něm nemám tu jistotu, vím, že se o něj můžu opřít
Přesně - on nic nedělá, akorát se odmítá rozpustit v mých návalech lásky - musím uznat, že na to, jak na to není stavěný, mi toleruje hodně 
Jsem jeden velký problém - bývalý (otec dcery) se mnou odmítal dva roky spát, a já si z toho asi zafixovala, že láska = fyzická náklonnost, a teď jsem schopná se rozbrečet, když příteli ráno zazvoní budík a on se zvedne a jde do práce, protože spěchá, místo toho, aby se na mě hladově vrhnul - tohle je fakt ve mně, ale já už nevím, jak si to do tý hlavy namlátit, že mi nic nehrozí, nic se mi neděje, vím, že ve všem se na něj můžu spolehnout, ale proti tomu jde tahle nepřekonatelná potřeba něčeho…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.3.13 10:20
Ahoj, tak jestli k tomu můžu něco říct…a neber to zle, je to jen můj názor a když už jsi sem příspěvek dávala, myslím, že můžeš čekat jakékoliv reakce… Já Tě rozhodně nechci soudit, jen asi napíšu, jak Tě z toho, co jsi napsala vidím já. Já si myslím, že úplně vyrovnaná nejsi, jenže Tě neznám a nemůžu posoudit proč a co tomu všemu předcházelo. Myslím si, že Ti chybí chválení. Pochválení od lidí, kteří Ti jsou jakýmkoliv způsobem blízký. Potřebuješ slyšet, jaká jsi šikovná maminka, co jsi všechno ustála a přesto " jedeš" dál. Díky svému nízkému sebevědomí máš ovšem pocit, že tomu tak není a že když Ti to nikdo neříká, tak to ani tak nemyslí. Víš cítím z Tvých slov jak píšeš, že jsi hezká, štíhlá, mladá, inteligentní..atd jakoby volání o pomoc.To,že má je někdo hezký a štíhlý ještě neznamená, že je šťastný. Já mám taky školy a třeba jako mlaďounká byla taky štíhlá a klukům jsem se líbila a občas jsem s pomocí kamarádek provokovala opačné pohlaví a děsně jsem se u toho bavila. Jenže, když se nad tím zamyslím dnes..tíhle svým chováním jsem si kompenzovala nezájem mých rodičů(žila jsem ve spořádané rodině, přesto jsem poslouchala jak v životě ničeho nedosáhnu, že si mě jednou vezme jen ten největší blbec, že se neumím sama do ničeho zapojit, že budu s cikánama kopat chodníky..apod.) Dneska jsem daleko silnější-tlusčí než za mlada, mám 2 děti, dělám práci kterou jsem od mala chtěla dělat a díky které vidím, že slovo zoufalství se ani náhodou netýká toho, jak kdo vypadá. Dle mého by sis měla najít třeba jeden koníček, kterému se budeš věnovat a k tomu máš přeci ještě dítě. Zdravé. Ani nevíš, jaký ohromný dar Ti byl dán, že nemusíš řešit, co s ním jednou bude, až Ty tady nebudeš. A že se Ti to zdá jako kravina? Nezdála by se Ti, kdyby ses s něčím takovým setkala. A volání příteli? Zkus to brát jako závislost…čím méně mu budeš volat, tím budeš volnější a on si Tě bude i víc vážit..vždyť řekni, kdo chce mít doma stíhačku. A to, že se nechce vodit na veřejnosti za ruku? Já mám přítele hóódně dlouho a taky nikdy na veřejnosti nechtěl nikdy nic-pusu, vodit za ruce, přitulit se. Hold někdo má takovou povahu. Někdo je oddaný bezmezně a je mu jedno, že se někdo dívá, jiný by se skoro osypal, že by ho někdo mohl vidět. A rada, aby jsi mu taky scházela…co se někdy sebrat s dcerou a odjet s ní někam na hory..na víkend? S námi přítel taky pořád nejezdí. Já přírodu miluju a tak párkrát za rok zbalim děti a psa, doma se zeptám..„jedeš s námi nebo ne?“ odpověď je někdy jo a jindy, že chce odpočinout v klidu doma a nijak mě to nedeptá. A pak taky řekne, že už se mu po nás stýskalo, že bylo doma nezvyklé ticho.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.3.13 10:20
@Fireangel bapisubti svou zkusenost. Soudim podle sebe, takze treba to vidim moc zujate, nevim.
Mela jsem nekolik vztahu a ty, o ktere mi slo, vzdy skoncily rozchodem ze strany partnera. Porad jsem v tech vztazich mela potrebu byt tomu druhemu bliz, proste vic jako zit spolecny zivot, nebo jak to napsat. A ja jsem typicky blizenec, volnost je moje druhe jmeno 
ale proste porad mi v tech vztazich chybela jakoby myslenkova intimita. Ti chlapi byli vsichni vesmes fajn, milovali jsme se navzajem, ale proste oni pod mym natlakem zacli potrebovat volnost. Ja jsem jim pritom nebranila v kamaradech, volnych vikendech, nicem, ale oni se stale citili svazani a ja jsem se citila nemilovana.
