Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Manželství a krize nebo přecitlivělost?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
12.2.12 13:26
Ahojky, chápu, že z toho musíš být na palici, ale nemyslím si, že by to byla manželská krize. Spíš klasický stereotyp. Ty seš zavřená doma s prckem a leze ti to na mozek, potřebovala by sis zařídit trochu času jenom pro sebe. Třeba s nějakou kámoškou, se kterou vyrazíte do města, do bazénu nebo večer do kina. Párkrát se stane, že nebudeš doma zrovna když přijde manžel z práce domů nebo zrovna budeš na odchodu a on si tě začne trochu víc všímat. Hlavně bych to nechápala jako naschvály, ale spíš dát sobě i jemu víc prostoru, chlapi nemají rádi, když ženská „visí“ jenom na nich. A ty upustíš ventil, přijdeš na jiný myšlenky a bude líp 
Je to jenom můj názor, ale určitě držím palce. Jo a dát dítě občas na hlídání k babičce má taky něco do sebe 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
12.2.12 13:48
Ahojky. Taky tě naprosto chápu, mám skoro to samé, ale my máme vztah, a teď i manželství, jako na houpačce dlouho. Úplně chápu, jak se cítíš izolovaná a jak ti je, když si tě tvůj manžel nevšímá. Můj si mě všímá, kdy mu jde o sex, což se mi už taky díky němu hnusí. A když jsme tu s dcerou teď např. v mrazech zavřené, tak je to úplně na palici. Ale naučila jsem se taky trochu odpočívat, když dcera usv poledne ne, něco si pustím nebo klábosím s matkami na webu. Je to docela odpočinek. A večer, že si povídám pro sebe? Někdy mě to dost naštve, když se jedná o důležité věci, ale někdy mám raději klid, když mě ani manžel neruší. Hlavně by sis měla najít kamarádku,s kterou byste se cházeli (i s dětma), aobčas šli sami do kinča (jak psala maminka přede mnou). Uvidíš, že by se ti ulevilo. A hlavně bys nebyla už tak izolovaná. Manžel má akorát z tebe jistotu, že mu nikam neutíkáš, že si pořád doma, a to mu ke spokojenosti asi stačí. Tak to trochu nakopni 
Držim palce a hlavu vzhůru 
- Citovat
- Upravit
Anonymní
12.2.12 13:54
fiali píše:
Ahojky, chápu, že z toho musíš být na palici, ale nemyslím si, že by to byla manželská krize. Spíš klasický stereotyp. Ty seš zavřená doma s prckem a leze ti to na mozek, potřebovala by sis zařídit trochu času jenom pro sebe. Třeba s nějakou kámoškou, se kterou vyrazíte do města, do bazénu nebo večer do kina. Párkrát se stane, že nebudeš doma zrovna když přijde manžel z práce domů nebo zrovna budeš na odchodu a on si tě začne trochu víc všímat. Hlavně bych to nechápala jako naschvály, ale spíš dát sobě i jemu víc prostoru, chlapi nemají rádi, když ženská „visí“ jenom na nich. A ty upustíš ventil, přijdeš na jiný myšlenky a bude líp
Je to jenom můj názor, ale určitě držím palce. Jo a dát dítě občas na hlídání k babičce má taky něco do sebe
Dítě na hlídání dáváme, ale chodíme spolu do kina…já právě moc nemám možnost vyrážet po večerech s kamarádkama, máme tu dost blbý spojení a na noc bez dítěte ještě připravená nejsem 
