Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Maminky 4 dětí, jak to zvládáte?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
19.2.24 10:56
Maminky 4 dětí
Zdravi vsechny maminky, co maji 4 deti.
Zaroveň bych na ne měla prosbu, jak to zvladate? Je rozdil mit 3 a 4?
Zatim mam 3 deti.
Pak me hloda jeste jedna vec a to ta ze mame 3 krasne, zdrave sikovne deti a jestli jeste pokoused osud po ctvrte. Ted to vyzni adi krute, ale kdyby melo nedejboze postizeni, tak znici zivot 3 zdravým sourozencum.
Příspěvek upraven 20.02.24 v 11:26
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
19.2.24 11:15
Já mám teda jenom 3, ale starší a jakmile nastoupí do školy, je to něco úplně jiného, mít doma batole, miminko a řešit domácí ukoly apod je občas dost náročné. Školku a školu mame taky celkem daleko od sebe, takže o to je to větší chaos, ze letime do školky, pak do školy, doma se sotva otočím a zas už je běžet vyzvednout, odpoledne zas na kroužky, mezitím ty ukoly, příprava do školy, finančně je taky školák úplně jinde, než batole, to bylo proti skolakovi prakticky zadarmo. Nepises jak moc mas pomoc partnera, ale byt pak sama na 4 děti, práci, barák a stíhat vše, tak abys nemusela nejstarsi využívat jako chuvy apod, je prakticky nemožné.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.2.24 11:24
Máme to podobně. 4 děti během pěti let. Bez hlídání. Ale MŠ i ZŠ máme blízko. Děti od 1.třídy samostatné. Chodí na kroužky samy, hlídají si čas. Pomáhají si navzájem a jsou parta. Nicméně riziko, že se některé dítě narodí s nějakým handicapem, to mě strašilo od prvního miminka. My jsme to riskli, všechno skvěle vyšlo a je to bezva. Ovšem kdybychom to štěstí neměli, bylo by po pohádce…. S prací se s manželem střídáme tak, abychom to zvládli i když je pořád někdo nemocný nebo po nemoci. To je pro nás asi nejnáročnější…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
19.2.24 11:27
Mam 4 deti, behem sedmi let.
Z dnesniho pohledu by pro me bylo nejvic rozhodujici to, co pises na konci - riziko zdr. postizeni. Nejmladsi dite ma PAS a bylo to extremne narocne. Dnes bych neriskovala.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
19.2.24 11:29
Mám děti 6 
…někdy je to mazec ale už mockrát projevili jak se mají rádi…bez nich by to nebyl žádný život… vypisovat vše co máte je myslím zbytečne… 
je to jen na vás…proč se potřebuješ radit? 
kdyby bylo postižení zjistene v těhotenství, tak je to jasný…
- Citovat
- Upravit
19.2.24 11:49
@Anonymní píše:
Mám děti 6
Mam spis obavy z toho az budou skolou povinne. Momentalne se jim mam cas venovat… Ale pak aby na ne byl cas.
A k tomu postizeni, vse se nepozna v tehu. Treba autismus.
Znami maji jiz dospělou holcicku, ktera se jim v 10 mesici zastavila ve vyvoji… Doted seleze a dela jen skreky.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.2.24 11:55
Mame 4 dcery behem 6,5 roku (a 2 dnu 
). Rozvozy na krouzky apod. zvladam sama. Zatim jsem teda na RD. Ale pak si chci najit praci na HO a nejspis ma castecny uvazek. Zkopiruju ti muj prispevek z jedne prosincove diskuze:
Ohledně té bezpodmíněné lásky s tebou naprosto souhlasím. Mezi našimi dcerami jsou rozdíly 2 roky, 15,5 měsíce a 3 a 1/4 roku. Až do cca 8 let nejstarší se nám automaticky dařilo je všechny stejně milovat, věnovat se jim, plnit jejich potřeby atd. A to přes značné povahové rozdíly u jednotlivých holek a přes potíže ve škole (středně těžká dyslexie u nejstarší). A byli jsme všichni spokojení a uvažovali jsme o pátém dítěti. A to přes nulové hlídání od babiček apod.