Pak jsem potkala meho manzela. To je chlap, ktery si rad zaflirtuje. Dokaze mi dat ale takovou jistotu jak ve svych citech ke me, tak v realnem zivote, ze proste najednou ta potreba intimity je vyplnena a ja jsem absolutne v klidu. Bere me takovou, jaka jsem. Muzu mu napsat padedat smsek po sobe a on se tomu zasmeje. Muzu cokoliv a on me proste i pres to ma stejne rad.
Snad jsem to nejak aspon trocbu srozumitelne popsala.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
G12
7.3.13 10:23
@Fireangel píše:
Přesně - on nic nedělá, akorát se odmítá rozpustit v mých návalech lásky - musím uznat, že na to, jak na to není stavěný, mi toleruje hodně
Jsem jeden velký problém - bývalý (otec dcery) se mnou odmítal dva roky spát, a já si z toho asi zafixovala, že láska = fyzická náklonnost, a teď jsem schopná se rozbrečet, když příteli ráno zazvoní budík a on se zvedne a jde do práce, protože spěchá, místo toho, aby se na mě hladově vrhnul - tohle je fakt ve mně, ale já už nevím, jak si to do tý hlavy namlátit, že mi nic nehrozí, nic se mi neděje, vím, že ve všem se na něj můžu spolehnout, ale proti tomu jde tahle nepřekonatelná potřeba něčeho…
Proto jsem psala, že když si to tam neumíš „namlátit“ sama, tak ať zajdeš pro radu k odborníkům 
- Citovat
- Upravit
7.3.13 10:29
@G12 píše:
To špatný patřilo do uvozovek.Ale i tak se domnívám, že to není přirozené pro žádného chlapa, ten neustálý kontakt. A že by si to měla zakladatelka vyřešit v sobě, např. ten strach, že o partnera přijde.
Ano, s tim souhlasim. Chlapi volnost potrebuji.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.3.13 10:29
@klafina123
Vůbec to neberu zle Kolikrát mi nejvíc otevře oči, když narovinu dostanu „přes čumák“
Z určitého pohledu máš pravdu, celé moje dospívání (deprese, anorexie..) se týkalo toho, že o mě můj biologický otec neprojevil nikdy nejmenší zájem a máma, ač milující, mě vždycky vedla stylem „jedničky jsou samozřejmost, trojky tvoje chyba“. Ale to není výčitka, každý se snaží být rodičem podle svých názorů a představ, výchova je vždycky sázka do loterie…v tomhle mám po všech těch terapiích jasno, a opravdu jsem teď mnohem vyrovnanější než dřív, už v krizi dokážu hodit strach za hlavu a jednat, ale stabilní to pořád ještě není a já už nevím, kam jinam sáhnout… když jsem zakládala tuhle diskuzi, i jsem doufala, že někdo z vás řekne něco, co mě přivede zase na jiné myšlenky, že tu situaci uvidím zase z jiného úhlu…my to máme nastavené tak, že o víkendu je dcera s bývalým a já s přítelem, v týdnu jsem s dcerou u mých rodičů, to by vyžadovalo milion dalších vysvětlení situace, prostě to teď tak je Jo, strávit víkend jinde než u přítele na restauraci… hezké, jenže já bych to udělala jen proto, abych nakopla jeho, já bych to protrpěla a chtěla být s ním…
Asi si s ním částečně vyplňuju neschopnost zůstat sama se sebou sama, panebože, děsí mě představa, že po těch jedenácti letech únavné práce na své psychice mě čekají ještě další roky…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.3.13 10:35
Jsem to nějak nedopsala…připadám si už moc „velká“ na to, abych pořád vše házela na moje rodiče, na výchovu, na všechno, co mě potkalo…jo, stalo se mi toho hodně, ale v tom se nemůžu pitvat, už je to za mnou, jsem tady a teď a nějak se potřebuju stabilizovat…nejsem sžitá s rolí matky, na rodičovské jsem dodělávala školu, malou jsem v podstatě lítala jen nakojit, emocionálně jsem na úrovni puberťáka… já si rozumem uvědomuju, jak strašný je to dar, že mám po všech těch pokusech o fyzickou sebedestrukci zdravé dítě, jen…s dcerkou jsme spíš kámošky, máme se rády, mazlíme se, ale moc výchova v tom není, nejsem autorita, asi čekám, že to "někdo " udělá za mě? Malá přitom není rozmazlená ani nevychovaná, spíš při své inteligenci sama nějak chápe, co je socializované chování, a kolikrát mi přijde, že radši poslechne, aby se vyhla ječení ztřeštěné matky… 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
G12
7.3.13 10:39
@Fireangel píše:
Jsem to nějak nedopsala…připadám si už moc „velká“ na to, abych pořád vše házela na moje rodiče, na výchovu, na všechno, co mě potkalo…jo, stalo se mi toho hodně, ale v tom se nemůžu pitvat, už je to za mnou, jsem tady a teď a nějak se potřebuju stabilizovat…nejsem sžitá s rolí matky, na rodičovské jsem dodělávala školu, malou jsem v podstatě lítala jen nakojit, emocionálně jsem na úrovni puberťáka… já si rozumem uvědomuju, jak strašný je to dar, že mám po všech těch pokusech o fyzickou sebedestrukci zdravé dítě, jen…s dcerkou jsme spíš kámošky, máme se rády, mazlíme se, ale moc výchova v tom není, nejsem autorita, asi čekám, že to "někdo " udělá za mě? Malá přitom není rozmazlená ani nevychovaná, spíš při své inteligenci sama nějak chápe, co je socializované chování, a kolikrát mi přijde, že radši poslechne, aby se vyhla ječení ztřeštěné matky…
Neříkám, že to máš svádět na rodiče. Kdybys nenapsala o ostatních problémech, tak bych ti dala radu, ať se uklidníš a věnuješ se jiným všcem, než nesmyslným přemýšlením o tom, zda tě partner dostatečně miluje. Ale chápu, že to pro tebe asi není tak snadné, že tam těch psychických problémů bude víc 
- Citovat
- Upravit
7.3.13 10:48
@Fireangel píše:
asi čekám, že to "někdo " udělá za mě?
