Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Jakože ono ti nezbývá nic jineho než začít věřit. S tímhle ti nikdo jiný neporadį. Je to prostě v tobě. K životu patří zklamání, bolest, pláč. Pokud máš nějaká tramata z dětství tak ideálně psycholog.. nebo se nad danou situací povznést a být díky tomu silnější..
Kdyz budu mluvit za sebe, tak se vyhybam holkam, co nemaji vlastne na vztah cas. Pracujes 12-14 hodin. Chapu a je to uctyhodne. A nasledna unava je pochopitelna. Ale co to muze byt za vztah? Rano odchazis v pul seste, vracis se nejdriv v pul sedme vecer. Jeste je potreba mit nejaky cas pro sebe. Kdy tam chces mit toho chlapa?
@riccius píše:
Kdyz budu mluvit za sebe, tak se vyhybam holkam, co nemaji vlastne na vztah cas. Pracujes 12-14 hodin. Chapu a je to uctyhodne. A nasledna unava je pochopitelna. Ale co to muze byt za vztah? Rano odchazis v pul seste, vracis se nejdriv v pul sedme vecer. Jeste je potreba mit nejaky cas pro sebe. Kdy tam chces mit toho chlapa?
Já bych k tomu ještě doplnila - když nikam nechodíš a nechceš nikoho ze seznamky, tak jak by sis teda představovala, že někoho potkáš?
Jako je tu možnost seznámit se v práci, ale začínat si s kolegou není moc dobrý nápad, pokud tu práci máš fakt ráda.
Obvykle se lidi mimo online seznamky seznamují tak, že jdou někam se svými kamarády a nebo mají nějaké koníčky, kde můžou někoho potkat ![]()
12-14 hodin denně v práci - to nemůžeš mít pořádně čas na sebe a už vůbec né na nového partnera.
Co si najít třeba jinou práci? I v oboru? Na 8 hodin?
Poté někam vyrazit s kamarádkou, na výlety, na kolo…???
No mimo seznamky…koho jsem potkala v reálu a zaujal mě, tak už byl zadaný…proč nezkusit solidní seznamku, kde si předem zadáš kritéria a podle nich hledáš?
@Anonymní píše:
Ahoj, jsem už docela dlouho sama a chtěla bych si najít partnera. Problém je v tom, že už se bojím někoho najít, protože můj bývalý byl sice úžasný člověk, ale někdy měl své stavy, kdy na mě nebyl zrovna úplně moc hodný a ja jsem to nechápala a pořád se ptala sama sebe, co dělám špatně. Nakonec to samozřejmě dopadlo tak, že mi řekl, že už se mnou být nechce a odešel. Byla to rána jak z čistého nebe. Hrozně mě to zlomilo, protože ob byl ten jediný, se kterým jsem si představovala svatbu a dítě. S nikým jiným jsem si to představit nedokázala. A hlavnězacinat zas úplně od začátku je pro mě šílená představa. Strašně dlouho mi trvá, než se člověku otevřu, než mu začnu věřit. Ale sama už být nechci, je mi strašně smutno. Jen prostě ty kluky balit neumím. Nikdy jsem nikoho nenabalovala, přišlo mi to vždy hrozně divné. A hlavně nikam ani nechodím. Za prvé makám od rána do večera 12-14 hodin, takže když mám konečně nějaké volno, ani se mi mezi lidi nechce, protože jich mám kolem sebe pořád dost a štvou mě. Vždycky, když si řeknu, že někam vyrazím, dostanu strach a radši nejdu. Neumím se prostě bavit a z lidí mám strach. Na seznamky lézt nechci, za prvé je to samý uchyl a za druhé mi to přijde divné. Většinou tam nikdo normální není. Prosím, nevíte poradit, jak se zbavit toho strachu a konečně si do života přitáhnout někoho, kdo by si mě vážil a miloval mě stejně jako já jeho? Už je mi fakt strašně smutno a chtěla bych to změnit.. Díky moc předem za odpověď a prosím neodsuzujte mě. Každý jsme nějaký. Mě strachy pramení z dětství, rodiče mi zemřeli brzo a náhradní rodiče mě tyrali, proto si ani moc nevěřím.
