Poradna gynekologa
MUDr. Jiří Škultéty
Ahoj,
mela jsem to taky tak. Nekdo mi chybel. Ted zas pro zmenu resime prostor, protoze ten dosel
Jen se obavam, ze az se doresi, ze mi zas nekdo zacne chybet…
Asho, tuhle otázku ve mě manžel taky nahlodal… prý jestli mi chybí dítě nebo to těhotenství. A to já fakt nevím, reps. dneska jsem si jistá, že obojí, ale nemůžu s jistotou říct, že až to 3.miminko odroste, že nebudu chtít další a to už by byl fakt asi záhul. Jinak dneska jsem ve stavu, že když vidím těhulku, chce se mi brečet „závistí“ v tom dobrým slova smyslu
Jo, tak v tom ja momentalne jasno mam (ver lehce s nadsazkou): chci byt tehotna a porodit…a nuchnat maly miminko. Protoze ted uz mam doma malyho sycaka ![]()
občas nám chybí něco..... protože máme všechno! až když se něco špatného stane
uvědomíme si, že jsme si toho našeho štěstí nevážili a chtěli od života moc!!!
Já mám doma dva a jak jsem si vždycky myslela, že je to tak akorát, už si to nemyslím
.
Mladší má rok a půl a vychutnávám každý den, a říkám si, jak mi to všechno kolem něj bude chybět. Děti máme od sebe 4,5 roku, takže byl a je čas na každého dostatečně. Zato já už moc času nemám, no a moc se bojím těhotenství.
Obě jsem víc trávila objímáním toaletní mísy než kde jinde, druhé dítě jsem málem nedonosila. Brala bych klidně i další děti,i manžel by moc chtěl, ale ty těhu jaksi nezvládám…nemůžu se zbavit toho strachu o dítě. A představa, že moje dvě robátka někde 9 měsíců vyrůstají jak děti ulice, zatímco já uvězněna u mísy…
Co s tím? Zatím nevím…rozum mě nějak brzdí, ač srdíčko mluví jinak.
anonymní -
Já jsem šťastná,vážím si toho, co mám, jenom vím, že kdyby nás bylo víc, i toho štěští by bylo víc.
Já to štěstí vidím každý den, a kdyby ho byla větší hromada, uvítala bych to.
Taky chybí - druhé dítě, jenže navíc mi chybí manžel.
Ale co mi fakt nechybí, je těhotenství a mimino - kdyby se děti rodily tak dlouleté, aby se s nima dalo trochu komunikovat.
Anonymní, přece to, že chci ještě další dítě, neznamená, že si nevážím toho, co mám. Takhle můj dotaz neměl vyznít a ani podle mýho nevyzněl. A rozhodně si nemyslím, že chci od života moc.
Vážila jsem si prvního dítěte, vážila jsem si druhýho dítěte a když to vidím kolem sebe, co se některým blízkým děje, tak svoje děti považuju za dar a zázrak.
Měla jsem to stejně, ale já věděla od začátku vztahu s manželem, že budou 3. Teď jsem v 32 tt se třeťím ![]()
Jjeleno tvoje pocity plně chápu,mám to stejně.Jen zase čekám,jak to dopadne po zdravotní stránce s cukrovkou.Taky citim,že bych chtěla ještě jedno mimčo.Manžel až tak není proti.Jenže taky se bojím,jestli to ode mě není sobecké a děti kvůli tomu nebudou jednou strádat.Až se bude platit uplně všechno.
Lasicko, gratuluju. ![]()
Nothing, manžel taky není až tak proti, jen má víc rozumu než já
, no uvidíem, jak to dopadne, vid?
No nejhorší je,že jak jsem zjistila lidi jsou mimo realitu.Snad nikdo nekouká na zprávy.Když se bavím s někým,že jsem zvědavá kolik bude rodičák.Na mě valí oči,že to si nedovolí snížit
Myslim,že budem rádi za 3500kč měsíčně.
Snížit to prostě musí - lid tak hlasoval a rozhodl. Návštěvnice tohoto serveru byly povětšinou taky pro pravicovou vládu, spoléhání na vlastní síly a úspory ve státním rozpočtu.
jj mi si byli po klukách 100% jisti že nejsme všichni, pořád nám doma někdo chyběl a tak jsem s třetím děťátkem neváhali.
Průšvih je že ani teď ještě nemám to srdíčko úplně zaplněný…Mozek mi říká že stačí další dítě už nechci, ale pořád mám pocit že nám něco chybí…Takže ten pocit znám, ale v našem případě asi vyhraje mozek, už nemám totiž sílu na další těhotenství
(časem pořídíme štěně, vychováme si ho k obrazu svému a budem kompletní
)
Ahoj holky, měly jste někdy pocit, že nejste úplně naplněné? Já mám dvě zdravý šikovný děti, trošku raubířky, ale přesto se cítím nenaplněná. Vím, že chci ještě 1 dítě!!! Manžel má rozum a staví se k tomu prakticky - právě kupujeme novostavbu a nevíme, jaký budou roční náklady a celkový provoz baráku, 2 aut atd. Je fakt, že i já chci dětem dopřát „všechno“ - dovolenou, tábory, kroužky atd. a nejsme Rottschildové, ale žijeme si slušně. Vím že bych měla být štastná, že jsme všichni zdravý, máme oba práci slušně placenou, máme střechu nad hlavou, rodinný vztahy v pohodě a vůbec všechny okolnosti nakloněný na naší stranu, ale přesto mi něco chybí. Nyní je mi 33,5 a dala jsem si laťku na poslední porod 38, tak je spousta času situaci řešit.
Ale moje otázka zní… máte to taky tak? Uvědomuju si, že až se vrátím do práce, za půl roku, tak nebudu mít čas uvažovat nad „blbostma“, ale přesto v sobě cítím vnitřní nespokojenost i když jsem spokojená a štastná.