Já právě vůbec nemám potřebu mu „někam unikat“, chtěla bych trávit čas s ním, jezdit na výlety, chodit na procházky 
- Citovat
- Upravit
12.2.12 13:59
Ahoj, podle mě popisuješ realitu, která nastane u většiny párů po narození dítěte. Jak z toho ven bohužel neporadím, každému pomůže trochu něco jiného, tvoje snahy o vysvětlování a podporu komunikace jsou určitě správné, pokud se to zatím míjí účinkem, zkusila bych prostě nechat PRAVIDELNĚ dítě manželovi aspoň na dvě hoďky a vyrazit ven ( i kdyby jen na nákup na kafe…), ty si dopočineš, on si to s ním zkusí sám a mohlo by to pomoct dalšímu posunu. Jinak snad ti taky trochu pomůže, že s odrůstajícím dítětem to bude jen lepší! Moc jsem neporadila, tak aspoň držím palce!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
12.2.12 13:59
Anonymní píše:
Ahojky. Taky tě naprosto chápu, mám skoro to samé, ale my máme vztah, a teď i manželství, jako na houpačce dlouho. Úplně chápu, jak se cítíš izolovaná a jak ti je, když si tě tvůj manžel nevšímá. Můj si mě všímá, kdy mu jde o sex, což se mi už taky díky němu hnusí. A když jsme tu s dcerou teď např. v mrazech zavřené, tak je to úplně na palici. Ale naučila jsem se taky trochu odpočívat, když dcera usv poledne ne, něco si pustím nebo klábosím s matkami na webu. Je to docela odpočinek. A večer, že si povídám pro sebe? Někdy mě to dost naštve, když se jedná o důležité věci, ale někdy mám raději klid, když mě ani manžel neruší. Hlavně by sis měla najít kamarádku,s kterou byste se cházeli (i s dětma), aobčas šli sami do kinča (jak psala maminka přede mnou). Uvidíš, že by se ti ulevilo. A hlavně bys nebyla už tak izolovaná. Manžel má akorát z tebe jistotu, že mu nikam neutíkáš, že si pořád doma, a to mu ke spokojenosti asi stačí. Tak to trochu nakopni
kupodivu sex už taky není co býval..izolovaná jsem asi hlavně teď poslední měsíc, buď mrzne nebo marodíme 
no mě právě taky rozčiluje, že se „bavíme“ o něčem důležitém- výchova dítěte třeba a on to všechno odkýve, ptám se ho na jeho názor a druhý den je schopný to stejně stokrát porušit…
Já kamarádky mám, sice ne na večerní chození ven, protože jsme se přestěhovali z velkého města a tam jezdíme jen přes týden přes den, ale kontakt s lidmi většinou mám…
nejhorší je, že se už vážně nevyznám ani sama v sobě, nevím, jestli jsem hysterka a on chudák nebo on necita
- Citovat
- Upravit
Anonymní
12.2.12 14:02
vevertka píše:
Ahoj, podle mě popisuješ realitu, která nastane u většiny párů po narození dítěte. Jak z toho ven bohužel neporadím, každému pomůže trochu něco jiného, tvoje snahy o vysvětlování a podporu komunikace jsou určitě správné, pokud se to zatím míjí účinkem, zkusila bych prostě nechat PRAVIDELNĚ dítě manželovi aspoň na dvě hoďky a vyrazit ven ( i kdyby jen na nákup na kafe…), ty si dopočineš, on si to s ním zkusí sám a mohlo by to pomoct dalšímu posunu. Jinak snad ti taky trochu pomůže, že s odrůstajícím dítětem to bude jen lepší! Moc jsem neporadila, tak aspoň držím palce!