Souhlasím s @riccius, že musíš mít na vztah čas. Takže osobně bych začala u sebe a změnila práci, pozici. Navíc píšeš, že tě lidi štvou. Začni tady. Pokud mezi lidi nevyrazíš, těžko se seznámíš a pokud vyrazíš unavená a zpruzená, těžko někoho oslníš. Nebyl i tohle problém, proč tě partner opustil?
Ten zbytek je mi líto a taky bbych zvažovala nějaký pokec, jak píše @ChytráSova
@riccius píše:
Kdyz budu mluvit za sebe, tak se vyhybam holkam, co nemaji vlastne na vztah cas. Pracujes 12-14 hodin. Chapu a je to uctyhodne. A nasledna unava je pochopitelna. Ale co to muze byt za vztah? Rano odchazis v pul seste, vracis se nejdriv v pul sedme vecer. Jeste je potreba mit nejaky cas pro sebe. Kdy tam chces mit toho chlapa?
Kdybych měla přítele, nejspíš bychom žili v bytě spolu a nemusela bych se tak honit, abych si mohla dovolit vůbec zaplatit nájem, jídlo a ještě studium. Studuji vysokou školu, sice dálkově, ale pořád je to nákladné. Ziju sama, všechno stojí dost peněz.. Abych si mohla dovolit mit normální domov a jídlo, musím se otáčet.. Nájem není zrovna malý. Kdybych měla přítele, byli bychom na vše dva a já bych nemusela být tak dlouho v práci. Nebaví mě to, žít takto nechci. Tuplem, když vidím ty ostatní v mém věku jak si užívají, pořád někde trajdaj a já smrdím v práci.. Není to příjemné, ale holt to tak je.
Už z toho popisu na mě působíš jak totální hromádka neštěstí, co nemá zrovna velký potenciál vybudovat normální zdravý vztah. Nepočítej s tím, že Ti nějaký vztah vynahradí chybějící lásku a péči rodičů nebo že Ti zajistí, že Ti přestane být smutno a budeš šťastná. Je to klišé, ale základ je udělat si život takový, abys v něm byla spokojená celkově a partner už byl jen taková třešnička na dortu - bez ní to sice není úplně ono, ale pokud zrovna není, můžeš normálně relativně spokojně fungovat.
Takže začni tím, že budeš pracovat na sobě - v první řadě bych změnila práci, pracovat 12 hodin denně je snad i proti zákoníku práce. Najdi si normální práci na osmičky a začni chodit mezi lidi. Seznamky taky nejsou nic proti ničemu, najdou se tam i slušní lidé. Zkus nějaký koníček - sport, nějaké tvoření, kurz vaření, vyrazit do přírody… seznámit se dá leckde, ale s Tvým nastavením se vůbec nedivím, že se to nedaří…
@Anonymní píše:
Kdybych měla přítele, nejspíš bychom žili v bytě spolu a nemusela bych se tak honit, abych si mohla dovolit vůbec zaplatit nájem, jídlo a ještě studium. Studuji vysokou školu, sice dálkově, ale pořád je to nákladné. Ziju sama, všechno stojí dost peněz.. Abych si mohla dovolit mit normální domov a jídlo, musím se otáčet.. Nájem není zrovna malý. Kdybych měla přítele, byli bychom na vše dva a já bych nemusela být tak dlouho v práci. Nebaví mě to, žít takto nechci. Tuplem, když vidím ty ostatní v mém věku jak si užívají, pořád někde trajdaj a já smrdím v práci.. Není to příjemné, ale holt to tak je.
jestli z tebe čiší, že zejména hledáš spoluplatiče nákladů, tak to není moc sexy
P. S: nemáš nadváhu?
@Anonymní píše:
Kdybych měla přítele, nejspíš bychom žili v bytě spolu a nemusela bych se tak honit, abych si mohla dovolit vůbec zaplatit nájem, jídlo a ještě studium. Studuji vysokou školu, sice dálkově, ale pořád je to nákladné. Ziju sama, všechno stojí dost peněz.. Abych si mohla dovolit mit normální domov a jídlo, musím se otáčet.. Nájem není zrovna malý. Kdybych měla přítele, byli bychom na vše dva a já bych nemusela být tak dlouho v práci. Nebaví mě to, žít takto nechci. Tuplem, když vidím ty ostatní v mém věku jak si užívají, pořád někde trajdaj a já smrdím v práci.. Není to příjemné, ale holt to tak je.
