Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
@Anonymní píše:
drsný no. Pro mě asi ale dobrá škola, vzpamatovávala jsem se rok z toho, jak brutálně jsem sáhla při výběru partnera vedle, měla jsem pak (i celkově kvůli dalším životním těžkostem) psycholožku asi 7 měsíců a nakonec i našla, milionkrát lepšího…
A můžu se zeptat jak dlouho jsi s ním byla? Projevilo se to krátce po tom co jste spolu začali nebo to přišlo až po nějakém tom konkrétním spouštěči?
K psycholožce už doufám chodit nemusíš ![]()
@Anonymní píše:
Je to ok v případě pokud tu oxidaci máš špatnou, ale on si to měřil několikrát denně i když to měl ok. Zánět šlach si určitě nevymyslel, to je jasné, nejspíš ani tu bolest zad ale podle mě až přehrává. Když si zavolal záchranku kvůli zádům tak sešel schody dolů do obýváku, zavolal je a když přijeli a po tom nepříjemném rozhovoru ho teda vzali že ho povezou na pohotovost, tak najednou ho museli podpírat protože nedokázal jít ani po rovince
já bych si ho hezky posadila, a řekla mu hele bedřichu, já ti to všechno věřím. věřím ti, že se cítíš mizerně, že tě bolí záda/břicho/hlava/cokoli, ale já už jsem z toho sama špatná, potřebuju oporu - tady mu poctivě vypočítej, co všechno ti to dělá, jak jsi psala výš. u doktora jsi byl, nic na tobě nenašel, zbývá psychika. pokud jsi pro, pojď, objednáme tě teď hned, takhle se bojím, že.. - a doplň, čeho se reálně bojíš. psychiatr pro něj možná bude moc kách, ale i psycholog by byl pro začátek fajn. pokud nebude pro, zkus z něj vytáhnout, co by teda chtěl a potřeboval. mohl by kývnout aspoň na to, ať mu praktický lékař napíše nějaké léky proti úzkosti, nebo ho sám někam pošle
@navy blue píše:
já bych si ho hezky posadila, a řekla mu hele bedřichu, já ti to všechno věřím. věřím ti, že se cítíš mizerně, že tě bolí záda/břicho/hlava/cokoli, ale já už jsem z toho sama špatná, potřebuju oporu - tady mu poctivě vypočítej, co všechno ti to dělá, jak jsi psala výš. u doktora jsi byl, nic na tobě nenašel, zbývá psychika. pokud jsi pro, pojď, objednáme tě teď hned, takhle se bojím, že.. - a doplň, čeho se reálně bojíš. psychiatr pro něj možná bude moc kách, ale i psycholog by byl pro začátek fajn. pokud nebude pro, zkus z něj vytáhnout, co by teda chtěl a potřeboval. mohl by kývnout aspoň na to, ať mu praktický lékař napíše nějaké léky proti úzkosti, nebo ho sám někam pošle
To je dobrý nápad, moc děkuju
já doufám že to pomůže protože pak nevím co dělat. Na to abych s miminkem odešla koule nemám, navíc ho miluju tak ho v tom nechci nechat
@Anonymní píše:
Snažím se se trochu obrnit. I když třeba po mě chce něco podat, tak mu řeknu že má druhou ruku se kterou si to může vzít. Ale záležitost oblíkání tak to mu samozřejmě pomůžu protože se sádrou se těžko oblíká, nebo ho i koupu ale s pupkem je to už složitější, ted bych spíš potřebovala aby mi myl nohy on a ne já jemu![]()
![]()
Řeknu mu že pokud k tomu odborníkovi nepůjde on tak já jo, protože už mi z toho hrabe
Proč mu proboha myjes nohy.
. Nemůžeš mu delat sluzku, prostě je dospělý a musí se o sebe postarat. Za prvé dojde si k psychiatrovi. Ty ho v tom podpor, ale nemůžeš mu delat maminku. Jestli ho boli zada, tak ať začne cvičit.
@Anonymní píše:
A můžu se zeptat jak dlouho jsi s ním byla? Projevilo se to krátce po tom co jste spolu začali nebo to přišlo až po nějakém tom konkrétním spouštěči?
