Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Ahoj, nevím už kudy kam. Jsem vdaná a máme jedno dítě. Holčičku 8 let. Máme s manželem špatný vztah, naprosto nefunkční a já nejsem schopná situaci řešit. Všechno co jsem za ty roky zkusila, tak nevedlo k ničemu. Teď už mám pocit, že situace nemá řešení a že je všechno marný. Beru antidepresiva, díky nim jsem asi schopná víceméně jakž takž fungovat, ale tím, jak se situace nemění, tak můj stav se stále zhoršuje a navýšením léků už to řešit nejde, už beru docela vysokou dávku a je to hlavně pořád dokola. Antidepresiva, ty mě ukonejší a situace se dál neřeší. Psychoterapii si nemohu dovolit finančně. Rozvodu se bojím, protože nemám majetek. Byt, ve kterém bydlíme, je manželův a já bych neměla kam jít. Manžel by chtěl dceru do péče a za těchto okolností by jí, si myslím, i dostal. Neměla bych pro ni to zázemí, jako manžel. Dceru miluju a strašně mě trápí, jaké má s námi dětství, zároveň se bojím, že kdybychom se rozvedli, bude to ještě horší. Ale ze mě už je opravdu troska… Opravdu nevím jak situaci řešit, jsem už úplně mimo ze všeho, neustálé hádky s manželem mě posílají čím dál víc ke dnu.
Prosím poraďte mi někdo něco, protože já už opravdu nevím kde je nahoře a kde dole. Nejsem schopná už zaujmout nějaký stanovisko, abych mohla dál fungovat.
Zůstávám kvůli dceři v manželství, které mi zároveň strašně ubližuje a vysiluje, ztrácím už vědomí nějaký osobnosti… Jsem už jen služka, bezcenej hadr na podlahu. A nevím, jak dál, abych to neudělala ještě horší.
Děkuju, kdyby měl někdo nějakej postřeh (potrebuju si asi nějak utridit myšlenky) nebo radu, tip na něco co by mi pomohlo…
Prosím, kdyby chtěl někdo psát, jestli jsem to nevěděla dřív, než jsme si pořídili děti, tak prostě nevěděla… Není okamžik, kdy bych si to nevyčítala, to mi věřte.
@XJaden ja bych se treba nerozvedla (jestli máš problémy ve financích) ale žila bych si svuj život.. našla si milence, co by mi zvednul sebevědomí a nějaký koníček
delala bych dceru šťastnou a užívala si
pokud ne takhle, tak odchod, rozvod, postaveni se na vlastni nohy.. je uz spousta zen, co to zvladly ![]()
To je těžký no…ono to už ani moc není hádání…prostě, asi peníze jsou teď ten spouštěč, ale je to takhle už dlouho, vlastně od doby co se narodila dcera, začaly finanční problémy, manžel mi to dává za vinu… Promiň, se mi nějak špatně vyjadřuje… ![]()
@Naturali
No, to já mám právě za sebou, takový úvahy, ale nedokázala jsem to… Já jsem chodila i před pár lety do manželský poradny, sama, manžel nic řešit nechtěl, ale k ničemu to nevedlo, nedokázala jsem to nějak zpracovat, změnit se…
@XJaden píše:
@Naturali
No, to já mám právě za sebou, takový úvahy, ale nedokázala jsem to… Já jsem chodila i před pár lety do manželský poradny, sama, manžel nic řešit nechtěl, ale k ničemu to nevedlo, nedokázala jsem to nějak zpracovat, změnit se…
Tam jsem to vlastně vždy tak jednou za tři týdny probrala s psycholozkou, došlo se na to, že jsem málo tvrdá… Jenže já takova dřív nebyla, že mě se stala úplná hromádka nechci říkat čeho, abych nebyla sprostá…
Tahle představa, že to právě nějak zvládnu bez rozvodu, mě držela jakž takž v provozu, jenže s dcerou jsem donedávna byla v jednom kole, starám se o ní já a je trošku „jiná“, ne postižená nebo tak, jen má poruchu pozornosti, je to s ní v mnoha věcech komplikovanější… Je mi to blbý, připadá mi že se vymlouvám, prostě jsem to nezvládla. Asi jsem přecitlivělá nebo já nevím, u nás je zkrátka pořád všechno špatně. Vždycky když se s manželem domluvím, co Teda dělat jinak, tak stejně je pořád nastvanej, a vždycky se najde něco jinyho, ale taková hlavní linka jsou asi ty finance.
A kde je teda konkrétně problém. Nejsou tvé psychické problémy spíše příčinou potíží v manželství nebo to je tedy naopak a vznikly právě kvůli těm problémům?