A s tím bych začala… protože tady bude ten zakopaný pes… jistotu (ve všem) musíš najít nejdřív sama v sobě… pak nebudeš potřebovat ujištění ze strany přítele (nebo ostatních)… je to stejné jako u tvé reakce na psychologa či psychiatra… oni nic neudělali, ty sis to v sobě musela přerovnat sama… samozřejmě, oni za tebe nemůžou v tvé hlavě zpracovat všechny informace a prožitky a zkušenosti… oni tě maximálně můžou navést na cestu, jak si utřídit myšlenky, jak si položit pár otázek a zodpovědět si na ně… tohle všechno si ale pak musíš natvrdo „odmakat“ sama… a stejně tak to bude i v životě s ostatním… píšeš, že jsi sexy, štíhlá a podobně, a přece nejsi šťastná… nejsi, protože v podvědomí jsi naprogramovaná jinak… to jsou ty tvé katastrofické scénáře… když budeš chtít, tak se z toho určitě dostaneš i sama…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.3.13 10:49
@Fireangel Ja jsem si ted cetla jeste jednou ten zakladajici prispevek v te tve diskuzi o dcerce, jak nechce k tatinkovi. Pises tam, ze s partnerem nebydlite spolu. Nemuze byt i v tom problem? Preci jen uz jste dospeli a vztah by mel byt „rodinnejsi“, tak jestli ti treba nechybi i pocit rodiny..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.3.13 10:54
@Regina Hero píše:
A s tím bych začala… protože tady bude ten zakopaný pes… jistotu (ve všem) musíš najít nejdřív sama v sobě… pak nebudeš potřebovat ujištění ze strany přítele (nebo ostatních)… je to stejné jako u tvé reakce na psychologa či psychiatra… oni nic neudělali, ty sis to v sobě musela přerovnat sama… samozřejmě, oni za tebe nemůžou v tvé hlavě zpracovat všechny informace a prožitky a zkušenosti… oni tě maximálně můžou navést na cestu, jak si utřídit myšlenky, jak si položit pár otázek a zodpovědět si na ně… tohle všechno si ale pak musíš natvrdo „odmakat“ sama… a stejně tak to bude i v životě s ostatním… píšeš, že jsi sexy, štíhlá a podobně, a přece nejsi šťastná… nejsi, protože v podvědomí jsi naprogramovaná jinak… to jsou ty tvé katastrofické scénáře… když budeš chtít, tak se z toho určitě dostaneš i sama…
To je pravda… problém je v tom, že bych tuhle „makací“ fázi potřebovala přeskočit, nemám na to čas V práci se potřebuju soustředit na jiné věci, doma mou pozornost vytěžuje dcera a já jsem vzteklá, že se nemůžu v klidu pitvat ve svých bolístkách…skoro to na mě dělá dojem, že bych se měla přestat zajímat jen o sebe a vykašlat se na zdlouhavé pitvání toho, jestli mě celé okolí dostatečně zbožňuje… jenže jak to zrealizovat? Ať dělám co dělám, myšlenky vypnout nejdou a když si zakážu na chvíli přemýšlet, bublá mi to v hlavě a při první příležitosti mi praskne mozek pod návalem utlačených informací
Hele, dobrý, směju se sama sobě
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
G12
7.3.13 10:56
skoro to na mě dělá dojem, že bych se měla přestat zajímat jen o sebe a vykašlat se na zdlouhavé pitvání toho, jestli mě celé okolí dostatečně zbožňuje…
No vidíš, vždyť přesně víš, co dělat
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Snažení a nezdary
- 22.05.26
- Anonymní
Sex ve vztahu
- 29.05.26
- Anonymní
Výchova
- 01.06.26
- Dadinkamaminka
Operace a přechod.
- 30.07.26
- Anonymní