Díky 
no je pravda, že když jsem v jednu dobu chodila každý týden na hodinku cvičit, cítila jsem se líp, těšila jsem se domů achjo, proč ty vztahy nemohou být jednodušší 
Zakl.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
12.2.12 14:04
Anonymní píše:Anonymní píše:kupodivu sex už taky není co býval..izolovaná jsem asi hlavně teď poslední měsíc, buď mrzne nebo marodíme
Ahojky. Taky tě naprosto chápu, mám skoro to samé, ale my máme vztah, a teď i manželství, jako na houpačce dlouho. Úplně chápu, jak se cítíš izolovaná a jak ti je, když si tě tvůj manžel nevšímá. Můj si mě všímá, kdy mu jde o sex, což se mi už taky díky němu hnusí. A když jsme tu s dcerou teď např. v mrazech zavřené, tak je to úplně na palici. Ale naučila jsem se taky trochu odpočívat, když dcera usv poledne ne, něco si pustím nebo klábosím s matkami na webu. Je to docela odpočinek. A večer, že si povídám pro sebe? Někdy mě to dost naštve, když se jedná o důležité věci, ale někdy mám raději klid, když mě ani manžel neruší. Hlavně by sis měla najít kamarádku,s kterou byste se cházeli (i s dětma), aobčas šli sami do kinča (jak psala maminka přede mnou). Uvidíš, že by se ti ulevilo. A hlavně bys nebyla už tak izolovaná. Manžel má akorát z tebe jistotu, že mu nikam neutíkáš, že si pořád doma, a to mu ke spokojenosti asi stačí. Tak to trochu nakopni
no mě právě taky rozčiluje, že se „bavíme“ o něčem důležitém- výchova dítěte třeba a on to všechno odkýve, ptám se ho na jeho názor a druhý den je schopný to stejně stokrát porušit…
Já kamarádky mám, sice ne na večerní chození ven, protože jsme se přestěhovali z velkého města a tam jezdíme jen přes týden přes den, ale kontakt s lidmi většinou mám…
nejhorší je, že se už vážně nevyznám ani sama v sobě, nevím, jestli jsem hysterka a on chudák nebo on necita
Je to velká změna, mít dítě. Takže i v tobě se to musí nějakým způsobem urovnat. Já bych ještě vydržela, ve volném čase dělej, co máš ráda a manžela hold nech takovýho, ty hry ho jendou přestanou bavit.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
12.2.12 14:07
Anonymní píše:
zakladatelko, jsem na tom podobně jako ty, taky mám skoro roční děcko (a dvě větší) a můj druhý manžel se po svatbě a mém otěhotnění začal chovat prakticky jako ty, komunikace 0, jen když měl chuť na sex, jenže můj ex mě znásilnil a tudíž se ve mně vše šprajclo a když neměl manžel chuť komunikovat, já začala odmítat sex, rozhovory nepomáhali, nechápal co po něm chci. Četla jsem teď moc pěkně popsané chování těchto mužů, pravěkých lovců, jak byli schopni přečkat i nepříjemný průběh toho lovu, jen když dosáhli výsledku a ten muž nakrmil rodinu a měl pocit, že již vykonal vše a má nárok si jen užívat zasloužené chvály a obdivu, tak přesně tak to bylo u nás, můj muž se oženil a zplodil dítě a tím pro něj veškerá úsilí skončilo, měl pocit, že již nemusí nic, dále tam bylo, že mluvení je pro muže problém, na lovu museli být ticho, proto má zafixováno komunikace rovná se problém, když je ticho, je vše v pořádku a tak není třeba komunikovat…dle toho já mám doma ukázkového pračlověka, jenže kdo s ním má jako vydržet????
to s ex je mi líto 
ano, přesně, mívám pocit, že on vše už udělal a teď je to na mě…já plánuju a plánuju jak zběsilá, co a jak podnikneme a on se tváří tak, že bych mu dala pánvičkou po hlavě!
To ten můj je tedy taky ukázkový pračlověk…
A nejhorší je, že sám mi tuhle řekl, že už se nechce pořád hádat, žeho to nebaví, tak jsme mluvili, teda já mluvila, co mi vadí a co né chci, ale potřebuju, aby dělal pokud možno jinak- hlavně empatie by byla nejvíc potřeba..známe to, já když jsem nemocná, což jse od porodu dost často, tak zvládnu vše a ještě se mě ptá, kde je večeře a když je on nemocný, tak umírá..což chápu, že mu není dobře, ale zároveň jaksi mylně očekávám, že to samé bude naopak- a asi nebude..