Jenže když bylo druhorozené Elence 5,5 roku (nejstarší tedy 7,5), tak se jí stal vážný úraz. Když už ji pustili z nemocnice domů, byla měsíc ležící. Nejstarší dcera místo toho, aby chodila s kamarádkami ven, vždycky ze školy běžela domů, aby se mohla o sestřičku starat - hrát si s ní, nosit jí jídlo a pití, dávat ji vyčurat… Samozřejmě starost o zraněnou byla náročná, ale i přes hromadu doktorů a rehabilitací jsme se stále dokázali věnovat všem podle jejich potřeb.
Jenomže půl roku po nehodě se u dcery začala projevovat posttraumatická stresová porucha s každodenními ošklivými záchvaty. Postupně jsme vypozorovali některé spouštěče záchvatů, těm se snažíme vyhýbat. Přesto se stále objevují nové, často nečekané. Také víme, jak na dceru reagovat podle druhu záchvatu. Mezi spouštěče patří i oblíbené dětské hry, jako jsou vybíjená nebo na honěnou. A mnohé další činnosti a situace. Tyto hry můžou ostatní hrát, jen když u toho Elenka není. Při hře mívá flashbacky, kdy začne křičet, třást se, někdy se choulí na zemi a někdy jí u toho teče krev z nosu. Když vidí, že někdo hraje a ona nemůže, tak bývá úzkostná nebo má hrozné záchvaty vzteku (které má také až po nehodě). Opatření máme mnohem více. Veškerá tato opatření a samozřejmě samotné záchvaty velmi ovlivňují celou rodinu.
Když Elenka 11 měsíců po nehodě náhle zkolabovala (bezvědomí, lapání po dechu, modré rty, nehmatný puls), tak jsme museli opatření ještě zpřísnit. A to už nejstarší začala špatně snášet. Ač ví, že Eli za svoje stavy nemůže, tak už je někdy nezvládá, nedělá, „co má“, aby záchvat nepřišel nebo byl aspoň mírnější. Někdy je z toho agresivní a někdy ty situace sama vyvolává 
Přestože jí v těch situacích říkám, že něco nemá nebo naopak má dělat, ona si často nemůže pomoct. No a pak má Eli záchvat a podle jeho druhu buď potřebuje fyzický kontakt, nebo naopak potřebuje, aby si jí nikdo nevšímal. V té chvíli se těžko můžu věnovat nejstarší. Jinak jsem na ni hodná, říkám jí, že chápu, že ty Elenčiny stavy špatně snáší a že někdy neovládne emoce. Jenže je to čím dál horší a já už často k ní tu lásku nedokážu cítit (i když vím, že má Elenku ráda a nedělá to schválně) 
No a ona to samozřejmě pozná a tím se chová ještě hůř. Za 2 týdny to proberu s Elenčinou terapeutkou.
Takže ano, ta láska je strašně důležitá. Manžel naštěstí ty city k nejstarší zvládá lépe než já.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.2.24 11:57
Jeste dodam, ze rozhovor s dcerinou terapeutkou mi moc pomohl. Uvedomila jsem si, ze ona ty zachvaty potrebuje, i kdyz jimi desi okoli a budou trvat jeste mnoho let (a pred tydnem jsem ji musela odhlasit z atletiky, ac je na sport velmi sikovna, ty zachvaty proste uz byky prilis). Pochopila jsem, proc se nejstarsi chova tak, jak se chova.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.2.24 13:39
@Janča6 píše:
Jeste dodam, ze rozhovor s dcerinou terapeutkou mi moc pomohl. Uvedomila jsem si, ze ona ty zachvaty potrebuje, i kdyz jimi desi okoli a budou trvat jeste mnoho let (a pred tydnem jsem ji musela odhlasit z atletiky, ac je na sport velmi sikovna, ty zachvaty proste uz byky prilis). Pochopila jsem, proc se nejstarsi chova tak, jak se chova.
Mate muj velky obdiv.
Na Vase prispevky uz jsem narazila ve vice diskuzich.
Z toho co pisete, je videt, ze jste skvela mama a sve holky nadevse milujete a venujete se jim co to jde.
Ten pribeh o Elence jsem cetla poprve. Nemate to ted doma lehke. Preji Vam at se z toho co nejdriv dostane, nebo at se ji alespon stav nejhorší a muze si uzivat vse naplno.