Rozumim. Pak ale vidim seznamku jako nejefektivnejsi zpusob pro tebe. Tvuj prvni prispevek ukazal, ze o tech vecech premyslis. Seznamky jsou i pro ty, co nemaji v realnem svete cas nebo dostatek prilezitosti.
Nebo muzes zkusit nejake internetove skupiny nebo zajmove komunity. (Smisene). Tam se bavit, poznavat a uvidis. Nebo dej inzerat tady na emiminu. I sem chodi chlapi.
@Kockazvysocan píše:
Souhlasím s @riccius, že musíš mít na vztah čas. Takže osobně bych začala u sebe a změnila práci, pozici. Navíc píšeš, že tě lidi štvou. Začni tady. Pokud mezi lidi nevyrazíš, těžko se seznámíš a pokud vyrazíš unavená a zpruzená, těžko někoho oslníš. Nebyl i tohle problém, proč tě partner opustil?Ten zbytek je mi líto a taky bbych zvažovala nějaký pokec, jak píše @ChytráSova
Psychologové jsou na prd. Zkoušela jsem to. A tohle opravdu není ten důvod, proč mě opustil. Když jsme byli spolu, měla jsem normální práci. Pracovala jsem v klidu 6 - 8 hodin, byla jsem v práci max do 14h a víkendy volné. Byla jsem s ním šťastná, usměvavá. Delala jsem opravdu vše proto, aby byl šťastný. Sice jsem nebyla zrovna vrchní šéf kuchař, vaření nemám ráda, ale i přes to měl teplé jídlo, vyprané a vyzehlene oblečení, snažila jsem se. Občas jsem ztratila trpělivost, když si mě nevsimal, ani se mě třeba nezeptal, jak se mám tak jsem byla pak smutná, že mě třeba ani neobjeme, že ho samotného nenapadlo, že by mě vzal třeba někam na výlet a když jsem to navrhla já, tak se mu nechtělo. Pořád jsme byli jen doma. On byl zavřený u sebe v dílně, něco tam kutil nebo se díval na televizi a mě si vůbec nevsimal. Bylo mu jedno, co dělám. A mě to strašně mrzelo, tak jsme se občas kvůli tomuhle pohádali, ale stejně jsem ho milovala, i když na mě z vysoka kalel a nejevil o mě vůbec žádný zájem. A je mi fuk, co si o mně teď budete myslet, ale stejně mi chybí, protože s ním byla sranda a i když se občas choval zvláštně tak vím, že mě také hluboce miloval..
@Anonymní píše:
Kdybych měla přítele, nejspíš bychom žili v bytě spolu a nemusela bych se tak honit, abych si mohla dovolit vůbec zaplatit nájem, jídlo a ještě studium. Studuji vysokou školu, sice dálkově, ale pořád je to nákladné. Ziju sama, všechno stojí dost peněz.. Abych si mohla dovolit mit normální domov a jídlo, musím se otáčet.. Nájem není zrovna malý. Kdybych měla přítele, byli bychom na vše dva a já bych nemusela být tak dlouho v práci. Nebaví mě to, žít takto nechci. Tuplem, když vidím ty ostatní v mém věku jak si užívají, pořád někde trajdaj a já smrdím v práci.. Není to příjemné, ale holt to tak je.
tak si zatím najdi nějaké spolubydlení, ať nemusíš táhnout všechno sama, dost ušetříš, nebudeš muset být v práci celé dny a budeš mít čas i na sebe. A když si pak někoho najdeš, mlžete začít bydlet spolu. Ale jako upřímně s tím, jak to teď máš, tak i kdybys potkala někoho fajn, tak ho brzy přejde zájem, když na něj nebudeš mít vůbec čas. A asi od prvního dne spolu bydlet nebudete, že…
@Freeandwild píše:
Už z toho popisu na mě působíš jak totální hromádka neštěstí, co nemá zrovna velký potenciál vybudovat normální zdravý vztah. Nepočítej s tím, že Ti nějaký vztah vynahradí chybějící lásku a péči rodičů nebo že Ti zajistí, že Ti přestane být smutno a budeš šťastná. Je to klišé, ale základ je udělat si život takový, abys v něm byla spokojená celkově a partner už byl jen taková třešnička na dortu - bez ní to sice není úplně ono, ale pokud zrovna není, můžeš normálně relativně spokojně fungovat.