K psycholožce už doufám chodit nemusíš
14 měsíců, projevilo se to, když jsme se už jako fakt chtěli sestěhovat a měli společně vybraný konkrétní byt…
Už jí nevyužívám, na jednu stranu se raduju, že po tom všem život zvládám sama, ale na druhou stranu mít psycholožku vážně neznamená že jsi neschopná a tak. Bylo to vždy pěkné popovídání, nasměrování, v něčem to byla taková dobrá životní podpora. Byla jsem u placené, tak to i lezlo do peněz, ale v tu dobu to za to stálo.
I proto pokud nemáš kde brát oporu sama pro sebe, rodině a přátelům to říkat nechceš, tak by to pro tebe bylo dobré - vlastně teď nemáš v životě oporu a „bohužel“ máš velmi blízko sebe někoho, kdo tu oporu potřebuje (tím nechci tvrdit, že od tebe - ale nevyhneš se tomu, abys jí dávala…). Psycholožka ti tohle období hodně pomůže překonat… ![]()
@Pidulka1991 píše:
Proč mu proboha myjes nohy.. Nemůžeš mu delat sluzku, prostě je dospělý a musí se o sebe postarat. Za prvé dojde si k psychiatrovi. Ty ho v tom podpor, ale nemůžeš mu delat maminku. Jestli ho boli zada, tak ať začne cvičit.
Protože mě o to požádal, tak jsem ho nechtěla poslat k šípku. Má už na záda domluvenou fyzioterapii. Je fakt, že na záda si stěžoval už i předtím
Já bych to rodině řekla, protože jestli to někdy nedáš, bude nějaký problém u tebe nebo se rozhodneš odejít, budeš muset mít nějakou podporu. Když to teď vše necháš jen na sobě, pak budeš za špatnou.
@Anonymní píše:
14 měsíců, projevilo se to, když jsme se už jako fakt chtěli sestěhovat a měli společně vybraný konkrétní byt…Už jí nevyužívám, na jednu stranu se raduju, že po tom všem život zvládám sama, ale na druhou stranu mít psycholožku vážně neznamená že jsi neschopná a tak. Bylo to vždy pěkné popovídání, nasměrování, v něčem to byla taková dobrá životní podpora. Byla jsem u placené, tak to i lezlo do peněz, ale v tu dobu to za to stálo.
I proto pokud nemáš kde brát oporu sama pro sebe, rodině a přátelům to říkat nechceš, tak by to pro tebe bylo dobré - vlastně teď nemáš v životě oporu a „bohužel“ máš velmi blízko sebe někoho, kdo tu oporu potřebuje (tím nechci tvrdit, že od tebe - ale nevyhneš se tomu, abys jí dávala…). Psycholožka ti tohle období hodně pomůže překonat…
vždycky jsem byla taková že jsme si věci řešila vnitřně sama se sebou ale ted, v jiném stavu, je to opravdu jiné, hormony dávají zabrat a i celková situace a jít k někomu kdo je nestranný je asi nejlepší řešení protože přeci jen rodina i přátelé jsou dost subjektivní
Tyjo
to je úplný opak mého.. Můj manžel si denně měří tlak, protože mu zjistili zvýšený na prohlídce u dr. No a každý den si nameri třeba 150/110 a dělá jak je to v pořádku
nemůžu ho dohnat k nějakýmu řešení, všemu se brání že je přece v pohodě.. Už pár měsíců do něj hustím, že tohle fakt v pohodě není a nechci tu zůstat na tři děti sama.. Kéž by měl špetku hypochondrie toho tvého ![]()
@Anonymní píše:
vždycky jsem byla taková že jsme si věci řešila vnitřně sama se sebou ale ted, v jiném stavu, je to opravdu jiné, hormony dávají zabrat a i celková situace a jít k někomu kdo je nestranný je asi nejlepší řešení protože přeci jen rodina i přátelé jsou dost subjektivní
Tak nemusíš jim, dle mého, říkat „Mám doma hypochondra co se asi nebude chtít léčit“, ale prostě zase popsat jak pro tebe začíná být těžké jeho časté stěžování, že bys ráda, aby to řešil s psychologem a ne s tebou, že nejsi v pohodě… Zatím takto třeba.