Kdyz nad tim tak premyslim, tak si rikam, ze doted jsem mela strach z toho, ze kdyby bylo ctvrte aby bylo hlavne zdrave. Ale nikdy jsem si vlastne nepripustila moznost, ze by se mohlo neco stat detem co uz mame.
Jojo staci vterina a vse muze byt naruby.
Preji hodne sil.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.2.24 23:08
@Mispule19 ahoj mám čtyři kluky. Nejmladší má čtyři měsíce a narodil se s Downovým syndromem (zjištěno až po porodu). Já už bych neriskovala. Máš tři zdravé děti a věř, že ten největší kolotoč ti nastane, až začnou chodit do školy a ty do práce. Trochu mi přijde, že chceš spiš odsunout právě ten návrat do práce, ale to mi jen vyplývá z textu, může to být jen můj pocit. Užívej si zdravé děti, vždyť máš miminko a hlavně te budou ještě dlouho potřebovat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.2.24 00:04
Jsem chtěla něco napsat, ale ve finále je to asi tak, že o tom buď budeš přemýšlet a nebo prostě skocis a budes plavat. A jak řekl jednou můj kamarád: nějak to určitě dopadne. A jak - to už je život 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.2.24 04:35
@fleret píše:
@Mispule19 ahoj mám čtyři kluky. Nejmladší má čtyři měsíce a narodil se s Downovým syndromem (zjištěno až po porodu). Já už bych neriskovala. Máš tři zdravé děti a věř, že ten největší kolotoč ti nastane, až začnou chodit do školy a ty do práce. Trochu mi přijde, že chceš spiš odsunout právě ten návrat do práce, ale to mi jen vyplývá z textu, může to být jen můj pocit. Užívej si zdravé děti, vždyť máš miminko a hlavně te budou ještě dlouho potřebovat.
To je mi lito, to je prave to, ceho se bojim. Ze, by doktori na nic behem tehu neprisly a pak by to bylo blbe. A i kdyby to zjistili behem tehotenstvi, myslim, ze bych se mnohem hur srovnavala s potratem nez s tim, ze jsem po ctvrty neotehotnela… preji mnoho sil.
S tou praci to mozna jen vyzmelo z textu. Planuji 4 co nejdriv prave proto, abych mohla co nejdriv do prace a nebyla dalsich xlet doma. Ikdyz ja mam deti blizko sebe, takze jsem doma v podstate dele jen o rok, nez kamaradka co ma 2 po 3apul roce. A taky bych chtela aby mimi melo aspon pul roku, kdyz pujde nejstarsi do prvni. Nedokazu si predstavit litat se zavinovackou a psat ukoly.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.2.24 04:53
Máme tři děti 3-7 let, poměrně dost lidí v okoli lidé má také tři děti. Dost z nich buď nepracuje vůbec nebo na částečný úvazek. Bojíš se toho nejdůležitějšího, zdraví a rozdělení času. U vás to s časem bude ještě složitější tím, že ms a zs. nemate v místě bydliště. A rozdíl v čase mezi 3 a 4 dětmi je právě jedno dítě. Sice starší jsou samostatnejsi, ale i ony potřebuji čas zase jinak.
Dřív bylo více děti běžných, ale nikdy tak výchova a zábava děti nestála pouze na rodičích, jako je tomu dnes.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.2.24 07:33
Ono zase na druhou stranu stát se může cokoliv a pokud dítě opravdu chceš, tak ho měj. Ale rozdíl to je. I když můj nejstarší syn bude mít už třináct. My zatím nevíme co nás čeká, ale když malému zjistili DS, tak první myšlenka byla, že jsme zničili klukům život a oni ho tak moc milují. Nejstarší mi teď říkal:" Mami, já už to ani nevnímám, že to má",tak mu říkám, že to jde vidět jen na těch ocičkach a on mi na to řekl, že to je právě to, co ho dělá krásným. Děti to kolikrát zvládají líp než já. Já mám od třetího teď rozestup 6 let. Takto u sebe, to teda klobouk dolů.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Syn hodně vodí za ruku
- 16.09.26
- Anonymní
Dítě se bojí jít ven
- 08.09.26
- Kris308
strach z otce
- 23.08.26
- babča1950
Děti a otec bez zájmu o ně
- 07.06.26
- Anonymní