Zakl.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
12.2.12 14:09
Anonymní píše:Anonymní píše:Je to velká změna, mít dítě. Takže i v tobě se to musí nějakým způsobem urovnat. Já bych ještě vydržela, ve volném čase dělej, co máš ráda a manžela hold nech takovýho, ty hry ho jendou přestanou bavit.Anonymní píše:kupodivu sex už taky není co býval..izolovaná jsem asi hlavně teď poslední měsíc, buď mrzne nebo marodíme
Ahojky. Taky tě naprosto chápu, mám skoro to samé, ale my máme vztah, a teď i manželství, jako na houpačce dlouho. Úplně chápu, jak se cítíš izolovaná a jak ti je, když si tě tvůj manžel nevšímá. Můj si mě všímá, kdy mu jde o sex, což se mi už taky díky němu hnusí. A když jsme tu s dcerou teď např. v mrazech zavřené, tak je to úplně na palici. Ale naučila jsem se taky trochu odpočívat, když dcera usv poledne ne, něco si pustím nebo klábosím s matkami na webu. Je to docela odpočinek. A večer, že si povídám pro sebe? Někdy mě to dost naštve, když se jedná o důležité věci, ale někdy mám raději klid, když mě ani manžel neruší. Hlavně by sis měla najít kamarádku,s kterou byste se cházeli (i s dětma), aobčas šli sami do kinča (jak psala maminka přede mnou). Uvidíš, že by se ti ulevilo. A hlavně bys nebyla už tak izolovaná. Manžel má akorát z tebe jistotu, že mu nikam neutíkáš, že si pořád doma, a to mu ke spokojenosti asi stačí. Tak to trochu nakopni
no mě právě taky rozčiluje, že se „bavíme“ o něčem důležitém- výchova dítěte třeba a on to všechno odkýve, ptám se ho na jeho názor a druhý den je schopný to stejně stokrát porušit…
Já kamarádky mám, sice ne na večerní chození ven, protože jsme se přestěhovali z velkého města a tam jezdíme jen přes týden přes den, ale kontakt s lidmi většinou mám…
nejhorší je, že se už vážně nevyznám ani sama v sobě, nevím, jestli jsem hysterka a on chudák nebo on necita
Ano, změna je to zásadní a já myslela, že mám v hlavě srovnáno, ale občas si připadám hormonálně jako v šestinedělí a nejraději bych mlátila hlavou do zdi.. 
Zakl.
- Citovat
- Upravit
12.2.12 14:37
Anonymní píše:Anonymní píše:to s ex je mi líto
zakladatelko, jsem na tom podobně jako ty, taky mám skoro roční děcko (a dvě větší) a můj druhý manžel se po svatbě a mém otěhotnění začal chovat prakticky jako ty, komunikace 0, jen když měl chuť na sex, jenže můj ex mě znásilnil a tudíž se ve mně vše šprajclo a když neměl manžel chuť komunikovat, já začala odmítat sex, rozhovory nepomáhali, nechápal co po něm chci. Četla jsem teď moc pěkně popsané chování těchto mužů, pravěkých lovců, jak byli schopni přečkat i nepříjemný průběh toho lovu, jen když dosáhli výsledku a ten muž nakrmil rodinu a měl pocit, že již vykonal vše a má nárok si jen užívat zasloužené chvály a obdivu, tak přesně tak to bylo u nás, můj muž se oženil a zplodil dítě a tím pro něj veškerá úsilí skončilo, měl pocit, že již nemusí nic, dále tam bylo, že mluvení je pro muže problém, na lovu museli být ticho, proto má zafixováno komunikace rovná se problém, když je ticho, je vše v pořádku a tak není třeba komunikovat…dle toho já mám doma ukázkového pračlověka, jenže kdo s ním má jako vydržet????
