Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
@Malina7 Myslíš si, že člověk si nezaslouží druhou šanci? I já jsem někoho poznala a vím, že to ten pravý není…
@Den_nyB89 píše:
@Malina7 Myslíš si, že člověk si nezaslouží druhou šanci? I já jsem někoho poznala a vím, že to ten pravý není…
Přečti si svůj úvodní příspěvek. Radila by jsi takovému člověku, aby dal další šanci? Já tedy vůbec.
@Malina7 Nevím, co bych radila, většinou rady nikomu nedávám, protože nikdo v dané situaci nežije a sám neví, jak by se v ní zachoval.
@Den_nyB89 píše:
@Malina7 Nevím, co bych radila, většinou rady nikomu nedávám, protože nikdo v dané situaci nežije a sám neví, jak by se v ní zachoval.
Přesně tak, co tedy čekáš zde? Nikdo ve Tvé situaci něžije.
@Den_nyB89 tak vzdy a vsetko sa da zmenit. zalezi na ochote.
vo vztahoch je presne dolezite to, ako ma clovek spracovane vztahy s rodicmi a ako ich spracuvava - ci to ma vyriesene a ci to riesi. alebo neriesi a potom sa k partnerke sprava ako k matke a naopak…
moc ti tato odpoved asi nepomoze, ale ja to vnimam tak ze vsetko je mozne zmenit. to, ze ako zistit ci uz zmena nastala to je druha vec ![]()
tak prajem vela stastia ![]()
@Den_nyB89 píše:
Dobrý den. Rozhodla jsem se Vám napsat svůj příběh a zároveň si Vám jdu pro radu. Je to zhruba rok, co jsem zjistila, že v manželství vše není tak, jak bych si představovala. Manžel byl hodně fixovaný na svoji matku, otec mu zemřel před 10 lety, hodně věcí, co se děly u nás doma řešil se svojí matkou, která se pak začala chovat, jako by byla jeho manželka ona. Vše co se stalo, věděla ona hned jako první, občas řešil věci jen s ní a mě obešli. Manžel následně změnil práci a nastal další problém. Jezdil pozdě, býval nervózní, nás si moc nevšímal, vše ho obtěžovalo a začalo se doma podřizovat jeho práci. Volný čas a čas pro rodinu nebyl žádný. A já jsem to musela chápat. Začal mě srovnávat s ostatními ženami, slýchala jsem podívej se na tu a na tum chovej se jako normální ženská atd. Začala jsem se proto svěřovat i já své matce. S dcerou (nyní 4 roky) jsme k mým rodičům začaly chodit častěji a častěji, nebo chodila moje matka k nám. A to bylo taky špatně. Manžel chtěl přijet z práce a mít klid, nebo mít alespoň přehled, kdo u nás je atd. Začal mi říkat, že jájsem na svoji matku extrémně fixovaná atd. Nechápal však, že jsem potřebovala trošku pochopení a někomu se svěřit. Dlouho jsem přemýšlela, jak situaci řešit, už kvůli dceři. S postupem času jsme se začali s manželem častěji hádat, když byla situace nejhorší, hádky byly na denním pořádku. Proto jsem si řekla dost. Už předtím jsem nás objednala a navštěvovali jsme manželskou poradnu. Avšak bez úspěchu. V listopadu loňského roku jsem tedy požádala o rozvod. Manžel si našel pronájem, brzo se odstěhoval a našel si hned novou přítelkyni. Následovaly soudy o svěření dítěte do péče, manžel dělával hrozné peklo, vyhrožoval mi, psychicky mě ničil atd. Když jsme měli papír od soudu, že mám dceru ve výhradní péči já, začal se mstít, nikdy nebyl ochotný ji pohlídat, když byla třeba nemocná, řikal mi, že tohle všechno jsem si sama vybrala, tak ať bojuju sama. Žádné vstřícné kroky od něho jsem nemohla čekat, po mně je však chtěl. Protože nejsem mstivý člověk, snažila jsem se vše řešit po dobrém a maximálně mu vyhovět. I v zájmu naš dcery, protože jsem nechtěla, aby tohle všechno co se děje na ni mělo ještě větší dopad. Po několila měsících se situace zklidnila, my jsme sepsali dohodu o jeho styku s dcerou a nějakým způsobem vše funguje doteď. Následoval rozvod, manžel se však začal trochu měnit. Snažil se o mně zjišťovat různé informace, být v kontaktu s mými přáteli, pak mi i sám psával a snažil se udržovat kontakty. Řekla jsem si, že nikdy v životě s tímto člověkem nebudu nic řešit, kromě věcí, které se týkají naš dcery. Je to tak měsíc a něco, co jsem potkala jednoho muže s podobnou minulostí jako já. Nechodíme spolu, vídáme se když jse dcera na víkend u bývalého. Je nám spolu hezky, máme společné názory na život, rozumíme si, necítím však, že by z toho někdy mohlo být něco vážného. Něco mi tam nesedí a on je trošku složitější. Co se týče našeho „vztahu“, řekli jsme si, že nebudeme přemýšlet nad budoucnotí a nebudeme se hnát do něčeho vážného.