Takže začni tím, že budeš pracovat na sobě - v první řadě bych změnila práci, pracovat 12 hodin denně je snad i proti zákoníku práce. Najdi si normální práci na osmičky a začni chodit mezi lidi. Seznamky taky nejsou nic proti ničemu, najdou se tam i slušní lidé. Zkus nějaký koníček - sport, nějaké tvoření, kurz vaření, vyrazit do přírody… seznámit se dá leckde, ale s Tvým nastavením se vůbec nedivím, že se to nedaří…
Přesně takové rypali jsem potřebovala.. Víš, když se člověk musí uživit a do toho studuje, aby měl právě pak lepší práci a život, o kterém vždy snil, tak se holt musí otáčet. Jenže to lidé, co měli vždy vše a nemuseli pro to hnout prstem zkrátka nikdy nepochopí.
@Jitul.kaaa9 píše:
tak si zatím najdi nějaké spolubydlení, ať nemusíš táhnout všechno sama, dost ušetříš, nebudeš muset být v práci celé dny a budeš mít čas i na sebe. A když si pak někoho najdeš, mlžete začít bydlet spolu. Ale jako upřímně s tím, jak to teď máš, tak i kdybys potkala někoho fajn, tak ho brzy přejde zájem, když na něj nebudeš mít vůbec čas. A asi od prvního dne spolu bydlet nebudete, že…
Nad tím jsem také uvažovala, nad spolubydlenim. Já vím, že moje situace je na prd. Snažím se jí změnit. Jenže problém je, že studuji ještě vysokou školu a ta taky něco stojí, i když je dálkově. Studuji právě proto, abych pak mohla dělat tu práci, kterou jsem vždy chtěla a nedrit se jak blb. Myslela jsem si naivně, že to zvládnu, než dostuduju, ale nedá se to už. Zbývají mi poslední 2 roky školy, kdybych takto měla žít ještě další 2 roky, zcvoknu se. Vím, že spoustu lidí musí hodně pracovat, ale zvládají se u toho i bavit. Proto jsem myslela, že by někdo dokázal poradit, jak na to.
Ahoj, jsem už docela dlouho sama a chtěla bych si najít partnera. Problém je v tom, že už se bojím někoho najít, protože můj bývalý byl sice úžasný člověk, ale někdy měl své stavy, kdy na mě nebyl zrovna úplně moc hodný a ja jsem to nechápala a pořád se ptala sama sebe, co dělám špatně. Nakonec to samozřejmě dopadlo tak, že mi řekl, že už se mnou být nechce a odešel. Byla to rána jak z čistého nebe. Hrozně mě to zlomilo, protože ob byl ten jediný, se kterým jsem si představovala svatbu a dítě. S nikým jiným jsem si to představit nedokázala. A hlavnězacinat zas úplně od začátku je pro mě šílená představa. Strašně dlouho mi trvá, než se člověku otevřu, než mu začnu věřit. Ale sama už být nechci, je mi strašně smutno. Jen prostě ty kluky balit neumím. Nikdy jsem nikoho nenabalovala, přišlo mi to vždy hrozně divné. A hlavně nikam ani nechodím. Za prvé makám od rána do večera 12-14 hodin, takže když mám konečně nějaké volno, ani se mi mezi lidi nechce, protože jich mám kolem sebe pořád dost a štvou mě. Vždycky, když si řeknu, že někam vyrazím, dostanu strach a radši nejdu. Neumím se prostě bavit a z lidí mám strach. Na seznamky lézt nechci, za prvé je to samý uchyl a za druhé mi to přijde divné. Většinou tam nikdo normální není. Prosím, nevíte poradit, jak se zbavit toho strachu a konečně si do života přitáhnout někoho, kdo by si mě vážil a miloval mě stejně jako já jeho? Už je mi fakt strašně smutno a chtěla bych to změnit.. Díky moc předem za odpověď a prosím neodsuzujte mě. Každý jsme nějaký. Mě strachy pramení z dětství, rodiče mi zemřeli brzo a náhradní rodiče mě tyrali, proto si ani moc nevěřím.