To ten můj je tedy taky ukázkový pračlověk…
A nejhorší je, že sám mi tuhle řekl, že už se nechce pořád hádat, žeho to nebaví, tak jsme mluvili, teda já mluvila, co mi vadí a co né chci, ale potřebuju, aby dělal pokud možno jinak- hlavně empatie by byla nejvíc potřeba..známe to, já když jsem nemocná, což jse od porodu dost často, tak zvládnu vše a ještě se mě ptá, kde je večeře a když je on nemocný, tak umírá..což chápu, že mu není dobře, ale zároveň jaksi mylně očekávám, že to samé bude naopak- a asi nebude..
Zakl.
Ono je totiž lepší nic moc od chlapa neočekávat, pak seš míň zklamaná a víc překvapená když se náhodou k něčemu rozhoupá.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
12.2.12 15:28
Já si pamatuju ze školy, když jsem přišla domů, hodila batoh do kouta a moje mamka hned začla: Jak jsi se měla, co jste dělali, nějaké známky? atd. atd, byla „v domácnosti“ a já byla většinou od rána první člověk, se kterým mluvila.
A celkem živě si pamatuju, jak mě to šíleně otravovalo, že se na mě takto vrhla.
Mluvení bych přesunula ne večer, po příchodu z práce bych řešila jen ryze provozní věci, které jsou nutné v tu chvíli.
Jinak doporučuju záslepky do zásuvek a co nejvíc věcí z dosahu dítěte, nebudeš pak furt usměrňovat, že tohle nesmí, támhleto taky ne - bezpečný domov je úleva pro nervy 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
9.11.21 14:36
Nešťastná
Ahoj… nějak se poslední dobou placam v šílených myšlenkách… dokonce se mě honí hlavou dost ošklive myšlenky, často potají brecim a trapim se… chtěla bych se z toho dostat ale vůbec nevím jak a jaký krok mám udělat abych zase byla v pohodě… s manželem jsme spolu už 15 let, máme dvě děti, dům…oba chodíme do práce… manžela mam rada ale poslední dobou se mě hrozné protivuje jeho chováním. Dřív když jsem byla mladší jsem vnimala jeho rypave řeči, nálady, vztek jinak nežli dnes kdy mě tahne na 40. A zacinam si uvedomovovat jak život rychle utíká a co občas řešíme doma za chujoviny tak si říkám jestli mě to za vše vůbec stojí. S manželem jsme si prošli krizi, zvládli to a jsme spolu ale přijde mě, ze by ve mě chtěl mít supermanku co vše zvladne na 200% a večer ze mě bude supermilenka co mu předvede famózní sexuální zážitek každý večer zacinam z té jeho nereálné náročnosti být šílené unavena, otravena. Nejhorší je, ze si to nenechá vysvetlit. Mysli si jak si ziju jako v pohádce ale přitom ani netuší jak moc se trapim ale jediný náznak nebo slovo proste on to nechce slyšet… a já nevím co mám dělat
- Citovat
- Upravit
9.11.21 14:49
@Anonymní píše:
Ahoj… nějak se poslední dobou placam v šílených myšlenkách…
Převelet na něj část povinností doma a věnovat se taky někdy sama sobě
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.11.21 15:21
Takze jsi mu porad vychazela vstric, aby byl doma klid, a uz nemuzes…?
To je uplne pochopitelny.
Prestan delat veci, ktere nechces.
Rozdelte si peci o deti a domacnost a najdi si cas jen pro sebe, vrat se treba k nejakemu konicku.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Snažení a nezdary
- 22.05.26
- Anonymní
Sex ve vztahu
- 29.05.26
- Anonymní
Výchova
- 01.06.26
- Dadinkamaminka
Operace a přechod.