Velkou roli tu však stále hraje moje matka. Byli mi i s mým otcem velkou oporou v nejtěžších chvílích, jsem jim za to vděčná, to jsem jim i řekla, ale mám ze své matky pocit, že si dělá na mně i na dceru až nezdravé nároky a hodně mi mluví do mých soukromých věcí. Dost často se teď hádáme, řekla mi, že jsem se změnila. Že nikdy nechtěla, abych se jí svěřovala s věcmi, které se dějí v mém manželství a že jsme ji připravili o rodinu, kterou mohla mít, jako ostatní babičky. Z její strany přicházejí stále nějaké výčitky, rady co bych měla, co bych neměla, sama mi však poradit nedokáže. Bývalého manžela nenávidí, nemá na něho slušných slov a rozpad našeho manželství dává za vinu hlavně mu. Řekla jsem jí, že nejspíš budeme muset naše časté vídání se omezit a měla bych si začít víc svým vlastním životem.
Já však jsem měla v poslední době prostor o všem trošku víc přemýšlet a asi jsem i trošku více dospěla. Dcera byla týden u bývalého manžela a já byla sama doma. Jeden den mi volala, abych za ní přijela na návštěvu. Ten den měli v plánu jet na výlet, dcera však plakala a vyžadovala, abych jela s ní. Jeli jsme tedy všichni a bylo to krásné odpoledne. Dcera byla velmi šťastná a i mně bylo hezky. V tu chvíli jsem měla pocit, že jsme zase všichni jako rodina a že tak to má být. Stejně tak za dva dny, kdy jsem byla sama doma, kdy opět chtěla abych přijela. Tak jsem jela a u bývalého jsem přespala. V noci jsem si říkala, jestli to byl dobrý nápad, ale řekla jsem si, kde jine bych teď měla být. Po návratů domů mi začala plakat, kde je tatínek a že si přeje, abychom byli všichni spolu. Nebylo to poprvé, kdy ho hledala a ptala se na něho, ale abychom byli spolu ještě neřela. Asi mě to období někam posunulo, ale vím a jsem si naprosto jistá, že to, co chci, tu rodinu to zázemí nikdy s nikým nenajdu. A to nejlepší, ty nejlepší roky mi právě teď utíkají. To období dceřiného dětství, to, že na to budu s někým vzpomínat, až budu sama jednou babičkou. Tak jako moji rodiče občas mluví o tom, jaká jsem byla já atd. Tohle mi nikdo nikdy nevrátí. A ten můj velký sen a plány o spokojené rodině…říkám si, kdo za mě ten život pak bude žít? Bude to někdo z těch, na koho teď beru největší ohledy? S bývalým manželem jsme měli prostor si o všem bez emocí popovídat, všechno tohle jsme si řekli, já co jsem cítila atd. Zdá se mi, že i on poznal, co znamená přijít o milované lidi a uvědomil si spoustu věcí. Je pro mě tedy velmi těžké rozhodnout se, co dál. Ráda bych věřila tomu, že by druhá šance hodně věcí spravila a zlepšila, ale mám v sobě asi nějaký blok nebo nedůvěru. Dokáže se člověk změnit, zaslouží si tu druhou šanci? Dcera je na prvním místě, musíme myslet hlavně na ni. Nejsem si jistá, jestli by však moji rodiče byli schopní moje rozhodutí tolerovat a jak by vypadaly všechny ty vztahy v rodině. Přemýšlím i o návštěvě nějakého poradenského centra.
Byli jste někdy někdo v takové situaci? Jak jste ji řešili vy? Děkuji za vaše názory a odpovědi, hezký večer.
Moc by mě zajímalo, jak to dopadlo. Prožívám něco podobného ![]()