Pokud tě psychicky nebo fyzicky netyra, tak je asi nejjednodušší začít u sebe, dát se dokupy psychicky, najít si koníček, přátelé, starat se o dceru jak nejlépe umíš, snažit se zlepšit svoji (vaši) finanční situaci. Pak se třeba podaří vylepšit i vztah s manželem a pokud ne budeš mít dostatek sebevědomí od něj odejít. Ale hezky jedno po druhém.
Chodíš do práce? Protože jestli je manžel naštvaný, že ne, tak to asi koníčky nevyřešíš..
@Barbucha3
Já nevím co bylo dřív… Nikdy jsem nebyla úplně bez problémů, měla jsem blbý dětství, nebo spíš blbýho otce, cholerika, kterej pořád doma řval, sebevědomí asi nic moc, rodiče mě spíš pořád „varovali“, že nic nedokážu a tak…
Ale tohle ne. Já mám s manželem takovej zásadní problém v tom, že se sním nedá rozumně mluvit. Je strašně dominantní, musí bejt po jeho, když se něco nepovede, tak je to moje vina…
Takže nechodíš do práce, aby ses věnovala dceři a manžel je kvůli tomu naštvanej?
@mokkk píše:
Chodíš do práce? Protože jestli je manžel naštvaný, že ne, tak to asi koníčky nevyřešíš..
Jasný… právě že nechodím, rozumím tomu a vím že bych měla, jen prostě…jsem na dceru fakt úplně sama, nemám nikoho, kdo by mi jí pohlidal třeba při nemoci, manžel se vůbec nezapojuje a ani nikdy nezapojoval. Já jsem na tom blbě se vzděláním, mám jen gympl a… Já vím, že to zní jako výmysly, výmluvy, ale já prostě nejsem schopná fungovat doma, vařit, prát, uklízet, učit se s dcerou, vozit ji do školy, ze školya přitom na pohovoru třeba tvrdit, že mám babičky, nebo tak. Já nemám nikoho, kdo by mě zastoupil s dcerou. Při první její nemoci nebo karanténe by mě vyhodili. Já vím, že jsem neschopná, že bych měla… Ale zase na druhou stranu, financuju si to, měla jsem peníze z prodeje bytu, který jsem měla společně s minulým partnerem a z těch ziju, platím vše dceři, manžel platí hypotéku za svůj byt a energie. Jídlo tak napůl.
Zažívám to stejný, jen já se z toho nehroutila, teda chvíli ano, než jsem pochopila, že ať udělám cokoliv, tak na záchranu vztahu jsou potřeba dva. Máme dvě malinké děti, já milence a už neřeším a paradoxně spolu umíme vyjít líp než kdykoliv jindy. Občas mě trápí výčitky, ale ty jsou rychle pryč, když si vzpomenu, že jsem mu nestála ani za to, aby zvedl pr del a sel mi koupit tulipány z Lidlu.
A co bylo špatně? Téměř vše. Po narození druhého dítěte, teda spíš už v těhotenství se z chlapa stal, jak to říct, prostě dědek. To, co normální vztahy berou za normální (např. dát si pusu), tak já si musela vše zasloužit a když ne, tak se mě nedotkl třeba dva měsíce, ani se na mě nepodíval. Atd…
Já myslím, že to že jsi doma je hlavní problém a asi taky to, že jsi si vzala někoho podobně cholerickeho jaký byl tvůj otec a že nejsi tak úplně psychicky v pořádku. Práce je výbornou terapií. Dceři je 8,neni to školkové dítě, takže opravdu nemusí být nijak často nemocná. Brzy bude ve škole i delší čas, co děláš a budeš dělat, když není nikdo doma? Být doma a utápět se ve svých depresích ještě nikomu nepomohlo. Stačil by ti ze startu i jen poloviční úvazek a dát dokupy psychiku. I ze svého okolí vidím, že když je jeden z páru dlouhodobě doma, tak to vztah poznamenává.
@Mariambiska píše:
Takže nechodíš do práce, aby ses věnovala dceři a manžel je kvůli tomu naštvanej?
No, nechodím, a manžel je samozřejmě nastvanej, jenže bych měla chodit do práce a zároveň on neprevezme za mě žádnou práci okolo domácnosti a dcery. Protože ho to proste nezajímá, mám to dělat já a ohledně dcery on ani nic moc nějak nevnímá. Je takovej zvláštní…
A navíc teda, až budu chodit do práce( já to chci, akorát to prostě momentálně nezvládám, mám poslední dva roky i neustálý zdravotní problémy), tak ty peníze vidět stejně nebudou, protože doteď jsem opravdu financovala svůj a dcery život že svého a úspory už jsou holt skoro pryč…