- 30.07.26
- Anonymní
Ahoj
přijde domů, řekne pár vět a jde buď pracovat nebo zapne televizi nebo jde hrát hry…můžu mu pořád říkat, že bych si ráda povídala, možná čekám i nějaký impulz z jeho strany, pomocnou ruku- s něčím pomáhá, ale já bych se radši obešla o jeho vynášení odpadků a místo toho bych uvítala, kdyby jednou za týden vstal ráno on a nechal mě odpočinout, ví to, řekla jsem mu to a přesto mluvím asi do zdi…běžný hovor je mým monologem a jeho zakončením: cože? nemám sílu všechno stokrát opakovat, denně stokrát říkám ne dítěti, aby nestrkalo prsty do zásuvek, takže trpělivost dochází…přijde mi, že veškerou iniciativu přebírám já, že já jsem jediná, kdo nechce zbytek života prosedět na zadku doma…přijdu si prostě jako blbec, jsem schopná uznat svoji chybu, omluvit se, ale i když udělá chybu muž, je naštvaný na mě (i když to nepřizná) 
a co mě štve v neposlední řadě je jeho neustále zamračený výraz..já vím, pitomost oproti ostatním věcem, ale já se na něj těším, až přijde večer, on zamračený se slovy, že je unavený padne k pc hrám a já se max. tak můžu koukat 
vlastně ani nevím, zda potřebuji poradit nebo jen vyventilovat to, co se děje mezi mnou a mužem…
Ani vlastně nevím, jestli si chci stěžovat na něj nebo na sebe..já už vlastně vůbec nevím…
S mužem jsme spolu 3,5roku, manželé 1,5roku a máme roční dítě. Náš vztah byl super, jako asi u každého zamilovaného páru, ale neřekla bych, že to bylo pouze zamilovaností, prostě nám to klapalo, moc nebo spíš skoro vůbec jsme se nehádali, nic nebyl problém. Pak se nám narodila dcera, né úplně plánovaná, ale rozhodně s láskou očekávaná a nastal kolotoč, který jistě každá dobře znáte a dokážete si předtstavit tu únavu a to začaly první problémy…
Vlastně ani nevím jestli problémy nebo klasické rozepře..začli jsme se dohadovat kvůli blbostem, ale zas si říkám, když tu občas čtu životní osudy, že je to nejspíš normální..muž mě nebije,neizoluje od okolí, nejspíš nepodvádí, jenže já nevím, jestli ještě miluje..
Navíc jsem moje představa manželství byla zhýčkaná příkladem mých rodičů- manželství po 20tiletech vypadá, jak kdyby spolu rok chodili
Naše manželství je jako houpačka a já na to nemám sílu. Jsem vyčerpaná, unavená, dítěti začalo období vzdoru, všechno je doprovázeno řevem, nebaví mě nic, mám spoustu práce, štve mě věčné každodenní uklízení (a to předdevším to, že bych nejraději bordel ignorovala, ale to mě pak rozčiluje ještě víc..), jsme odstěhovaní z města, kde jsem 15 let žila, jsme pořád nemocní a pořád doma…nevím, ,jestli tohle všechno jsou příčiny toho, prč teď všechno vidím černě a neúprosně depresivně..nebo jestli máme krizi a nevíme jak zní ven…já prostě nevím, zda jsem jen já přecitlivěla nebo opravdu máme problém a už spolu neumíme žít..
Největší kámen úrazu je komunikace…byť jsme o tom stokrát mluvili, mluvím jak do dubu..muž má práci vcelku náročnou, ale neřekla bych, že zas o tolik náročnější, než je ta moje s dítětem
Já prostě občas nevím, jestli to je pořád ten muž, kterého miluju a jestli je to jen doba přechodná a jestli přejde…máme krizi?nebo prostě něco vyšumělo?
A nejvíc mě štve, že jak o tom nemluvíme, tak se to ve mě akorát ukládá, množí,moje myšlenky mi přerůstají přes hlavu a čas od času se to promění v naprostý záchvat zuřivosti, kdy mám chuť skočit z okna..takže vlastně přemýšlím, jestli není od věci jít se vypovídat odborníkovi..
Díky za pochopení anonymity a přelouskání toho asi ne úplně srozumitelného textu.