@Anonymní píše:
No to je na tom to nejhorší…on mu obvoďák dělal testy na ledacos a je zdravíjediný co, tak trochu tuku v krvi, takže má dietu ale nic víc. Byl i u urologa, všechno v cajku. Na neurologii ho poslali teda na magnetickou rezonanci kam jde v prosinci, ale je zdravej prostě dle testů
kolikrát ho už ten doktor posílá k „šípku“ (je to rodinný známý) že mu nic není ať si nevymejšlí.
No, takže povinné kolečko má za sebou.
V tom případě bych už klidně, a ať se třeba urazí, nadhodila tu psychiatrii. Vždyť už mu to říká i lékař, proboha.
@Anonymní píše:
Ty jo, tak to je síla. Nikdy by mě nenapadlo, že to je psychická poruchavědět to dřív, tak asi se k tomu stavím jinak a nejsem na něj tak hnusná ale vím že být to naopak tak se chová taky tak
nevím jak se v tomto případě chovat, mám být teda taková odměřená jo? nelitovat ho? (to už teda moc nedělám protže jsem vyčerpaná
HEle kup tuhle knihu a projdi to. Pak se obav s manželem, jestli čirou náhodou nemůžou všechny ty jeho obtíže být projev úzkosti, kterou úplně nevidí a že by možná stálo za to o tom popřemýšlet, zajít si třeba k praktkovi pro nějaké slabší léky a začít to zkoušet vlastní silou, třeba podle těchhle knih
https://www.albatrosmedia.cz/…cka-porucha/
https://www.kosmas.cz/…ost-a-obavy/
Jen teda potřebuje od tebe dostávat péči a ocenění za cokolv jiného, než když je zase zrovna utopený v panice, že určitě umírá.
A teda myslím že to bude chtít tu terapii asap.
Jnak tedy on si to nevymýšlí a nemůže se jen tak rozhodnout že s tím přestane, je zaplavný úuzkostí, které nerozumí, se kteoru neumí pracovat a nejspíš má pocit že to určitě není úzkost.
Jinak hodně efektivní na to aby dokázal propojit to co cítí s tím co myslí a mít to pod kontrolou jsou na tělo orientované psychoterapie adresáře lidí co to umí najdeš tady
@Anonymní píše:
Nejsme spolu tak dlouho, teprve rok a půl. Začalo to v listopadu minulého roku, pak klid přes prosinec a od nového roku to jede na plný bomby. Prý má takový epizody přes jaro, kdy se o své zdraví bojí, jenže už to trvá déle. V práci je to jak na houpačce, to všichni známe, jako může to být tím, říkala jsem mu ať práci změní což už se po novém roce stane
Tak to Ti gratuluju, další zbouchnutá poté, co jste si sotva řekli dobrý den.
Za blbost se platí, čekáš dítě s psychicky nemocným jedincem. Myslím, že jeho stavy budou kulminovat, až se dítě narodí. Měl by se okamžitě léčit.
@Anonymní píše:
No to je na tom to nejhorší…on mu obvoďák dělal testy na ledacos a je zdravíjediný co, tak trochu tuku v krvi, takže má dietu ale nic víc. Byl i u urologa, všechno v cajku. Na neurologii ho poslali teda na magnetickou rezonanci kam jde v prosinci, ale je zdravej prostě dle testů
kolikrát ho už ten doktor posílá k „šípku“ (je to rodinný známý) že mu nic není ať si nevymejšlí.
Tak toho známého požádejte, ať ho pošle k psychiatrovi. (Což měl udělat už dávno a sám od sebe.) Jeho třeba manžel poslechne.
Nevím, občas se mi snaží psát, ale ignoruju ho, je asi pravda že mi pořád není příjemné, že jsem „ho v tom nechala“. Ale mám se milionkrát krásněji, vracet se nehodlám ani omylem.
Tak on když neměl přítelkyni, tak jenom doma depresil že je sám co jsem pochopila, ale nečelil životním výzvám typu tu přítelkyni fakt mít… atd… Pro život to nebylo, ale vlastně ho to tak akutně neobtěžovalo…